Článek
Ty věty se jí v hlavě spojovaly téměř bez spojek. Jedna způsobila druhou, stejně jako déšť způsobí mokrou silnici. Petra netušila, kdy je slyšela poprvé. Její babička určitě říkávala:
„Liduška mohla někam dotáhnout.“ Děda zase: „Na čísla měla vždycky hlavu.“
Matka sama občas pronesla něco jako: „Kdybych neměla tebe, byla bych v Brně.“ Nikdy však nebylo řečeno, co by tam přesně dělala.
Petra si to doplnila. Studovala by. Byla by lékárnice.
Měla by jiný život. Časem ten jiný život začal být stejně skutečný jako ten opravdový.
Sedmdesátiny se konaly v restauraci nad přehradou, protože Ludmila odmítla variantu doma. „Já nebudu na svý narozeniny mýt nádobí.“ „Nikdo by tě nenechal.“
„To se lehko říká.“ Petra rezervovala salonek. Sestra Alena protestovala proti záloze.
„Proč musí být všechno tak velký?“ „Je jí sedmdesát.“ „A?“
„Sedmdesát je velký.“ „Pro koho?“ Petra zavěsila.
O půl hodiny později jí Alena poslala zprávu, že objednala dort. Takto jejich vztah fungoval celý dospělý život. Petra něco zahájila.
Alena vysvětlila, proč je to zbytečné. Potom udělala polovinu práce.
V den oslavy přijela Petra první. Kontrolovala jmenovky. Číšnice právě rozkládala látkové ubrousky.
„Tyhle dva prosím vedle sebe ne.“ „Které?“ „Paní Horákovou a pana Doležala.“
„Dobře.“ Číšnice si nic nezapsala. Petra měla chuť jí to zopakovat.
Neudělala to. Poslední dobou se snažila méně kontrolovat lidi, kteří mají práci, za kterou jsou placení. Karolína jí tvrdila, že to dělá pořád.
„Ty nemáš důvěru v proces.“ „Jaký proces?“ „Jakýkoli.“
Petra to považovala za jednu z vět, které lidé kolem třiceti používají, když chtějí obyčejnou vlastnost člověka popsat jako pracovní diagnózu.
Ludmila přijela s Alenou. Měla tmavomodré šaty a nový kabát, o kterém tvrdila, že byl ve slevě. „Kolik stál?“ zeptala se Petra.
„To ti může být jedno.“ „Jen se ptám.“ „Tak se neptej.“
Políbily se. Ludmila se rozhlédla po salonku. „To je pěkný.“
Petra ucítila úlevu. „Jo?“ „Jen ty květiny nemusely být.“
Alena se za matkou zašklebila. Petra ji ignorovala.
Karolína přijela pozdě. Ne výrazně. Sedmnáct minut.
Petře to ale stačilo. „Přípitek je v šest.“ „Je 17.47.“
„Já jen říkám.“ Karolína ji políbila. „Ahoj, mami.“
Pak šla za babičkou. „Babi!“ Ludmila ji objala.
„Ty máš zase nějaký kalhoty.“ „Jaký?“ „Velký.“
„Tak děkuju.“ „To nebyla kritika.“ Karolína se smála.
U matky snášela podobné věty lépe než u Petry. Petra si toho všímala posledních několik let. Babičce se odpouštělo víc.
Možná proto, že už nebyla zodpovědná za vývoj dítěte.
Před hlavním jídlem si Petra dala dvě deci vína. Obvykle pila pomalu, ale tentokrát byla sklenička téměř prázdná dřív, než donesli polévku. V posledních měsících byla unavená.
Ne kvůli oslavě. Kvůli práci. Vedla ekonomické oddělení menší zdravotnické firmy a nový majitel po nich chtěl reorganizaci, která podle Petry znamenala hlavně propouštění lidí, jejichž práci potom budou dělat ti, kteří zůstanou.
Před třiceti lety si Petra představovala, že v padesáti bude v práci cítit jistotu. Místo toho stále vysvětlovala mladším mužům v drahých botách, proč účetnictví nelze zrychlit tím, že se vše označí slovem digitalizace. Matka o tom věděla.
Říkala: „Tak odejdi.“ Jako by člověk v šestapadesáti odcházel z práce stejně jako z nepovedeného filmu.
