Článek
Druhou půlku rozmazal po stolku jídelní židličky. „Nech to,“ řekl Michal. Lenka už držela kelímek nad košem. „Je otevřený.“ „Vždyť byl v lednici.“ „Tak si ho dej.“ „Nechci.“ Jogurt spadl do koše. Lenka víko zavřela.
Člověk se po předání dítěte vracel domů s mnoha věcmi, které nebyly potřeba, a bez jediné, která chyběla. V předsíni zůstaly malé gumáky. Matěj je nenosil tři měsíce, protože z nich vyrostl. Lenka je přesto ráno při balení nechala na botníku. Ve spěchu rozhodovala o věcech podle toho, zda je dítě používá teď, nikoli podle toho, komu patří.
Na schodech ležel látkový míček. Pod sedačkou byla lahvička s vodou. V koupelně dětský kartáček. V ložnici postýlka. Matěj odjel se dvěma kufry, přebalovací taškou, krabicí hraček, složkou zdravotních zpráv a plyšovým králíkem, kterého mu Eliška koupila v Dráčiku za svoje peníze.
Králík odjel také. To Lenku těšilo. Věci, které děti dostaly od Elišky, hlídala při balení nejpečlivěji. Jednou zapomněli červené autíčko. Eliška na to přišla ještě ten večer. „Tak mu ho pošleme.“ „On už asi nějaká autíčka má.“ „Ale tohle je jeho.“ Druhý den Lenka balila autíčko do krabice a připadalo jí trochu směšné platit sto dvacet korun za dopravu hračky, která stála osmdesát devět. Poslala ji.
„Povlečení nech,“ řekl Michal. Stál ve dveřích ložnice. „Proč?“ „Je čistý.“ Lenka se podívala na postýlku. Matrace byla prázdná. Napadlo ji, že čistota je po odchodu dítěte jiný druh vlastnosti než předtím. „Stejně ho vyperu.“ Michal pokrčil rameny. „Tak proč se ptáš?“ „Já se neptala.“ „Řeklas proč.“ „Protože tys řekl, ať ho nechám.“ „Dobře.“
Jejich rozhovory byly první den často takové. Oba věděli, že nemá cenu mluvit o tom, o čem by mluvit měli, a tak byli velmi přesní ve věcech, na kterých nezáleželo. Lenka stáhla prostěradlo. Pod matrací našla dudlík. Matěj dudlík poslední půlrok nepoužíval. Byl zelený a o dvě velikosti menší, než by mu dnes patřil. Lenka ho položila na komodu.
„Tohle jsme taky měli poslat.“ Michal se na něj podíval. „Vždyť ho nepotřebuje.“ „To není důvod.“ „Leni.“ „Co?“ „Vyhoď ho.“ Lenka dudlík nevyhodila.
Matěj byl sedmé dítě, které s nimi bydlelo. Lenka měla naučené přesnější označení. Sedmé dítě svěřené do pěstounské péče na přechodnou dobu. Jejich dítě byla Eliška. Považovala rozdíl za důležitý hlavně v rozhovorech s lidmi, kteří říkali: „Já bych cizí dítě nedokázala milovat.“ Nebo: „Já bych ho pak nedokázala vrátit.“
Vrátit kam, chtěla se někdy Lenka zeptat. Dítě nebyla zálohovaná láhev. Neříkala to. Lidé většinou chtěli pochválit. „Vy jste úžasní.“ „To bych nikdy nedokázala.“ „To musí být poslání.“ Lenka neměla ráda slovo poslání. Michal ano. Ne že by ho používal. Jen mu nevadilo.
Když přijela první Anička, bylo Elišce osm. Stála v předsíni v ponožkách a čekala téměř hodinu, protože sociální pracovnice třikrát změnila čas. „Kdy už přijedou?“ „Nevím.“ „Tak jim zavolej.“ „Nemůžu jim pořád volat.“ „Proč ne?“ „Protože mají práci.“ Eliška se podívala na matku. „Vždyť tohle je jejich práce.“ Lenka se zasmála.
Pak přijelo auto. Anička měla čtyři měsíce. V autosedačce spala. Eliška se k ní naklonila a zašeptala: „Ahoj, já jsem tvoje ségra.“ Lenka ji opravila až večer. „Víš, že Anička není úplně tvoje sestřička.“ „Já vím.“ „Jen aby sis to—“ „Mami, já vím.“ Děti často nesnášely vysvětlení věcí, které chápaly lépe než dospělí.
