Článek
„Ty ho stejně neunosíš,“ řekl Tomáš. „Já vím.“ Pověsila kabát v předsíni vedle svého. První týden ho tam nechala. Druhý také. Až potom ho oblékla, když šla vynést odpadky. Ruce jí z něj trčely směšně, ale pořád z něj cítila Klářin parfém, cigarety, přestože posledních šest let nekouřila, a něco sladkého, možná krém na ruce. Simona stála u kontejneru a plakala.
Pak se vrátila domů a kabát pověsila zpátky. Kláře bylo čtyřicet devět. Rakovinu slinivky jí našli v únoru a v září byla mrtvá. Za sedm měsíců se jejich přátelství změnilo z něčeho, co podle Simony mělo trvat navždy, na návštěvy v Motole, telefonáty v noci a domlouvání toho, kdo přiveze morfinové náplasti.
Klára neumírala hezky. Simona byla ráda, že si to může přiznat alespoň sama sobě. Byla vzteklá. Jednou po ní hodila sklenici s vodou, protože Simona koupila pomerančový džus s dužinou. „Víš, že ho nesnáším.“
„Tak ho nepij.“ „To už si rovnou můžu lehnout do rakve.“ „Kláro.“
„Co Kláro? Ty neumíráš.“ Sklenice se nerozbila. Kutálela se po linoleu a voda tekla pod skříňku. O půl hodiny později se Klára omluvila. Simona ji objala a řekla, že se nic nestalo. Obě věděly, že se stalo.
Po pohřbu zůstalo několik krabic. Klářina dcera Bára žila v Londýně a odletěla tři dny po obřadu. Byt měla do konce měsíce předat majiteli. Simona nabídla, že projde věci, které zůstaly ve sklepě a v ložnici. Tomáš se jí zeptal, proč se do toho cpe.
„Protože to někdo musí udělat.“ „Má dceru.“ „Ta odletěla.“
„Má bratra.“ „Ten žije v Brně.“ Tomáš si nalil kávu. „Simonko, ty už jsi pro ni udělala dost.“
Simona se na něj podívala. Tomáš byl její manžel dvacet tři let. Měl ten den doma staré šedé tričko a na pravém lýtku jizvu po operaci achilovky. Kláru znal skoro stejně dlouho jako ona. „Co znamená dost?“ „Nic. Jen že nemusíš dělat úplně všechno.“
„Nemusím.“ „Ale uděláš.“ „Ano.“
Tomáš pokrčil rameny. Když odcházela, všimla si, že se kávy ani nedotkl.
Klářin byt už nepůsobil jako její. Bez knih a obrázků na stěnách vypadal menší. Simona otevřela skříň v ložnici. Zůstalo tam několik krabic od bot, dvě staré kabelky a igelitová taška plná fotografií. Některé znala okamžitě. Chorvatsko 2004. Silvestr u nich doma. Děti na chatě. Klára s Bárou první školní den. Simona s Tomášem na svatbě. Na jedné fotce byly s Klárou obě nahé do pasu. Bylo to u rybníka někdy kolem roku 2002. Bylo jim něco přes třicet, děti spaly v chatě a obě byly opilé. Klára držela v jedné ruce cigaretu a druhou zakrývala Simoně prsa.
Na zadní straně bylo napsáno: Když jsme ještě neměly zadky. Simona se zasmála a fotografii si strčila do kabelky.
Pod taškou našla krabici od kozaček. Uvnitř byly dopisy, některé v obálkách, jiné jen složené napůl. Nejdřív si myslela, že patří Báře. Pak zahlédla svoje jméno. Ne na obálce.
Uvnitř. Sedla si na zem. Dopis začínal:
T., Datum bylo 18. listopadu 2007. Tomášovi tehdy bylo třicet osm. Simoně třicet šest. Jejich synovi deset, dceři sedm.
Včera jsem se rozhodla, že už se s tebou nesejdu. Dnes ráno jsem změnila názor. Asi není dobré dělat důležitá rozhodnutí před kávou. Simona četla dál. Nejhorší je, že mě vlastně nerozčiluješ ty. Rozčiluje mě ona. Protože to celé vymyslela a teď se tváří, že se nic nestalo.
