Článek
Je mi třiačtyřicet let a moje sestra Jana je o tři roky starší. Nikdy jsme nebyly nejlepší kamarádky, ale vždycky jsme spolu dokázaly normálně vycházet. Alespoň jsem si to myslela.
Já se před šestnácti lety odstěhovala s manželem do města vzdáleného necelé dvě hodiny cesty. Jana zůstala ve stejném městě jako naši rodiče. Bydlela od nich deset minut autem.
Když před osmnácti lety zemřel táta, máma zůstala sama. Dlouho všechno zvládala. Chodila na nákupy, jezdila na výlety a občas přijela vlakem i k nám.
Poslední dva roky už to bylo horší.
Začala zapomínat, několikrát nechala zapnutý sporák a potom upadla v koupelně. Zlomila si ruku a od té doby se bála chodit ven sama.
Jana k ní jezdila skoro každý den.
Vozila jí nákupy, připravovala léky, chodila s ní k lékařům a řešila všechno, co bylo potřeba. Já jezdila většinou jednou za dva týdny.
Každý večer jsem mámě volala. Někdy jsme spolu mluvily půl hodiny.
Dlouho jsem měla pocit, že tím dělám dost.
Jana si to nemyslela.
„Ty si s ní hezky popovídáš a potom položíš telefon. Já pak jedu zkontrolovat, jestli si opravdu vzala prášky,“ řekla mi jednou.
Nemohla jsem jí říct, že nemá pravdu.
Měla jsem práci, manžela, dvě děti a cestu přes celé město. Nemohla jsem k mámě jezdit každý druhý den.
Nabízela jsem, že zaplatím pečovatelku. Máma ale odmítala pustit domů někoho cizího.
„Mám přece dvě dcery,“ opakovala.
Jenže ve skutečnosti měla hlavně Janu.
Máma zemřela začátkem dubna. Bylo jí sedmdesát šest let.
Poslední týden jsme u ní byly obě. Střídaly jsme se v nemocnici a řešily pohřeb. V těch dnech jsme se nehádaly.
Ani jedna jsme na to neměla sílu.
Byt byl nájemní a do konce měsíce jsme ho musely předat majiteli. Po pohřbu mi Jana zavolala, že ho musíme začít vyklízet.
Domluvily jsme se na sobotu.
Manžel měl vzít děti k rodičům a já počítala s tím, že v bytě strávím celý den. Nábytek jsem nechtěla. Neměla jsem ho kam dát.
Chtěla jsem hlavně krabici ze skříně v ložnici.
Máma v ní měla dopisy od táty z doby, kdy byl na vojně. Bylo jich několik desítek, převázaných obyčejnou tkaničkou.
Jako děti jsme se jim smály.
Táta v nich psal, jak se těší na máminy buchty, jak spolu jednou budou mít dům a jaké jméno dají prvnímu dítěti.
Dům nikdy neměli. Celý život zůstali v třípokojovém bytě.
První dítě byla Jana.
Máma dopisy několikrát vytáhla a četla nám je. Říkala, že je jednou rozdělíme napůl nebo si uděláme kopie.
Chtěla jsem také její sešit s recepty, pár starých fotografií a můj náramek z porodnice.
Nebyly to drahé věci.
Nenapadlo mě, že musím Janě přesně vyjmenovat, co nesmí vyhodit.
V sobotu jsem přijela krátce po deváté. Před domem nestálo její auto, ale měla jsem vlastní klíče.
Když jsem otevřela dveře, chvíli jsem jen stála v předsíni.
Byt byl skoro prázdný.
Zmizel botník, věšák i stará stolička, na které se máma obouvala. V obývacím pokoji zůstala jen velká skříň, kterou firma zřejmě nedokázala odnést.
V kuchyni nebylo nic.
Ani jeden hrnek. Ani jedna sklenička.
Otevřela jsem vestavěnou skříň v ložnici. Police byly prázdné.
Zavolala jsem Janě.
„Kde jsi?“ zeptala jsem se.
„Doma. Proč?“
„Co se stalo s bytem?“
Na druhé straně bylo chvíli ticho.