Matěje předali v úterý v Hradci. Simona a Pavel na ně čekali v místnosti, kde byly dvě pohovky, dětský stolek a plastový box kostek. Simona měla nové náušnice. Lenka si jich všimla a pak jí připadalo neslušné, že si jich všimla právě ten den. Matěj znal Simonu už z několika setkání. Když ji uviděl, natáhl k ní ruce.
Lenka se na to připravovala měsíce. Měla z toho radost. Ta radost byla opravdová. Stejně jako bolest, která přišla téměř současně. Dospělí si představovali, že protichůdné emoce se navzájem ruší. Ve skutečnosti mohly sedět vedle sebe velmi pohodlně.
Simona se rozplakala. „Promiňte,“ řekla. „Za co?“ „Já nevím.“ Lenka věděla. Za radost. Lidé se někdy omlouvali za štěstí před člověkem, o kterém předpokládali, že právě trpí. „Neomlouvejte se.“
Pavel převzal tašky. Michal vysvětloval, kde jsou léky a jak Matěj usíná. Všechno už měli napsané, ale Michal rád věci říkal ještě jednou. Eliška seděla na zemi u boxu s kostkami. Stavěla s Matějem věž. Když měli odejít, Matěj k ní přišel a podal jí žlutou kostku. „Tu si nech,“ řekla. Matěj ji položil na zem.
„Eli.“ „Jo.“ „Eli.“ To bylo všechno. V autě domů seděla Eliška vzadu. Sluchátka měla v uších, ale Lenka z místa spolujezdce viděla, že telefon má položený na kolenou a nic na něm nepouští.
Po návratu objednali pizzu. Byl to jejich zvyk. Poprvé ji objednali po Aničce, protože Lenka neměla sílu vařit. Podruhé po Davidovi proto, že si Michal vzpomněl, co dělali po Aničce. Potřetí už se nikdo neptal. Tradice často nevznikaly z věcí, které chtěl člověk opakovat. Stačilo, když se opakovaly okolnosti.
„Olivy?“ zeptal se Michal. Eliška přikývla. „Dva?“ „Jeden.“ „Celý den jsi skoro nejedla.“ „Nemám hlad.“ „Musíš něco sníst.“ „Tati.“ „Dobře.“ Michal jí dal dva dílky. Eliška jeden vrátila do krabice. Lenka se na ně dívala. Osm let se snažili Elišku učit, že má poslouchat vlastní tělo. Pak ji při každém jídle přesvědčovali, že její tělo nemá správné informace.
„Simona poslala fotku,“ řekl Michal. Eliška se podívala na jeho telefon. „Už?“ „Jo.“ Na snímku seděl Matěj v autě. Vedle něj byl plyšový králík. „Je připoutanej blbě,“ řekla Eliška. Michal fotografii přiblížil. „Není.“ „Má ten pás moc vysoko.“ „Je to jen úhel.“ „Není.“ Lenka se podívala. Připadal jí normální.
„Můžu jí napsat,“ řekla. Eliška se na ni podívala. „Ne.“ „Proč?“ „Protože není blbě.“ Michal se zasmál. „Tak proč říkáš, že je?“ „Nevím.“ Eliška ukousla pizzu. Po chvíli řekla: „Už si nikoho dalšího neberte.“
Ani Lenka, ani Michal neodpověděli hned. Byla to jedna z těch vět, u nichž člověk nejprve rozhoduje, zda je opravdu slyšel. „Teď máme stejně pauzu,“ řekl Michal. „Nemyslím teď.“ „Tak kdy?“ „Už.“ „Už co?“ Eliška se na něj zadívala. „Už nikdy.“
Michal položil telefon na stůl. „Proč?“ „Protože nechci.“ „To není moc důvod.“ „Je.“ Lenka řekla: „Eliško, co se děje?“ Eliška se zasmála. „Proč se musí něco dít?“ „Protože jsi to nikdy neříkala.“ „Tak to říkám teď.“ „Kvůli Matějovi?“ „Taky.“ „Je v dobrých rukou.“ „Já vím.“ „Bude se mít dobře.“ „Já vím.“
„Tak—“ „Mami.“ Eliška položila pizzu. „Právě proto, že to vím, to není lepší.“
První noc Lenka spala špatně. Nebyla to novinka. Po odchodu každého dítěte několik nocí poslouchala věci, které jindy neslyšela. Lednici. Topení. Výtah garážových vrat u sousedů.
