Článek
Voda už netekla, ale Lenka se při každém kroku dívala pod nohy. Na mokré podlaze stály nohy stolů, na jejich deskách misky připravené na sobotní prodej. Prasklé potrubí nechal majitel opravit. Její pronajatá dílna však potřebovala vysušit a uklidit. Do rána se v ní zákazníci procházet nemohli.
David z vedlejší opravny kol ji zastihl s první bednou v náručí. Znal ji půl roku, většinou přes pozdrav ve společném průchodu. Otevřel dveře a ukázal na volný kout u okna.
„Postavte si to zatím sem.“
Lenka poděkovala tak úlevně, až ho to překvapilo. Netušil, že pozvánky rozeslala před měsícem a z prodeje chtěla doplatit materiál i nájem.
Bedny za dveřmi
Druhou přinesla, když telefonoval. Třetí postavila pod okno, další tři vedle pracovního stojanu. Pokaždé chtěla říct, kolik jich ještě zbývá. Pokaždé se styděla požádat znovu, když už jednou souhlasil.
David domlouval předání opravených kol. Když se otočil, mezi ním a posledním zákaznickým kolem stála keramika. Lenka právě hledala místo pro sedmou bednu.
„Tady potřebuju zítra pracovat,“ řekl. „Jednu vám pohlídám. Sklad vám z opravny neudělám.“
Přitiskla si bednu k sobě. V té chvíli jí připadal krutý, přestože ještě před chvílí zachraňoval všechno. David viděl, jak zbledla, ale také vlastní zakázky, k nimž se nemohl dostat. Posunul jednu přepravku ke dveřím.
„Prosím vás, za ten bok ne,“ vyhrkla Lenka. „Je naprasklý.“
Přepravku pustil. Chvíli stáli proti sobě a mezi jejich nohama byly zabalené hrnky. David si připadal jako člověk, kterému někdo bez dovolení přestěhoval provozovnu. Lenka jako přítěž, kterou je potřeba odsunout.
„Já to odvezu,“ řekla nakonec.
Co se do kouta nevešlo
Doma vyklidila kuchyňský stůl. Dvě bedny postavila pod něj, další k posteli. Do auta se vracela třikrát. Výstavu chtěla zrušit, ale nedokázala napsat zákazníkům, že všechna práce skončí mezi jejím nádobím a zimními botami.
Když přijela pro zbytek, David právě zamykal opravené kolo. V opravně už zase vedla cesta ke stojanu. Lenka se zastavila na prahu.
„Měla jsem vám říct, kolik toho je. Nechtěla jsem slyšet, že se to nevejde.“
David odložil klíč. Překvapilo ho, jak těžko tu prostou větu vyslovovala. Sám znal večery, kdy přijal další opravu jen proto, aby nemusel přiznat, že na ni nemá čas.
Zeptal se, zda potřebuje vystavit všechno. Lenka zavrtěla hlavou. Několik nejlepších kusů by stačilo; ostatní může lidem ukázat později.
Prošli spolu průchod. Ve výklenku naproti jejím dveřím stála lavice. Majitel jim po telefonu dovolil na sobotu přidat úzký stůl. David ho měl v zadní místnosti. Lenka přinesla ubrus a vybrala z beden dvanáct misek, hrnky a dvě vázy.
Tentokrát se ho zeptala, kam co může dát. David přidržoval klouzající ubrus a nechal ji zkoušet rozmístění. U jedné vázy se zastavil: její barva mu připomněla moře z filmu, který nedávno viděl. Lenka znala i závěrečnou scénu. Chvíli se přeli o konec a ona se poprvé toho dne zasmála.
Dvě místa na čtvrtek
V sobotu stáli zákazníci v kabátech. Lenka jim balila keramiku na lavici a David mezi návštěvami odváděl opravená kola. Jedna žena si koupila modrou misku, kterou Lenka málem nechala doma. Dva pozvaní se omluvili a několik dalších nepřišlo.
Když zavřela pokladní krabičku, věděla, že tržba na doplacení materiálu a nájmu nestačí. Přesto už neměla pocit, že jen přenáší věci z jednoho nepatřičného místa na druhé.
David přišel složit stůl. Potom s ní zůstal vytírat dílnu. Už se nemuseli shýbat mezi bednami a vrátili se k rozhovoru o filmu. Lenka zjistila, že bydlí nedaleko ní a v neděli chodí sám do stejného kina.
U dveří mu nabídla zelený hrnek jako poděkování. Přijal ho a chvíli otáčel v rukou. Potom se zeptal, jestli by s ním nešla na večeři.
„Ve čtvrtek?“ odpověděla. „To už snad nebudu mít misky na kuchyňském stole.“
Usmál se, ale na pozvání do bytu si její odpověď nevyložil. Vybrali bistro u kina a domluvili si sedmou. David odnesl hrnek do opravny, Lenka zamkla dílnu. O nájem se musela postarat dál. Na čtvrtek se však těšila kvůli někomu, kdo od ní nepotřeboval ani jedinou misku.
