Článek
Lékaři tvrdili, že rozumí víc, než umí říct, ale nikdo nevěděl, o kolik víc. Když se ho zeptali, jestli ho něco bolí, ukázal na okno. Když mu nabídli vodu, řekl „vlak“. Na svou současnou ženu Alenu se díval, jako by ji poznával a současně si nebyl jistý, odkud.
„Mami, možná by tě měl vidět,“ řekla Klára.
Slovo možná použila proto, že se mě nechtěla přímo zeptat, zda přijdu za mužem, který mě před sedmi lety opustil kvůli jiné ženě. Děti si i v dospělosti myslí, že když větu zjemní, rodiče v ní nenajdou starou bolest.
Zeptala jsem se, jestli si to přeje Alena.
„Ona to navrhla.“
To mě překvapilo víc než Romanova mrtvice.
Nejdřív jsem řekla, že přijedu odpoledne. Potom jsem si umyla vlasy, převlékla se třikrát a do nemocnice dorazila už před polednem. Člověk se může roky domnívat, že na něco není připravený, a pak se ukáže, že mu stačí čistá halenka a dvacet minut v tramvaji.
Alena čekala před pokojem. Byla menší, než jsem si ji pamatovala, nebo jsem ji dřív vnímala větší, protože zabrala příliš mnoho místa v mém životě. Měla šedé vlasy stažené gumičkou, na svetru tmavou skvrnu od kávy a v ruce igelitovou tašku s Romanovými věcmi. Nikdy jsme spolu nestrávily víc než několik minut. Při předávání dokumentů po rozvodu, na Klářině svatbě a jednou na pohřbu Romanovy sestry, kde jsme obě stály vedle stejného věnce a předstíraly, že čteme stuhu.
„Děkuju, že jste přišla,“ řekla.
Po sedmi letech mi pořád vykala. Já jí také. Bylo to poslední společenské pravidlo, které mezi námi zůstalo neporušené.
Roman ležel u okna. Vždycky byl velký muž, ne tlustý, ale široký v ramenou, s rukama, které vypadaly, jako by celý život zvedal pytle s cementem. Ve skutečnosti pracoval jako projektant a největší zátěží jeho rukou bývala myš od počítače. Teď měl pravou paži položenou na dece, prsty lehce zkroucené, a celé jeho tělo působilo, jako by se do postele nevešlo správným způsobem.
Když mě uviděl, otevřel ústa.
„Mar,“ řekl.
Alena se podívala na mě. „Poznal vás.“
Roman mi třicet let říkal Marcelo. Mar používal jen tehdy, když potřeboval, abych mu podala něco, na co sám nedosáhl, nebo když jsme byli mladí a ještě si myslel, že zkrácené jméno je forma něhy.
Přistoupila jsem k posteli a pozdravila ho. Zvedl levou ruku, chytil mě za zápěstí a chvíli se na mě díval. Potom řekl: „Kafe. Modrý. Dole.“
„Chceš kávu?“
Zavrtěl hlavou tak prudce, až se mu posunul polštář.
„Modrý. Kafe. Dole.“
Klára stála u nohou postele a čekala. Alena také. Všichni tři se na mě dívali, jako bych měla slovník jazyka, který Roman právě vynalezl.
„Myslíš ten modrý hrnek ve spodní skříňce?“ zeptala jsem se.
Roman zavřel oči a jednou přikývl.
Byl to hrnek z naší staré kuchyně. Tmavě modrý, s odlomeným kouskem ucha. Roman z něj pil kávu na chalupě u Sázavy. Když jsme dům po rozvodu prodávali, tvrdil, že je prasklý a má se vyhodit. Já ho přesto zabalila do krabice s jeho věcmi.
„Máte ho doma?“ zeptala jsem se Aleny.
„Nevím.“
Roman pustil moje zápěstí a ukázal dolů. „Dole.“
Alena přikývla. „Podívám se.“
Tak jsem se stala jeho tlumočnicí.