Bylo tam několik vět o Tomášově košili, o pokoji a o tom, že Klára nemůže usnout. Pak: Nevím, proč je pořád všude, i když tam není.
Simona dopis složila. Na zemi seděla ještě dlouho.
Večer Tomáš griloval na terase. Bylo teplo, přestože byl konec září. Simona seděla u stolu a dívala se, jak obrací maso. „Spal jsi s Klárou?“
Tomáš držel kleště nad grilem. Neotočil se. To jí stačilo.
„Kolikrát?“ Tomáš maso položil na talíř. „Simono.“ „Kolikrát?“
„Několikrát.“ „Kolik je několikrát?“ „Pět. Možná šest.“
Simona si vzala sklenici s vínem. „A kdy ses mi to chystal říct?“ „Nikdy.“
„To je aspoň upřímný.“ Tomáš si sedl naproti ní. „Ty si to nepamatuješ? Jak to začalo?“ „Pamatuju.“
„Tak proč se tváříš, jako kdybych tě někde podvedl s cizí ženskou?“ „Protože jste pokračovali.“ Tomáš se podíval na gril.
Maso se začínalo pálit. Ani jeden nevstal.
Ten večer v roce 2007 si Simona pamatovala překvapivě dobře. Klára se tehdy rozváděla. Její muž odešel k ženě z práce a Klára první tři měsíce tvrdila, že je jí to jedno. Nebyla.
Hubla, kouřila na balkoně a spala s puštěnou televizí. Jednou v pátek přišla k Simoně a Tomášovi domů. Děti byly u Simoniny matky. Otevřeli dvě lahve vína a potom třetí. Klára měla černou košili a červené nehty.
Simona už nevěděla, jak přesně se rozhovor stočil k sexu. Možná ho tam stočila ona. V té době ji podobné věci bavily. Četla diskuse na internetu, koupila Tomášovi k narozeninám pouta, která použili jednou, a několik měsíců ji vzrušovala představa, že ho bude sledovat s jinou ženou. Tomáš tomu příliš nerozuměl. „A s kým?“ zeptal se jednou.
„Nevím.“ „Tak proč o tom furt mluvíš?“ „Protože mě to vzrušuje.“
„To není odpověď.“ „Je.“ Klára o té představě věděla.
Smála se jí. „Ty jsi nemocná.“ „Trochu.“
„A Tomáš?“ „Ten je nudnej.“ Tomáš z kuchyně zakřičel, že všechno slyší.
Ten pátek Simona po třetí lahvi řekla: „Tak třeba s Klárou.“ Tomáš se zasmál.
Klára taky. Simona ne. Možná právě proto se potom nikdo nezvedl a neřekl, že to byl vtip.
Nejdřív polibek. Klára se na Tomáše podívala. „Můžu?“ Tomáš se podíval na Simonu.
Simona přikývla. Pamatuje si, že jí to připadalo neuvěřitelně vzrušující. Klářina ruka na Tomášově krku. Její vlastní smích. To, že po chvíli odešla do koupelny a dívala se na sebe do zrcadla. Byla opilá.
Krásná. Alespoň tehdy si tak připadala. Když se vrátila, Klára seděla Tomášovi na klíně. Simona si sedla k nim.
Zbytek noci si pamatovala v útržcích. Něčí vlasy v ústech. Tomášovu ruku. Klářin smích. Sklenici převrženou na koberci. A ráno. Klára spala v obýváku zabalená do deky. Tomáš dělal kávu.
Simona se cítila skvěle. „Tak jsme to udělali,“ řekla. Tomáš se na ni podíval. „Jo.“
Klára otevřela oči. „Nikdy už nepiju červený.“ Simona se zasmála.
A tím to pro ni skončilo. Alespoň si to myslela.
„Jak dlouho?“ zeptala se teď. Tomáš vytáhl maso z grilu a hodil ho do koše. „Asi tři měsíce.“
„U ní?“ „Jo.“ „Kdo to ukončil?“
„Klára.“ Simona chvíli mlčela. „Miloval jsi ji?“
„Ne.“ Tentokrát odpověděl rychle. „Ona tebe?“
Tomáš pokrčil rameny. „Nevím.“ „A o čem jste se bavili?“
„O všem možným.“ „O mně?“ Tomáš se podíval stranou.
