Článek
Bydlím se sedmnáctiletým synem Adamem v paneláku na okraji Prahy. Není to žádný problémový dům. Většina lidí se zná alespoň od vidění, uklízečka chodí každé úterý a největší hádky na schůzích SVJ se většinou vedou o kočárky ve vestibulu, teplotu vody a o to, jestli opravdu potřebujeme nový výtah.
Na našem patře jsou čtyři byty.
Naproti nám bydlí Pavel.
Je mu něco přes padesát, pracuje z velké části z domova a patří k lidem, o kterých máte pocit, že vědí o domě úplně všechno.
Když nefunguje světlo ve sklepě, ví o tom první.
Když někdo špatně zavře vchodové dveře, napíše to do společné skupiny.
Když se u kontejnerů objeví stará skříň, do hodiny se objeví fotografie s otázkou, komu patří.
Nikdy jsme spolu neměli problém.
Pozdravili jsme se.
Občas jsme prohodili pár vět u výtahu.
Když jsem byla před dvěma lety nemocná, dokonce mi přinesl balík, který kurýr nechal dole u schránek.
Proto jsem úplně chápala, když si jednoho dne namontoval místo obyčejného kukátka kamerové.
Předcházelo tomu několik nepříjemných věcí.
Nejdřív někomu zmizelo ze sklepa drahé horské kolo.
O pár týdnů později našla sousedka z pátého patra před dveřmi roztrženou krabici. Objednala dětem boty, kurýr je nechal na chodbě a někdo je vzal.
Potom zmizel ještě jeden balík.
Pavel byl jedním z nejhlasitějších zastánců toho, že bychom měli dát kameru ke vchodu.
Na schůzi se to ale začalo řešit tak komplikovaně, že se nakonec nestalo nic.
Asi za měsíc jsem přišla domů a na Pavlových dveřích bylo nové černé zařízení.
„To je kamera?“ zeptala jsem se.
„Chytré kukátko.“
Ukázal mi mobil.
Když někdo zazvonil nebo prošel kolem dveří, přišlo mu upozornění.
„Takže mě teď budeš mít natočenou pokaždé, když půjdu domů?“ zasmála jsem se.
„Neboj, nejsi zas tak zajímavá.“
Zasmála jsem se taky.
Tehdy mi to opravdu nevadilo.
Naše dveře jsou od jeho vzdálené asi tři metry. Chodba je úzká, takže bylo jasné, že když kamera zabírá prostor před jeho bytem, musí být částečně vidět i ten náš.
Předpokládala jsem ale, že Pavel dostane upozornění, když někdo zazvoní.
Ne že bude vědět všechno, co se na patře děje.
Poprvé mě to napadlo asi po dvou týdnech.
Bylo pondělí ráno a potkali jsme se u výtahu.
„Adam měl včera nějakou dlouhou noc,“ řekl Pavel.
Nejdřív jsem nechápala.
„Prosím?“
„Vracel se skoro v jednu.“
Podívala jsem se na něj.
„Jak to víš?“
Ukázal směrem ke svým dveřím.
„Kamera. Ve dvanáct třicet osm.“
Řekl to úplně normálně.
Jako by mi oznamoval, že venku prší.
Já přitom nevěděla, že Adam přišel tak pozdě.
Řekl mi, že bude doma kolem jedenácté.
Když jsem se ho odpoledne zeptala, přiznal, že ještě šli s kamarády na jídlo.
„A jak to víš ty?“ zeptal se.
Řekla jsem mu o Pavlovi.
Adam se zatvářil přesně tak, jak se člověk v sedmnácti tváří, když dospělí udělají něco nepochopitelného.
„Takže on sleduje, kdy chodíme domů?“
„Nesleduje. Jen mu to asi vyskočilo.“
„To je to samý.“
Tvrdila jsem mu, že přehání.
Jenže za pár dní jsem si začala myslet totéž.
Mám přítele.
Jmenuje se Roman a jsme spolu necelé dva roky. Nebydlíme spolu. Já mám syna, on má dvě děti z předchozího manželství a současné uspořádání nám zatím vyhovuje.
Jednou u mě zůstal přes noc.
Ráno odešel krátce po šesté, protože potřeboval být brzy v práci.
O dva dny později jsem potkala Pavla před domem.
„Roman je ranní ptáče,“ řekl.
Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila.
„Jak to myslíš?“
„V úterý odcházel nějak po šesté.“
Tentokrát jsem se nezasmála.
„Pavle, proč sleduješ, kdo od nás odchází?“
Úplně se zarazil.
„Já nikoho nesleduju.“
„Právě jsi mi řekl, v kolik hodin odešel můj přítel.“
„Protože mi přišlo upozornění. Otevřel jsem ho a viděl ho.“
„A proč si to pamatuješ ještě dva dny potom?“
To se ho očividně dotklo.
„Tak promiň, že mám paměť.“
Rozešli jsme se trochu naštvaní.
