Článek
Je mi devětatřicet a s manželem Markem děti nemáme. Není za tím žádný velký příběh. Když jsme byli mladší, říkali jsme si, že jednou možná ano. Jenže vždycky bylo něco důležitějšího. Nejdřív práce, potom bydlení, cestování a nakonec jsme zjistili, že nám náš život vlastně vyhovuje takový, jaký je.
Nikdy jsme si nesedli ke stolu a slavnostně si neřekli, že děti nechceme.
Prostě nepřišly.
Moje mladší sestra Tereza je přesný opak. Vždycky chtěla velkou rodinu a dnes ji má. S Michalem mají devítiletou Elišku, šestiletého Matěje a tříletou Aničku.
Jejich domácnost funguje v úplně jiném rytmu než naše.
Když k nim přijdeme v sobotu dopoledne, někdo obvykle něco hledá, někdo se obléká, někdo nechce jíst a někdo právě zjistil, že v pondělí potřebuje do školy barevný papír, který samozřejmě doma není.
Mně to nevadí.
Na pár hodin mě ten chaos dokonce baví.
S Eliškou chodím občas do kina. Matěje jsme loni vzali s Markem do zoo a Anička se mě při každé návštěvě snaží přesvědčit, že právě moje kabelka je nejlepší místo na její plyšovou kočku.
Tereza si ze mě často dělá legraci, že jsem „teta na zážitky“.
Já přijedu, rozdám dárky, vezmu děti na výlet a večer odjedu do tichého bytu.
Má pravdu.
A právě to ticho mám ráda.
Celý problém začal úplně obyčejně při nedělním obědě u našich rodičů.
Máma udělala řízky, táta otevřel láhev vína a děti pobíhaly mezi kuchyní a obývákem. Anička převrhla sklenici s džusem, Matěj se urazil, protože dostal menší řízek než Eliška, a já jsem se s mámou hádala, že si opravdu nedám třetí bramborový salát.
Nikdo neřešil nic vážného.
Pak Tereza řekla, že s Michalem byli u notářky.
„Konečně jsme dali dohromady všechny ty věci pro případ, že by se nám něco stalo,“ vysvětlovala. „Pojištění, dokumenty, nějaké instrukce. Už jsme to chtěli udělat dlouho.“
Přikývla jsem.
Při třech dětech mi to přišlo rozumné.
„A uvedli jsme tam i vás,“ pokračovala.
Marek zvedl oči od talíře.
„Nás jako co?“
Tereza se na nás podívala, jako by nechápala, proč se ptáme.
„No kvůli dětem.“
Nejdřív jsem si myslela, že mluví o nějakých kontaktech pro případ nehody.
„Jak kvůli dětem?“
„Kdyby se nám oběma něco stalo. Napsali jsme, že bychom chtěli, abyste se o ně postarali vy.“
Na chvíli bylo u stolu úplné ticho.
Dokonce i děti byly zrovna v obýváku.
„Vy jste tam napsali nás?“ zeptal se Marek.
„Ano.“
„A nechtěli jste se nás třeba nejdřív zeptat?“
Tereza se trochu zarazila.
„Já myslela, že je to jasné.“
Právě tahle věta mi utkvěla v hlavě.
Že je to jasné.
Máma se okamžitě vložila do hovoru.
„A koho jiného by asi měli napsat?“
Tereza začala vysvětlovat, že naši rodiče už jsou na tři malé děti moc staří. Michalovi rodiče žijí skoro dvě stě kilometrů daleko a mají zdravotní problémy. Jeho bratr pracuje v Německu a děti ho skoro neznají.
My bydlíme patnáct minut autem.
Děti nás znají.
Máme stabilní vztah.
Slušnou práci.
Vlastní byt.
A žádné děti.
Poslední bod Tereza neřekla nijak zle.
Přesto mě zabolel nejvíc.
Najednou naše bezdětnost zněla skoro jako volná kapacita.
„Ale to přece neznamená, že se to někdy stane,“ dodala rychle. „Je to jen pro jistotu.“
Přikývla jsem.
Nechtěla jsem kazit oběd.
Řekla jsem, že si o tom s Markem promluvíme.
Tereza se zatvářila překvapeně.