To byla další odpověď.
Tu noc spali ve stejné posteli. Simona nechtěla jít do pokoje pro hosty. Připadalo jí to příliš teatrální. Tomáš ležel otočený ke zdi. „Četla jsem její dopisy.“
Po chvíli se otočil. „Jaký dopisy?“ „Tobě.“
„Měla je?“ „Ano.“ Tomáš si zakryl oči rukou.
„Ježiši.“ „Co?“ „Nic.“
„Čeho se bojíš?“ Spustil ruku. „Ničeho.“
Pak chvíli mlčel. „Jen je divný číst něco od člověka, kterej už nemůže říct, že to tak nemyslel.“ Simona se na něj podívala.
To byla první věc toho večera, která jí připadala rozumná.
Dopisy si vzala domů. Neřekla to Báře. Krabici schovala v pracovně pod staré faktury a četla je po jednom.
Některé byly krátké. Klára psala Tomášovi o sexu, ale méně, než Simona čekala. Více psala o ní. Dnes mi volala čtyřikrát, protože kupuje nové závěsy a neumí se rozhodnout mezi béžovou a jinou béžovou. Vždycky mě fascinuje, jak dokáže udělat katastrofu z něčeho, co není důležité, a úplně ignorovat katastrofy, které důležité jsou.
Simona si závěsy pamatovala. Byly krémové. Klára tehdy doporučovala šedé.
V dalším dopise stálo: Nemyslím, že jí něco bereš. Možná je to právě to nejhorší. A o několik týdnů později:
Když se mě dotýkáš, myslím někdy na ni. Ne hezky, ne špatně. Prostě tam je. Simona četla tu větu dlouho. Pak otevřela další dopis.
Včera mi řekla, že mě miluje. Samozřejmě při telefonování, protože jsem jí vyzvedla Báru ze školy. „Miluju tě, co bych bez tebe dělala.“ Řekla jsem jí, že by si musela najít někoho jiného. Smála se. Simona zavřela oči. Tuhle větu říkala často.
Miluju tě. Miluju tě za to. Co bych bez tebe dělala.
Říkala to sestře, dětem, někdy prodavačce v květinářství, když jí nechala stranou poslední pivoňky. Nikdy ji nenapadlo, že někdo může poslouchat jinak.
Klára a Simona se poznaly ve dvaceti na brigádě v cestovní kanceláři. Klára měla dlouhé vlasy a muže, kterého si o tři roky později vzala. Simona chodila s někým, jehož příjmení si dnes skoro nepamatovala. Za šestadvacet let spolu strávily víc času než se svými sestrami.
Když Simona porodila Davida, Klára byla první návštěva v porodnici. Když se narodila Aneta, přivezla jí chleba se salámem, protože Simona řekla, že už nechce vidět žádnou kaši ani jogurt. Když Kláru opustil manžel, Simona jí měnila povlečení. Když zemřel Simonin otec, Klára přišla první ráno po pohřbu a umyla nádobí po lidech, kteří tam zůstali do noci. Spaly spolu v jedné posteli mnohokrát. Na dovolených. Na chatě. Jednou v nemocnici, když se Báře narodil syn a Klára byla příliš nervózní, aby byla doma sama. Nikdy se mezi nimi nic nestalo.
Alespoň nic, co by Simona tehdy nazvala něčím.
O týden později přijela Bára z Londýna. Potřebovala podepsat dokumenty k bytu a vyzvednout několik věcí. Simona ji vzala na oběd. Bára měla Klářiny oči a po otci úzké ruce.
„Mami ti nechala ten kabát?“ zeptala se. „Ano.“ „Vypadáš v něm hrozně.“
Simona se rozesmála. „Děkuju.“ „Fakt. Máš z něj ruce jak opice.“ Objednaly si víno.
Po chvíli se Bára zeptala: „Jak je Tomášovi?“ Simona zvedla oči.