Zpočátku šlo o drobnosti. Když řekl „škrábe“, věděla jsem, že mu vadí nemocniční košile u krku, protože nesnášel štítky a hrubé švy. „Kolo“ znamenalo, že chce postel trochu zvednout; kdysi jsme měli polohovací lehátko s kulatou klikou a Roman používal slovo kolo pro všechno, co se otáčelo. „Pondělí“ mohl být holicí strojek, protože v pondělí ráno se vždy holil důkladněji kvůli poradě.
Některé překlady byly jisté. Jiné jsem odhadovala podle výrazu v jeho tváři. Když jsem se trefila, uvolnil čelist a přestal se rozčilovat. Když ne, odstrčil mě levou rukou nebo zavřel oči. I dřív měl způsob, jak člověku ukázat, že ho zklamal, aniž musel cokoli říkat. Mrtvice mu vzala slovní zásobu, ne talent.
Alena si moje vysvětlení zapisovala do malého linkovaného notesu. Modrý hrnek. Štítek u krku. Holicí strojek. Postel výš. Pozor na studené nohy. Psala pečlivě, jako by se učila návod k přístroji, který si koupila bez českého překladu.
„Vy jste mu vždycky takhle rozuměla?“ zeptala se mě na chodbě.
„Ne vždycky.“
„Ale teď ano.“
„Teď má méně slov.“
Jakmile jsem to vyslovila, znělo to krutěji, než jsem zamýšlela. Alena notes zavřela a řekla, že musí zavolat pojišťovně.
Roman a já jsme spolu žili třicet jedna let. Vzali jsme se v roce 1983, kdy mi bylo dvaadvacet a jemu pětadvacet. Na svatební fotografii mám bílé šaty s vysokým límcem a výraz ženy, která si vybrala správně. Roman se tváří vážně, protože fotograf mu řekl, ať se neusmívá. Později tvrdil, že to byl špatný pokyn pro celé manželství.
Měli jsme dvě děti, tři byty, jednoho psa a chalupu u Sázavy, kterou Roman našel v inzerátu v době, kdy jsme si nemohli dovolit ani střechu. Dům byl malý, vlhký a nakloněný ke svahu, jako by se pomalu snažil odplazit k řece. První léto jsme spali na matracích mezi pytli s vápnem. Roman opravoval trámy, já škrábala staré nátěry a Klára s mladším Petrem sbírali v zahradě rezavé hřebíky, protože jsme jim řekli, že je to soutěž.
Na chalupě jsme se hádali méně než doma. Vždycky tam bylo co natřít, odnést nebo spravit. Když člověk drží v ruce štětec, hůř se mu ukazuje na viníka.
Roman vstával dřív než ostatní, uvařil si kávu do modrého hrnku a chodil kontrolovat, jestli přes noc nestoupla voda. Nikdy nestoupla. Přesto se vracel s přesnou zprávou o barvě hladiny, počtu rybářů a stavu lávky. Děti ho neposlouchaly, já většinou také ne, ale po letech jsem si pamatovala skoro každé jeho hlášení.
Alena přinesla modrý hrnek následující den. Našla ho skutečně ve spodní skříňce jejich kuchyně, zabalený za starým cedníkem. Byl odštípnutý ještě víc než dřív. Položila ho Romanovi na stolek a zeptala se, jestli chce kávu.
Zavrtěl hlavou.
„Tak proč jsi ho chtěl?“
Neodpověděl. Položil na hrnek levou ruku a ukazováčkem pomalu přejížděl přes prasklinu v glazuře.
Alena se obrátila ke mně. „Nevíte?“
„Ne.“
Nelíbilo se mi, jak bezmocně to znělo. Za dva dny jsem si zvykla, že ostatní čekají na moje vysvětlení.
Logopedka se jmenovala Lenka a nosila barevné náušnice ve tvaru ovoce. První den měla třešně, další citrony. Posazovala se k Romanově posteli s obrázkovými kartami a žádala ho, aby ukázal na dům, kočku, židli nebo lžíci. Roman úkoly nenáviděl. Vždycky pohrdal činnostmi, u kterých bylo předem jasné, že někdo jiný zná správnou odpověď.