Jednou po předání Sáry vstala ve tři ráno, protože byla přesvědčená, že slyší pláč. Stála v chodbě a chvíli jí trvalo, než si vzpomněla, že doma žádné dítě není. Pak pláč slyšela znovu. Byla to kočka venku.
Tentokrát neusnula kvůli Elišce. Ve dvě vstala na toaletu. Dveře jejího pokoje byly zavřené. Lenka pokračovala do ložnice a pak se zastavila. Z Eliščina pokoje slyšela hlas. Tichý. Nejdřív si myslela, že telefonuje. Přiblížila se.
„Tak papa. A buď hodnej.“ Ticho. „Já vím.“ Další ticho. „Čau.“ Lenka ustoupila. Ráno se nezeptala.
Druhý den prala Matějovy věci. V garáži měli plastové boxy. 56. 57. 58. 59. 60. Když začínali, přišlo Lence absurdní mít doma sklad dětského oblečení v tolika velikostech. Po druhém dítěti si koupila štítkovač. Organizace člověku nabízela iluzi, že ví, co přijde. Nevěděl. Věděl jen, že pokud přijde tříměsíční dítě, nebude ve dvě ráno hledat čisté body.
Vyndala z pračky modré pyžamo s měsíci. „Tohle mu pošli.“ Eliška stála ve dveřích. „Simona má oblečení.“ „Ale tohle je jeho.“ „Měl ho možná pětkrát.“ „Takže je jeho.“ Lenka pyžamo rozložila na sušák. „Kdybychom všechno posílali s každým dítětem, pokaždé kupujeme komplet novou výbavu.“ „Tak ji kupujte.“ „Víš, kolik to stojí?“ Eliška pokrčila rameny. „Ne.“ „Dost.“ „Dostáváte na to peníze.“
Lenka k ní otočila hlavu. „Tohle ti kdo řekl?“ „Všichni.“ „Kdo všichni?“ „Ve škole.“ „Ve škole řeší, kolik dostáváme za pěstounství?“ „Neřeší.“ „Tak jak—“ „Jednou se mě ptali.“ „Kdo?“ „To je jedno.“
Lenka cítila, jak se jí v těle objevuje vztek ještě dřív, než měla pro vztek předmět. „Co se tě ptali?“ Eliška zvedla oči. „Jestli to děláte pro peníze.“ Lenka pustila kolíček. Spadl na zem. „A cos řekla?“ „Že ne.“ „Kdo se tě na to ptal?“ „Mami.“ „Chci vědět kdo.“ „Proč? Půjdeš mu to vysvětlit?“ „Kdyby bylo potřeba.“ Eliška se zasmála. „To by bylo super.“
Lenka se sklonila pro kolíček. „Nechci, aby o nás někdo—“ „Já vím.“ „Co víš?“ „Že jsme hodní.“ Lenka se narovnala. Eliška stála ve dveřích a dívala se na pyžamo. „Co to má znamenat?“ „Nic.“ „Eliško.“ „Všichni mi pořád říkají, jak jste úžasní.“ „Kdo?“ „Lidi.“ „A to ti vadí?“ „Ne.“ „Tak co?“ Eliška se podívala na ni. „Někdy jo.“
Lenka o tom večer řekla Michalovi. „Puberta,“ řekl. Seděl na terase a utahoval šroub na židli. „To není odpověď.“ „Je jí čtrnáct.“ „Já vím, kolik jí je.“ „Všechno je teď trochu větší.“ Lenka si sedla proti němu. „Co když to není puberta?“ „Všechno ve čtrnácti je trochu puberta.“
Michal položil šroubovák. „Neříkám, že ji nemáme poslouchat.“ „Co teda říkáš?“ „Že nemusíme po jednom špatným dni měnit celej život.“ „Ona říká, že to není jeden den.“ „Co jinýho má říkat?“ Lenka se na něj podívala. „Třeba pravdu.“ „A já lžu?“ „To jsem neřekla.“
Michal si povzdechl. „Leni, při každým předání jsme rozbití všichni.“ „Eliška nikdy nevypadala rozbitě.“ „No právě.“ Ta dvě slova mezi nimi zůstala.