„Proč?“ „Nevím. Na pohřbu mi přišel divnej.“ „Všem bylo divně.“
Bára si namazala chleba máslem. „Máma ho měla ráda.“ „To vím.“
„Hodně.“ Simona čekala. Bára sklopila oči.
„Jednou jsem ho u nás viděla.“ Simona položila sklenici. „Kdy?“
„Byla jsem na základce.“ „Co tam dělal?“ „Odcházel.“
„A?“ „Nic.“ „Řeklas něco mámě?“
„Ne.“ „Mně?“ Bára se na ni podívala.
„Já myslela, že to víš.“ Simona se opřela. „Proč?“
Bára pokrčila rameny. „Protože vy jste byly vždycky tak nějak… spolu.“ „Byly jsme nejlepší kamarádky.“
„Já vím.“ „Tak co tím myslíš?“ Bára znovu vzala nůž.
„Nic.“ Simona poznala ten tón. Používala ho sama.
Tomášovi o rozhovoru s Bárou neřekla. Místo toho se ho večer zeptala: „Myslíš, že byla Klára zamilovaná do mě?“
Tomáš si sundal brýle. „Co?“ „Slyšel jsi.“
„Nevím.“ „Ty jsi s ní spal.“ „To ze mě nedělá odborníka na Kláru.“
„Ale mluvili jste.“ „Jo.“ „O mně.“
Tomáš chvíli přemýšlel. „Říkala, že jsi sobecká.“ Simona zvedla obočí.
„Výborně.“ „A vtipná.“ „To vím.“
„A že lidi kolem tebe často dělají věci, o který sis ani nemusela říct.“ Simona mlčela. Tomáš si znovu nasadil brýle.
„Napadlo tě někdy, že mě milovala?“ „Jo.“ „A nic jsi mi neřekl.“
„Co bych ti řekl?“ Simona na něj chvíli hleděla. „Nevím.“
Tomáš otevřel knihu. „Já taky ne.“
Poslední dopis byl bez data. Nebyl adresovaný Tomášovi. Na horním okraji stálo:
S. Simona ho našla až úplně dole. Papír byl přeložený čtyřikrát.
Simono, tohle ti nejspíš nikdy nedám. Kdyby ano, znamenalo by to, že jsem se rozhodla být úplně jiný člověk, a na to jsem vždycky byla příliš líná. Simona se usmála.
To bylo přesně Klářino. Nevím, kdy jsme se rozhodly, že naše přátelství je ta nejbezpečnější věc na světě. Asi někdy mezi prvními dětmi, první hypotékou a tím, jak jsme si začaly navzájem kupovat prášky v lékárně. Spala jsem s Tomášem. To ti jednou možná řeknu, pokud mě předtím nezabije autobus nebo něco méně trapného.
Simona přestala dýchat. Nejdřív jsem si myslela, že ho prostě chci. A chvíli asi opravdu ano. Je hezký, když nemluví o práci. Pak mi ale začalo vadit, že i když jsme sami, pořád mám pocit, že jsi někde vedle. Ne romanticky. Spíš jako když člověk nechá otevřené dveře do vedlejšího pokoje a pořád slyší rádio. Simona četla odstavec znovu.
Pak dál. Možná jsem jen chtěla vidět, jaké to je být na chvíli na druhé straně něčeho, co patří tobě. Tohle zní strašně hloupě, když to napíšu. Takže to asi nebude celé. Simona papír položila.
V kuchyni běžela myčka. Tomáš nahoře telefonoval. Ty sis vždycky myslela, že mezi námi není nic nebezpečného. Možná jsi měla pravdu. Možná právě proto jsem mohla zůstat tak dlouho.
Nemyslím si, že bych s tebou chtěla žít. Po týdnu bych tě zabila kvůli hrnkům ve dřezu. Jen by mě zajímalo, jestli by ses na mě někdy podívala jinak, kdybys věděla všechno. Dopis nebyl podepsaný.
Simona ho Tomášovi neukázala. Dva týdny ho nosila v kabelce. Jednou ho měla v čekárně u zubaře, podruhé v supermarketu. Jednou ho vytáhla v autě před domem a přečetla si poslední odstavec.
