Článek
Je nám oběma přes šedesát, děti máme dávno z domu a ani jedna netouží skončit sama mezi čtyřmi stěnami. Řešení jsme měly geniální. Alespoň do chvíle, než si ke mně kamarádka na tři dny přivezla kufr.
S Janou se známe skoro čtyřicet let. Poznaly jsme se ještě v době, kdy jsme měly obě pas, který vypadal jako malá zelená knížka, a představu, že v padesáti už člověk nebude řešit nic důležitějšího než místo na hřbitově.
Padesátku jsme přežily bez větších následků a teď se blížíme věku, který jsme ve třiceti považovaly za prakticky posmrtný.
Jana je o dva roky starší než já. Má dvě dospělé děti, já jednu dceru. Všechny naše děti nás mají rády, což je příjemné, ale zároveň mají své partnery, zaměstnání, hypotéky, děti, psy a hlavně vlastní životy.
A přesně tak to má být.
Nikdy jsem nebyla matka, která očekává, že jí dcera v sedmdesáti začne vozit nákup každé úterý mezi pátou a šestou, protože ona kdysi dceři utírala zadek. Rodičovství snad není spořicí účet, ze kterého člověk začne po třiceti letech vybírat.
Jenže jednoho dne jsme s Janou seděly u vína a přišla řeč na to, co s námi vlastně jednou bude.
„Já do domova nechci,“ oznámila Jana.
„Já taky ne.“
„Tak budeme bydlet spolu.“
„To už radši ten domov,“ odpověděla jsem.
Zasmály jsme se, jenomže druhá láhev vína má zvláštní schopnost proměnit hloupé nápady v životní projekty.
Za půl hodiny jsme už plánovaly naši budoucí domácnost.
Pronajmeme jeden z bytů, v druhém budeme bydlet. Náklady napůl. Každá vlastní pokoj, velký společný obývák. Budeme chodit do kina, jezdit na výlety a když jedna upadne v koupelně, druhá alespoň zavolá sanitku.
„A žádné kočky,“ upozornila jsem Janu.
„Proč bych měla mít kočku?“
„Staré ženské mají kočky.“
„Tak ty budeš mít kočku.“
Tím byla základní pravidla našeho společného stáří zhruba vyřešena.
Od té doby jsme o našem plánu mluvily docela často.
Dokonce jsme si daly název. Říkaly jsme tomu gerontologická komuna, i když ani jedna pořádně nevíme, co slovo gerontologický znamená.
Představovala jsem si to docela hezky.
Ráno si každá udělá svoji kávu. Přes den si půjdeme každá po svém. Večer otevřeme víno, zanadáváme si na vládu, děti a vlastní kolena a budeme se smát tomu, jak jsme vyzrály nad samotou.
Potom si Jana před několika měsíci zlomila zápěstí.
Nic dramatického. Uklouzla před domem, natáhla ruku a za pár hodin mi posílala fotografii sádry.
První dva dny jí pomáhala dcera. Třetí den dcera odjela domů a Jana zjistila, že otevřít konzervu jednou rukou je překvapivě komplikovaná disciplína.
„Vidíš,“ řekla mi potom. „Přesně proto máme bydlet spolu.“
Tentokrát jsme už u vína nezůstaly.
Rozhodly jsme se udělat zkoušku.
Jana se ke mně nastěhuje na prodloužený víkend a vyzkoušíme si, jestli bychom se ve společné domácnosti skutečně nezabily.
V pátek v pět odpoledne zazvonil zvonek.
Za dveřmi stála Jana s kufrem, batohem a igelitovou taškou.
„Ty se stěhuješ na tři dny, nebo emigruješ?“ zeptala jsem se.
„Mám jenom svoje věci.“
Její věci zahrnovaly vlastní polštář, dva ručníky, župan, pantofle, krém na obličej, krém na oči, krém na ruce, elektrický kartáček, nabíječku, fén, tři druhy čaje a sklenici medu.
„Med nemám?“
„Máš. Ale ne tenhle.“
První trhlina v naší budoucí seniorské domácnosti se objevila přibližně po sedmi minutách.
„Tady máš nějakou zimu,“ řekla Jana.
„Je tady dvacet jedna.“
Podívala se na mě, jako bych jí právě oznámila, že splachuji dešťovou vodou.
„Já mám doma dvacet čtyři.“
„Dvacet čtyři mám doma jenom v srpnu.“
Jana šla k termostatu.
