Článek
Haně bylo třiašedesát let a fotografie zdědila po své mamince. Měla je uložené ve dvou krabicích spolu s dopisy, pohlednicemi a několika starými dokumenty.
Na některých snímcích byli její prarodiče ještě jako mladí lidé. Na dalších byla maminka před školou, na rodinné oslavě nebo s Haniným starším bratrem.
Hana už nepoznávala všechny příbuzné. Maminka jí kdysi říkala jejich jména, ale ona si je nezapsala a postupně je zapomněla. Přesto pro ni byly fotografie důležité.
Její sestřenice Alena se několik let zajímala o rodokmen. Hledala informace v matrikách, navštěvovala archivy a kontaktovala vzdálené příbuzné. Chtěla vytvořit rodinnou kroniku, kterou by jednou předala dětem.
Když zjistila, že Hana má doma staré fotografie, požádala ji, zda by si je mohla půjčit a naskenovat.
„Měla jsem radost, že se tomu někdo věnuje. Sama bych rodokmen dohromady nedala a Alena už zjistila spoustu věcí,“ vzpomíná Hana.
Domluvily se, že Alena snímky naskenuje a pokusí se určit, kdo na nich je. Hana jí půjčila obě krabice, ale upozornila ji, že chce vrátit úplně všechno.
Alena jí slíbila, že nic nevyhodí ani nikomu nepředá.
První týdny spolu často mluvily. Alena posílala naskenované snímky a ptala se, zda Hana někoho poznává. Podařilo se jim určit pradědečka před rodinným hostincem i babičku s jejími sestrami.
Hana měla pocit, že půjčení fotografií bylo správné rozhodnutí.
Druhá krabice se nevrátila
Po dvou měsících se Hana zeptala, kdy jí Alena fotografie vrátí. Sestřenice odpověděla, že ještě nemá všechno hotové a několik snímků chce ukázat staršímu příbuznému.
Hana souhlasila, aby si je nechala o něco déle.
Za další měsíc ale Alena fotografie stále nepřivezla. Tvrdila, že má hodně práce a k rodokmenu se několik týdnů nedostala.
„Nebála jsem se, že by mi je chtěla vzít. Byla to moje sestřenice a znaly jsme se celý život. Jen mi vadilo, že vrácení pořád odkládala,“ popisuje Hana.
Po necelých pěti měsících ji požádala, aby přivezla obě krabice, i kdyby rodokmen ještě nebyl dokončený.
Alena dorazila jen s jednou.
Druhá krabice prý zůstala u známého, který jí pomáhal s čištěním a skenováním fotografií. Hana se podivila, proč její věci předala cizímu člověku bez dovolení.
Alena ji uklidňovala, že známý se starými dokumenty pracuje a nic se jim nestane. Slíbila, že druhou krabici přiveze do čtrnácti dnů.
Ani potom ji ale nevrátila.
Poznala natržený roh
Asi o měsíc později hledala Hana na internetu starou pohlednici obce, odkud pocházela její maminka. Chtěla ji koupit jako dárek pro bratra.
Při prohlížení nabídek narazila na černobílou fotografii několika lidí před venkovským domem. Prodejce ji popsal jako neznámou rodinu z jižní Moravy a nabízel ji za 280 korun.
Hana snímek okamžitě poznala.
Uprostřed stála její prababička a vedle ní její dvě dcery. Fotografie měla natržený roh a na spodní části světlou skvrnu. Stejný snímek býval v krabici, kterou jí Alena stále nevrátila.
Když si Hana zobrazila zadní stranu, viděla na ní rukopis své maminky.
Prošla další nabídky stejného prodejce a našla ještě několik rodinných fotografií. Na jedné byl dědeček ve vojenské uniformě, na další maminka jako malá dívka. V nabídce byl i snímek jejich starého rodinného domu.
Hana okamžitě zavolala Aleně a zeptala se, kde je druhá krabice.
Sestřenice nejprve tvrdila, že ji má stále její známý. Když jí Hana poslala odkazy na prodávané fotografie, přiznala pravdu.
Po naskenování prý zůstalo mnoho snímků, na kterých nikoho nepoznávala. Některé byly poškozené a jiné si byly podobné. Alena je proto nabídla obchodníkovi se starými fotografiemi, který jí za ně zaplatil tři tisíce korun.
Peníze použila na nový skener a program pro tvorbu rodokmenu.
„Řekla mi, že fotografie přece máme uložené v počítači. Podle ní se nic neztratilo a peníze použila pro rodinu,“ říká Hana.
Hana jí připomněla, že fotografie nebyly její. Neměla právo rozhodovat, které jsou zbytečné a které může prodat.
Alena uznala, že se měla zeptat. Zároveň ale tvrdila, že Hana měla snímky dlouhá léta zavřené v krabici a sama nevěděla, kdo na nich je.
To Hanu zasáhlo nejvíc.
Všechny fotografie už zpět nedostala
Hana napsala prodejci a vysvětlila mu, že fotografie patřily její rodině. Poslala mu snímky zadních stran i několik dalších fotografií ze stejné doby.
Muž stáhl z nabídky ty, které ještě neprodal, a vrátil jí je. Několik dalších ale už bylo u nových majitelů a získat je zpět nešlo.
Hana přesně nevěděla, kolik snímků chybí. Před půjčením je nespočítala ani nijak neoznačila. Podle naskenovaných souborů odhadovala, že se nevrátilo několik desítek fotografií.
Byla mezi nimi i jediná fotografie její maminky s oběma rodiči.
Alena nabídla, že jí nechá všechny chybějící snímky znovu vytisknout. Podle ní budou kopie vypadat téměř stejně jako originály.
Hana to odmítla. Nešlo jí jen o to, co bylo na fotografii. Na zadních stranách byly poznámky její maminky a samotné snímky patřily rodině desítky let.
„Kopii si můžu vytisknout kdykoliv. Ale už to nebude ta věc, kterou měla doma moje maminka a před ní babička,“ vysvětluje.
S Alenou se několik měsíců nestýkala. Ostatní příbuzní se snažili spor uklidnit a připomínali, že sestřenice fotografie neprodala pro vlastní zábavu. Chtěla získat peníze na rodokmen.
Hana věřila, že Alena měla původně dobrý úmysl. To ale podle ní neměnilo nic na tom, že prodala cizí věci bez svolení.
Alena se později omluvila, vrátila jí peníze a předala jí hotový rodokmen i všechny naskenované soubory. Jejich vztah se časem částečně obnovil, ale původní důvěra už se nevrátila.
Hana dnes fotografie uchovává v albech. Každou očíslovala, naskenovala a připsala k ní vše, co o ní ví. Originály už nikomu nepůjčuje.
„Alena si myslela, že když zachovala fotografie v počítači, může s původními snímky naložit podle sebe. Já jsem pochopila, že ani dobrý úmysl člověku nedává právo rozhodovat o cizích věcech,“ uzavírá Hana.