Když odcházel David, Elišce bylo deset. Byla na škole v přírodě. David měl rok a půl a osm měsíců u nich odmítal usnout bez něčí přítomnosti. První týdny seděla u postýlky Lenka. Pak Michal. Jednou večer přišla Eliška s polštářem. „Já to udělám.“ „Ráno vstáváš.“ „Jen než usne.“ David u ní usínal nejrychleji.
Říkal jí Eli. Její jméno bylo jedno z prvních slov, která u nich začal používat. Když sociální pracovnice oznámila, že půjde k babičce, Lenka měla radost. Babička prošla vším potřebným. Měla připravený pokoj. David ji znal. Bylo to dobré řešení.
Datum vyšlo na úterý. Eliška se vracela ze školy v přírodě v pátek. „Aspoň u toho nebude,“ řekla Lenka. Michal souhlasil. Mysleli to laskavě.
V pátek Eliška přišla domů a položila kufr v předsíni. „Kde je David?“ „Už u babičky.“ „Už?“ „V úterý.“ Eliška několik vteřin stála. „Aha.“ „Máme fotky.“ „Dobrý.“ Šla si vybalit.
Lenka čekala pláč. Nepřišel. Večer se Eliška dívala na televizi. Druhý den šla s kamarádkou ven. V pondělí do školy. Lenka říkala lidem, že to zvládla překvapivě dobře. A opravdu tomu věřila.
V neděli šly s Eliškou pěšky pro pečivo. Bylo chladno. Eliška měla ruce zastrčené v rukávech mikiny. „S kým jsi mluvila v noci?“ zeptala se Lenka. Eliška se zastavila. „Kdy?“ „V úterý.“ „Ty mě posloucháš za dveřma?“ „Šla jsem kolem.“ „Takže jo.“ „Ne.“ „To je jedno.“
Pokračovaly. „Volalas Matějovi?“ „Je mu deset měsíců.“ „Tak Simoně.“ „Ne.“ Lenka čekala. „Měla jsem video.“ „Jaké?“ Eliška kopla do kamínku. „Jak se směje.“ „To máš spoustu.“ „Tohle neznáš.“ „Proč?“ „Protože jsem ho natočila já.“
Lenka se chtěla zeptat, jestli ho může vidět. Nezeptala se. „A mluvila jsi na něj.“ „Jo.“ „Proč?“ Eliška se zastavila znovu. „Proč děláš, jako by všechno muselo mít nějakej důvod?“ Lenka chtěla říct, že bez důvodů se lidem žije špatně. Místo toho řekla: „Promiň.“
Pavla zavolala až následující čtvrtek. Ne kvůli dítěti. Ptala se, jak jsou na tom. Lenka jí řekla dobře. Pak se sama opravila. „Nevím.“ „To je taky odpověď.“ „Eliška nechce, abychom pokračovali.“ Pavla chvíli mlčela. „A vy?“ „Já nevím.“ „Michal?“ „Chce.“ „A Eliška proč nechce?“
Lenka začala vysvětlovat. Odchody. Školu. Poznámky spolužáků. Matěje. Při vyprávění jí jednotlivé věci začaly připadat menší než předtím. „Možná to přeháním,“ řekla. „Možná.“ Lenka se zarazila. „Ty mi nikdy nic neusnadníš.“ Pavla se zasmála. „Neplatíš mě za to.“ „Já tě neplatím vůbec.“ „Tak vidíš.“ Lenka se také zasmála.
Pak řekla: „Myslela jsem, že když jsme do toho šli, bude pro Elišku dobré vyrůstat s tím, že rodina může pomoct.“ „Možná bylo.“ „Bylo?“ „Ano.“ „Tak proč jsme tady?“ „Protože dobré věci nemají jen dobré následky.“ Lenka se opřela o linku. „To zní hrozně.“ „Jen když si myslíš, že dobrý úmysl musí někoho chránit před cenou.“
V pátek přišla Eliška domů s Anetou. Lenka Anetu znala od první třídy. Dívky si v kuchyni ohřívaly tortilly. „Paní Černá?“ řekla Aneta. „Hm?“ „Budete mít další miminko?“ Lenka se podívala na Elišku. „Nevíme.“ „Aha.“ „Proč?“ „Jen tak.“
Eliška otevřela lednici. „Aneta miluje naše mimina.“ „Protože jsou roztomilý.“ „Děti jsou roztomilý i jinde.“ Aneta se zasmála. „Ale k vám můžu.“ Lenka si všimla Eliščina obličeje. „Co?“ řekla Aneta. „Nic.“ „Ježiš, zase.“ „Co zase?“ „Nic.“
Lenka odešla z kuchyně. Na schodech se zastavila. Slyšela Anetu říkat: „Ty seš fakt divná.“ A Elišku: „Já vím.“ Nevěděla, jestli má pokračovat. Pokračovala.
