Článek
S Lenkou jsme se znaly téměř patnáct let. Když začala pracovat na volné noze jako správkyně sociálních sítí, potřebovala klidnou kancelář. V malém bytě, kde žila s partnerem a dvěma dětmi, prý nedokázala telefonovat s klienty ani natáčet krátká videa.
V našem domě zůstal prázdný pokoj po dceři, která se odstěhovala. Nabídla jsem Lence, že ho může pár týdnů používat, než si najde vlastní kancelář.
Přivezla si počítač, světla, tiskárnu a několik krabic s technikou. Nic jsem za to nechtěla.
Brala jsem to jako pomoc kamarádce v začátcích.
Z několika týdnů se stal celý rok
První měsíc chodila Lenka dvakrát nebo třikrát týdně. Vždy se předem ozvala a večer po sobě pokoj uklidila.
Postupně se ale její pracovní režim změnil. Přijížděla každý všední den kolem osmé ráno a odjížděla až večer. Používala internet, tiskárnu, kávovar i koupelnu. V zimě si v pokoji pouštěla elektrické topení, protože jí bylo chladno.
Časem si nechala na naši adresu posílat také pracovní balíky. Kurýři zvonili několikrát týdně a Lenka naši adresu uvedla i na svých firemních stránkách jako kontaktní místo.
Manželovi už to začalo vadit. Připomněl mi, že původně mělo jít o několik týdnů, ne o trvalou kancelář.
Když přišlo roční vyúčtování, zjistili jsme, že za elektřinu a topení platíme v průměru o 2 600 korun měsíčně více než dřív.
Rozhodla jsem se s Lenkou domluvit.
Za kancelář jsem chtěla 2 000 korun
Řekla jsem jí, že pokoj může dál používat, ale chtěla bych od ní 2 000 korun měsíčně na energie, internet a provoz domu.
Byla to stále velmi výhodná nabídka. Malá kancelář v našem okolí se pronajímala přibližně za 8 000 korun bez energií.
Lenka se zatvářila překvapeně.
Tvrdila, že pokoj by jinak zůstal prázdný a že mi nijak nepřekáží. Vyšší účty prý nemohou být jen její vina, protože energie zdražují všem.
Pak dodala, že mi během roku také několikrát převzala balík, zalila květiny a svou přítomností hlídala dům, když jsme nebyli doma.
Myslela jsem si, že tím rozhovor skončil.
Druhý den mi ale přišel e-mail s tabulkou nazvanou „Vzájemné vyúčtování“.
Lenka si v ní ocenila přebírání balíků na 500 korun měsíčně, zalévání květin na 300 korun a „dohled nad nemovitostí“ na 1 700 korun.
Celkem 2 500 korun.
Pod tabulku napsala, že když odečte mnou požadované 2 000 korun, měla bych jí každý měsíc doplácet ještě 500 korun.
E-mail jsem si přečetla dvakrát.
Pak jsem jí odpověděla.
Na vystěhování dostala dva týdny
Napsala jsem Lence, že její vyúčtování nepřijímám a že pokoj musí do čtrnácti dnů vyklidit. Zároveň jsem ji požádala, aby naši adresu odstranila ze svých stránek a nechala si pracovní zásilky posílat jinam.
Volala mi téměř okamžitě.
Tvrdila, že tabulka byla jen návrh a že všechno zbytečně vyhrocuji. Když jsem jí připomněla, že rok využívala pokoj zdarma, řekla, že jsem na tom také vydělala. Nemusela jsem si prý dělat starosti, když byl někdo přes den v domě.
Zeptala jsem se jí, kdy jsem ji o hlídání domu požádala.
Neodpověděla.
Za dva týdny si odvezla počítač, světla i tiskárnu. Pronajala si malou kancelář za 8 500 korun měsíčně a začala si stěžovat, že podnikání je mnohem dražší, než čekala.
Po jejím odchodu se naše spotřeba elektřiny téměř vrátila na původní úroveň.
S Lenkou se už vídáme jen výjimečně. Dodnes tvrdí, že jsem zbytečně přišla o kamarádku kvůli 2 000 korunám.
O peníze ale nešlo. Šlo o to, že moji pomoc považovala za samozřejmost, zatímco každou drobnost, kterou udělala ona, dokázala přesně ocenit.
Pomoc může být zdarma. Neměla by ale trvat tak dlouho, až její příjemce začne vystavovat účet člověku, který mu ji poskytuje.
