Článek
Naše Tereza se vdávala před dvěma lety. Šaty jsem jí slíbila hned po zásnubách, přestože se šitím neživím a běžně zvládám hlavně sukně nebo závěsy. Celou zimu jsme vybíraly látku a nedělní odpoledne trávily u mě v ložnici před zrcadlem. Někdy jsme víc povídaly, než zkoušely. Tereza už tehdy bydlela s přítelem a já měla radost, že spolu máme zase něco svého. Šaty se povedly. Na svatbě každému říkala, že jsou ode mě, a já na to byla pyšná snad víc než na vlastní slavnostní kostým.
V inzerátu zůstala jen velikost a cena
Minulý měsíc mi dcera zavolala, jestli bych jí pomohla šaty prodat. U nich prý zabírají půl skříně a doma na ně mám lepší světlo pro focení. Přivezla je vyčištěné, v obalu, který jsem jí sama koupila. Rozložila je na postel a začala do telefonu diktovat popis. Velikost, barva, délka sukně. Když navrhla cenu tři tisíce, připomněla jsem jí, kolik stála samotná látka. „Mami, ale jsou už nošené,“ řekla. Nijak zle. Právě ta samozřejmost mě zabolela nejvíc.
Nakonec jsme daly cenu o něco vyšší a napsaly, že je možná dohoda. Fotografie jsem pořídila, jen jsem pořád rovnala rukávy a chtěla další záběr. Tereza už musela domů, tak mi nechala šaty i vyřizování zájemkyň. Večer jsem je vrátila do obalu a pověsila na dveře skříně. Manžel poznamenal, že kdybych je chtěla mít doma, můžu jí to říct. Jenže já chtěla, aby si je nechala ona. Ne abych si je musela vyžádat jako věc, o kterou už nestojí.
Před zájemkyní jsem na nich našla samé chyby
Za týden přišla mladá žena jménem Lucie. Tereza dorazila rovnou z práce a posadila se na kraj postele, zatímco se Lucie převlékala. Byla drobnější než dcera, takže jí živůtek odstával a sukně se táhla po zemi. Hned jsem začala vysvětlovat, že takhle to nepůjde. Upozornila jsem i na knoflíčky, které se špatně zapínají. Tereza mě chvíli poslouchala a pak řekla: „Na mně ti přece nic z toho nevadilo.“ Místo odpovědi jsem zvedla lem, aby ho Lucie nepřišlápla.
Knoflíčky jsme spolu vybíraly právě proto, že se nám líbily. Najednou jsem o šatech mluvila, jako bych se za ně měla stydět. Lucie si je přidržela v pase a zeptala se, jestli by je někdo mohl upravit. Už jsem chtěla říct, že je to příliš složité. Tereza ale vstala, nabídla jí, že se poptá jinde, a začaly si domlouvat další postup. Zaskočilo mě, že se mě dcera nezeptala na souhlas. Přitom jsem jí šaty darovala, nebyly moje. Jen jsem se teď chovala, jako by bez mého svolení nesměly odejít.
Další zkouška už patřila někomu jinému
Řekla jsem, že zúžení i zkrácení zvládnu, ale potřebuju čas a za úpravu bych si vzala zvlášť peníze. Lucie se mnou dohodla částku a termín. Až když jsme zůstaly samy, zeptala jsem se Terezy, jestli jí opravdu nebude líto šaty pustit. Chvíli přemýšlela. Na naše zkoušky prý vzpomíná ráda, jen neví, co teď se šaty, které už neoblékne. Myslela jsem, že když je chce prodat, celé ty měsíce pro ni znamenaly míň než pro mě. Řekla mi, že to tak není. Tentokrát jsem ji nechala domluvit.
Lucie přišla ještě dvakrát. Při první další zkoušce jsem ji automaticky oslovila Terezko a hned se opravila. Usmála se, nic z toho nedělala. Pak jsme řešily už jen její postavu a boty, ve kterých půjde k obřadu. Při převzetí zaplatila zvlášť šaty a zvlášť moji práci. Tereze jsem její peníze poslala, odměnu za úpravu si nechala. U dveří jsem ještě zkontrolovala, jestli si Lucie obalem nepřiskřípla rukáv. Když odešla, šla jsem uklidit špendlíky. Na skříni zůstal prázdný háček. Ještě nedávno jsem obal odsouvala, abych otevřela dveře. Teď mi tam chyběl.
Po svatbě mi Lucie poslala fotografii a krátké poděkování. Stála na schodech před radnicí a jednou rukou si zvedala sukni. Měla jsem radost, že jí šaty tak sedí. Tereze jsem snímek přeposlala a ona mi zavolala. Vzpomněly jsme si, jak jsem jí před obřadem ještě přešívala uvolněný knoflíček. Obě jsme se smály, ale pak jsem přiznala, že mě ten prodej mrzel. Nevěděla, že tolik. Nechci jí to dál vyčítat. Jen mě překvapuje, že dokážu mít radost z druhé nevěsty a zároveň si přát, aby si dcera šaty nechala.
