Článek
Když se dcera definitivně odstěhovala, zůstal mi v bytě jeden pokoj, do kterého jsem skoro nechodila.
Nejdřív jsem ho označovala jako pokoj pro hosty.
Hosté v něm spali asi třikrát za rok.
Potom jsem mu začala říkat pracovna, přestože jsem tam nikdy nepracovala.
Nakonec z něj byl sklad věcí, které jsem nechtěla vyhodit, ale zároveň jsem je nepotřebovala.
Šicí stroj po mamince.
Dvě krabice knih.
Starý kufr.
Žehlicí prkno.
A asi sedmnáct dekorativních polštářů, které mi dcera nechala se slovy:
„Tobě se budou hodit.“
Nehodily.
Bydlím v Praze v bytě 3+1, který jsme kdysi kupovali jako rodina.
Teď v něm žiju sama.
Nejsem žádná opuštěná stařenka.
Pracuju, chodím ven, cestuju, mám kamarádky a většinou jsem docela ráda, když večer zavřu dveře a nikdo na mě nemluví.
Samota a soukromí totiž nejsou totéž.
To jsem tehdy ještě uměla rozlišovat velmi přesně.
Nápad pronajmout pokoj přišel úplně prakticky.
Dívala jsem se jednou na vyúčtování služeb a říkala si, že platit vytápění místnosti plné nepotřebných polštářů je trochu luxus.
Pak mi známá řekla, kolik dnes studenti v Praze platí za pokoj.
„Jedenáct tisíc úplně v pohodě.“
Málem jsem se zadusila kávou.
„Za pokoj?“
„V Praze? Jasně.“
V duchu jsem se omluvila dekorativním polštářům.
Jejich pokoj měl konečně ekonomický potenciál.
Dcera byla proti.
„Mami, ty si chceš nastěhovat do bytu cizího člověka?“
„Studenta.“
„Student je taky cizí člověk.“
„Studentka.“
„Studentka je cizí člověk ženského pohlaví.“
Měla pravdu.
Ale jedenáct tisíc je jedenáct tisíc.
Dala jsem inzerát.
Pokoj v bytě, Praha, dobré spojení, vlastní neprůchozí pokoj, společná kuchyň a koupelna. Preferuji studentku, nekuřačku.
Během prvního dne mi napsalo asi třicet lidí.
Polovina evidentně nečetla inzerát.
„Dobrý den, jsme dva pracující kluci.“
Ne.
„Dobrý den, jsme mladý pár a máme malého pejska.“
Ne.
„Dobrý den, je problém kočka?“
Ano.
Ne proto, že bych nesnášela kočky.
Ale protože jsem nehodlala platit jedenáct tisíc za možnost žít s cizí kočkou.
Pak napsala Klára.
Dvaadvacet let.
Z Písku.
Studovala v Praze vysokou školu a pokoj potřebovala od září.
Přišla se podívat s matkou.
To se mi líbilo.
Nevím proč.
Možná jsem si podvědomě říkala, že člověk, který má funkční matku, nebude vrah.
Její matka se mě vyptávala víc než Klára.
Jak se zamykají dveře.
Jestli je v domě výtah.
Kde je nejbližší lékař.
Jestli se v okolí večer pohybují „divní lidé“.
Bydlím v Praze.
Samozřejmě se v okolí pohybují divní lidé.
Někteří dokonce vlastní byty.
Klára většinu času mlčela.
Byla drobná, měla dlouhé hnědé vlasy a ten typ obrovských džín, o kterých jsem si myslela, že lidstvo definitivně opustilo v devadesátých letech.
„Pokoj je super,“ řekla nakonec.
Super.
Tak jsme podepsaly smlouvu.
První zářijovou neděli se přistěhovala.
Přivezla dva kufry, tři tašky, počítač, rostlinu a něco, co vypadalo jako malý reproduktor.
„To hraje nahlas?“ zeptala jsem se.
„Nemusí.“
To nebyla odpověď, kterou jsem chtěla.
První týden byl překvapivě klidný.
Klára ráno odešla a večer se vrátila.
Pozdravila.
Zavřela se v pokoji.
Občas něco uvařila.
Po sobě uklidila.
Začala jsem si gratulovat k obchodnímu talentu.