Na obrázek domu ukázal správně. Potom si kartu přitáhl k sobě a opakoval: „Domů.“
„Chcete domů?“ zeptala se Lenka.
„Domů.“
„Do bytu?“
Roman zavrtěl hlavou.
Alena se k němu naklonila. „Domů k nám.“
Podíval se na ni, ale nic neřekl.
Lenka vyndala další obrázek. Malá chalupa se šikmou střechou, komínem a dvěma smrky. Roman na ni okamžitě ukázal.
„Domů. Voda. Kopec. Modrý.“
Všichni se podívali na mě.
„Měli jsme chalupu u Sázavy,“ řekla jsem.
„Máme byt,“ řekla Alena tiše.
Roman dál klepal prstem do obrázku. Potom vyslovil dlouhé, nesrozumitelné slovo, v němž jsem slyšela začátek svého jména, ale také možná „most“ nebo „mokrý“. Požádala jsem ho, aby to zopakoval. Zkusil to dvakrát, pokaždé jinak, a nakonec kartu odhodil na zem.
Nikdo se nezeptal, co tím myslel.
Na chodbě mi Alena řekla, že chalupa už několik let patří mladé rodině z Prahy. Překvapilo mě, že to ví. Myslela jsem si, že dům patří do části Romanova života, o kterou se s ní nepodělil. Stejně jako modrý hrnek zjevně patřil k části, o kterou se podělil.
„Možná si neuvědomuje, že už není naše,“ řekla jsem.
„Nebo tím myslí něco jiného.“
„Možná.“
Alena se opřela o zeď. Pod očima měla tmavé kruhy a na hřbetu ruky otisk propisky. Řekla, že se lékaři ptají, kam Roman půjde po rehabilitaci. Jejich byt má výtah, koupelna je dost velká a ona už objednala polohovací postel.
„Jenže on pořád říká domů a pak se dívá na vás.“
To nebyla otázka, takže jsem nemusela odpovídat.
Roman opustil naše manželství ve věku osmapadesáti let. Neudělal to prudce. Nejdřív začal jezdit na služební cesty, které bývaly o jednu noc delší, než dávalo smysl. Potom si koupil košili, kterou bych mu nikdy nevybrala, protože měla příliš úzký límec. Nakonec jednoho listopadového večera seděl naproti mně u kuchyňského stolu a řekl, že už dlouho není šťastný.
Byla to věta z cizího jazyka. Roman nikdy nepovažoval štěstí za stav, který má člověk sledovat. Důležitější pro něj vždycky bylo, zda střecha neteče a účty jsou zaplacené.
Zeptala jsem se, jak dlouho je dlouho. Řekl, že neví. Když jsem se zeptala, jestli je v tom někdo jiný, odpověděl, že to není podstatné.
Alena pracovala ve stejné firmě jako on. Byla účetní, pět let po rozvodu a podle Romana mu rozuměla způsobem, jakým jsem mu já už dávno nerozuměla. Když jsem ji později poznala, zjistila jsem, že mluví pomalu, nepřerušuje druhé a vždycky se nejprve zeptá, jestli může otevřít okno. Možná skutečně působila jako žena, která rozumí lidem. Tehdy jsem ji nenáviděla tak důkladně, že jsem každou její vlastnost považovala za jinou formu útoku.
Roman mi své rozhodnutí oznámil na chalupě. Seděli jsme na lavičce před domem. Byl říjen a ze zahrady se kouřilo, protože pálil větve. Řekl, že se odstěhuje k Aleně, potom vstal a šel přiložit do ohně, jako by právě dokončil pracovní poradu.
Zeptala jsem se, jestli ji miluje.
„Asi ano,“ odpověděl.
„A mě?“
Dlouho se díval do ohně.
„Tebe znám.“
Tehdy jsem ho za tu větu nenáviděla. Později mě napadlo, že pro Romana mohlo být znát někoho vyšší formou lásky než milovat. Jindy jsem si myslela, že jen nevěděl, co říct.
Chalupu jsme po rozvodu prodali, protože ani jeden nedokázal vyplatit druhého. Kupovala ji mladá rodina z Prahy. Při předávání klíčů žena slíbila, že zachovají původní charakter domu. Do roka přistavěli prosklenou terasu a natřeli okenice šedě.