Já šla za Janou.
Nakonec jsme uzavřely kompromis na dvaadvaceti stupních. Ona si vzala svetr a já jsem zbytek večera nenápadně větrala v kuchyni.
V sobotu ráno mě v půl sedmé probudilo bouchání.
Vyběhla jsem z ložnice a našla Janu v kuchyni, jak přesouvá hrnce.
„Co děláš?“
„Hledám malý kastrůlek.“
„V půl sedmé?“
„Já už jsem hodinu vzhůru.“
To byla informace, kterou jsem za čtyřicet let našeho přátelství nikdy nepotřebovala vědět.
S Janou jsme spolu byly na dovolených, ale hotel je zrádný. Člověk vstane, sejde na snídani a nikdy nezjistí, jak druhý skutečně funguje doma.
Jana v šest vstává.
Já v šest spím.
Jana okamžitě ustýlá postel.
Já nechávám peřinu „větrat“, což je výraz, kterým už mnoho let ospravedlňuji skutečnost, že se mi nechce stlát.
Jana po snídani umyje hrnek.
Já ho nechám u kávovaru, protože si do něj za dvě hodiny stejně udělám další kávu.
„Ty ho tam necháš?“ zeptala se.
„Ano.“
Podívala se na hrnek.
Pak na mě.
„Dobře.“
Bylo evidentní, že to dobře není.
Kolem desáté jsem šla do koupelny a zjistila, že moje koupelna přestala existovat.
Na umyvadle stálo asi devět Janiných lahviček. Na topení visel její ručník, na dveřích župan a vedle mého kartáčku se usídlil její elektrický přístroj velikosti menšího kuchyňského spotřebiče.
„To všechno potřebuješ na obličej?“ zeptala jsem se.
„Proto vypadám takhle.“
To byl argument, proti kterému se nedalo nic namítat.
Dopoledne jsme vyrazily na nákup.
Tady jsme byly opět sehrané. Jana nesnáší samoobslužné pokladny a já nesnáším fronty u normálních, takže se pokaždé rozdělíme a následně se hádáme, která byla venku dřív.
K obědu jsme koupily kuře, salát a víno.
Začala jsem si říkat, že naše společné stáří možná přece jen nebude špatné.
Pak Janě zazvonil telefon.
Byl to Mirek.
Mirek je člověk, kterého Jana označuje za kamaráda, přestože s ním občas tráví noc. V našem věku jsou definice vztahů zřejmě ještě komplikovanější než ve dvaceti.
„Mirek se staví odpoledne na kafe,“ oznámila.
„Sem?“
„No.“
„Ke mně?“
„Jsme přece spolubydlící.“
Najednou mi došlo, že jsme v našem velkolepém plánu zapomněly na muže.
Já žádného stálého nemám, Jana má několik nestálých, což je organizačně možná ještě horší.
„A když spolu budeme jednou bydlet, tak sem bude Mirek chodit?“
„Pokud ještě bude naživu.“
„Jano.“
„Co? Je mu sedmdesát.“
Mirek přišel ve tři.
Přinesl zákusky, takže jsem proti němu objektivně nemohla nic mít.
Seděli jsme u kávy, povídali si a bylo to vlastně docela příjemné. Asi do chvíle, kdy Jana oznámila, že si jde převléct kalhoty a Mirek za ní automaticky odešel do pokoje pro hosty.
Zůstala jsem sama v obýváku se třemi věnečky a zvláštním pocitem, že ve vlastním bytě překážím.
Mirek odešel před šestou.
„Tohle by nešlo,“ řekla jsem.
„Co by nešlo?“
„Abych měla doma pořád nějaké tvoje chlapy.“
„Pořád? Byl tady jeden.“
„Dneska.“
Jana se na mě chvíli dívala.
„A kdyby sis někoho našla ty?“
„Já nikoho nemám.“
„Teď.“
To její teď mě trochu podráždilo.
„Tak bych za ním chodila.“
„Proč? Vždyť bys tady taky bydlela.“
A najednou jsme se nehádaly o Mirka.
Hádaly jsme se o něco, o čem jsme při našich veselých debatách o společném stáří vůbec nemluvily.
O to, čí by ten byt vlastně byl.
Kdo by byl doma a kdo u někoho doma.
Kdo smí pozvat návštěvu.
