Článek
Jiřina a její mladší sestra Dana vyrůstaly v menší obci nedaleko Znojma. Dělily je čtyři roky a v dětství si byly blízké. Po založení vlastních rodin se ale jejich životy postupně rozešly.
Dana se odstěhovala téměř sto kilometrů daleko. Jiřina zůstala poblíž rodičů, a protože pracovala jen několik kilometrů od jejich domu, začala jim časem pomáhat častěji.
Po smrti matky zůstal otec sám. Zpočátku byl soběstačný, později ale potřeboval odvoz k lékaři, pomoc s nákupy a někdy také s úklidem domu.
Většinu těchto povinností převzala Jiřina.
„Dana měla práci, manžela a dvě děti. Nikdy jsem po ní nechtěla, aby jezdila každý týden. Brala jsem jako samozřejmost, že když bydlím blíž, udělám pro tatínka víc,“ říká Jiřina.
Sestry se kvůli péči o otce otevřeně nehádaly. Jiřina měla někdy pocit, že na ni zůstává příliš mnoho povinností, ale nechtěla jednotlivé návštěvy a nákupy počítat.
Po smrti otce převzala zařizování
Otec zemřel ve věku 83 let po krátkém pobytu v nemocnici. Jeho stav se během několika dnů výrazně zhoršil a lékaři rodinu připravili na to, že se domů nevrátí.
Obě sestry měly možnost se s ním rozloučit.
Když bylo potřeba začít řešit pohřeb, Dana řekla, že nedokáže vybírat rakev, mluvit s pohřební službou ani rozhodovat o hudbě. Jiřina jí proto slíbila, že většinu povinností převezme.
Během následujících dnů domluvila termín obřadu, vybrala fotografii, objednala květiny a komunikovala s farářem. Také obvolala příbuzné, kterým chtěla úmrtí oznámit osobně.
Dana se zapojovala hlavně po telefonu. Když se jí Jiřina ptala na konkrétní rozhodnutí, většinou odpovídala, že jí důvěřuje.
„Viděla jsem, že smrt tatínka prožívá těžce. Nechtěla jsem ji do ničeho nutit. Řekla jsem jí, že praktické věci vyřídím a ona se může věnovat sobě a dětem,“ popisuje Jiřina.
Sestry se dohodly pouze na tom, že Dana nechá vytisknout parte. Její manžel znal majitele menší tiskárny a slíbil, že vše zařídí rychle.
Jiřina sestře poslala datum a čas obřadu, věk otce a krátký text, na kterém se předem shodly. Předpokládala, že pod oznámením bude uvedena celá rodina nebo obecná formulace o pozůstalých.
Konečnou podobu parte ale neviděla.
Své jméno na oznámení nenašla
Dana přivezla parte až ráno v den pohřbu. Několik kusů rozdala příbuzným a další nechala u vchodu do obřadní síně.
Jiřina si jedno vzala krátce před začátkem obřadu.
Pod textem bylo uvedeno, že se s otcem loučí dcera Dana s rodinou a ostatní příbuzní. Jiřina nebyla jmenovaná. Nebyl uvedený ani její dospělý syn, který měl s dědečkem blízký vztah.
Nejdříve si myslela, že jde o chybu tiskárny.
Dana jí ale vysvětlila, že její manžel připravil stručnou verzi a použil formulaci podle jednoho ze starších rodinných oznámení. Protože parte vyřizovala jejich domácnost, uvedl konkrétně Danu s rodinou a ostatní zahrnul mezi příbuzné.
Podle Dany nešlo o úmyslné vynechání. Jiřině však vadilo, že sestra výslednou podobu zkontrolovala a nic nezměnila.
„Stála jsem před obřadní síní a četla oznámení o smrti vlastního otce. Byla jsem na něm schovaná mezi ostatními příbuznými, přestože jsem byla jeho dcera stejně jako Dana,“ říká.
Dana jí odpověděla, že parte není úřední dokument a že před začátkem pohřbu není vhodná chvíle něco řešit. Jiřina nechtěla vyvolat hádku před rodinou, a proto oznámení odložila a šla se posadit.
Projev otevřel staré napětí
Jiřina připravila pro řečníka několik poznámek o otcově životě. Napsala, kde pracoval, co měl rád a jak trávil čas s vnoučaty.
Dana krátce před začátkem oznámila, že chce na konci obřadu také promluvit.