Petra jí vždy odpověděla: „To se ti řekne.“ A matka:
„Mně se to právě řekne.“
Přípitek nebyl v programu. Petra se k němu rozhodla až ve chvíli, kdy uviděla matku sedět mezi lidmi. Ludmila se smála něčemu, co vyprávěl strýc Milan.
Měla hlavu lehce zakloněnou a Petra v jejím obličeji na okamžik viděla svoji babičku. Ne současnou Ludmilu. Spíš její budoucí verzi, kterou jako dítě znala u babičky: kůži kolem očí, způsob, jakým se staré ženy smějí celým obličejem.
Petra se postavila. Zaťukala vidličkou do sklenice. „Prosím vás chvilku.“
Alena zvedla oči. „Ježiš.“ Ludmila se podívala na ni.
„Co děláš?“ „Nic dlouhýho.“ „To doufám.“
Lidé se smáli. Petra také. „Jen jsem chtěla říct, že máma vždycky tvrdí, že se kolem ní nemá dělat rozruch, takže jsme samozřejmě udělali rozruch.“
Další smích. „A že já osobně jsem jí asi nikdy pořádně nepoděkovala za jednu věc.“ Ludmila už se neusmívala tolik.
Petra si toho všimla, ale pokračovala. „My všichni víme, že měla jít na vysokou. Že měla na farmacii, jenže pak přišla neplánovaně moje maličkost.“
Několik příbuzných se usmálo. „A místo kariéry dostala mě, potom Alenu, účetní oddělení a čtyřicet let s tátou.“ „To zní jako trest,“ ozval se strýc Milan.
Lidé se zasmáli. Petra zvedla sklenici. „Takže díky, že jsi nám nikdy nedala pocit, že jsme ti ten život pokazily.“
Ludmila se na ni chvíli dívala. Pak řekla: „Ale já jsem na farmacii vůbec nechtěla.“
Nebyl v tom humor. Petra se usmála ze zvyku. „Dobře, mami.“
„Fakt ne.“ Alena se přestala smát. „Mami, nech to.“
„Co mám nechat?“ „Teď.“ „Vždyť říká něco, co není pravda.“
Petra stále stála. „Tak jsi tam chtěla nebo nechtěla?“ „Ne.“
Ludmila si vzala vodu. „To chtěl můj otec.“ Salonkem prošel neklid, jaký vznikne, když hosté pochopí, že něco původně společenského přestalo být společenské.
Petra si sedla. „Tak dobře.“ Strýc Milan zvedl sklenku.
„Tak připijeme na to, že člověk nikdy neví.“ Lidé se napili. Číšnice přinesly jídlo.
Petra se podívala na matku. Ludmila začala jíst. To jí připadalo téměř neslušné.
„Nemusela to říkat před všema.“ Petra stála na toaletě před zrcadlem. Alena si vedle ní myla ruce.
„Ty jsi to před všema vytáhla.“ „Já jsem jí děkovala.“ „Já vím.“
„Tak proč mě shodila?“ Alena si utírala ruce. „Myslím, že tě nechtěla shodit.“
„Tak co chtěla?“ „Opravit tě.“ „To je lepší.“
Alena se usmála. „Ty nesnášíš, když tě někdo opravuje.“ Petra se k ní otočila.
„To snad nikdo nemá rád.“ „Ty míň než ostatní.“ „Ty mě teď analyzuješ?“
„Ne.“ Petra se zhluboka nadechla. „Ty jsi ten příběh znala.“
„Jasně.“ „Odkud?“ Alena se zamyslela.
„Od babičky asi.“ „Takže nejsem blázen.“ „To jsem neříkala.“
„A máma ho nikdy neopravovala.“ Alena pokrčila rameny. „Možná jí vyhovoval.“
Ta věta zůstala mezi nimi. „Proč by jí vyhovovalo, že obětovala život?“ Alena se podívala na Petru.
„Protože zní líp než že nevěděla, co chce.“
Karolína si jí všimla až po dortu. „Mami, ty jsi naštvaná.“ „Ne.“
„Dobře.“ Karolína už se s ní nehádala o její vlastní pocity. To byl nový vývoj.