„O čem chcete mluvit?“
A tehdy mi poprvé došlo, že ona skutečně neočekávala otázku.
Očekávala souhlas.
Cestou domů jsme s Markem skoro nemluvili.
Až když jsme zaparkovali před domem, vypnul motor a řekl:
„Já to nechci.“
Řekl to úplně klidně.
„Já taky nevím, jestli to chci.“
„Lenko, to nejsou dva týdny hlídání.“
To jsem samozřejmě věděla.
Jenže říct nahlas, že bych si nevzala tři děti vlastní sestry, znělo najednou strašně.
Začala jsem si představovat konkrétní věci.
Náš byt má tři pokoje. Jeden je ložnice, druhý obývák a třetí používáme oba jako pracovnu.
Kam bychom dali tři děti?
Museli bychom se přestěhovat?
Kdo by je ráno vozil do školy a školky?
Co moje práce, kvůli které několikrát za měsíc odjíždím na dva nebo tři dny?
Co Markova práce?
Co naše plány?
A pak jsem se sama za ty otázky zastyděla.
Vždyť se bavíme o situaci, kdy by moje sestra byla mrtvá.
Opravdu bych v takovou chvíli řešila pracovnu?
Asi právě proto mě celý rozhovor tolik rozhodil.
Neexistovala odpověď, se kterou bych se cítila jako dobrý člověk.
Druhý den mi Tereza poslala zprávu.
„Včera jste byli nějak zaskočení. Nechtěla jsem vás vyděsit.“
Pod tím poslala smějícího se smajlíka.
Odpověděla jsem, že jsme opravdu zaskočení byli, protože jsme o ničem takovém nikdy nemluvili.
Za chvíli mi zavolala.
„Ale reálně, co bys chtěla, abychom udělali?“ zeptala se.
„Nevím.“
„Já taky ne. Proto jsme vybrali vás.“
Řekla mi, že celé rozhodnutí s Michalem řešili několik měsíců. Porovnávali příbuzné, přemýšleli, kde by děti mohly zůstat spolu a kdo je dobře zná.
Čím déle mluvila, tím víc jsem chápala, proč skončili právě u nás.
A zároveň mě tím víc štvalo, že jsme byli poslední, kdo se o tom dozvěděl.
„Takže jste několik měsíců řešili, jestli bych měla vychovávat vaše děti, ale ani jednou jste mi nezavolali?“
„Nechtěli jsme z toho dělat drama.“
„Terezo, jsou tři.“
„Já vím, kolik mám dětí.“
„Tak proč se tváříš, jako bych měla automaticky říct ano?“
Chvíli mlčela.
Pak řekla něco, co mě naštvalo ještě víc.
„Protože jsem si myslela, že je máš ráda.“
To už jsem nevydržela.
„To spolu přece vůbec nesouvisí.“
„Jak nesouvisí?“
„Můžu je milovat a zároveň nechtít být jejich máma.“
Tereza nic neřekla.
Hovor skončil dost chladně.
Večer jsem si začala hledat, jak podobné věci vlastně fungují.
Zjistila jsem, že člověk nemůže jen napsat něčí jméno na papír a tím z něj automaticky udělat rodiče svých dětí. O takových věcech by rozhodoval soud a přihlížel by i k přání rodičů a samozřejmě k situaci dětí.
Trochu mě to uklidnilo.
Jenže vlastně vůbec nešlo o právo.
Šlo o očekávání.
O několik dní později mi Tereza přivezla složku.
Byla modrá a na přední straně měla napsáno „Děti“.
„Co to je?“
„Jen abyste věděli. Kdyby něco.“
Uvnitř byly kopie pojistek, telefonní čísla, kontakt na pediatričku, škola, školka, alergie, kroužky a seznam lidí, kterým by bylo potřeba zavolat.
Dokonce tam měla napsané, že Eliška špatně usíná sama a Matěj nesnáší houby.
Musím přiznat, že mě ta složka zasáhla.
Najednou to nebyla abstraktní debata o smrti.
Byly tam tři konkrétní děti.
Eliška, která se bojí bouřky.
Matěj, který spí s plyšovým krokodýlem, i když by to před spolužáky nikdy nepřiznal.
