Článek
Karel má na zahradě srážkoměr a doma sešity, do kterých si zapisuje počasí. Když jsem hledala místo pro svůj první bazar, doporučil spolkový dvůr. Sál je prý zbytečný výdaj. Jak bude naše říjnová sobota vypadat, jsme tehdy odhadli oba špatně.
Strýci je jednasedmdesát, před penzí pracoval jako nákupčí a dodnes si rád porovnává údaje. Když někdo prohodí, že takhle suchý podzim nepamatuje, Karel se nehádá. Přijde s příslušným sešitem. Je těžké pokračovat v nezávazném hovoru, když vám druhý člověk ukazuje vlastní záznam z úterý před devíti lety.
Mám ho ráda. Vozil mě jako malou na plavání a po rozvodu mi smontoval skříň, které dva šrouby přebývaly už z výroby. Aspoň podle něj. Umí pomoci a potřebuje vědět, že o tu pomoc stojíte. Proto jsem mu o bazaru řekla dřív, než jsem napsala první pozvánku.
Chtěla jsem, aby lidé přinesli věci, které už nepotřebují, a prodávali je sami. Knihy, nádobí, dětské oblečení. Žádná velká dobročinnost ani výdělek pro spolek, jen sobotní odpoledne, kdy se potkáme jinak než před regálem s pečivem. Přihlásilo se mi jedenáct prodávajících.
Sál v kulturním domě byl volný, ale pronájem by se musel rozpočítat mezi stoly. Některé ženy chtěly přinést jen jednu krabici a předem se ptaly, zda vůbec něco prodají. Na spolkovém dvoře jsme mohli být zdarma. Budova měla podloubí, ovšem tak úzké, že by se tam vedle sebe pohodlně schovali dva lidé a kolo.
Karel si dvůr prošel se mnou. Ukázala jsem mu, kam postavíme stoly, kde bude káva a kudy se dá zajet při vykládání. Potom jsem se zeptala na déšť. Podíval se na oblohu a do telefonu a řekl, že na tu sobotu bych se sálem vůbec nezatěžovala. Měl to říct méně jistě. Já jsem ho mohla méně ráda slyšet.
Ještě ve středu jsem mu poslala obrázek předpovědi, na kterém byla u soboty kapka. Odpověděl, že aplikace ukazuje všechno možné a u nás to bude jiné. V pátek už psal jen, ať se ráno moc nenavlékáme, na dvoře je sluneční strana. Přeposlala jsem to dvěma ženám, které se znovu ptaly na počasí.
V sobotu přijel v půl deváté kombíkem plným skládacích stolů. Pomohl mi je vyndat a auto zaparkoval za budovou. Klíče mi nechal, abych mohla vyzvednout poslední dvě bedny od paní Rybové. On prý zatím pohlídá, že lidé nezastavějí průchod. Ujal se toho s vážností člověka, který právě dostal na starost zásobování okresu.
Dopoledne svítilo slunce. Paní Rybová vybalila detektivky, sousedka Alena pověsila dětské bundy a Karel obešel dvůr s kelímkem kávy z mojí termosky. Když mu někdo pochválil počasí, přijal to s mírným pokrčením ramen. Jako by se osobně přimluvil a nechtěl za to být zbytečně oslavován.
Bazar začínal v jedenáct. První návštěvníci si kupovali knížky a hádali se v dobrém o cenu skleněné mísy. V poledne jsem měla pocit, že jsme vymysleli něco, co se opravdu povedlo. Sál by byl drahý, tmavý a úplně zbytečný. Strýc se posadil u branky a oznamoval příchozím, že uvnitř je toho ještě dost.
Kolem jedné se zatáhlo. Zvedla jsem hlavu a šla za ním. Řekl, že to vypadá, jako by mraky šly vedle. Neřekl už, že pršet nebude, jenže já jsem ještě pořád čekala, že z něj vypadne něco, po čem budu moci zase obcházet stoly. Místo toho jsem začala hledat velké pytle.
První kapky dopadly na stůl s knihami. Rybová přetáhla přes hromádku svůj kabát a požádala mě o plachtu. Měla jsem jednu malou, kterou jsme používali na zakrytí stolů ve skladu. Než jsem ji přinesla, déšť zesílil tak, že jsme na sebe přes dvůr museli volat.
Zákazníci se stáhli pod podloubí a pak po jednom odcházeli k brance. Prodávající shazovali věci do tašek bez původního pořádku. Aleně spadlo ramínko do louže, někdo hledal víčko od dózy a Rybová držela mokré detektivky od těla, jako by nevěděla, kam je položit.
Karel stál pod okapem a ukazoval mi telefon. Na obrazovce měl barevnou mapu. Začal vysvětlovat, že se to stočilo jinak, než to vypadalo ráno. Viděla jsem mu na nose kapku a na displeji několik dalších. Neměla jsem volnou ruku ani trpělivost na to, abych se podívala, odkud přesně přišly.
