Článek
S Petrem jsme se nerozvedli kvůli někomu třetímu. Poslední roky jsme se skoro na ničem neshodli a společné večery trávili každý v jiné místnosti. Když jsme to řekli dvanáctileté Elišce, nejdřív se zeptala, jestli se bude muset stěhovat.
Měla pokoj, který jsme jí nedávno předělali, a nejlepší kamarádku o patro níž. V tu chvíli jsme s Petrem slíbili, že se pro ni doma skoro nic nezmění.
Stěhovat jsme se měli my
Domluvili jsme se, že se budeme v bytě střídat po týdnech. Eliška zůstane doma a rodiče si budou vozit svoje věci. V pátek odpoledne jeden odejde a druhý přijde.
Já jsem v týdnech bez dcery bydlela u maminky. Petr si pronajal garsonku deset minut od nás. Společný byt jsme zatím nechtěli prodávat. Dohodu jsme plánovali vyzkoušet do konce školního roku.
Lidé kolem nás nás chválili, jak jsme rozvod zvládli. Sama jsem na nás byla pyšná. V pátek jsem se vracela k mamince s taškou a říkala si, že Eliška aspoň nemusí nikam jezdit.
Nejdřív se změnily drobnosti
Po několika měsících mi Petr řekl, že někoho poznal. Lucii znal z práce. Nevadilo mi to, nebo jsem si alespoň přála, aby mi to nevadilo.
Pak jsem jednoho pátku našla v koupelně nový šampon a u dveří ženské pantofle. Petr mi vysvětlil, že u nich Lucie byla na večeři. Řekla jsem mu, že bych ráda věděla, koho Elišce představuje.
„Vždyť ti o ní říkám. Je normální, že se občas zastaví,“ odpověděl.
Neměli jsme domluvené, jestli v bytě mohou přespávat noví partneři. Nenapadlo nás to. V době rozvodu jsme oba tvrdili, že na další vztah nemáme ani pomyšlení.
Ve skříni visely její šaty
O tři týdny později jsem přijela s nákupem a šla si uložit věci. Vedle mého kabátu visely dvoje šaty. Na polici byl složený svetr, který mi nepatřil.
Na komodě navíc chyběla naše fotografie z poslední společné dovolené. Našla jsem ji v zásuvce mezi kabely.
Zeptala jsem se Elišky, komu ty věci patří. Řekla, že Lucii. Prý u nich spala od středy a během dalšího tátova týdne se zase vrátí.
„A proč jsi mi to neřekla?“ vyjela jsem.
Dcera se zarazila. „Táta říkal, ať tě tím nerozčiluju. Že si to vyřešíte sami.“
Chtěla jsem okamžitě volat Petrovi. Eliška mě ale poprosila, jestli to nemůžeme nechat na později. Měla narozeniny kamarádky a bála se, že ji tam nepustím.
Petr nechápal, co mi vadí
Večer mi řekl, že jsem přece souhlasila s rozvodem. Nemůže prý v týdnu s dcerou předstírat, že je sám.
„V tvém týdnu je byt tvůj. V mém je můj,“ vysvětloval.
„Tak proč mám tvé nové přítelkyni uhýbat i ve své skříni?“ zeptala jsem se.
Tvrdil, že žárlím. Když jsem zmínila fotografii, přiznal, že ji uklidil on. Lucii nebylo příjemné dívat se na naše společné dovolené. Řekla jsem mu, že mně zase není příjemné bydlet každých čtrnáct dní mezi jejími věcmi.
Možná jsem trochu žárlila. Když jsem se vracela do bytu, pořád tam bylo všechno známé. Petr v něm mezitím začínal žít s někým jiným. Nechtěla jsem ho zpátky, ale tohle jsem si před rozvodem neuměla představit.
Hádali jsme se dlouho. Nakonec slíbil, že Luciino oblečení odveze. O tom, zda tam bude dál přespávat, jsme se nedohodli.
Eliška už nechtěla nic vysvětlovat
O dva týdny později se mě dcera zeptala, jestli jsem ještě naštvaná na tátu. Řekla jsem, že se to netýká jí. Přesto jsem hned chtěla vědět, kolik nocí u nich Lucie byla.
„Já vám nechci hlásit, co dělá ten druhý,“ řekla.
Rozplakala jsem se. Ne kvůli šatům nebo fotce. Došlo mi, že jsme jí slíbili klid a místo toho jsme ji nechali žít uprostřed něčeho, co jsme sami neměli dořešené.
S Petrem jsme se domluvili, že střídání v jednom bytě ukončíme. Teď řešíme, kdo v něm zůstane a kam se přestěhuje druhý. Eliška bude jezdit mezi námi. Nejdřív jsem to považovala za naše selhání. Když jsem jí to ale řekla, zeptala se hlavně, jestli bude moct dál chodit do stejné školy.
Ujistila jsem ji, že ano. Potom se zeptala, jestli už nebude muset poslouchat naše telefonáty kvůli bytu. Na to jsem jí nedokázala odpovědět tak rychle. Tentokrát jsem jí nechtěla slíbit něco, co neumíme dodržet.