Pak ho zase složila. Začala si vzpomínat na věci, které dřív neměly význam. Klára jí jednou koupila příliš drahé náušnice.
Klára nesnášela jejího prvního přítele. Klára se na její svatbě opila a brečela na záchodě. Tehdy tvrdila, že kvůli svému otci. Možná to opravdu bylo kvůli otci.
Simona si všimla, jak snadné je přepsat člověku celý život, když znáte konec. A jak nespravedlivé.
V listopadu jeli s Tomášem na chatu. Jen oni dva. Děti už tam skoro nejezdily.
Večer zapálili kamna. Tomáš otevřel víno. Simona se dívala na místo u stolu, kde Klára vždycky sedávala. „Vzpomínáš na tu noc?“ zeptala se. „Jo.“
„Bylo to dobrý?“ Tomáš se na ni podíval. „Teď vážně?“
„Ano.“ Chvíli přemýšlel. „Bylo.“
Simona se napila. „Já na to občas myslela.“ „Tenkrát?“
„I potom.“ Tomáš zvedl oči. „Proč jsi nic neřekla?“
Simona pokrčila rameny. „Myslela jsem, že je to moje fantazie.“ Tomáš chvíli mlčel.
„Možná byla.“ „A vy jste ji používali.“ „Možná.“
Seděli u kamen. Venku začalo sněžit. Simona si stáhla ponožku, protože ji tlačila guma.
„Víš, co je na tom divný?“ Tomáš čekal. „Že možná vůbec nevím, na koho jsem žárlila.“
Tomáš se podíval do sklenice. „Já taky ne.“
Na jaře odnesla Klářin zelený kabát do čistírny. Když si ho vyzvedla, nevoněl už po Kláře. Voněl po chemii. Simona si ho přesto oblékla.
Pořád jí byl malý. Šla v něm na oběd s Bárou. Bára se rozesmála hned u dveří restaurace.
„Ty ho fakt nosíš.“ „Jo.“ „Vypadáš hrozně.“
„To už jsi říkala.“ Sedly si. Bára objednala prosecco.
Simona měla dopis v kabelce. Celou cestu metrem přemýšlela, že jí ho dá. Patřil Kláře.
Možná tedy Báře. Nebo Tomášovi. Nebo jí.
Nevěděla. „Můžu se na něco zeptat?“ řekla Bára. „Jasně.“
„Myslíš, že byla máma šťastná?“ Simona se opřela. Kdyby tu otázku dostala před půl rokem, odpověděla by bez přemýšlení.
Ano. Nebo většinou. Teď se dívala na Báru a vzpomínala na dopisy, na Tomáše, na tu noc s červeným vínem a na všechny roky předtím i potom, které najednou vypadaly jinak jen proto, že někdo něco napsal na papír.
„Někdy,“ řekla. Bára přikývla. „Taky myslím.“
Simona sáhla do kabelky. Prsty nahmátla složený dopis. Pak vytáhla rtěnku.
Dopis nevyhodila. Doma ho schovala do zásuvky pracovního stolu mezi starý pas, záruční list od myčky a obálku s fotografiemi, které už nikdo nevyvolával. Tomáš o něm nevěděl.
Bára také ne. Někdy na něj Simona několik týdnů vůbec nepomyslela. Jindy otevřela zásuvku kvůli něčemu jinému a uviděla roh obálky.
Nikdy si ho znovu nepřečetla celý. Zelený kabát nosila ještě jednu zimu. Na jaře mu při zapínání utrhla prostřední knoflík. Dala si ho do kapsy s tím, že ho večer přišije, ale nikdy to neudělala.
Kabát zůstal v předsíni. Jednoho rána se Tomáš chystal ven a omylem zvedl jeho rukáv. „Tohle je pořád ten Klářin?“
„Jo.“ „Je ti malej.“ Simona si zavazovala boty.
„Já vím.“ Tomáš pustil rukáv. Simona si vzala svůj kabát.
Když za sebou zavírala dveře, zelený zůstal viset vedle něj.