Pak přišel druhý týden.
V úterý jsem vstala a v koupelně našla na podlaze mokrý ručník.
Zvedla jsem ho.
Pověsila.
Ve středu tam byl znovu.
Ve čtvrtek také.
V pátek jsem ho nechala ležet.
Večer přišla Klára.
„Kláro?“
„Jo?“
„Ten ručník.“
Podívala se do koupelny.
„Co s ním?“
„Je na zemi.“
„Aha.“
Zvedla ho a hodila přes topení.
V jejím aha nebyl ani náznak poznání, že právě došlo k zásadnímu výchovnému momentu.
To mě podráždilo.
„Když ho necháš na zemi, neuschne.“
„Jo, jasně.“
Druhý den byl na zemi znovu.
Začala jsem chápat její matku.
Možná pokoj nekontrolovala kvůli bezpečnosti dcery.
Možná si jen chtěla ověřit, kam konečně odveze ručníky.
Dalším bodem bylo světlo.
Klára svítila všude.
Přišla do kuchyně.
Rozsvítila.
Odešla.
Světlo zůstalo.
Šla do koupelny.
Rozsvítila.
Odešla.
Světlo zůstalo.
Po týdnu jsem chodila za ní a zhasínala.
„Elektrika není zadarmo,“ řekla jsem jednou.
Přesně touto větou mě ve dvaceti letech rozčilovala moje matka.
Život má zvláštní smysl pro humor.
Klára přikývla.
„Jasně.“
Slovo jasně začalo patřit mezi moje nejméně oblíbená slova.
Všechno bylo jasně.
Nic se nezměnilo.
Pak zase začala štvát ona mě.
Jednou večer jsem si pustila televizi.
Bylo asi půl desáté.
Za chvíli vyšla z pokoje.
„Můžu tě poprosit trochu ztlumit televizi? Učím se.“
Podívala jsem se na obrazovku.
Pak na Kláru.
Pak znovu na obrazovku.
Byla jsem ve vlastním obýváku.
Ve vlastním bytě.
Platila jsem hypotéku, fond oprav, elektřinu, televizi i televizní poplatek.
A dvacetileté dítě mi právě říkalo, že ji ruším.
„Je to moc nahlas?“
„Trochu.“
Ztlumila jsem.
Neradostně.
Druhý den mi došlo, že jsem si vlastně pronajala vlastní byt za jedenáct tisíc měsíčně méně.
Některé večery jsem měla pocit, že jsem na návštěvě.
Klára zase měla zvláštní způsob vaření.
Nevařila.
Objednávala.
Kolem sedmé večer pravidelně zazvonil zvonek.
Pizza.
Poke.
Sushi.
Něco vietnamského.
Něco, co jsem nedokázala identifikovat.
„To musí stát strašné peníze,“ neudržela jsem se jednou.
„Ani ne.“
„Kolik?“
Klára se na mě podívala.
„Nevím. Asi dvě stovky.“
Za jednu večeři.
V duchu jsem to přepočítala na měsíc.
Neměla jsem to dělat.
„Za to by sis uvařila na tři dny.“
„Já neumím moc vařit.“
„To se dá naučit.“
„Já vím.“
Jasně.
Za pár dní jsem dělala kuře na paprice.
„Kláro, nechceš taky?“
Vyšla z pokoje.
„Co je to?“
„Kuře na paprice.“
Podívala se do hrnce.
„Je tam smetana?“
„Ano.“
„Já moc nejím mléčné.“
„Aha.“
Za půl hodiny přijel kurýr.
Začala jsem mít pocit, že naše generace přežila komunismus jen proto, aby její děti odmítaly omáčky kvůli laktóze.
Potom jsem si ale všimla, že Klára normálně jí sýry.
Jednou dokonce snědla půlku mého eidamu.
Tak jsem se jí zeptala.
„Ty můžeš sýr?“
„Jo.“
„Ale nemůžeš smetanu?“
„Můžu. Jen ji moc nemusím.“
Takže žádná intolerance.
Prostě jí nechutnala moje omáčka.
To mě urazilo víc.
V říjnu přišel první muž.
Zazvonil večer kolem osmé.
Otevřela jsem.