Dřív by řekla: Jsi. Teď řekla dobře a nechala Petru s vlastní lží.
„Ty znáš ten příběh o babičce,“ řekla Petra. Karolína se napila vody. „Jo.“
„Odkud?“ „Od tebe.“ „Nikdo jinej ti ho neříkal?“
„Možná babi někdy něco.“ „Co?“ „Nevím.“
Petra se zamračila. „Takže ode mě.“ „Asi hlavně.“
Karolína položila skleničku. „Proč je to důležitý?“ Petra chtěla říct, že není.
Místo toho řekla: „Protože to není pravda.“ Karolína se podívala na Ludmilu.
„Možná je.“ „Právě řekla, že není.“ „Řekla, že nechtěla farmacii.“
„Ano.“ „Ale nešla tam, protože otěhotněla.“ Petra zaváhala.
„To není totéž.“ „No právě.“
Cestou domů Ludmila mlčela. Na klíně držela kytici, která Petře překážela ve výhledu na pravé zrcátko. „Dej to dozadu.“
„To je dobrý.“ „Není.“ Matka přemístila květiny.
Petra jela chvíli mlčky. „Proč jsi to nikdy neřekla?“ „Co?“
„Že jsi tu školu nechtěla.“ Ludmila se podívala z okna. „Já jsem to říkala.“
„Nikdy.“ „Tobě možná ne.“ „Tak komu?“
„Nevím.“ Petra sevřela volant. „Mami, já celý život vyprávím, že jsi kvůli mně vzdala školu.“
„No.“ „A tebe to štvalo.“ „Někdy.“
„Tak proč jsi nic neřekla?“ „Protože většinou nebylo proč.“ „A dneska bylo.“
„Dneska jsi ze mě udělala Johanku z Arku.“ Petra se zasmála nevěřícně. „Já tě chválila.“
„Já vím.“ „Tak co chceš?“ Ludmila chvíli mlčela.
„Nic.“ „To je naše rodinný slovo.“ „Jaký?“
„Nic.“ Matka se usmála.
U Ludmily doma Petra nesundala kabát. Jen pomohla donést dárky. Matka vybalovala květiny.
„Takže jsi nechtěla studovat.“ „Nechtěla jsem farmacii.“ „Před hodinou jsi řekla, že jsi nechtěla na vysokou.“
Ludmila se zastavila. „Tak možná jsem chtěla jinam.“ „Kam?“
„Já nevím.“ Petra se zasmála. „Mami, tohle už je směšný.“
„Proč?“ „Protože ty sama nevíš, co tvrdíš.“ „Mně bylo devatenáct.“
„To je odpověď?“ „Asi.“ Ludmila vzala nůžky a zkrátila stonky růží.
„Táta chtěl, abych byla lékárnice.“ „Protože jsi byla chytrá.“ „Protože jeho bratranec měl lékárnu.“
„A tys nechtěla.“ „Ne.“ „Co jsi chtěla?“
Ludmila přemýšlela. „Odejít z domu.“ Petra ztichla.
Tohle nečekala. „Kam?“ „Kamkoli.“
„Tak vysoká by byla logická.“ „Jenže on ji vybral.“ Petra pomalu rozepnula kabát.
„A táta?“ Myslela svého otce, Ludmilina tehdejšího přítele. „Co táta?“
„Když jsi otěhotněla.“ Matka položila nůžky. „Bylo to hrozný.“
Petra pocítila známé bodnutí. „Díky.“ „Prosím tě.“
„Řekla jsi, že jsem byla hrozná.“ „Řekla jsem, že ta situace byla hrozná.“ „To je velmi důležitý rozdíl.“
Ludmila se na ni podívala. „A taky se mi ulevilo.“ Petra mlčela.
„Proč?“ „Protože bylo rozhodnuto.“
Tohle byla věta, která Petru pronásledovala víc než cokoli jiného. Protože bylo rozhodnuto. Ve dvaceti dvou se Petra rozhodovala, jestli přijme práci v Olomouci nebo zůstane v Přerově s mužem, za kterého se později vdala.
Práci nepřijala. Nikdy to nepovažovala za oběť. Chtěla zůstat.
Alespoň tak si to pamatovala. O tři roky později, když manžel dostal nabídku v Brně, přestěhovali se. Petra odešla z práce, kterou měla ráda.