„Nechala jsem ho vyklidit.“
Nejdřív jsem myslela, že mluví jen o nábytku.
„A krabice ze skříně jsou kde?“
„Co bylo důležité, mám u sebe. Zbytek odvezli.“
„Jaký zbytek?“
„Staré věci. Papíry. Oblečení. Nádobí.“
Začalo mi bušit srdce.
„Jano, byly tam dopisy od táty.“
„Nějaké obálky tam byly.“
„A kde jsou?“
„Asi je odvezli.“
Řekla to klidně. Jako by mluvila o starých novinách.
Sedla jsem si na zem, protože v bytě nezůstala žádná židle.
„My jsme se přece domluvily na sobotu.“
„Já už nechtěla čekat. Firma měla volno ve středu, tak jsem ji objednala.“
„Proč jsi mi nezavolala?“
„Protože už jsem nechtěla řešit každý hrnek a každou utěrku.“
„Nešlo o hrnek. Vyhodila jsi dopisy od táty.“
„Tak sis je měla odvézt dřív.“
Máma byla mrtvá dvanáct dní.
Dvanáct dní.
Nevěděla jsem, že během těch dvanácti dnů musím odvézt všechno, co pro mě něco znamená, jinak to skončí v kontejneru.
Jana mi poslala číslo na vyklízecí firmu.
Zavolala jsem tam okamžitě.
Muž mi řekl, že nábytek odvezli do skladu, ale krabice a pytle skončily ve sběrném dvoře. Nedokázal mi říct, ve kterém kontejneru.
„Byly tam rodinné dopisy a fotografie,“ řekla jsem.
„Paní nám řekla, že všechno osobní už vyndala.“
Tou paní myslel Janu.
Jela jsem k ní domů. Otevřela mi v teplácích a tvářila se otráveně.
V obýváku měla asi šest krabic.
Začala jsem je prohledávat. Byly v nich dokumenty, dvě alba, nádobí, několik sošek a šperkovnice.
Na stole ležely máminy zlaté náušnice, řetízek a obálka s penězi.
„Tohle jsi poznala jako důležité,“ řekla jsem.
„To samozřejmě bylo důležité.“
„Ale dopisy od táty ne?“
„Neměla jsem čas číst každou obálku.“
V jedné krabici jsem našla také porcelánovou soupravu, kterou máma dostala ke svatbě. Jana ji vždycky chtěla.
Vedle ní byly dvě vázy a staré stříbrné příbory.
Všechno, co mělo nějakou cenu, zachránila.
„Takže šperky, peníze a porcelán sis prohlédnout stihla.“
„Protože jsem věděla, co to je.“
„A dopisy jsi ani neotevřela?“
„Ne.“
„Máma nám o nich přece říkala.“
„Já jsem poslední dva roky poslouchala hlavně o tom, že ji bolí záda a že zase nemůže na záchod. O dopisech mi opravdu nemluvila.“
Řekla jsem jí, že neměla právo sama rozhodnout, co se zachová a co vyhodí.
Jana se na mě podívala a začala se smát. Nebyl to veselý smích.
„Právo? Ty mi budeš mluvit o právu?“
Potom začala vyjmenovávat všechno, co poslední dva roky dělala.
Pět hodin na pohotovosti.
Návštěvy u lékaře.
Noční telefonáty.
Nákupy.
Úklid koupelny, když se máma nestihla dostat na toaletu.
Jednou prý máma upadla vedle postele a Jana ji sama zvedala ze země, protože sanitka nepřijela.
Já o tom nevěděla.
„Proč jsi mi nezavolala?“ zeptala jsem se.
„Protože jsi byla dvě hodiny daleko. Jako vždycky.“
„Mohla jsem přijet.“
„Ty jsi vždycky mohla přijet. Jen jsi většinou nepřijela.“
Nevěděla jsem, co na to odpovědět.
„Já jsem mámu měla ráda,“ řekla jsem.
„To jsem neřekla, že ne.“
„Tak proč se ke mně chováš, jako bych se o ni vůbec nezajímala?“
„Protože ty máš hezké vzpomínky. Přijela jsi, přivezla koláč a povídaly jste si. Já mám v hlavě pleny, léky a to, jak mě třikrát za noc budila telefonem.“
To byla pravda.