Roman se na fotografie domu díval na internetu. Tvrdil, že ho zničili. Přesto jim jednou napsal, jak mají na zimu zavřít vodu, aby neprasklo potrubí. Neodpověděli mu.
Když začal v nemocnici opakovat slovo domů, byla jsem si nejprve jistá, že myslí chalupu. Měla jsem obrázek se střechou, řeku, kopec a modrý hrnek. Roman vždycky skládal význam z několika věcí a očekával, že si ostatní najdou cíl sami.
Potom jsem si vzpomněla, že také našemu prvnímu bytu říkal domů ještě roky poté, co jsme se přestěhovali. Když volal z práce, někdy řekl „jedu domů“ a nemyslel tím místo. Jen oznamoval, že už někde není.
Při další návštěvě seděla Alena u postele a četla mu noviny. Roman vypadal, že spí, ale jakmile jsem vstoupila, otevřel oči a řekl: „Mar.“
„Dnes řekl moje jméno,“ oznámila Alena.
„To je dobře.“
„Řekl A-la.“
Roman se na ni podíval a zopakoval: „Ala.“
Alena se usmála. Na chvíli byla tak šťastná, až mě to zabolelo. Ne protože by si štěstí nezasloužila, ale protože jsem poznala výraz, který jsem kdysi mívala já.
Roman zvedl levou ruku a řekl: „Klíč. Kopec. Domů.“
Pochopila jsem dřív než ostatní. Chalupa měla starý mosazný klíč, těžký a zubatý, přestože zámek už dávno neexistoval. Roman ho po prodeji pověsil ve své pracovně na hřebík. Tvrdil, že si ho nechává jako památku.
„Myslí klíč od chalupy,“ řekla jsem.
Alena se na mě zadívala. „Ten máme doma.“
Další den přišla bez něj. V pracovně ho nenašla. Když jsem navrhla, že ho možná vyhodili, odpověděla ostřeji, než bylo potřeba, že ona Romanovy věci nevyhazuje.
Klára se podívala do mého sklepa, kde po rozvodu zůstalo několik krabic s jeho výkresy, rybářskými potřebami a nářadím. Klíč našla ve sklenici mezi šrouby. Přinesla ho do nemocnice v plastovém sáčku.
Roman ho sevřel v levé dlani a dlouho se na něj díval. Potom řekl: „Domů.“
Alena vstala a odešla z pokoje.
Našla jsem ji u automatu na kávu. Držela papírový kelímek, ale nepila.
„Vy mu rozumíte,“ řekla.
„Někdy.“
„Ne. Vy víte, co tím myslí.“
„Myslím, že mluví o chalupě.“
„Chce se tam vrátit?“
„Nevím, jestli chápe, že už mu nepatří.“
„To není odpověď.“
„Jinou nemám.“
Alena se dívala na tmavou tekutinu v kelímku. Potom mi řekla, že měsíce před mrtvicí Roman mluvil o stěhování z Prahy. Chtěl menší dům, zahradu, místo, kde nebude slyšet auta. Ona odmítala. Měla v Praze lékaře, sestru a přátele. Poslední večer před mrtvicí jí řekl, že z jejich bytu udělala čekárnu.
„Zeptala jsem se, na co čekáme,“ řekla. „Neodpověděl.“
Možná před ní také skládal význam z několika věcí a čekal, že si cíl najde sama.
„Chcete vědět, jestli myslí domov s vámi?“ zeptala jsem se.
„Chci vědět, co chce.“
„To nemusí být totéž.“
Podívala se na mě, ale neurazila se.
„Vy byste ho na tu chalupu vzala?“
„Není naše.“
„Kdyby byla.“
Představila jsem si Romana na lavičce před domem. Pravá ruka bezvládná, levá sevřená kolem modrého hrnku. Představila jsem si, jak mu podávám svetr, protože od řeky táhne, a jak mi říká Mar, aniž by bylo jasné, zda mě volá, nebo jen zkouší slovo.
„Nevím,“ řekla jsem.
