Článek
V tu chvíli mi došlo, že mi naše praktická vychytávka začíná vadit.
S Lukášem jsme spolu skoro pět let a nikdy jsem ho nepovažovala za žárlivého.
Nelezeme si do telefonů, navzájem známe své kamarády a když jdu večer s kolegyněmi ven, nikdy mě nekontroloval.
Právě proto mi sdílení polohy nepřipadalo jako nic zvláštního.
Byla jsem ráda, že vidím, kdy přijede
Začalo to minulý rok, když jsem kvůli práci několikrát týdně jezdila mimo Prahu.
Lukáš mi večer psal, jestli už jedu nebo kdy asi dorazím.
„Zapnu ti polohu a máš klid,“ řekla jsem jednou.
On ji zapnul také.
Brzy jsme si na to zvykli.
Když jsem vařila, podívala jsem se, jestli už jede z práce. Nemusela jsem mu psát a věděla jsem, jestli mám dát těstoviny do vody.
Jednou jel na kole a dlouho se neozýval. Podívala jsem se, kde je, a uklidnilo mě, že se normálně pohybuje směrem domů.
Takže nemůžu tvrdit, že bych jeho polohu nikdy nekontrolovala.
Kontrolovala.
Jen z jiného důvodu, alespoň podle mě.
Začaly přicházet zvláštní otázky
Poprvé mě zarazilo, když jsem po práci zašla s kolegyní na skleničku.
„Vy jste byly na Vinohradech?“ zeptal se Lukáš večer.
„Jo. Proč?“
„Jen jsem se díval, kdy přijedeš.“
Nic dalšího neřekl.
O pár týdnů později jsem se cestou domů zastavila u kamarádky Lenky.
„Ty jsi byla u někoho na návštěvě?“ zeptal se.
„U Lenky.“
„Já nevěděl, že bydlí tamhle.“
Ani tehdy z toho nebyla hádka.
Jen mi najednou došlo, že Lukáš ví o každé mojí zastávce, pokud se zrovna podívá.
Jednou jsem mu proto ze srandy řekla: „Ty mě nějak sleduješ.“
„Petro, vždyť sis to zapnula sama,“ odpověděl.
A měl pravdu.
Telefonát ze supermarketu mě naštval
Před několika týdny jsem se cestou z práce zastavila pro nákup.
Telefon jsem měla v kabelce.
Když jsem vyšla z obchodu, volal Lukáš.
„Jsi v pohodě?“
„Jo. Proč?“
„Ukazuje mi to, že už skoro čtyřicet minut stojíš u nějakého paneláku.“
Rozhlédla jsem se. Supermarket skutečně stál hned vedle několika domů.
„Jsem v Albertu.“
„Aha. Tak dobrý.“
„Co sis myslel?“
„Nic. Jen mi přišlo divné, že tam tak dlouho stojíš.“
Ta věta mě naštvala.
„A proč vůbec kontroluješ, kde stojím?“
Lukáš nechápal, co udělal špatně.
Čekal mě doma, všiml si, že ještě nejsem na cestě, podíval se na polohu a místo supermarketu viděl cizí dům.
„Tak jsem se prostě zeptal,“ řekl večer.
Podle něj bych zřejmě udělala to samé.
A možná bych opravdu udělala.
Polohu jsem nakonec vypnula
Druhý den jsem naše sdílení zrušila.
Lukáš si toho všiml večer.
„Ty jsi vypnula polohu?“
„Jo.“
„Proč?“
Řekla jsem mu, že mi začalo být nepříjemné, když může kdykoliv zjistit, kde jsem.
„Ale já můžu zjistit to samé o tobě,“ namítl.
„Já se na tebe skoro nedívám.“
„Tak to je ale tvoje rozhodnutí.“
Začali jsme se hádat.
Lukáš tvrdil, že jsem z něčeho, co nám rok oběma vyhovovalo, najednou udělala problém. Já mu vysvětlovala, že dokud se mě nezačal ptát na konkrétní místa, vůbec jsem si neuvědomovala, jak moc mi to může vadit.
Nakonec řekl, že polohu klidně necháme vypnutou.
Jen nechápal, proč jsem se kvůli tomu tak naštvala.
A popravdě to někdy úplně nechápu ani já.
Když teď Lukáš napíše, kdy přijedu domů, normálně mu odpovím. Když jedu někam večer sama, sama mu napíšu, že jsem dorazila.
Takže o žádné velké tajnosti nejde.
Přesto už polohu zapínat nechci.
Možná nejde ani o to, jestli se na ni Lukáš díval příliš často. Spíš jsem zjistila, že je rozdíl mezi tím říct partnerovi, kde právě jsem, a vědět, že se může podívat kdykoliv sám.
Lukáš ten rozdíl skoro nevidí.
Já ho teď vidím až moc.
