Článek
Položila jsem na stůl bábovku a obešla sedačku. Matěj byl přitisknutý zády ke zdi a usmíval se.
„Tak tady jsi.“ Natáhla jsem se pro něj.
„Babička tě celý týden neviděla.“ Objala jsem ho a dala mu pusu na jednu tvář. Pak na druhou.
Matěj se zavrtěl. „Ne.“
„Ale prosím tě.“ „Nechci.“
Pustila jsem ho. Chvíli jsme se na sebe dívali.
„Tak běž,“ řekla Tereza z kuchyně. Matěj zmizel v pokoji.
Tereza držela v ruce utěrku. Přeložila ji napůl a potom ještě jednou. Všechno u ní mělo svoje místo, dokonce i hadr, kterým před chvílí utírala linku.
„Aleno?“ Když mi říká Aleno, většinou už o něčem rozhodla.
„Hm?“ „Chtěla jsem tě o něco poprosit.“
„Tak povídej.“ „Když Matěj nechce obejmout nebo dát pusu, nech ho.“
Podívala jsem se na ni. „Já ho snad nutím?“
„Někdy trochu.“ „Trochu.“
„Jo.“ To slovo se mi nelíbilo.
„Jsem jeho babička.“ „Já vím.“
„Tak mu snad můžu dát pusu.“ Tereza položila utěrku na linku.
„Když chce.“ Zasmála jsem se.
„Takže se ho mám pokaždé zeptat?“ „Klidně.“
„A máme si na to udělat nějaký systém? Zelená, červená?“ „Nemusíš to shazovat.“
„Já nic neshazuju.“ Shazovala jsem to.
Tereza si povzdechla. „Jen chci, aby věděl, že když řekne ne, tak to znamená ne.“
To jsem už slyšela. Respekt.
Hranice. Emoce.
U nich doma se všechno jmenovalo. Když byl Tomáš malý, řekli jsme, že zlobí. Matěj býval přetížený. Tomáš dostal zákaz televize. Matěj potřeboval prostor.
Možná to byl pokrok. Možná se jen každých třicet let vymyslí nová slova pro stejné děti.
„Dobře,“ řekla jsem. „Díky.“
Usmála se. To mě naštvalo nejvíc.
Čekala jsem ještě jednu větu, nějaké omluvné „já vím, že to myslíš dobře“, protože samozřejmě jsem to myslela dobře. Nic takového nepřišlo.
Tereza vytáhla bábovku z tašky. „Ta vypadá krásně.“
Matěj přišel, když ucítil cukr. Sedl si ke stolu a vybral z krajíce dvě rozinky.
„Ty už nejíš rozinky?“ „Ne.“
„Minule jsi je jedl.“ „Už ne.“
„Od kdy?“ Pokrčil rameny.
Dřív mi vyprávěl všechno. Který kluk ve školce olízl lepidlo. Kdo umí říct sprosté slovo anglicky. Kolik nohou má stonožka a proč jí tedy říkají stonožka, když jich sto nemá.
Teď většinou nevěděl. Když jsem odcházela, stál v předsíni.
Obula jsem si boty a čekala. Normálně bych rozevřela ruce.
Tentokrát jsem je nechala u těla. „Tak ahoj.“
„Ahoj.“ „Můžu tě obejmout?“
Matěj se na mě podíval, jako bych se zeptala, jestli si smím půjčit jeho kartáček. Pak zavrtěl hlavou.
„Ne.“ „Dobře.“
Řekla jsem to příliš rychle. V autě jsem pustila rádio hlasitěji, než bylo potřeba.
Hráli nějakou písničku ze sedmdesátých let. Zpívala žena s chraplavým hlasem a já si vzpomněla, že jsem ji kdysi poslouchala při žehlení plen.
Na semaforu jsem si promnula oči. Bylo tam moc teplo.
Další týden jsem k nim nešla. Napsala jsem Tereze, že mě bolí hlava.
Tomáš zavolal večer. „Mami, dobrý?“
„Jo.“ „Tereza říkala, že máš migrénu.“
Nikdy jsem migrénu neměla. „Asi.“
„Matěj se ptal, jestli přijdeš příště.“ Chvíli jsem neodpověděla.
„Ptal?“ „Jo.“
„Co říkal?“ „Jestli přijde babi.“
To nebylo moc. Přesto jsem si to nechala zopakovat.
Příští sobotu jsem cestou koupila Lego. Malé.
Aby to nevypadalo, že si ho kupuju. Když otevřeli, Matěj vykoukl z pokoje.
