Švagrová vybírala šaty na křtiny jejího syna. Klára netušila, že manžel už mluvil s farářem

Klára se na ni podívala. Na jaký křtiny? Lenka zůstala s konvicí ve vzduchu. Nikdo nepromluvil.

David se díval do talíře. Jeho matka Alena začala skládat ubrousek. Klára se zasmála. Ne, vážně. Čí křtiny?

Lenka zrudla. Matýskovy. Klára se otočila na manžela. My máme křtiny?

David konečně zvedl oči. Nic není domluvený. Tak proč si tvoje sestra vybírá šaty? Lenka položila konvici.

Já jsem myslela, že už jste se domluvili. My jsme se nedomluvili vůbec na ničem. Alena se nadechla. Klárko…

Prosím tě, teď ne. David tiše řekl: Nedělej z toho scénu. Klára na něj několik vteřin hleděla.

Pak vstala. Já jsem se právě dozvěděla, že plánujete křtiny mýho dítěte, a scénu dělám já? Matěj se v kočárku zavrtěl. Nikdo se nehýbal.

Klára si ještě dnes pamatuje jednu úplně nepodstatnou věc. Na stole byla jahodová bublanina. Měla na ni chuť od chvíle, kdy přijeli. Nedala si ji.

Nevím, proč si to pamatuju. Asi protože když jste opravdu naštvaná, mozek si schová úplnou kravinu. Davidova rodina plánuje křest našeho syna a já cestou domů myslím na to, že jsem nesnědla bublaninu. Kláře je 34 let. Davidovi 36. Matěj je jejich první dítě.

A ještě před jeho narozením si oba mysleli, že otázku náboženství mají dávno vyřešenou. Ve skutečnosti o ní nikdy pořádně nemluvili.

David vyrůstal v katolické rodině. Byl pokřtěný. Chodil na náboženství. Absolvoval první přijímání.

Jako teenager do kostela postupně chodit přestal. Když se poznali, bylo Kláře sedmadvacet. Na jednom z prvních rande se ho zeptala: Ty jsi věřící?

David chvíli přemýšlel. Asi ne. Jak asi? Prostě to neřeším.

Kláře to stačilo. Ona sama nevěřila od puberty. Nebyla bojovná ateistka. Nevystoupila z církve.

Nevadily jí kostely. Na dovolené do nich chodila ráda. Slavila Vánoce. Pekla beránka na Velikonoce.

Když jí někdo řekl „Pánbůh zaplať“, neopravovala ho. Víra mi byla úplně jedno, dokud po mně nikdo nechtěl, abych předstírala, že ji mám. S Davidem se vzali na radnici. Jeho matku to mrzelo.

Nevytvořila kvůli tomu scénu. Aspoň ne před Klárou.

Když Klára otěhotněla, řešili skoro všechno. Jméno. Kočárek. Porodnici.

Kdo bude chodit na kontroly. Kolik měsíců zůstane Klára doma. Jestli chtějí druhé dítě. Dokonce se pohádali kvůli tomu, jestli dítěti dovolí sladkosti před druhým rokem.

Na křest se nikdo nezeptal. Já byla přesvědčená, že když ani jeden nechodíme do kostela, není co řešit. David to viděl jinak. Já byl přesvědčený, že se to řešit nemusí, protože se dítě prostě pokřtí.

Když to dnes říkají vedle sebe, oba se smějí. Tehdy se nesmáli.

Matějovi byly asi tři týdny, když ho Alena držela v náručí a řekla: No jo, ty náš malej pohane. Klára se zasmála. Přesně.

Alena se také zasmála. David pil kávu. Nikdo nic dalšího neřekl. Za několik týdnů se Alena zeptala:

Už jste přemýšleli nad kmotry? Klára zrovna kojila. Nad čím? Nad kmotry.

Ne. Tak času je ještě dost. My žádný potřebovat nebudeme. Alena přestala krájet koláč.

Jak to? Klára pokrčila rameny. Nebudeme křtít. Alena se podívala na Davida.

Ne na Kláru. To jí vadilo okamžitě. David řekl: Mami, nechme to.

Klára se usmála. Myslela si, že ji podpořil. Ve skutečnosti jen odložil hádku.

Když byly Matějovi čtyři měsíce, Alena přinesla igelitovou tašku. Uvnitř bylo malé bílé oblečení. Ne šaty. Dlouhá vyšívaná košilka, kabátek a čepička.