Za dveřmi stál mladík v čepici.
„Čau, je doma Klára?“
Čau.
Stála jsem ve vlastních dveřích a cizí muž mi řekl čau.
„Ano.“
Klára vyběhla z pokoje.
„To je Matěj.“
Výborně.
Matěj.
„Dobrý den,“ řekl tentokrát.
Očividně pochopil situaci.
„Dobrý den.“
Zalezli do pokoje.
Dveře se zavřely.
Seděla jsem v obýváku a snažila se neposlouchat.
To je činnost, při které člověk slyší úplně všechno.
Ne že by dělali něco dramatického.
Smáli se.
Pouštěli hudbu.
Mluvili.
Kolem jedenácté jsem šla spát.
Ráno jsem šla v županu do koupelny.
Dveře se otevřely.
Vyšel Matěj.
„Dobré ráno.“
„Dobré ráno.“
Měl na sobě jen tričko a boxerky.
Bylo to zvláštní.
Ne jeho boxerky.
Situace.
Celé roky jsem bydlela sama a najednou jsem v půl sedmé ráno potkávala v chodbě cizího polonahého muže.
Večer jsem si s Klárou sedla.
„Nevadí mi, když tady někdo občas přespí.“
Klára přikývla.
„Ale potřebovala bych to vědět dopředu.“
„Jasně.“
„Nechci ráno potkat v koupelně člověka, o kterém nevím, že je v bytě.“
„Promiň.“
Tentokrát to znělo upřímně.
Matěj pak přišel ještě několikrát.
Pokaždé to Klára oznámila.
„Dneska tady bude Matěj, jo?“
Nebylo to přesně moje vysněné společenské uspořádání.
Ale fungovalo.
Jednou dokonce přinesl víno.
Začala jsem ho mít ráda.
Pak se rozešli.
Dozvěděla jsem se to tak, že Matěj přestal chodit.
Na nic jsem se neptala.
Byla jsem pronajímatelka.
Ne matka.
Tuto hranici jsem si hlídala.
Velmi pečlivě.
Až do jedné noci v lednu.
Bylo něco po půlnoci.
Spala jsem.
Někdo zaklepal na dveře ložnice.
Otevřela jsem oči.
Chvíli jsem vůbec nevěděla, kde jsem.
„Jo?“
Dveře se otevřely.
Stála tam Klára.
„Promiň.“
„Co se děje?“
„Nic.“
To je ve dvanáct v noci špatná odpověď.
Posadila jsem se.
„Tak proč stojíš u mojí postele?“
„Nemohla bys mě chvíli poslouchat?“
Byla bledá a v ruce držela několik papírů.
„Co?“
„Zítra mám zkoušku.“
„A?“
„Já to neumím.“
To jsem nečekala.
„A já to mám umět?“
Klára se poprvé usmála.
„Ne. Jen mě vyzkoušet.“
Byla to zkouška z nějakého předmětu, jehož název byl tak dlouhý, že jsem ho do rána zapomněla.
Sedly jsme si do kuchyně.
Já v županu.
Klára v teplákách.
Udělala jsem si čaj.
Ona kávu.
„Tak začni.“
Podala mi papír s otázkami.
První otázku jsem ani nedokázala správně přečíst.
„Tohle studuješ dobrovolně?“
„Bohužel.“
Začala odpovídat.
Prvních pět minut koktala.
Pak se rozjela.
Občas jsem se zeptala na něco, čemu jsem nerozuměla.
Což bylo skoro všechno.
„To není podstatné,“ řekla.
„Tak proč to říkáš?“
„Protože to tam patří.“
„Když tomu nerozumím já, možná tomu nebude rozumět ani ten učitel.“
„On tomu bohužel rozumí.“
Po hodině už mluvila docela dobře.
Po hodině a půl jsem skoro usínala.
„Stačí,“ řekla jsem.
„Ještě jednu.“
„Kláro, je půl druhé.“
„Prosím.“
Tak ještě jednu.
Když skončila, položila hlavu na stůl.
„Já to nedám.“
„Dáš.“
„Jak to víš?“
„Nevím.“
Podívala se na mě.
„Tak proč to říkáš?“
„Protože se to lidem říká.“
„To je blbý.“
„Jo.“
Chvíli bylo ticho.