„Ahoj.“ „Ahoj.“
Sundala jsem si kabát. Nevyběhla jsem za ním.
To bylo těžší, než jsem čekala. „Něco mám.“
Přišel okamžitě. „Co?“
„Brambory.“ „Babi.“
Krabici mi skoro vytrhl z ruky. Sedli jsme si na koberec.
Hledal červenou placatou kostku se čtyřmi výstupky a já mu pořád nabízela špatné. „To má šest.“
„Vždyť jsou skoro stejný.“ „Nejsou.“
„Mně přijdou.“ „Protože jsi stará.“
„Kolik mi je?“ Zamyslel se.
„Třicet osm.“ „Tak to beru.“
Při stavění mi jednou položil ruku na koleno, aby dosáhl za mě. Pak ji zase sundal.
Nevím proč, ale všimla jsem si toho. Když jsem odcházela, už jsem se nezeptala.
„Ahoj, Matěji.“ „Ahoj.“
To bylo celé. Za měsíc jsme si na to zvykli.
Někdy mi dal pěst. Jednou mi plácl do ruky.
Přišlo mi to pitomé. Když jsem byla malá, dávala jsem babičce pusu na obě tváře a nikdy se mě nikdo neptal, jestli na to mám náladu.
Také jsme neměli dětské sedačky, helmy na kolo a krém s faktorem padesát. Přežili jsme.
Člověk si tím může vysvětlit skoro všechno. Moje kamarádka Jana má tři vnoučata a považuje za své základní právo je krmit.
Vyprávěla jsem jí o Tereze. „Ona ti zakázala obejmout vnuka?“
„Nezakázala.“ „Ale v podstatě jo.“
„Řekla, že se mám zeptat.“ Jana se zasmála.
„Ježíšmarjá. A za chvíli podepíšeš GDPR.“ Smála jsem se taky.
„Přesně.“ „My jsme svoje děti objímaly normálně.“
„No právě.“ „A taky nás objímali.“
„No právě.“ Po tom hovoru mi bylo dobře.
V neděli jsme měli rodinnou oslavu u sestry. Matěj přišel s Tomášem a Terezou.
Moje sestra Věra ho chytila za ramena. „Ty jsi zase vyrostl!“
Políbila ho na jednu tvář a pak na druhou. Matěj stál.
Nic neříkal. Věra ho pustila a obrátila se ke mně.
„Ten bude mít za chvíli metr osmdesát.“ „Po Tomášovi asi těžko,“ řekla jsem.
Tomáš mě slyšel. „Díky, mami.“
U dortu přišel švagr. „Pojď sem, chlape.“
Matěj couvl. „Ne.“
„Ale neblbni.“ Švagr ho chytil kolem ramen a přitáhl k sobě.
Matěj se vysmekl. Všichni se zasmáli.
Já taky. Pak jsem viděla, jak si Matěj otřel rukou tvář.
Nevím, jestli tam měl drobek. Večer jsem na to myslela v koupelně.
Čistila jsem si zuby a najednou jsem si vzpomněla na strejdu Karla. Byl to manžel matčiny sestry a kouřil Sparty. Měl šedý knír, který vypadal měkce, ale nebyl.
Když jsme přijeli, maminka vždycky řekla: „Dej strejdovi pusu.“
Já jsem nechtěla. „Nedělej drahoty.“
Tak jsem mu ji dala. Voněl cigaretami a něčím sladkým, snad vodou po holení.
Knír mě píchal. Potom jsem si tvář utírala rukávem.
Strejda Karel byl normální člověk. Nosil mi z pouti perníkové srdce.
Jednou mi vyrobil dřevěné sáňky. Když zemřel, brečela jsem.
V koupelně jsem vyplivla pastu. Bylo zvláštní, že právě jeho knír jsem si zapamatovala tak přesně.
O několik dní později jsem měla vyzvednout Matěje ze školy. Tereza byla u zubaře a Tomáš měl poradu.
Matěj vyšel ze šatny s batohem otevřeným. „Zapni si to.“
„Pak.“ „Vypadne ti penál.“
„Nevypadne.“ „Zapni si to.“
Zastavil se a zatáhl zip. „Spokojená?“
„Velmi.“ Venku foukalo.
Měl čepici posunutou tak, že mu skoro zakrývala jedno oko. Natáhla jsem ruku.
Matěj ucukl. Ruka mi zůstala chvíli ve vzduchu.