Následující týden ho přeložili na rehabilitaci. Měl pokoj s výhledem na parkoviště a rozvrh, který by vyčerpal zdravého člověka. Fyzioterapie, logopedie, nácvik sedu, polykání a oblékání. Roman spolupracoval jen tehdy, když mu někdo vysvětlil, k čemu úkol slouží. Pokud nechápal účel, odmítl se pohnout. V tom se nezměnil.
Začala jsem docházet třikrát týdně. Říkala jsem si, že kvůli dětem a protože mu rozumím. Skutečnost, že se na mě při každé návštěvě rozjasnil, jsem se snažila nepřeceňovat.
Alena chodila denně. Přinášela čisté prádlo, domácí vývar a fotografie jejich bytu. Ukazovala mu novou postel, madla v koupelně a upravené křeslo. Při každé fotografii říkala: „Domů.“
Roman se díval, ale slovo neopakoval. Když mu ukázala balkon s truhlíky, dotkl se fotografie a řekl „rajče“.
„Ano,“ usmála se. „Letos jich bylo hodně.“
Roman zavrtěl hlavou. „Červený. Špatný.“
Napadla mě jeho nenávist ke kupovaným rajčatům. Na chalupě pěstoval starou odrůdu, která praskala ještě na keři.
„Myslí rajčata ze zahrady,“ řekla jsem.
Aleně ztuhla tvář. „Já vím, co myslí.“
Od toho dne si přestala zapisovat moje překlady.
Logopedka nás později požádala, abychom přinesly fotografie míst a lidí, které Roman zná. Alena přinesla jejich svatbu, byt, balkon, výlet do Itálie, svou sestru a psa, kterého měli tři roky a který už mezitím zemřel. Já přinesla děti, naši starou kuchyň a chalupu. Dlouho jsem váhala, zda vzít i svatební snímek. Nakonec jsem ho nechala doma.
Lenka rozložila fotografie na stolek. Roman měl ukazovat, kde bydlel, kde žije teď a koho poznává. Kláru označil správně. Petra, našeho syna, si spletl s mladší fotografií sebe samého. Alenu poznal a vyslovil její jméno téměř celé.
Když přišla na řadu chalupa, položil na snímek dlaň.
„Domů.“
Lenka vedle něj položila fotografii Alenina bytu.
„A tady?“
Roman se díval na obě místa. Potom ukázal na byt.
„Ala.“
Pak na chalupu.
„Mar.“
V pokoji se rozhostilo ticho.
„To neznamená, že chce být se mnou,“ řekla jsem rychle.
Nikdo se mě na to neptal.
Roman začal přejíždět prstem mezi fotografiemi. Potom vyslovil změť slabik, kterým nerozuměla ani Lenka. Zkoušela ho nechat opakovat jednotlivé zvuky, ale pokaždé z něj vyšlo něco jiného. Nakonec sevřel ruku v pěst a udeřil do stolku. Fotografie spadly na zem.
Alena odešla dřív, než jsme je posbírali.
Večer mi zavolala a zeptala se, jestli si myslím, že Roman chce mě.
Seděla jsem doma u stejného stolu, kde mi oznámil, že není šťastný. Po rozvodu jsem ho přisunula k oknu a koupila jiné židle, ale pořád to byl tentýž stůl. Na dřevě zůstala světlá skvrna po hrnci, který tam kdysi položil bez podtácku.
„Nemyslím,“ řekla jsem.
„Ale nejste si jistá.“
„Nejsem si jistá skoro ničím, co říká.“
„Přesto všem vysvětlujete, co myslí.“
„Protože se mě ptají.“
„A kdyby se neptali?“
Mohla jsem odpovědět, že bych mlčela. Nebyla by to pravda.
Alena chvíli dýchala do telefonu. Potom řekla: „Já ho nechci držet někde, kde nechce být.“
Byla to slušná věta. Tak slušná, až jsem jí nevěřila.
„Ale nechcete ho ani pustit,“ řekla jsem.
„Vy byste ho pustila?“
Před sedmi lety jsem to udělala. Ne dobrovolně a ne důstojně, ale pustila.
