Článek
Kameru namontoval Mirek z bytu naproti. Bydlíme ve stejném domě skoro osm let a nikdy jsme spolu neměli žádný vážnější problém.
Jeho horské kolo stálo na chodbě vedle sklepa. Když mu někdo ukradl druhé během necelého roku, oznámil nám, že si prostor začne hlídat.
„Když se něco stane, aspoň budeme vědět, kdo tady chodil,“ vysvětloval.
Kamera visela vysoko v rohu chodby. Všimla jsem si, že zabírá i naše dveře, ale neřešila jsem to. Říkala jsem si, že Mirek snad nebude celé večery sedět u monitoru a sledovat sousedy.
Mýlila jsem se.
Věděl, kdy jsem přišla domů
První poznámka mi připadala náhodná.
Potkali jsme se ráno u schránek a Mirek se usmál.
„Vy jste včera ponocovala. Půl jedenácté, to už u vás nebývá.“
Byla jsem s kamarádkou v divadle a opravdu jsem se vrátila kolem půl jedenácté.
Zeptala jsem se, jak to ví.
Ukázal nahoru ke kameře.
„Já mám přehled.“
Zasmál se, takže jsem se také pousmála. Příjemné mi to ale nebylo.
O několik dní později zazvonil, protože nám kurýr nechal balík před dveřmi.
„Leží tam už od jedné. Myslel jsem, že dcera přijde ze školy dřív.“
Tentokrát už jsem se neptala, odkud to ví.
Začal komentovat i návštěvy
Postupně jsem si jeho poznámek začala všímat víc.
Když u nás byla dvě hodiny sestra, Mirek druhý den poznamenal, že jsme měly „dámské odpoledne“.
Když manžel odjel na služební cestu, zeptal se mě, jestli jsem celý týden sama.
Jednou dokonce věděl, že děti odešly ráno beze mě.
Manželovi jsem řekla, že mi kamera začíná vadit.
Nejdřív to zlehčoval. Podle něj byl Mirek jen trochu zvědavý a kamera přece chránila i naši chodbu.
„Dokud si někdo něco neodnese od našich dveří, budeme ještě rádi, že tam je.“
Možná bych to dál neřešila, kdyby Mirek neposlal jednu zprávu.
Poslal mi fotografii našeho syna
Bylo něco po deváté večer. Synovi je šestnáct a vracel se od kamaráda.
Telefon mi pípnul ještě dřív, než stačil odemknout.
Mirek mi poslal fotografii.
Byl na ní náš syn před dveřmi. Vedle něj stál jeho spolužák.
Pod obrázkem byla zpráva:
„Jen abyste věděla, s kým se vám kluk večer vrací domů.“
Seděla jsem v obýváku a několik vteřin na tu fotografii koukala.
Pak jsem vyšla na chodbu a zazvonila u Mirka.
Zeptala jsem se ho, proč si ukládá záběry našich dětí a posílá mi je.
Tvrdil, že mi jen chtěl pomoct.
„Když už tam ta kamera je, tak je snad dobré vědět, co se v domě děje.“
Řekla jsem mu, že kamera měla hlídat kolo, ne naši rodinu.
Poprvé se přestal usmívat.
Kamera se nakonec otočila
Druhý den jsem napsala předsedkyni našeho SVJ. Ukázalo se, že ani ona nevěděla, jak široký prostor kamera zabírá.
Na schůzce jsme se dohodli, že pokud má kamera zůstat, musí být natočená pouze na prostor u kol a sklepa.
Mirek protestoval. Tvrdil, že tím přijde o polovinu přehledu.
Právě to slovíčko mě pobavilo.
O přehled totiž šlo celou dobu.
Kameru nakonec přemístil. Na naše dveře už nevidí.
Minulou sobotu jsem se vrátila domů krátce před půlnocí. Mirek druhý den stál u schránek.
Pozdravil mě, zeptal se, jestli se máme dobře, a pokračoval po schodech.
Poprvé po několika měsících netušil, kdy jsem přišla domů.
A přesně tak mi to vyhovovalo.