„Máš tu čepici nakřivo.“ „Já vím.“
„Tak proč si ji nespravíš?“ „Protože mi to nevadí.“
Šli jsme dál. Na zastávce jsme měli šest minut.
Matěj kopal do kamínku. „Ty nemáš rád objímání?“ zeptala jsem se.
„Mám.“ „Aha.“
To mě překvapilo víc, než mělo. „Tak se mnou ne?“
„Někdy jo.“ „A někdy ne.“
„Jo.“ „Podle čeho?“
Pokrčil rameny. „Nevím.“
Kopnul kamínek pod lavičku. „Já jsem myslela, že mě třeba nemáš rád.“
Řekla jsem to lehce, skoro jako vtip. Matěj se otočil.
„Mám.“ „Dobře.“
„Hodně.“ „To je ještě lepší.“
Chvíli mlčel. „Ale ty vždycky mačkáš.“
„Já tě nemačkám.“ Ukázal oběma rukama něco obrovského.
„Takhle.“ „To přeháníš.“
„Ne.“ „Trochu.“
Znovu začal kopat. „A vždycky hned.“
„Co hned?“ „Když přijdeš.“
„No.“ „Ještě ani nic neřeknu.“
Přijel autobus. Sedli jsme si dozadu.
Matěj mi cestou vyprávěl o Filipovi ze třídy, jehož otec údajně zná youtubera s milionem sledujících. „Lže,“ řekl Matěj.
„Třeba nelže.“ „Lže.“
„Jak to víš?“ „Protože Filip lže pořád.“
To byla logika, proti které se těžko argumentovalo. Doma jsme dělali palačinky.
Matěj chtěl obracet. První spadla z poloviny na sporák.
„Ježiš.“ „To bylo schválně.“
„Samozřejmě.“ Druhá se přeložila.
Třetí byla skoro kulatá. „Vidíš?“
„Ta je moje.“ „Proč?“
„Protože je nejlepší.“ „Já myslela, že nejlepší dostanu já.“
„Ne.“ „Tak nic.“
Ve čtyři přišla Tereza. „Jak jste se měli?“
„Babi neumí palačinky.“ „Třicet let jsem živila tvého otce.“
„Ale neumíš palačinky.“ „On měl nízké nároky.“
Tereza si sundala boty. „Matěji, vem si věci.“
Když byl v pokoji, řekla jsem: „Mluvila jsem s ním.“
Tereza se otočila. „O čem?“
„O tom objímání.“ „Aha.“
Čekala. „Říkal, že ho mačkám.“
Tereza se rozesmála. „To říká i o mně.“
„O tobě?“ „Jo.“
„A co děláš?“ „Nic.“
„Nic?“ „No. Někdy se naštvu.“
To mě zaujalo. „Na něj?“
„V duchu.“ „Takže tě to taky štve.“
„Samozřejmě.“ Řekla to skoro podrážděně.
To se mi líbilo víc, než bych přiznala. Matěj se vrátil s batohem.
„Mami, pojď.“ Tereza si oblékla bundu.
„Ahoj,“ řekla jsem. „Ahoj, babi.“
Odešli. Neobejmul mě.
Ani jsem to nečekala. Další sobotu jsme skládali na zemi dinosauří kostru z nějaké stavebnice, kterou mu koupil Tomáš.
Chyběl nám jeden malý dílek. Matěj se plazil pod stolem.
„Tady není.“ „Pod kobercem?“
„Ne.“ „Tak ho sežral vysavač.“
„Vysavače nežerou lego.“ „Ten můj určitě.“
„To není lego.“ „Tak stavebnici.“
„Babi.“ „Co?“
„Ty vůbec nic nevíš.“ „To už jsem slyšela.“
Vylezl zpod stolu a sedl si vedle mě. Chvíli jsme prohrabovali hromádku kostek.
Pak se ke mně naklonil, aby viděl návod. Opřel mi hlavu o paži.
Jen tak. Ani nevím, jestli o tom věděl.
Seděla jsem bez hnutí. Po chvíli našel chybějící dílek.
„Tady je.“ Zvedl hlavu a vzal si ho.
„Vidíš,“ řekla jsem. „Byl pod tebou.“
„Takže jsi ho málem ztratil kvůli mně.“ „Jo.“
„To jsem celá já.“ Matěj už neposlouchal.
Zacvakl kost do dinosaurůvých zad a začal hledat další. Natáhla jsem ruku k jeho vlasům.
Pak jsem ji položila zpátky na koberec. Za chvíli se o mě opřel znovu.