To měl David. Klára látku vzala. Byla dokonale vyžehlená. Na jednom místě trochu zažloutlá.

Ty jsi to schovávala pětatřicet let? Alena se usmála. Nejdřív pro děti. Pak pro vnoučata. Ukázala jí fotografii.

Malý David ležel v náručí svého otce před kostelem. Jeho otec zemřel několik let před narozením Matěje. David si fotografii vzal. Dlouho se na ni díval.

Klára to viděla. Je hezká. Tátu jsem na týhle fotce snad nikdy neviděl tak mladýho. Alena řekla:

Bylo mu třicet sedm. David se usmál. Mně bude za rok stejně. Klára dnes tvrdí, že právě tam se něco změnilo.

Ne u Aleny. U Davida. Jen si toho tehdy nevšimla.

Alena košilku složila. Tak třeba ji bude mít Matýsek. Klára odpověděla: Nebude.

David zvedl hlavu. Alena také. Aleno, vždyť jsme to říkali. Křtít ho nebudeme. David se ozval:

Ty jsi to říkala. Klára se otočila. Co? Nic.

Ne, co jsi řekl? David si povzdechl. Že jsi to říkala ty. A ty s tím nesouhlasíš?

Můžeme to řešit doma? Alena začala uklízet košilku. Já vás do ničeho tlačit nechci. Klára se dnes při té vzpomínce směje.

Všichni říkají „nechci tlačit“ přesně ve chvíli, kdy tlačí. Doma měli první skutečnou hádku.

Takže ty ho chceš pokřtít? David si zul boty. Nevím. Jak nevíš?

Prostě je mi to asi jedno. Tak ho nekřtíme. Proč je automaticky tvoje varianta ta výchozí? Klára se zarazila.

Protože pokud něco nechceme dělat, tak to neděláme. Ale já možná chci. Před minutou ti to bylo jedno. David rozhodil rukama.

Protože nechápu, proč z toho děláš takovou věc. Já? Jo. Vždyť je to křest. Polijou ho vodou. Klára se rozesmála.

Takže je to jen voda? V podstatě. Tak proč kvůli tomu tvoje máma schovává oblečení pětatřicet let? David neodpověděl.

Klára pokračovala. Když je to jen voda, naleju mu ji na hlavu ve vaně. Nedělej ze mě debila. Já nedělám. Jen nechápu, jak může být něco zároveň úplně bezvýznamný a tak důležitý, že se kvůli tomu hádáme.

Tahle věta se pak mezi nimi vracela několik měsíců. Jestli je to jen voda, proč na tom tolik záleží?

David měl vlastní argument. Jeho dětství bylo normální. Na náboženství chodil s několika spolužáky. První přijímání si pamatuje hlavně kvůli novému kolu, které tehdy dostal.

V patnácti přestal do kostela chodit. Nikdo ho nezamkl doma. Nikdo ho nevydědil. Dnes se za katolíka nepovažuje.

Tak co mi ten křest vzal? Klára mu vysvětlovala, že nejde o škodu. Jde o princip. Chci, aby si jednou vybral sám.

David se jí zeptal: Jméno jsme mu taky vybrali. To je něco jiného. Proč?

Protože nějak se jmenovat musí. A češtinu jsme mu vybrali. Protože žijeme v Česku. Vánoce mu taky vybereme.

Vánoce nejsou náboženství. David se začal smát. To je právě skvělý. Vezmeš si stromek, cukroví, koledy, betlém u mojí mámy a dárky. A pak řekneš, že s náboženstvím nechceš mít nic společnýho. Kláru to rozčílilo.

Tak letos nebudeme mít stromek, jestli ti to udělá radost. Vidíš? Všechno u tebe musí skončit ultimátem.

Potom David vytáhl něco, co Klára nečekala. Matějovo druhé jméno. Antonín. Po Davidově zemřelém otci.

Klára s tím souhlasila, přestože jméno sama moc ráda neměla. To jsme udělali kvůli tvojí rodině. Protože pro tebe byl táta důležitej. Přesně.

David na ni ukázal. Přesně. Co přesně? Že někdy uděláš něco proto, že je to důležitý pro druhýho.

Ale tys to chtěl. David se zarazil. Klára tehdy netušila, jak důležitá je právě tahle věta. Tys to chtěl.

O několik měsíců později pochopila, že celý jejich konflikt stojí právě na tom. David nechtěl říct, že křest chce. Chtěl, aby ho chtěla jeho matka. Pak nemusel nést odpovědnost.