Tehdy říkala: „Aspoň budu mít víc možností.“ Možná měla.
Možná jen potřebovala říct něco, co z rozhodnutí udělá logickou věc. Po rozvodu o mnoho let později některé známé naznačovaly, že kvůli manželovi udělala moc kompromisů. Petra to nesnášela.
„Já jsem si to vybrala.“ Tohle říkala. Najednou jí došlo, že o matce vyprávěla přesný opak.
V práci dostala nabídku na jinou pozici. Nebyla to povýšená funkce. Spíš odsun.
Méně lidí. Méně odpovědnosti. Stejný plat první rok, potom nejistota.
Petra automaticky řekla šéfovi: „Rozmyslím si to.“ Ve skutečnosti se jí okamžitě ulevilo při představě, že už nebude vést tým.
Pak se za tu úlevu zastyděla. Celý život postupovala nahoru. Měla školu.
Kariéru. Dítě až po třicítce. Přesně to, co podle rodinné legendy matka nemohla mít.
Představa, že by z toho sama dobrovolně ustoupila, jí připadala jako zrada nějakého nepsaného plánu. Až po několika dnech si uvědomila čího.
Karolína přijela následující víkend. Petra jí nechtěla vyprávět o práci. Vyprávěla.
„Tak to vezmi,“ řekla Karolína. „Proč?“ „Protože zníš, že to chceš.“
„Já nevím, co chci.“ „Tak to neber.“ Petra se podráždila.
„To se lehko řekne.“ Karolína se zasmála. „Tohle říkáš přesně jako babička.“
„Babička by řekla odejdi.“ „Tak odejdi.“ „Ty vůbec nechápeš, jak funguje práce.“
„Možná.“ Seděly u kuchyňského stolu. Petra začala skládat utěrku, která už byla složená.
„Když jsi tehdy jela do Barcelony,“ řekla, „chtěla jsi tam opravdu?“ Karolína se na ni podívala. „Proč?“
„Jen mě to zajímá.“ „Teď? Po čtyřech letech?“ „Ano.“
Karolína přemýšlela. „Asi napůl.“ Petra přestala skládat.
„Ale tys říkala, že chceš.“ „Protože ty jsi byla tak přesvědčená, že musím.“ „Já jsem tě nenutila.“
Karolína se usmála. „Mami.“ „Dobře.“
„A Tomáš chtěl, abych zůstala.“ „Ano.“ „Tak jsem potřebovala jednu stranu vybrat.“
Petra cítila nepříjemné porozumění. „A vybrala jsi mě.“ „Ne.“
Karolína si vzala utěrku z jejích rukou. „Vybrala jsem Barcelonu. Jen jsi mi pomohla udělat z toho rozhodnutí něco morálně správnýho.“ Petra se zasmála.
„To zní hrozně.“ „Není.“ „Trochu jo.“
Karolína pokrčila rameny. „Lidi si prostě vyprávějí důvody.“
Alena měla na celou věc jiný názor. „Máma podle mě kecá.“ „Jak?“
„O té farmacii.“ Seděly spolu v kavárně. „Proč by kecala?“
„Protože se jí teď líbí být ta, co si vždycky dělala, co chtěla.“ Petra se zamračila. „Máma si nikdy nedělala, co chtěla.“
„Právě.“ Alena zamíchala kávu. „Pamatuješ, jak vždycky říkala, že chtěla studovat?“
„Já si právě nepamatuju konkrétní větu.“ „Já jo.“ Petra se naklonila.
„Jakou?“ „Jednou na chatě řekla, že kdyby měla školu, nenechá si od vedoucího všechno líbit.“ „To neznamená, že ji chtěla v devatenácti.“
„No právě.“ Petra se usmála. „Takže nic nevíme.“
„Já vím, že dneska chce být moderní sedmdesátnice, co řekne, že dítě bylo vysvobození z ambicí rodičů.“ „To je dost zlý.“ „Já ji znám.“
„Já taky.“ Alena se na ni podívala. „To si myslíme obě.“
Petra za matkou přijela s otázkou, kterou už považovala za skoro směšnou. „Alena říká, že sis ten nový příběh vymyslela.“ Ludmila zalévala orchideje.