Ve svém krátkém projevu mluvila především o vlastním vztahu s otcem. Vzpomínala na dětství, společné výlety a telefonáty z posledních let. Poděkovala také svému manželovi a dětem, kteří jí podle jejích slov pomohli vyrovnat se s otcovou nemocí.
Jiřinu nezmínila.
Netvrdila, že by se o otce starala sama. Přesto Jiřina cítila, že z posledních let jeho života zmizelo všechno, co zajišťovala ona.
„Nechtěla jsem vstát a před rakví vysvětlovat, kdo tatínkovi vozil léky nebo kdo s ním trávil hodiny u lékaře. Pohřeb neměl být soutěží o to, která dcera byla lepší. Bolelo mě ale, že Dana mluvila jen za sebe, jako bych tam nebyla,“ říká.
Po obřadu se jí několik příbuzných zeptalo, proč na parte nebyla uvedena. Jiřina odpovídala, že šlo pravděpodobně o nedorozumění.
Nechtěla spor řešit během smutečního setkání.
Sestra se vedle ní cítila jako horší dcera
Otevřeně spolu sestry promluvily až několik dní po pohřbu. Jiřina se zeptala, proč Dana konečnou podobu parte nezměnila a proč ji nezmínila ani ve svém projevu.
Dana nejdříve opakovala, že parte připravoval hlavně její manžel a že v danou chvíli neměla sílu řešit každé slovo.
Později ale přiznala, že se vedle Jiřiny dlouhodobě cítila jako horší dcera.
Když Dana přijela na návštěvu, otec často mluvil o tom, co pro něj Jiřina udělala. Připomínal jí nákupy, cesty k lékaři, úklid i práci kolem domu.
Dana věděla, že sestra nese větší část péče. Současně měla pocit, že nikdo nevidí její pravidelné telefonáty, finanční pomoc ani to, že otce několikrát vzala k sobě, aby Jiřině ulevila.
„Řekla mi, že měla často pocit, že vedle mě nemůže vypadat dobře. Čím víc tatínek mluvil o mé pomoci, tím víc měla pocit, že selhala,“ vysvětluje Jiřina.
Jiřina uznala, že vzdálenost sestře péči komplikovala. Nikdy si nemyslela, že Dana otce neměla ráda nebo že se o něj nezajímala.
Nedokázala ale přijmout, že se sestra se svým pocitem viny vyrovnala tím, že ji při posledním rozloučení odsunula do pozadí.
Dana se nakonec omluvila. Připustila, že měla parte lépe zkontrolovat a že mohla ve svém projevu mluvit za obě sestry, ne pouze za sebe.
Nešlo jen o jedno chybějící jméno
Po pohřbu bylo potřeba vyřešit otcův dům a jeho osobní věci. Sestry se dohodly, že žádná z nich nebude dělat zásadní rozhodnutí bez vědomí druhé.
Jiřina nechtěla, aby se spor o parte přenesl také do dědictví a rozdělování rodinných věcí. Dana s tím souhlasila.
Od otcovy smrti uplynul téměř rok. Sestry se dál vídají, ale jejich vztah je opatrnější než dříve. O péči o otce a o pohřbu už téměř nemluví.
Jiřina dnes připouští, že obě prožívaly ztrátu jiným způsobem. Ona se soustředila na praktické povinnosti. Dana potřebovala před rodinou potvrdit, že byla pro otce také důležitá.
To však podle Jiřiny nemělo znamenat, že jedna z dcer bude při posledním rozloučení téměř neviditelná.
„Nečekala jsem poděkování za každý nákup nebo cestu k lékaři. Chtěla jsem jen být uvedená jako jeho dcera. Pro někoho je to jedno jméno na papíře. Pro mě to znamenalo, že do rodiny stále patřím,“ říká.
Parte samo o sobě vztah sester nezničilo. Ukázalo ale staré napětí, o kterém spolu dříve nemluvily – rozdílné množství péče, Danin pocit viny i Jiřininu potřebu, aby její pomoc nebyla považována za samozřejmost.
Jiřina dnes říká, že při úmrtí v rodině nestačí rozdělit pouze praktické povinnosti. Lidé by si měli včas říct také to, kdo bude mluvit za rodinu a jak bude poslední rozloučení vypadat. Právě v období smutku totiž může i zdánlivě malá věc otevřít spor, který vznikal mnoho let.