To Kláru štvalo ještě víc. Kdyby tchyně byla náboženská extremistka, příběh by se vyprávěl snadno. Nebyla. Kláře nikdy nevyčítala, že nechodí do kostela.

Když se brali civilně, přišla. Plakala. Objala ji. Zaplatila polovinu hostiny jako svatební dar.

Když se narodil Matěj, jezdila jednou týdně hlídat. Nosila polévku. Prala dětské oblečení. Jednou zůstala s Matějem celé odpoledne, aby se Klára mohla poprvé po porodu vyspat.

Byla skvělá babička. A právě proto jsem se někdy cítila jako úplná kráva. Jednou přijela hlídat. Klára odcházela ke kadeřnici. Na stole měla připravenou lahvičku mléka.

Alena se zeptala: A kdybych si ho třeba vzala v neděli do kostela? Klára zůstala stát. Proč?

Jen ven. Aby nebyl pořád doma. Klára se zasmála. Tak s ním jdi do parku. Alena přikývla.

Dobře. Už se neptala. Klára se pak cítila provinile celé odpoledne. Současně byla ráda, že řekla ne.

Jednou se vrátil od ní sám. Byl mlčenlivý. Co je? Nic.

Davide. Máma kvůli tomu brečela. Klára přestala skládat dětské prádlo. Kvůli křtu?

Jo. To mě mrzí. David se zasmál. To zní teda upřímně.

Co chceš, abych řekla? Nevím. Je mi líto, že ji to trápí. Ale nic kvůli tomu neuděláš.

Klára položila body na hromádku. Ne. David zavrtěl hlavou. Ty dokážeš být strašně tvrdá.

Protože nechci pokřtít dítě? Protože ti vůbec nezáleží na tom, co to pro někoho znamená. Záleží. Jen dokud tě to nic nestojí.

Klára ztichla. Ta věta ji naštvala proto, že nebyla úplně nespravedlivá.

Na Vánoce trvala na tom, že budou u Aleny. Ne kvůli náboženství. Protože tchyně uměla vytvořit Vánoce, jaké Klára sama jako dítě neměla. Skutečný strom.

Staré ozdoby. Rybí polévku. Cukroví v krabicích. Koledy.

Svíčky. Po narození Matěje Klára koupila malou dřevěnou ozdobu s jeho jménem a datem narození. Alena ji pověsila doprostřed stromku. Klára si to vyfotila.

Na Štědrý večer Alena před večeří krátce poděkovala Bohu. Klára mlčela. Matěj seděl v jídelní židličce. David se pokřižoval.

Klára se na něj podívala. Ty ses pokřižoval? Jo. Ty to děláš?

U našich vždycky. Nikdy jsem si nevšimla. David pokrčil rameny. Protože tě to doteď nezajímalo.

Ta věta zůstala mezi nimi.

Klára našla jméno a telefonní číslo na papírku v autě. Vedle bylo napsáno úterý 17.30. Co to je? David se podíval.

Nic. Kdo je Pavel Novotný? David chvíli mlčel. Pak řekl:

Farář. Klára cítila, jak jí začíná bušit srdce. Proč máš číslo na faráře? Jen jsem se ptal.

Na co? Jak to chodí. Co jak chodí? Křest.

Klára se rozesmála. Ne proto, že by jí to připadalo vtipné. Ty řešíš křest našeho dítěte s knězem a mně nic neřekneš? Neřeším. Zjišťuju informace.

To je řešení. Nic jsem nedomluvil. Byl jsi tam? David neodpověděl okamžitě.

To stačilo. Byl.

Seděl s knězem asi dvacet minut. Klára nebyla tolik naštvaná kvůli samotné návštěvě jako kvůli tomu, že ji zatajil. David tvrdil, že věděl, jak zareaguje. Přesně. Takže jsi věděl, že mi to vadí.

Chtěl jsem nejdřív vědět, jestli je vůbec co řešit. A co jsi mu řekl o mně? David zavrtěl hlavou. Nic.

Že jsem ateistka? Ptával se. A cos řekl? Že nejsi věřící.

A co ty? David zase chvíli mlčel. Že jsem pokřtěnej. Klára se rozčílila ještě víc.

To jsem se neptala. Řekl jsi mu, že nevěříš? Nevím, jestli nevěřím. V kuchyni bylo ticho. Klára na něj hleděla.