Ale pořád jsem nechápala, proč kvůli tomu musely zmizet věci, které patřily nám oběma.
„Stačila jedna zpráva,“ řekla jsem. „Napiš mi, že ve středu přijede firma. Nic víc.“
„A co by se stalo? Řekla bys, že máš práci, děti nebo poradu. A já bych zase čekala.“
„Tentokrát bych přijela.“
„To říkáš teď.“
Začaly jsme na sebe křičet.
Řekla jsem jí, že se zachovala bezcitně. Ona mi odpověděla, že je snadné být citlivá, když veškerou špinavou práci dělá někdo jiný.
Nakonec jsem odešla s jedním albem a krabicí dokumentů.
Mámin receptář tam nebyl.
Můj náramek také ne.
V autě jsem se rozplakala.
Nevěděla jsem ani přesně, co všechno zmizelo. To bylo možná nejhorší.
Člověk si vzpomene na některé věci až ve chvíli, kdy už je nemůže najít.
Doma jsem všechno vyprávěla manželovi. Čekala jsem, že se jednoznačně postaví na mou stranu.
Řekl, že Jana udělala chybu.
Potom dodal, že je asi úplně vyčerpaná.
„To jí dává právo vyhodit tátovy dopisy?“ zeptala jsem se.
„Ne. Jen si nemyslím, že to udělala proto, aby ti ublížila.“
„Ale ublížila mi.“
„To ano.“
Volala jsem také tetě, mámině mladší sestře.
Ani ona neřekla přesně to, co jsem chtěla slyšet.
„Jana toho měla moc,“ řekla. „Ty sis ty věci mohla vzít už dávno.“
„Dokud tam máma žila, byly její.“
„Já vím. Ale Jana už asi potřebovala, aby to skončilo.“
Měla jsem pocit, že všichni omlouvají to, co udělala.
Přitom nikdo nepopíral, že to udělala špatně.
Jen mi stále připomínali, proč k tomu došlo.
Jana se mnou deset dní nemluvila. Potom mi poslala fotografii jedné obálky.
Našla ji prý mezi smlouvami.
Uvnitř byly tři dopisy od táty.
Jen tři.
Přijela mi je předat. Stály jsme před naším domem a ani jedna nevěděla, co říct.
Poděkovala jsem jí.
Čekala jsem omluvu.
Nepřišla.
„Mrzí mě, že ty dopisy zmizely,“ řekla nakonec. „Ale nemrzí mě, že jsem ten byt nechala vyklidit. Už jsem nemohla.“
„Mohla jsi počkat tři dny.“
„Ty vidíš tři dny. Já vidím dva roky.“
Řekla jsem, že po ní nikdo nechtěl, aby všechno zvládala sama.
„Nechtěl?“ odpověděla. „Všichni jste to očekávali.“
Ta věta se mi nelíbila.
Možná proto, že na ní něco bylo.
Od té doby spolu mluvíme jen kvůli dědictví a úředním věcem. Na máminy narozeniny jsme šly na hřbitov každá zvlášť.
Pořád jsem na Janu naštvaná.
Neměla právo vyhodit dopisy po našem otci. Neměla právo nechat odvézt fotografie a věci, které byly i součástí mého života.
Stačil jeden telefonát.
Jedna zpráva.
Zároveň ale vím, že jsem jí dva roky nechávala většinu péče o mámu. Ne proto, že by mi na ní nezáleželo.
Prostě to tak postupně dopadlo.
Já měla důvody, proč nemůžu přijet.
Jana měla mámu deset minut od domu a všechno zařídila.
Možná jsem si zvykla, že se o to postará.
A ona si možná zvykla, že se mě už nemusí na nic ptát.
Tři zachráněné dopisy mám doma v zásuvce. V jednom táta píše, že se nemůže dočkat, až budou mít s mámou děti.
Prý se určitě budou hádat, ale vždycky se zase usmíří.
Nevím, jestli se s Janou usmíříme.
Pořád si myslím, že to, co udělala, bylo špatně.
Jen si už nejsem jistá, jestli jsem předtím neudělala něco špatně i já.