Anička, která neumí vyslovit moje jméno a říká mi Leko.
Seděla jsem večer na gauči a tou složkou listovala.
„Možná jsme hrozní,“ řekla jsem Markovi.
„Možná,“ odpověděl.
Podívala jsem se na něj.
„To mi moc nepomáhá.“
„Protože nevím, co je správně. Kdyby se jim zítra něco stalo, možná bych nakonec udělal něco úplně jiného, než říkám dnes.“
Přesně to jsem cítila také.
Jenže Marek potom dodal:
„Ale slíbit to dnes je něco jiného.“
Složku jsme Tereze vrátili.
Řekli jsme jí, že nechceme být uvedeni jako první možnost.
Nabídli jsme jí, že kdyby se skutečně něco stalo, samozřejmě rodině pomůžeme. Že bychom děti nenechali ze dne na den samotné. Že bychom udělali všechno pro to, aby zůstaly v kontaktu s rodinou.
Ale slíbit, že převezmeme všechny tři a budeme je dalších patnáct let vychovávat, jsme nedokázali.
Tereza se rozplakala.
Poprvé za celý ten spor.
„Já po tobě nechci, abys je vychovávala teď,“ řekla. „Já jen potřebuju vědět, že kdybych jednou nebyla, někdo je bude chtít.“
To byla věta, na kterou se strašně těžko odpovídá.
„Já je chci,“ řekla jsem. „Ale nevím, jestli dokážu chtít celý život, který s tím přijde.“
„To je přece rodina.“
„Ano. Ale rodina nemůže rozhodnout za mě.“
Tereza odešla naštvaná.
Horší ale byla máma.
Zavolala mi ještě ten večer.
„Já tě vůbec nechápu.“
Snažila jsem se jí vysvětlit všechno, co jsem vysvětlovala Tereze.
Máma mě nechala domluvit.
Pak řekla:
„Kdyby se vám něco stalo, my s tátou bychom ty děti vzali.“
„Mami, tátovi bude příští rok sedmdesát.“
„No a?“
„Až bude Aničce osmnáct, bude vám přes osmdesát.“
„Tak bychom to nějak zvládli.“
A potom přišla věta, o které od té doby přemýšlím.
„Některé věci se prostě nedělají proto, že je chceš. Uděláš je, protože je potřeba je udělat.“
Naštvalo mě to.
Ale zároveň jsem věděla, že na tom něco je.
Od té doby uběhlo několik týdnů.
S Terezou spolu normálně mluvíme, ale tohle téma mezi námi pořád visí.
Nedávno u nás spala Eliška.
Večer jsme objednaly pizzu, dívaly se na film a potom za mnou přišla do kuchyně, když jsem dávala nádobí do myčky.
„Teto?“
„Hm?“
„Mami s tátou jednou umřou?“
Úplně jsem ztuhla.
„Jednou všichni umřeme. Ale doufám, že až za hodně dlouho.“
Přikývla.
„A kdyby umřeli brzo, kde bychom bydleli?“
Nevím, jestli něco zaslechla doma, nebo ji to napadlo samotnou.
Jen jsem tam stála s hrnkem v ruce.
Nedokázala jsem jí říct, že u nás ne.
Ale nedokázala jsem jí slíbit ani opak.
Řekla jsem jen:
„Určitě by kolem vás bylo hodně lidí, kteří vás mají rádi.“
Eliška se s tou odpovědí spokojila.
Já ne.
Možná kdyby skutečně přišel ten nejhorší telefonát, sbalila bych jim věci, přestěhovali bychom se do většího bytu a za půl roku bych nechápala, jak jsem vůbec mohla uvažovat jinak.
Možná bych to nedokázala.
To dnes opravdu nevím.
Vím jen jednu věc.
To, že někoho milujeme, ještě neznamená, že mu můžeme bez ptaní naplánovat zbytek života.
A možná je stejně pravdivé i to, co říká moje máma.
Že některá rozhodnutí bychom nikdy dobrovolně neudělali, dokud nám je život jednoho dne nepoloží přímo před dveře.
Právě proto jsem sestře nedokázala říct ano.
Ale čím dál méně jsem si jistá, jestli bych v té skutečné chvíli dokázala říct ne.