Po skončení hovoru jsem si poprvé přiznala, že Romanova slova se stávala rozhodnutími až ve chvíli, kdy jsem je přeložila. Když řekl domů, mohla jsem oznámit chalupu, Alenu, mě, zahradu nebo dobu před sedmi lety. Každá možnost měla nějaký důkaz. Žádná jich neměla dost.
Začala jsem si všímat, že někdy čekám, co Roman řekne, a teprve potom hledám význam, který jsem už předem chtěla najít. Když vyslovil Mar, mohl volat mě. Také mohl začínat slovo málo, malý nebo marmeláda. Přesto jsem vždycky vstala já.
Druhý den jsem přišla později. Roman seděl v křesle a Alena ho krmila polévkou. Držela lžíci u jeho úst a čekala, až polkne. Vypadali jako staří manželé, kterými ve skutečnosti byli, i když jejich společných sedm let mi stále připadalo krátkých ve srovnání s našimi třiceti jedna.
Když mě Roman uviděl, řekl „Mar“. Tentokrát jsem neodpověděla.
Alena ke mně vzhlédla. „Pozdravil vás.“
„Možná.“
Roman se rozčílil. Udeřil levou rukou do područky a zopakoval moje jméno zřetelněji.
„Marcela.“
Bylo to první celé slovo, které vyslovil od mrtvice.
Alena položila lžíci do misky. Já přistoupila blíž a Roman se usmál. Pravá strana úst zůstala nehybná, takže úsměv vypadal jako pochybnost.
„Ahoj,“ řekla jsem.
„Domů.“
Mohla jsem se ho zeptat kam, ke komu nebo s kým. Každá otázka by mu ale nabídla odpověď, kterou by mohl jen potvrdit.
„Ano,“ řekla jsem.
„Ano co?“ zeptala se Alena.
„Nevím.“
Tentokrát to nebyla obrana. Bylo to nejpřesnější, co jsem dokázala přeložit.
O několik dní později se konala schůzka s lékařem, sociální pracovnicí a rehabilitačním týmem. Roman mohl za několik týdnů opustit nemocnici, pokud bude doma zajištěná péče. Alena připravila byt, domluvila terénní službu a byla ochotná převzít většinu práce. Lékař se přesto potřeboval ujistit, že Roman s návratem souhlasí.
Seděli jsme kolem stolu v malé místnosti. Roman v invalidním vozíku, vedle něj Alena, proti nim já a děti. Připadala jsem si jako svědek u soudu, který má potvrdit výpověď člověka bez jazyka.
„Pane Vacku,“ řekl lékař. „Chcete se vrátit domů se svou ženou?“
Roman se podíval na Alenu.
„Ala.“
„Ano, s Alenou.“
Roman přikývl. Potom se podíval na mě.
„Mar.“
Lékař čekal.
„Co říká?“ zeptal se.
Všichni se otočili ke mně.
Mohla jsem říct, že chce na chalupu. Měla jsem modrý hrnek, klíč, obrázek, řeku i kopec. Mohla jsem říct, že chce se mnou. Měla jsem své jméno, jeho pohled a třicet jedna let společných zvyků.
Roman svíral v levé dlani starý klíč. Nosil ho od chvíle, kdy mu ho Klára přinesla, přestože k ničemu nepasoval.
„Domů,“ řekl.
Alena se na mě nedívala. Dívala se na Romana a čekala, co z něj udělám.
„Chce opustit nemocnici,“ odpověděla jsem.
Nebyla to úplná odpověď. Byla to jediná, kterou jsem si troufla vyslovit.
Roman se vrátil do Alenina bytu v polovině listopadu. Pomohla jsem s převozem a zůstala, dokud ho pečovatelé nepřesunuli do nového křesla. Byt byl světlý, uklizený a teplejší, než měl rád. V koupelně byla madla, v ložnici polohovací postel a na stolku modrý hrnek.
Alena připravila kávu, ale Roman ji odmítl. Díval se z okna na protější dům, kde žena v červeném županu zalévala květiny.
„Domů,“ řekl.