„Jaký nový?“ „Že jsi nechtěla studovat.“ „Alena byla vždycky drzá.“
„Takže?“ „Co takže?“ „Pamatuješ si vůbec, co jsi tehdy chtěla?“
Matka postavila konvičku. „Samozřejmě.“ „Tak co?“
Ludmila si sedla. Poprvé nepůsobila podrážděně. Spíš unaveně.
„Chtěla jsem, aby mě všichni nechali chvíli na pokoji.“ Petra mlčela. „To je dost málo jako životní plán.“
„Bylo mi devatenáct.“ „A potom?“ „Potom jsi řvala.“
Petra se zasmála. „Výborně.“ „Pak jsme sháněli byt. Pak se narodil táta z vojny. Pak byla práce.“
„Táta se narodil z vojny?“ Ludmila se začala smát. „Vrátil.“
Smály se obě. Po chvíli matka řekla: „Možná bych tu farmacii nakonec vystudovala.“
Petra ji pozorovala. „A litovala jsi, že ne?“ „Někdy.“
„A dneska?“ Ludmila se podívala k oknu. „Dneska lituju spíš věcí, který jsem ani nezkusila zjistit.“
„Jakých?“ „Nevím.“ Petra se zasmála.
„Zase.“ „No.“ Ludmila se usmála.
„Možná jsem mohla být dobrá v něčem, co mě nikdy nenapadlo.“ Tahle věta byla méně dramatická než obětovaná farmacie. Petře ale připadala smutnější.
V práci přijala novou pozici. Když to řekla matce, Ludmila odpověděla: „Výborně.“
„Ani nevíš, co to znamená.“ „Znamená to, že nebudeš pořád na telefonu.“ „Možná.“
„Tak vidíš.“ Petra ji neopravila. Ve skutečnosti nevěděla, jestli udělala správné rozhodnutí.
Překvapivě jí to začínalo připadat snesitelné.
Na jaře jely všechny tři ženy na výlet do Olomouce. Nebyl to žádný rodinný rituál. Karolína chtěla navštívit výstavu.
Ludmila řekla, že pojede také. Petra řídila. Cestou kolem univerzitních budov ukázala Karolína z okna.
„Babi, nebylo to někde tady?“ „Co?“ „Farmacie.“
„Ta byla v Brně.“ „Aha.“ „Vidíš, ani nevíš, kvůli čemu se hádáme,“ řekla Petra.
Karolína se zasmála. Ludmila seděla vpředu a dívala se ven. „Já jsem měla přihlášku i sem.“
Petra prudce otočila hlavu. „Cože?“ „Na přírodovědu.“
„To jsi nikdy neřekla.“ „Tak teď to říkám.“ „A chtěla jsi sem?“
Ludmila se zamyslela. Karolína se zezadu začala smát ještě dřív, než odpověděla. „Nevím.“
Petra se přidala. „Samozřejmě.“ „Já myslím, že jsem chtěla bydlet na koleji.“
„To už je něco.“ „Hlavně nebýt doma.“ Petra zpomalila před přechodem.
Na chvíli si představila devatenáctiletou matku v cizím pokoji, s kufrem pod postelí a hrnkem na parapetu. Nebyla lékárnice. Nebyla účetní.
Nebyla její matka. Ještě ne. Jen mladá žena, která možná chtěla studovat a možná chtěla hlavně odejít.
Petra tu představu nechala být. Nemusela rozhodnout, která část je pravdivější.
Po výstavě si sedly do kavárny. Karolína fotografovala dort. Ludmila nadávala na cenu kávy.
Petra se dívala na obě. „Co?“ zeptala se matka. „Nic.“
„Tak proč se na mě díváš?“ Petra zavrtěla hlavou. „Jen přemýšlím, kolik verzí toho života ještě máš.“
Ludmila se usmála. „V sedmdesáti už dost.“ Karolína položila telefon.
„A která je pravá?“ Ludmila si přitáhla šálek. „Ta, kterou si zrovna pamatuju.“
Petra se chtěla zasmát. Pak si všimla, že matka to nemyslela jako vtip. Nikdo nic neřekl.
Za oknem projela tramvaj. Ludmila si osladila kávu, přestože doma tvrdila, že cukr už léta nepoužívá.