Večer jsem se šla podívat, co kamera vlastně vidí.
Stoupla jsem si před Pavlovy dveře a podívala se směrem, kterým mířila.
Naše dveře byly přímo proti ní.
Každý, kdo k nám přicházel nebo odcházel, musel projít středem jejího záběru.
Začalo mi to být nepříjemné.
Druhý den jsem na Pavla zazvonila.
„Mohl bys tu kameru trochu natočit?“
„Kam?“
„Aby nebyla přímo na naše dveře.“
Pavel vyšel na chodbu a začal mi vysvětlovat, že objektiv je širokoúhlý a jinak to nejde.
„Já přece potřebuju vidět, kdo stojí před mými dveřmi.“
„To chápu. Ale ty zároveň vidíš každého, kdo jde ke mně.“
„Vidím každého, kdo projde po chodbě.“
„No právě.“
Pavel pokrčil rameny.
„Petro, já opravdu nesedím celý den u telefonu a nekoukám, kdo k tobě chodí.“
„Ale víš, kdy přišel Adam.“
„Náhodou jsem to viděl.“
„A kdy odešel Roman.“
„Zase náhodou.“
„Kolik těch náhod bude?“
To už se naštval.
Připomněl mi ukradené kolo.
Balíky.
Cizí lidi, kteří se občas dostanou do domu, protože jim někdo otevře bzučákem.
„Až vám někdo něco ukradne, budeš první, kdo se přijde zeptat, jestli to nemám natočené.“
Tehdy jsem mu řekla, že určitě ne.
Dnes se za tu větu trochu stydím.
O kameru jsem se začala zajímat víc.
Přečetla jsem si pár článků a zeptala se předsedy našeho SVJ, jestli může mít jeden člověk kameru namířenou na společnou chodbu a dveře jiného bytu.
On samozřejmě nevěděl.
„Zase něco máme,“ povzdechl si.
Slíbil, že to zařadí na příští schůzi.
Do té doby se ale stala další věc.
Adam přišel ze školy a Pavel na něj prý vyběhl na chodbu.
„Kdo byla ta holka včera večer?“
Adam se mě na to zeptal hned, když jsem přišla z práce.
„Cože?“
„Pavel. Ptal se mě, kdo ke mně včera přišel.“
Byla to Adamova spolužačka.
Přinesla mu sešity, protože byl dva dny nemocný. Byla u nás možná deset minut.
Pavel později tvrdil, že se jen normálně zeptal.
Mně už to normální nepřipadalo.
Zazvonila jsem na něj.
„Prosím tě, neřeš se synem, kdo k nám chodí.“
„Já s ním nic neřešil.“
„Ptal ses ho na nějakou holku.“
„Tak jsem se zeptal.“
„Proč tě to zajímá?“
„Nezajímá.“
„Tak proč se ptáš?“
Pavel chvíli mlčel.
Pak řekl:
„Ty už jsi na tu kameru úplně vysazená.“
Možná jsem byla.
Začala jsem si jí všímat pokaždé, když jsem vycházela z bytu.
Když jsem šla vynést odpadky v teplákách.
Když Roman odcházel.
Když jsem přišla večer po víně s kamarádkami.
Nikdo mi nic neříkal.
Přesto jsem měla pocit, že se na mě malé černé kolečko ve dveřích dívá.
Na schůzi SVJ jsem čekala, že ostatním bude vadit totéž.
Nevadilo.
Alespoň ne všem.
„Mně je to úplně jedno,“ řekla paní Novotná ze třetího patra. „Já bych byla ráda, kdyby byla kamera na každém patře.“
„Mně teda ne,“ ozval se mladý soused vedle nás.
Pavel začal vysvětlovat, že kameru koupil za svoje peníze a má ji kvůli ochraně majetku.
Pak vytáhl telefon.
„Aby bylo jasno, už se hodila.“
Ukázal nám záznam neznámého muže, který před několika týdny chodil po patře a zkoušel kliky u sklepních dveří.
Nikdo ho v domě neznal.
„Takže radši tohle nenatočíme, aby Petra neměla pocit, že někdo vidí, kdy jde na nákup?“
To mě naštvalo.
„Nejde o nákup.“
„Tak o co jde?“
„O to, že vidíš přímo moje dveře.“
Pavel obrátil telefon směrem ke mně.
„Já tě nesleduju.“
„Ale můžeš.“
To byla vlastně celá podstata problému.
Nešlo o to, jestli Pavel sedí večer na gauči a prohlíží si naše příchody.
Nevěřím, že to dělal.
Vadilo mi, že mohl.
Schůze skončila bez jasného výsledku.
Předseda řekl, že se musí zjistit, jaká jsou pravidla, a Pavel slíbil, že zkusí nastavit užší zónu pohybu.
Další týden jsme se skoro nezdravili.
Pak mi zmizel balík.
A samozřejmě ne nějaká drobnost za tři stovky.