„Jsi doma,“ odpověděla Alena.
Roman zavrtěl hlavou.
Cítila jsem, jak se na mě všichni dívají. Klára, Petr, pečovatelka i Alena čekali, že opravím buď jeho, nebo ji. Přistoupila jsem k oknu. Z bytu nebyla vidět řeka, zahrada ani kopec. Jen parkoviště, kontejnery a řady balkonů. Na parapetu stála miska s několika tvrdými rajčaty ze supermarketu.
„Možná chce jen ven,“ řekla jsem.
Alena otevřela balkonové dveře. Do pokoje vnikl studený vzduch a hluk dopravy. Roman zavřel oči. Neprotestoval.
Při odchodu mě Alena doprovodila ke dveřím.
„Děkuju,“ řekla.
Nevěděla jsem, zda za překlad, mlčení nebo za to, že jsem jí ho nechala.
„Kdyby něco potřeboval, zavolejte.“
„Zavolám.“
Obě jsme věděly, že bude potřebovat mnoho věcí a že ne kvůli každé mi zavolá.
Jednou jsem přišla, když Alena nebyla doma. Pečovatelka mě nechala samotnou v pokoji a šla připravit koupelnu. Roman seděl u okna. Na klíně měl starou fotografii chalupy a v dlani mosazný klíč.
„Domů,“ řekl.
Sedla jsem si vedle něj.
„Myslíš chalupu?“
Přikývl.
„Už není naše.“
Zamračil se.
„Prodali jsme ji. Po rozvodu.“
„Ne.“
„Ano.“
Roman se na mě díval, jako bych mu oznamovala něco, co se stalo někomu jinému.
„Ala?“ zeptal se.
„Alena bydlí tady s tebou.“
„Mar?“
„Já bydlím ve starém bytě.“
Položil dlaň na fotografii a chvíli ji hladil. Potom mi podal klíč.
„Domů.“
Nevěděla jsem, jestli mě žádá, abych ho někam odvezla, abych se k němu vrátila, nebo abych klíč odnesla na místo, ke kterému už nepatří.
Vzala jsem ho.
Chalupu jsem navštívila o týden později sama. Noví majitelé ji pronajímali přes internet a na listopad byl dům volný. Zaplatila jsem jednu noc, i když jsem neměla v úmyslu přespat.
Klíče od současného zámku byly v kovové schránce u branky. Starý Romanův klíč do dveří nepasoval.
Dům vypadal menší než dřív. Prosklená terasa zakrývala původní vchod, zahrada byla srovnaná a na místě, kde Roman pálil větve, stála dětská trampolína. Uvnitř byla nová kuchyň, šedé skříňky a na stěně nápis DOMOV JE TAM, KDE JE SRDCE. Sundala jsem ho z háčku a opřela lícem ke zdi.
V kredenci nebyly naše talíře. V ložnici chyběla skříň, do které Roman při opravě vyryl datum. Jen u zadních dveří zůstal v podlaze tmavý škrábanec po lavičce, kterou jsme každou zimu stěhovali dovnitř.
Uvařila jsem si vodu a našla v polici obyčejný bílý hrnek. Sedla jsem si na schod před domem. Řeka dole nebyla vidět, ale slyšela jsem ji. Nebo jsem si to myslela.
Starý klíč jsem držela v ruce. Mohla jsem ho zahrabat pod lavičku, nechat v domě nebo hodit do vody. Každé gesto by vypadalo, jako že jsem pochopila, co Roman chtěl.
Nakonec jsem ho odvezla zpátky.
Alena mi otevřela v domácích kalhotách a svetru, který patřil Romanovi. Nezeptala se, kde jsem byla. Roman spal v křesle, levou ruku otevřenou na dece.
Položila jsem klíč na stolek vedle modrého hrnku. Potom jsem si to rozmyslela, zvedla ho a vložila mu ho do dlaně. Prsty se kolem něj pomalu sevřely, i když neotevřel oči.
Alena stála ve dveřích. Dívala se na jeho ruku, ne na mě.
Roman zašeptal něco, co mohlo být domů.
Ani jedna z nás to nepřeložila.
