Článek
Na jaře jsme se s Lídou domluvily, že zaplatím polovinu sazenic a osiva a budeme si dělit zeleninu. V sobotu jsem jí měla pomáhat na zahradě. Připadalo mi to jako dobré spojení: ona měla pozemek za domem, já auto a chuť jíst něco vlastního.
Koncem srpna jsem konečně přijela s rukavicemi v tašce. Dva záhony už byly prázdné a Lída rovnala cibuli do přepravek. Ukázala mi na tu připravenou pro mě. Potom řekla, že příští rok bude sázet jen tolik, kolik sama spotřebuje.
Naše soboty se daly snadno přesunout
Nejdřív jsem myslela, že je unavená z horka. Nabídla jsem, že si odpočineme a pak se pustíme do plevele. Lída ale zavrtěla hlavou. Na prázdných záhonech už nemělo smysl nic vytrhávat. Zbývaly brambory a trochu mrkve, potom chtěla mít pro letošek hotovo.
Zahradu jsme spolu zkoušely první rok. Lída ji měla dávno a já tam dřív jezdila hlavně posedět. Když jsem si v březnu posteskla nad cenou zeleniny, nabídla mi společné pěstování. Řekla jsem, že o víkendech ráda přijedu. Ona bude mezitím zalévat, protože zahradu má hned za domem.
V dubnu jsem přivezla sazenice a celé dopoledne jsme sázely. Měla jsem hlínu za nehty a večer příjemně cítila záda. Poslala jsem dceři fotografii rovných řádků. Psala jsem jí o naší zahradě, přestože pozemek, nářadí i všechno ostatní patřilo Lídě.
Další sobotu pršelo, a tak mi sama napsala, ať nejezdím. Potom jsem potřebovala nakoupit s matkou. O týden později přijel syn a já nabídla místo soboty neděli. Lída už měla vypleto. Řekla, že to nemohla nechat, a já byla ráda, že se nemusíme honit.
Nezmizela jsem na celé léto. Vozila jsem pytle zeminy a jednou odvezla rozbitý vozík do sběrného dvora. Při těch cestách jsem dostávala salát, později cukety a okurky. Odjížděla jsem s plným košíkem a s pocitem, že jsme si zase navzájem pomohly.
Když jsem nemohla přijet pracovat, pokaždé jsem zavolala. Lída většinou řekla, že si poradí. Brala jsem to jako souhlas s přesunutím soboty, ne jako oznámení, že práci udělá za mě. Nový termín jsme si zpravidla neurčily. Měla jsem za to, že času bude ještě dost.
Účtenky neříkaly, kdo byl na zahradě
U přepravek s cibulí jsem jí připomněla peníze za sadbu. Dokonce jsem otevřela kabelku, kde jsem v malé přihrádce schovávala účtenky. Lída mě nechala hledat a potom se zeptala, proč je vytahuji. Moji polovinu úrody mi přece dává. Jen už tu dohodu nechce opakovat.
Namítla jsem, že jsme si mohly práci lépe rozepsat. Mohla mi říct, co přesně mám udělat. Odpověděla, že kvůli zahradě nechce každý pátek zjišťovat, jestli přijedu, a vymýšlet náhradní práci na neděli. Když něco udělá včas, slyší ode mě, že už zase není potřeba pomáhat.
To jsem jí skutečně několikrát řekla. Myslela jsem to skoro jako pochvalu, jak je rychlá. Teď jsem si vybavila, že se při poslední takové návštěvě neusmála. Seděla u dveří do kůlny a já jí vyprávěla, co všechno jsem musela během týdne zařídit.
Zeptala jsem se, proč to neotevřela dřív. Připomněla mi červnovou zprávu, že na záhony sama nestačí. Odpověděla jsem tehdy, že hned další víkend určitě přijedu. Pak jsme doma čekali na opraváře a já termín znovu odvolala. Lídě jsem napsala, že jí to vynahradím při sklizni.
Přepravku s cibulí jsem odnesla do auta. Nechtěla jsem se tvářit, že ji odmítám ze zásady, ani znovu nabízet peníze. Zeptala jsem se, kdy budeme vybírat brambory. Lída řekla, že ve středu, pokud nebude pršet. Vzala jsem si v práci den volna a tentokrát jsem ráno opravdu přijela.
Zem byla místy tvrdá. Lída podebírala řádky vidlemi a já sbírala brambory do kbelíků. Zpočátku jsem chtěla pracovat rychle, abych ukázala, že na mě může být spoleh. Po několika řádcích už jsem se narovnávala pokaždé, když jsem kbelík odnesla na kraj.
Lída mi ukázala kout, který musela během léta dvakrát předělávat, a prázdné místo po zelenině, která se nepovedla. Nevyjmenovávala mi všechny hodiny. Mluvila o zahradě jako jindy, jen jsem tentokrát zůstala i na práci, která následovala po prohlídce.
Po obědě jsem si sedla na schod a nejraději bych jela domů. Brambory ale ještě ležely v kbelících a nářadí bylo potřeba očistit a uklidit. Když jsem dřív přijížděla pro zeleninu, přepravky už čekaly u branky. O tom, co předcházelo jejich naplnění, jsem přemýšlela jen zběžně.
Lídě jsem řekla, že jsem se na společné práci podílela mnohem méně, než jsem si namlouvala, a omluvila se. Nezačala mě uklidňovat. Podala mi další prázdnou přepravku a požádala, ať do ní vytřídím menší brambory. Pokračovaly jsme až do pozdního odpoledne.
Další jaro už nepatřilo naší dohodě
Při poslední podzimní návštěvě jsme uklidily opory od rajčat a zametly kůlnu. Lída si pro příští rok nechávala dva malé záhony, zbytek chtěla osít trávou. Vypadalo to najednou jako škoda. Málem jsem nabídla, že bych si přece jen vzala jeden záhon na starost.
Neřekla jsem to. Pořád jsem měla stejné zaměstnání, matku i víkendy, které se snadno zaplnily. Těch několik pracovních návštěv nebylo důvodem slibovat další sezonu. Odvezla jsem si poslední mrkev a vrátila Lídě přepravky, které se mi během léta nahromadily doma.
V zimě jsme se vídaly ve městě. O zahradě jsme mluvily málo a já nevěděla, jestli je mezi námi ještě něco nevyřčeného. Když jsem v únoru zahlédla nabídku jarní výstavy fotografií, poslala jsem ji Lídě. Odpověděla ten večer, že by ráda jela, ale až v dubnu.
Na výstavě jsme strávily skoro dvě hodiny. Potom jsme zašly na trh a já si koupila svazek ředkviček. Lída vybírala bylinky, ale žádnou společnou sadbu jsme neplánovaly. Cestou k autu mi vyprávěla, kam si na zahradě přesunula lehátko.
Domácí zelenina mi chybí a někdy mě ještě napadne, kolik jsme jí mohly vypěstovat. V tom množném čísle už ale slyším hlavně Lídinu práci. Na jaře jsem jí zase jednou přivezla pytel zeminy. Tentokrát mě o něj požádala. Odjela jsem bez zeleniny a s domluveným termínem dalšího výletu.