„Máma mi to říká taky,“ řekla.
„Tak vidíš.“
„Jenže máma si myslí, že zvládnu všechno.“
„To matky dělají.“
„Ty taky?“
Otázka mě trochu překvapila.
„Co?“
„Myslíš si to o svojí dceři?“
Přemýšlela jsem.
„Většinou ano.“
„A ona zvládne všechno?“
„Ne.“
„Tak proč si to myslíš?“
„Protože jsem její matka.“
Klára přikývla.
Jako by to vysvětlovalo úplně všechno.
Možná vysvětlovalo.
Druhý den jsem na zkoušku zapomněla.
Vzpomněla jsem si až kolem poledne.
Napsala jsem jí:
„Tak co?“
Nic.
Ve dvě nic.
Ve tři nic.
Ve čtyři přišla zpráva.
„Za B.“
A za ní asi devět vykřičníků.
Odpověděla jsem:
„Vidíš.“
Pak jsem přidala:
„Elektrika v koupelně stále svítí.“
Poslala mi prostředníček.
Byla jsem trochu pohoršená.
A trochu pyšná.
Od té noci se mezi námi vlastně nic zásadního nezměnilo.
Klára dál nechávala ručník na podlaze.
Já dál komentovala ceny jejího jídla.
Ona mě učila objednávat věci přes aplikace, o kterých jsem nevěděla, že existují.
Já ji naučila dělat vývar.
Jednou se mi podařilo dostat ji k tomu, aby ochutnala svíčkovou.
„Není špatná,“ řekla.
Téměř jsem ji vystěhovala.
„Není špatná?“
„Je dobrá.“
„Děkuju.“
„Ale knedlíky moc nemusím.“
Každá tolerance má svoje hranice.
Na jaře mi oznámila, že chce zůstat i další školní rok.
„Jestli ti to nevadí.“
Nevadilo.
Což mě překvapilo.
Jedenáct tisíc už nebylo hlavním důvodem.
Ale nebyla jím ani nějaká moje potřeba mít doma mladého člověka.
To by znělo příliš hezky.
Pravda je spíš taková, že jsem si zvykla.
Na druhý hrnek vedle dřezu.
Na boty v předsíni.
Na zvonek od kurýra.
Na zprávy:
„Neboj, dneska spím u kamarádky.“
Což byla informace, kterou jsem původně vůbec nechtěla dostávat.
Když pak v červnu odjela na dva týdny domů, první tři dny jsem si užívala.
Koupelna byla prázdná.
Nikde žádný ručník.
Televizi jsem měla nahlas.
Nikdo nepřišel do kuchyně ve chvíli, kdy jsem si chtěla v klidu sníst poslední kus dortu.
Čtvrtý den zazvonil zvonek.
Automaticky jsem vstala.
Byl to soused.
„Nemáte náhodou mou zásilku?“
„Ne.“
Zavřela jsem.
Byt byl úplně tichý.
Přesně tak, jak jsem to měla před rokem ráda.
Udělala jsem si kávu.
Sedla ke stolu.
Vedle ležel Klářin hrnek.
Nechala ho tam před odjezdem.
Chvíli jsem na něj koukala.
Pak jsem ho chtěla dát do myčky.
Nakonec jsem ho nechala být.
Klára se vrátila v neděli večer.
Přivezla dva kufry, tašku a krabičku buchet od své mámy.
„Máma ti posílá.“
„To je od ní hezké.“
„A říkala, že děkuje.“
„Za co?“
Klára pokrčila rameny.
„Za všechno.“
Okamžitě mi to bylo nepříjemné.
„Já nic nedělám.“
„Já vím.“
To už jsem se na ni podívala.
Usmívala se.
„Ty jsi drzá.“
„Trochu.“
Odnesla věci do pokoje.
Za chvíli prošla kuchyní.
Rozsvítila.
Vzala si sklenici.
Odešla.
Světlo nechala svítit.
„Kláro!“
Z pokoje se ozvalo:
„Jasně!“
Nevrátila se.
Vstala jsem a šla zhasnout.
Některé věci mezi generacemi se zřejmě nikdy nepodaří vyřešit.
Ale nájem prodlužuju.