Později večer zaklepala Eliška na dveře ložnice. „Můžu?“ Lenka seděla na posteli s knihou. „Jasně.“ Eliška si sedla na koberec. „Aneta není blbá.“ „Já jsem nic neříkala.“ „Jen aby sis nemyslela.“ „Nemyslím.“
Chvíli bylo ticho. „Ona to má ráda.“ „Mimina?“ „To všechno.“ „A ty ne?“ Eliška si začala vytahovat nitku z rukávu. „Někdy jo.“ „A někdy ne.“ „Jo.“ „To je asi normální.“ „Mami.“ „Co?“ „Nemusíš všechno hned udělat normální.“ Lenka položila knihu. „Dobře.“
Eliška dál tahala nit. „Když nikdo není, je to doma divný.“ „Mně taky.“ „Takže chci, aby někdo přišel.“ Lenka čekala. „A nechci.“ „Dobře.“ „To je všechno?“ „Co mám říct?“ „Nevím.“ Lenka se usmála. „Tak vidíš.“ Eliška po ní hodila polštář.
V dalších týdnech nebyl doma žádný malý člověk. Zpočátku Lenka počítala dny. Po týdnu přestala. S Michalem šli jednou do kina v osm večer. Film byl nudný. Po cestě domů se shodli, že by raději zůstali doma. „Tak příště zůstaneme,“ řekl Michal. Oběma bylo jasné, že možnost zůstat doma je úplně něco jiného než nutnost zůstat doma.
Eliška začala znovu chodit v úterý na volejbal. Před dvěma lety přestala, protože tréninky končily v osm a Lenka jí řekla, že ji nemůže pokaždé vozit. Tehdy měli Viktorku. Viktorka večer usínala špatně.
Lenka si na to vzpomněla, když Eliška přišla z prvního tréninku. „Proč jsi vlastně přestala?“ Eliška si sundávala boty. „Nevím.“ „Kvůli Viktorce?“ „Taky.“ „Mohlas jezdit autobusem.“ „Bylo mi dvanáct.“ „Jiné děti jezdí.“ „Ty jsi mě nenechala.“ Lenka si to nepamatovala. „Fakt?“ „Jo.“ „Promiň.“ Eliška pokrčila rameny. „To je jedno.“ Lenka poslední dobou nesnášela větu to je jedno. Často znamenala přesný opak.
Jednou v sobotu šli všichni tři na oběd. Bez kočárku. Bez dětské židličky. Bez tašky s plenami. Hosteska se zeptala: „Tři?“ Michal řekl ano. Lenka měla absurdní pocit, že lže.
Seděli u malého stolu pro čtyři. Jedna židle zůstala prázdná. „Sedni si sem,“ řekla Eliška Michalovi. „Proč?“ „Ať tam není mezera.“ Michal se přesunul. Lenka si toho všimla. Nic neřekla.
O dva týdny později byl v noci telefon. 2.13. Lenka se probudila při prvním zavibrování. Nemusela se dívat, aby věděla, že nejde o běžný hovor. Pavla. „Promiň.“ „Co se děje?“ Michal vedle ní otevřel oči. Lenka zapnula reproduktor.
Chlapec. Sedm měsíců. Policie. Matka v nemocnici. Otec není k dispozici. Možná jen několik dní, možná déle. „Kraj obvolává lidi,“ řekla Pavla. „Vy jste pořád vedení jako dočasně nedostupní. Jen mi řekni, jestli to platí.“
Michal se posadil. Lenka cítila známou změnu. Únava zmizela. Tělo vědělo, co má dělat. „Jak se jmenuje?“ zeptala se. Pavla chvíli mlčela. „Filip.“
Michal vstal. Už mířil ke skříni. Pak se zastavil. Podíval se na Lenku. V chodbě se rozsvítilo. Eliška stála ve dveřích. „Co je?“ Nikdo neodpověděl. „Mimino?“ „Sedm měsíců,“ řekl Michal.