Vytáhla jsem z kapsy jeho klíče a podala mu je. Potřebovala jsem, aby zajel až k zadním dveřím a odvezl paní Rybovou s knihami domů. Bydlela na druhém konci městečka a přijela autobusem. Strýc se zarazil uprostřed věty. Zeptal se, jestli má sklopit zadní sedadla. Konečně otázka, na kterou jsem znala odpověď.
Naložili jsme tři bedny a dvě tašky. Jednu bednu jsme museli podepřít zespodu, protože jí změklo dno. Rybová si sedla vedle Karla a přikryla si klín igelitkou. Ustoupila jsem od auta a ukázala mu, že má za sebou volno. Pomalu vycouval a u branky pustil ženu, která si držela nad hlavou tác.
Zbytek věcí jsme postupně nanosili do vstupní chodby. Větší místnost v přízemí měl ten den pronajatou výtvarný kurz a její správkyně nás dovnitř pustit nemohla. Nabídla nám ale nedělní odpoledne za menší poplatek než celý sál. Museli bychom přinést jen to, co se vejde na šest stolů.
Obešla jsem prodávající. Ne všichni chtěli pokračovat. Alena už v neděli hlídala vnuka, dvě ženy prodaly skoro všechno a mladý muž s deskovými hrami si objednal odvoz. Pět lidí ale přikývlo. Mokré oblečení jim lepilo na záda a plánovali další den nad hromadou tašek. Tohle jsem v představě povedeného bazaru neměla.
Karel se vrátil s prázdným autem a rozloženým starým přehozem v kufru. Rybová mu ho dala pod další mokré věci. Přivezl mi také její vzkaz, že deset knížek je na vyhození, ale zbytek rozložila doma a zítra je přiveze znovu. Řekla jsem mu, že mě ty knížky mrzí. Odpověděl, že jeho taky.
Pak se zeptal, kdo potřebuje odvézt další. V autě jsme usadili Alenu a její bundy, které už nebylo čím přikrýt. Jela jsem s nimi, abych jí pomohla odnosit věci. Cestou popisovala, co všechno bude muset usušit, a Karel se ani jednou nepokusil začít o předpovědi. U jejího domu si rovnou vzal nejtěžší tašku.
Při třetí cestě jsme vezli dvě krabice hrnků od paní Vlčkové k její dceři. Vlčková tam odešla pěšky napřed, aby nám otevřela garáž. V autě bylo vlhko, na podlaze hlína a ze zadního sedadla se při zatáčení ozývalo cinkání. Strýc řekl, že mě neměl od toho sálu odrazovat. Souhlasila jsem. Pak jsem přiznala, že jsem jeho jistotu ochotně přeposílala dál, protože se mi levnější varianta hodila.
Nabídl se, že zaplatí paní Rybové zničené knihy. Řekla jsem mu, ať se s ní domluví sám. Nevěděla jsem, kolik za ně chtěla ani co by od něj přijala. Před garáží už čekala Vlčková s dcerou. Vyndali jsme krabice a teprve potom jeli zpátky uklidit dvůr.
Když jsme skládali poslední stoly, už nepršelo. Samozřejmě. Mezi mraky dokonce prosvítalo světlo, které by ještě před hodinou vypadalo na fotografiích krásně. Karel si toho všiml také, ale tentokrát nic neřekl. Přetahoval přes stůl hadr a zkoušel, jestli se dá mokrá lavice naložit tak, aby neumazala jeho bundu.
Doma jsem měla v telefonu zprávy od lidí, kteří přišli k zavřené brance. Napsala jsem nové oznámení s místem a časem nedělního pokračování. Bez řečí o krásném podzimním dni. Potom jsem spočítala drobné na poplatek za místnost a znovu vyprala utěrky, které jsme ráno vezli čisté.
Karel zavolal po sedmé. Čekala jsem, že mi řekne, kolik napršelo. Místo toho si chtěl ověřit zítřejší odvozy. Rybová potřebovala přivézt dvě bedny, další prodávající stůl a já kávovar. Po vyprázdnění termosky už jsme se k vaření kávy nedostali. Strýc si zapisoval adresy a u každé zopakoval čas. Nemusela jsem mu druhý den cestou nikam telefonovat, abych ho navigovala.
Zeptala jsem se, jestli si nechce také něco přinést na prodej. Prý ne, na to nebude mít čas. Ráno musí nejdřív vyčistit auto a potom už pojede. V pozadí jsem slyšela tetu, jak mu připomíná, že přehoz nesmí nechat mokrý v kufru. Odpověděl jí dost podrážděně. Předpovědět si vlastní neděli už zřejmě dokázal.
Další bazar zatím nemám v plánu. Nejdřív nás čeká tenhle druhý pokus, menší a uvnitř. Strýc slíbil, že přijede včas, a chtěl vědět, kudy se nosí věci nejblíž ke stolům. Na počasí jsem se ho nezeptala. Když jsem zavěsila, přišla ještě zpráva: Ať vezmu suché utěrky. Proti takové radě nemám vůbec nic.
