Článek
Po maminčině smrti zůstaly tři sešity u mě.
Nebyla to žádná cennost. Obyčejné linkované sešity s ohnutými rohy, fleky od másla a stránkami, které už dávno nedržely ve vazbě.
Pro naši rodinu ale znamenaly hodně.
Maminka si do nich skoro čtyřicet let zapisovala všechno, co se u nás vařilo a peklo.
Problém byl v tom, že recepty psala sama pro sebe.
„Mouky jako na buchty.“
„Péct normálně.“
„Koření od oka.“
U jednoho koláče nebylo množství cukru vůbec.
Maminka ho zřejmě znala nazpaměť.
My ne.
Na podzim sestra Lenka navrhla, že bychom mohly recepty zachránit.
„Uděláme rodinnou kuchařku a dáme ji všem k Vánocům.“
Nápad se mi líbil okamžitě.
Rozdělily jsme si práci.
Já recepty přepíšu a doplním. Lenka najde tiskárnu, fotografie a zařídí grafickou podobu.
Připadalo mi to spravedlivé.
Dokud jsem nezačala opisovat.
U některých receptů jsem musela nejdřív zapnout troubu
Brzy jsem zjistila, že nestačí přečíst rukopis.
U vánočky nebyla teplota trouby.
V bramborovém salátu chybělo množství majonézy.
A u tvarohových řezů jsem nedokázala rozeznat, jestli maminka napsala 120 nebo 170 gramů cukru.
Tak jsem je upekla.
První byly málo sladké.
Druhé chutnaly přesně tak, jak jsem si je pamatovala z dětství.
Volala jsem maminčině sestře. Procházela staré fotografie. Některé postupy jsem doplnila podle toho, co jsem mamince celé roky viděla pod rukama.
Nakonec jsem měla čtyřicet osm receptů.
Lenka mi mezitím posílala návrhy obálky.
Vybrala krásnou fotografii maminky z devadesátých let. Stála u kuchyňské linky, měla zástěru a před sebou právě upečenou vánočku.
„To bude dokonalý,“ napsala.
Souhlasila jsem.
Na začátku prosince jsem jí poslala poslední upravený soubor.
Odpověděla dvěma slovy.
„Jsi zlato.“
O tři týdny později jsem zjistila, že zlato nemá jméno.
Pod stromečkem bylo osm stejných knih
Vánoce jsme slavili u Lenky.
Po večeři přinesla osm stejně zabalených balíčků.
Jeden podala mně.
Věděla jsem, co je uvnitř, ale hotovou knihu jsem do té chvíle neviděla.
Byla opravdu krásná.
Na přední straně byla fotografie maminky.
Nad ní stálo:
Babiččina kuchyně
Usmála jsem se.
Pak jsem si všimla menšího nápisu dole.
Rodinné recepty sestavila Lenka Novotná
Přečetla jsem ho dvakrát.
Otevřela jsem první stránku.
Lenka tam napsala krátké věnování mamince a několik vět o tom, proč se rozhodla její recepty zachovat.
Otočila jsem list.
Pak další.
Moje jméno nikde nebylo.
Dcera seděla vedle mě a už hledala bábovku, kterou měla ráda jako dítě.
„Mami, tuhle jsi přece zkoušela třikrát, ne?“
Přikývla jsem.
Neteř se překvapeně podívala na Lenku.
„Ty recepty přepisovala teta?“
„My jsme na tom pracovaly spolu,“ odpověděla sestra.
Nikdo další tomu nevěnoval pozornost.
Jen já.
Najednou mi připadalo zvláštní dívat se na vlastní věty vytištěné pod jménem někoho jiného.
„Vždyť jsi je jen přepsala“
Neudělala jsem scénu.
Byly Vánoce a maminka by byla první, komu by taková hádka u stolu vadila.
Knihu jsem si odvezla domů.
Druhý den jsem ji znovu otevřela.
U svíčkové byl postup, který jsem doplnila já.
U tvarohových řezů bylo 170 gramů cukru, které v původním sešitě skoro nešlo přečíst.
Dokonce i úvodní text o mamince byl z větší části ten, který mě Lenka požádala napsat.
Zavolala jsem jí.
„Proč v té knize nejsem uvedená?“
Nejdřív vůbec nechápala otázku.
„Jak nejsi?“
„Nikde.“
Řekla, že ji nenapadlo, že na tom záleží.
Ona přece vybírala tiskárnu, posílala fotografie grafikovi, platila výrobu a komunikovala všechny opravy.
To byla pravda.
„Já nechci, aby tam nebylo tvoje jméno,“ vysvětlila jsem. „Jen nechápu, proč tam není moje.“
Lenka se na chvíli odmlčela.
A pak řekla:
„Vždyť jsi ty recepty v podstatě jen přepsala.“
Ta věta mě zasáhla víc než obálka.
Ne kvůli hodinám práce.
Kvůli tomu, co v té knize zůstane.
Za deset nebo dvacet let už si možná nikdo nebude pamatovat, kdo seděl nad umaštěným sešitem a zjišťoval, co znamená „péct normálně“.
Kniha ano.
A podle ní to byla Lenka.
Do knihy přibyla ještě jedna stránka
Tři dny jsme spolu skoro nemluvily.
Čtvrtý den Lenka zavolala sama.
„Kolik těch knih vlastně máme?“
Bylo jich osm v rodině a tři další nechala vytisknout do zásoby.
Za dva dny přijela s jedenácti kartičkami z tvrdšího papíru.
Na každé bylo napsáno:
Původní recepty Marie Novotné. Z rodinných sešitů je přepsala, vyzkoušela a doplnila Marta. Grafickou podobu a vydání připravila Lenka.
„Grafik mi to vytiskl ve stejném písmu,“ řekla.
Vložily jsme jednu kartičku do mého výtisku.
„Můžeme je přilepit,“ navrhla.
„Nemusíme.“
Nakonec jsme je jen zasunuly za titulní stránku.
Lenka pak objela děti a tetu a dala kartičku i jim.
Nepovažovala jsem to za velké vítězství.
Spíš za opravu.
Na jaře si moje dcera ode mě knížku půjčila, protože chtěla upéct maminčin makový závin.
Večer mi poslala fotografii.
Kniha ležela otevřená na kuchyňské lince a z titulní stránky vykukoval kousek naší vložené kartičky.
Pod fotografii napsala:
„Babiččin je nejlepší.“
Neptala se, kdo knihu sestavil.
To mě vlastně potěšilo.
O maminku nám šlo od začátku.
Jen bylo potřeba připomenout, že uchovat něčí vzpomínky a přivlastnit si práci na nich nejsou úplně stejná věc.