Eliška si promnula oči. „A musí sem?“ Lenka řekla: „Nemusí.“ Michal se na ni podíval. Pavla byla stále na telefonu. „Potřebuju jen ano, nebo ne,“ řekla.
Lenka si představila box 68. Sedm měsíců. Měli všechno. Body. Lahvičky. Autosedačku. Kočárek. Postýlka stála připravená. Byla to zvláštní moc mít doma všechno potřebné pro člověka, kterého jste nikdy neviděli.
„Eliško,“ začala Lenka. Eliška zvedla ruku. „Ne.“ „Ne co?“ „Neptej se mě.“ „Já se tě nechci—“ „Chceš.“ „Jen chci vědět—“ „Mami.“ Eliška se na ni dívala tak vyděšeně, že Lenka přestala mluvit.
„Já nechci být ten důvod, proč sem nepřijde.“ Michal se posadil zpátky na postel. „Nejsi.“ „A nechci být ani důvod, proč přijde.“ Pavla na telefonu mlčela. „Takže se mě neptej.“
Lenka přikývla. Až potom si uvědomila, že Eliška v šeru možná její kývnutí neviděla. „Dobře.“ Michal se na Lenku díval. V tom pohledu bylo ano. Bylo tam vždycky. Lenka si dřív myslela, že ho miluje právě pro tu jistotu. Tentokrát jí připadala téměř nespravedlivá.
„Pavli,“ řekla. „Jsem tady.“ Lenka se podívala na prázdnou postýlku. „Dnes ne.“ Michal sklopil oči. Eliška se nepohnula. „Dobře,“ řekla Pavla. „Máte někoho jiného?“ „Obvoláváme.“ „Ale—“ „Leni.“ Lenka zmlkla. „Dobrou noc.“ Pavla zavěsila. Nikdo nešel spát.
Ráno Michal udělal palačinky. Byly tlusté a uvnitř syrové. Lenka jednu snědla. Eliška dvě. „Je někde?“ zeptala se. Lenka věděla, koho myslí. „Nevím.“ Michal položil obracečku. „Můžeme Pavle zavolat.“ „Ne,“ řekla Lenka.
Eliška se na ni podívala. „Proč?“ „Protože nám řekla, že to není naše starost.“ „Ale je.“ Lenka chvíli přemýšlela. „Asi je.“ Michal si sedl. „Tak jí zavolej.“
Lenka zavolala. Filip byl u jiné přechodné pěstounky. Starší paní v Chrudimi. „Je v pořádku?“ zeptala se. „Ano.“ „Tak dobře.“ Po hovoru řekla Elišce: „Má kam jít.“ Eliška přikývla. Vypadala, že se jí ulevilo. Lence také. To jí vadilo.
Odpoledne Michal rozebíral postýlku. Lenka ho našla s imbusovým klíčem v ruce. „Co děláš?“ „Rozebírám ji.“ „Proč?“ „Protože tu nemusí stát.“ „A když budeme pokračovat?“ Michal se na ni podíval. „Tak ji zase složím.“ „To je zbytečný.“ „Tak ji nerozeberu.“ Položil klíč.
Lenka si uvědomila, že už několik týdnů po Michalovi chce něco, co sama nedokáže pojmenovat. Aby chtěl skončit. Aby nechtěl skončit. Aby jí dovolil rozhodnout. Aby rozhodl za ni.
„Ty se na mě zlobíš.“ „Trochu.“ „Kvůli včerejšku?“ „Taky.“ „Chtěl jsi ho vzít.“ „Ano.“ „A myslíš, že jsme měli.“ Michal chvíli mlčel. „Ano.“ Lenka si sedla na matraci. „A Eliška?“ „Co Eliška?“ „Tohle všechno.“
Michal se opřel o rám postýlky. „Myslím, že jsme si dlouho říkali, že když to zvládáme my, zvládá to i ona.“ „A nezvládá?“ „Nevím.“ „Tak proč chceš pokračovat?“ „Protože nevím ani to, že nezvládá.“ Lenka se na něj podívala. „To je dost slabý důvod.“ „Stejně slabý jako skončit.“
Postýlku nerozebrali. Přesunuli ji do pracovny. Ložnice byla poprvé po pěti letech jen jejich. První noc se Lenka probudila a chvíli nevěděla proč místnost vypadá větší. Ráno tam Michal postavil křeslo. „To tu bylo předtím,“ řekl. Lenka si ho nepamatovala.