Kdo rozhoduje, kdy se zhasne, jestli se topí na jednadvacet nebo čtyřiadvacet a zda hrnek může dvě hodiny stát vedle kávovaru.
Představa společného stáří byla krásná hlavně proto, že v ní nebyly žádné detaily.
Byly v ní dvě elegantní starší dámy se sklenkou vína.
Nebyl v ní termostat.
Ani Mirek.
Večer jsme byly trochu zaražené.
Pak Jana otevřela víno.
To je na našem přátelství jedna z nejlepších věcí. Nikdy jsme neuměly být dlouho uražené.
„Tak sepíšeme pravidla,“ navrhla.
Vzala jsem papír.
První bod zněl: Každá má právo na návštěvy.
Druhý: Návštěvy se hlásí předem.
Třetí: Termostat maximálně 22 stupňů.
Jana proti třetímu bodu protestovala.
Čtvrtý: Každá má vlastní koupelnu.
„A kde ji vezmeme?“ zeptala jsem se.
„Pořídíme byt se dvěma.“
„Takže místo úspory budeme potřebovat větší byt.“
„Stáří není levná záležitost.“
Postupně jsme přidávaly další body.
Žádné společné účty.
Žádné společné nákupy oblečení.
Žádné komentování jídla té druhé.
Žádné půjčování kosmetiky.
Muži nesmějí chodit v noci nazí na záchod přes společné prostory.
Tento bod navrhla Jana a já jsem raději nezjišťovala, z jaké životní zkušenosti vychází.
Kolem půlnoci jsme měly čtrnáct pravidel a znovu jsme se smály.
V neděli ráno vstala Jana v půl sedmé.
Tentokrát už s hrnci nebouchala.
Když jsem přišla kolem osmé do kuchyně, seděla u stolu, pila čaj a koukala z okna.
„Spala jsi?“ zeptala se.
„Výborně.“
„Já taky.“
Chvíli bylo ticho.
„Víš, čeho se vlastně bojím?“ řekla najednou.
Čekala jsem nějaký vtip.
Nepřišel.
„Že jednou nebudu mít komu říct, že mi není dobře.“
To byla celá věta.
Žádné drama.
Jen seděla v mém županu, protože svůj si večer někam založila, a držela hrnek oběma rukama.
Pochopila jsem ji.
Možná jsem se bála úplně stejné věci, jen jsem to zatím dokázala lépe schovávat za řeči o svobodě a samostatnosti.
Člověk nechce být dětem na obtíž.
Nechce domov důchodců.
Nechce přijít o soukromí.
A zároveň nechce jednou ležet tři dny vedle koupelny a čekat, až někomu začne být divné, že nereaguje na zprávy.
„Tak si budeme každý den psát,“ řekla jsem.
„To už děláme.“
„Tak vidíš.“
„Ty mi ale někdy odpovíš až večer.“
„Protože pracuju.“
„V důchodu nebudeš.“
„To si ještě povíme.“
V pondělí dopoledne Jana sbalila svoje lahvičky, ručníky, fén, nabíječku a med.
Kufr byl stejně velký jako v pátek, přestože za víkend snědla půlku věcí, které si přivezla.
Doprovodila jsem ji ke dveřím.
„Tak co?“ zeptala se. „Daly bychom to?“
„Tři dny ano.“
„A deset let?“
„To nevím.“
„Já taky ne.“
Objaly jsme se a Jana odešla.
Zavřela jsem za ní.
V bytě bylo nádherné ticho.
Stáhla jsem termostat zpátky na jednadvacet, odnesla její zapomenutý hrnek do myčky a v koupelně si s potěšením rozložila svoje tři kosmetické přípravky po celém umyvadle.
Pak jsem si udělala kávu a sedla ke stolu.
Vedle cukřenky ležel klíč.
Můj náhradní.
Jana ho měla přes víkend, aby mohla chodit ven bez mého vědomí.
Vzala jsem telefon.
„Nechala sis tady klíč,“ napsala jsem.
Odpověď přišla téměř okamžitě.
„Vím.“
Chvíli jsem čekala, jestli ještě něco dopíše.
Nic.
Klíč jsem mohla dát do šuplíku, kde ležel posledních deset let.
Místo toho jsem ho nechala na stole.
Společně bydlet zatím nebudeme.
Ale jeden klíč u Jany mi vlastně vůbec nevadí.
