Článek
Když jsem se před pěti lety nastěhovala, líbilo se mi, že se u nás lidé znají. Chtěla jsem k tomu taky přispět. Nejdřív jsem objednala nádoby na tříděný odpad, potom zařídila společný nákup květin. Postupně jsem se stala člověkem, kterému sousedé nechávají ve schránce lístky, když potřebují něco domluvit. Připadalo mi to jako důvěra.
Nabídku natáčení mi přeposlala známá z produkce. Náš dvůr se jim hodil do reklamy na zahradní nábytek. Dům souhlasil s pronájmem a já se zeptala, jestli nepotřebují i místní lidi. Představovala jsem si příjemné dopoledne, při kterém si sousedé ještě něco vydělají.
Částku jsem ověřila, zbytek přehlédla
Produkční mi potvrdila šest set korun za osobu. V příloze poslala pokyny a podmínku konečného výběru na místě. Částku jsem si ověřila telefonem, ale při sestavování zprávy pro sousedy jsem napsala jen čas, oblečení a odměnu. V hlavě už jsem měla osm lidí, které jsem slíbila sehnat, a osm vyplacených částek.
Jan z přízemí se zeptal, jestli má kvůli tomu rušit směnu. Odpověděla jsem, že od devíti do jedné musí být k dispozici. Podmínku výběru jsem přehlédla a napsala mu to jako jistou práci. Kdybych tehdy přílohu znovu otevřela, mohla jsem zprávu opravit ještě předtím, než si podle ní zařídí den.
Ve středu nás přišlo osm. Paní Veselá měla dvě halenky na ramínku, Jan přinesl skládací židli a já sušenky. Produkční nás požádala, ať zatím počkáme u zdi. Na dvoře se přenášely stoly a upravovaly květináče. Těšilo mě, jak to tu najednou vypadá. Když se mě sousedka ptala, kdy přijdeme na řadu, odpověděla jsem, že určitě brzy.
Čtyři jména a čtyři lidé u zdi
Před jedenáctou si nás prohlédl muž, který připravoval záběr. Vybral mě, manžele z druhého patra a paní Veselou. Měli jsme sedět u stolu, podávat si mísu a smát se. Ostatním produkční poděkovala. Další lidi do obrazu nepotřebovali.
Šla jsem za ní s tím, že čekají všichni od devíti. Otevřela naši korespondenci a ukázala mi větu o výběru. Byla tam. Nemusela nic dodatečně vysvětlovat. Já se přesto zeptala, jestli by zbývající sousedé nemohli třeba procházet v pozadí. Řekla, že takový záběr nemají.
Vrátila jsem se k nim a navrhla, ať ještě chvíli zůstanou. Třeba se plán změní. Jan složil židli. Připomněl mi svou směnu a zeptal se, kdo mu zaplatí čekání. Začala jsem mluvit o tom, že při natáčení se věci mění. Zarazil mě: on nebyl domluvený s filmaři, ale se mnou. Potom odešel.
Zbylým třem jsem konečně řekla, že už pro ně práci nemají a peníze nedostanou. Paní Dvořáková si přehodila kabelku přes rameno. Na sušenky, které jsem jí nabízela, se ani nepodívala. Za mnou zavolali, že se jde točit. Sedla jsem si ke stolu a na pokyn se usmála. Bylo mi trapně, ale svou účast jsem dokončila.
Šest set korun ve čtyřech obálkách
Když mi odměna přišla, rozdělila jsem ji mezi čtyři nevybrané. Do každé obálky jsem dala sto padesát korun a napsala, že jsem podmínky předala špatně. Janovi jsem zazvonila osobně. Obálku převzal a řekl, že za směnu by měl víc. Přikývla jsem. Neměla jsem důvod připomínat, že jsem mezi ně rozdělila celý svůj výdělek.
Ostatním jsem se omluvila na domovní schůzi. Nikdo nekřičel, což mi to neusnadnilo. Když se pak řešilo podzimní posezení na dvoře, nabídla jsem, že všechno zařídím. Sousedka už ale měla seznam a oznámila, že tentokrát se domluví s ostatními sama. Zeptala jsem se, co mám přinést. Řekla, že se ozve.
Reklamu jsem později viděla na internetu. Smějeme se v ní nad mísou salátu a dvůr působí jako místo, kde je všem dobře. Dřív bych odkaz hned poslala do domovní skupiny. Teď ho nechávám být.
Šest set korun už nemám a sousedé mě dál zdraví. Když se něco plánuje, obracejí se teď na někoho jiného. Pořád mám chuť se nabídnout a připomenout, co všechno jsem dřív zařídila. Nejtěžší je pro mě připustit, že si mě teď pamatují hlavně kvůli tomu jednomu dopoledni.