„Fakt?“ „Jo.“ „Kde?“ „Tamhle.“ Ukázal do rohu. „Ne.“ „Určitě.“ „Tam byl fíkus.“ „Fíkus byl u okna.“ Hádali se pět minut. Nakonec našli fotografii z doby před první Aničkou. Křeslo stálo u dveří. Fíkus u okna. Oba měli částečně pravdu.
Na fotografii byla osmiletá Eliška. Ležela přes jejich postel a četla si. „Podívej,“ řekla Lenka. Michal se naklonil. „Je malinká.“ „Bylo jí osm.“ „To říkám.“ Lenka fotografii zvětšila. Za Eliškou byla prázdná zeď. Ještě žádný monitor dechu. Žádná postýlka. Žádné pleny. Nevypadalo to jako jejich pokoj.
V listopadu měla Eliška narozeniny. Patnáct. Pozvala šest lidí. Lenka s Michalem odjeli večer na večeři, aby měli dům pro sebe. „Hlavně žádnej alkohol,“ řekl Michal. „Tati.“ „Říkám to preventivně.“ „Super.“ „A kdyby něco—“ „Vím.“ „A postýlka je v pracovně,“ dodala Lenka. Eliška se na ni podívala. „Proč mi to říkáš?“ „Nevím.“
V autě se Michal zasmál. „Fakt proč jsi jí to řekla?“ „Nevím.“ „Čekáš, že hosti budou potřebovat postýlku?“ „Mlč.“ Večeřeli skoro dvě hodiny. Lenka se třikrát podívala na telefon. Nikdo nevolal.
Když se vrátili, dům byl plný bot, sklenic a drobků. Z obýváku hrála hudba. Eliška k nim přišla. „Jste brzo.“ „Je půl jedenáctý.“ „Právě.“ Lenka ji objala. Eliška voněla sladkým parfémem. Několik vteřin ji nechala. Pak řekla: „Mami, lidi.“ Lenka ji pustila.
Další den uklízeli. Pod pohovkou našla Lenka růžovou dětskou ponožku. Nejdřív si myslela, že patří některé z Eliščiných kamarádek, a pak se sama sobě zasmála. Byla velikosti asi šest měsíců.
„Eli?“ „Co?“ „Čí je tohle?“ Eliška se podívala. „Viktorky.“ „To nemůžeš vědět.“ „Můžu.“ „Jak?“ Eliška vzala ponožku. Na chodidle byla vyšita malá jahoda. „Měla k tomu druhou.“ „To bývá u ponožek.“ „Tu ztratila na Petříně.“
Lenka se zarazila. „Na Petříně?“ „Jo.“ „Já si to nepamatuju.“ „Já jo.“ Eliška se s ponožkou otočila. „Kam ji neseš?“ „Nevím.“ „Vyhoď ji.“ Eliška se zastavila. „Fakt?“
Lenka se podívala na malou růžovou věc v její dlani. Šest let ležela pod nebo uvnitř něčeho, kam se při běžném úklidu nedostali. Možná pod pohovkou nebyla šest let. Mohla vypadnout z boxu minulý měsíc. Mohla ji některá návštěva vytáhnout. Existovalo mnoho vysvětlení.
„Jo,“ řekla Lenka. Eliška šla ke koši. Zvedla víko. Pak ho zase zavřela. „Co?“ „Nic.“ „Tak ji nevyhazuj.“ „Mami.“ „Co?“ „Rozhodni se.“
Lenka se rozesmála. Po chvíli se smála i Eliška. „Dej ji do boxu,“ řekla Lenka. „Do jakýho?“ „Nevím. Šedesát osm.“ „Ta je menší.“ „Tak šedesát dva.“ Eliška odešla do garáže. Za několik minut se vrátila bez ponožky.
„Hotovo.“ „Díky.“ „Mami?“ „Hm?“ „Kdy zase budete brát děti?“ Lenka držela v ruce mokrý hadr. „Nevím.“ „A chcete?“ „Nevím.“
Eliška přikývla. Tentokrát neřekla, že už nikoho nechce. Ani že chce. Vrátila se k vysávání. Lenka utírala stůl. Pod jednou sklenicí byl zaschlý kruh od coly. Drhla ho déle, než bylo nutné.
Z pracovny byla otevřenými dveřmi vidět část postýlky. Prázdná postýlka nevypadala jako slib ani jako hrozba. Byla to postýlka. Prozatím jim to muselo stačit.