Adam si několik měsíců šetřil na sluchátka za skoro pět tisíc korun. Objednala jsem je na svoje jméno, protože měl být v den doručení ve škole.
Kurýr mi odpoledne zavolal.
Byla jsem na poradě.
„Můžu vám to nechat před bytem?“
Normálně bych řekla ne.
Jenže jsem měla za deset minut prezentaci a vůbec jsem nad tím nepřemýšlela.
„Ano.“
Když jsme večer přišli domů, balík tam nebyl.
Volala jsem kurýrovi.
Tvrdil, že ho položil před naše dveře.
V aplikaci bylo napsáno doručeno.
Adam byl vzteky bez sebe.
„Vždyť jsem si na ně šetřil půl roku.“
Obešli jsme sousedy.
Nikdo nic nevěděl.
A pak Adam řekl:
„Kamera.“
Nemusela jsem se ptát jaká.
Asi deset minut jsem seděla doma a přemýšlela, jestli mám opravdu zazvonit u člověka, kterému už několik týdnů vysvětluju, že mi jeho kamera vadí.
Nakonec jsem zazvonila.
Pavel otevřel skoro okamžitě.
„Ahoj.“
„Ahoj.“
Nedíval se nijak vítězoslavně.
To by možná bylo jednodušší.
„Neztratil se nám dneska balík.“
„Aha.“
„Kurýr tvrdí, že ho nechal před dveřmi.“
Chvíli jsme na sebe koukali.
„Chceš se podívat na kameru?“
Přikývla jsem.
Pavel nic nekomentoval.
Otevřel aplikaci a našel čas kolem druhé hodiny.
Na záznamu byl kurýr.
Položil krabici před naše dveře.
Vyfotil ji telefonem.
Odešel.
O čtyřicet minut později vyjel výtah.
Z něj vystoupila starší žena.
Poznala jsem ji.
Byla to maminka souseda z vedlejšího bytu.
Přišla krmit jejich kočku, protože byli na dovolené.
Zastavila se u balíku.
Zvedla ho.
A odnesla.
„No vidíš,“ řekl Pavel.
V té větě nebyla škodolibost.
Stejně jsem ji slyšela.
Zavolali jsme sousedovi.
Ukázalo se, že jeho maminka si myslela, že je balík jejich syna, a odnesla ho dovnitř k nim.
Sluchátka se našla.
Adam byl nadšený.
Já jsem měla radost také.
Jenže celá situace byla skoro směšně ironická.
Kdyby Pavel kameru neměl, pravděpodobně bychom několik dní řešili reklamaci s dopravcem.
Možná by nás vůbec nenapadlo, kam balík zmizel.
Když jsem odcházela, Pavel řekl:
„Tak ji mám pořád sundat?“
Vadilo mi, že se ptá právě v tu chvíli.
„To, že se jednou hodila, přece neznamená, že je všechno ostatní v pořádku.“
„Já neříkám, že znamená.“
„Tak proč se ptáš?“
„Protože ty jsi několik týdnů mluvila, jako by ta věc neměla žádný smysl.“
To byla pravda.
A přesně proto mě to štvalo.
Nakonec jsme našli kompromis.
Pavel koupil malý držák, kterým kameru natočil víc ke svým dveřím, a v aplikaci nastavil část obrazu před naším bytem jako soukromou zónu.
Na displeji je teď místo našich dveří tmavý obdélník.
Tvrdí, že z té části nic nevidí ani se neukládá záznam.
Věřím mu.
Asi.
Když teď vycházím z bytu, kamera už mi vadí mnohem méně.
Adam ji nesnáší pořád.
Pavel nám od té doby neřekl, v kolik jsme přišli domů ani kdo u nás byl.
Vztahy se pomalu vrátily do normálu.
Minulý týden mi dokonce podržel výtah.
Přesto jsem nedávno zažila ještě jeden zvláštní moment.
Přišla jsem večer domů a před Pavlovými dveřmi ležela krabice.
Nikdo nebyl na chodbě.
Automaticky jsem se podívala na jeho kameru.
A první věc, která mě napadla, byla, že kdyby ten balík někdo vzal, alespoň to bude natočené.
Musela jsem se sama sobě smát.
Pořád nechci, aby soused věděl, kdy se můj syn vrací z večírku nebo kdo u mě přespává.
Pořád si myslím, že bezpečnost není automatická vstupenka do cizího soukromí.
Jen už nedokážu tvrdit, že jeho kamera je jednoduše špatná.
Protože ve chvíli, kdy sledovala mě, připadala mi nepřijatelná.
A ve chvíli, kdy hlídala můj balík, jsem byla ráda, že tam je.
Možná tedy problém nikdy nebyl samotná kamera.
Možná je problém v tom, že všichni chceme bezpečí, dokud za něj nemusíme platit vlastním soukromím.
A já pořád nevím, kde přesně mezi těmi dvěma věcmi vede chodba, na které bych se cítila dobře.