Devět let mi říkáš, že nevěříš. Říkám, že to neřeším. To je něco jiného? David odpověděl:

Možná jo. Poprvé měla Klára pocit, že už se nehádají jen o tchyni.

Pak přišel rodinný oběd. A Lenčina otázka. „Můžu si vzít ty modrý šaty?“ Klára odjela domů sama.

David přijel asi o hodinu později. Matěje přivezl s sebou. Klára čekala v kuchyni. Cos jim řekl?

Nic. Lenka si kupuje šaty na nic? Řekl jsem, že se o tom bavíme. My se o tom nebavíme. My se kvůli tomu hádáme.

To je taky forma bavíme. Řekl jsi jim, že souhlasím? Ne. Tak co přesně?

David postavil autosedačku na zem. Že bych ho pokřtil a že ty zatím nechceš. Klára se na něj podívala. Zatím?

Tak jsem to řekl. Proč? David pokrčil rameny. Klára ucítila něco horšího než vztek.

Ponížení. Takže ty jsi ten hodnej syn, kterej by miminko pokřtil. A já jsem ta kráva, která vám to všem kazí. To jsem neřekl. Nemusel jsi.

Matěj se probudil. David ho začal vyndávat ze sedačky. Klára pokračovala. Ty nechceš mámě říct ne, tak mě strčíš před sebe.

Neser mě, Kláro. Bylo to poprvé, co na ni takhle vyjel od narození dítěte. Já tě před nikoho nestrkám. Přesně to děláš.

Protože já bych ho opravdu pokřtil! Klára ztichla. Matěj začal plakat. Ani jeden se k němu několik vteřin neměl.

Pak ho David vzal. Klára se ho zeptala: Ty ho chceš pokřtít? David měl dítě na rameni.

Jo. Kvůli mámě? Nejen. Tak proč mi půl roku říkáš, že ti je to jedno?

David se posadil. Matěj mu žmoulal límec trička. Protože nevím proč.

David přinesl z pracovny starou fotografii. Tu, kterou mu ukázala Alena. Jeho otec drží malého Davida před kostelem. Vedle stojí Alena.

Oba vypadají směšně mladě. Když máma přinesla tu košilku, začal jsem na to myslet. Klára nic neříkala. Táta už Matěje nikdy neuvidí. Já vím, že to je jen nějakej rituál. Ale všichni jsme ho měli. Táta. Já. Lenka.

Takže to není jen voda. David se naštval. Můžeš jednou nevyhrát každou větu? Klára zmlkla.

David pokračoval. Nevím, jestli věřím v Boha. Fakt nevím. Ale asi nechci všechno zahodit jen proto, že nejsem v neděli v kostele. Klára se na fotografii podívala. Najednou poprvé chápala, co jí celé měsíce neuměl říct.

A současně ji rozčilovalo, že to musela z něj vytáhnout hádkou.

Večer spolu seděli u stolu. Matěj spal. Klára řekla: Kdybys mi na začátku řekl tohle, bavili bychom se jinak.

A pokřtila bys ho? Klára zaváhala. Nevím. David se zasmál.

Takže ne. Možná ne. Tak co by bylo jinak? Klára na něj chvíli hleděla.

Aspoň bych se nehádala s tvojí mámou místo s tebou. David sklopil oči. To byla podle Kláry první chvíle, kdy pochopil, co udělal. Celé měsíce nechal dvě ženy bojovat o rozhodnutí, které chtěl také.

O několik dní později zazvonila sama. David byl v práci. Přinesla bábovku. Klára ji pozvala dál.

Alena začala: Já se nechci hádat. Klára se pousmála. My všechny říkáme, že se nechceme hádat.

Alena se také usmála. Sedly si. Poprvé mluvily bez Davida. Alena jí řekla o svém manželovi.

O křtu obou dětí. O tom, že kostel, kam chodí, je stejné místo, kam ji jako dítě vodila její matka. Klára poslouchala. Pak se zeptala:

Vy si myslíte, že když Matěj nebude pokřtěný, je to moje vina? Alena chvíli mlčela. David říkal, že ty nechceš. Klára se skoro zasmála.

Tak snadné to bylo. David vám taky neřekl, že ho chce? Alena se zarazila. On chce?

Klára poprvé pochopila, že David možná neříkal úplnou pravdu ani jedné z nich.

Alena si myslela, že synovi je křest jedno a jedinou překážkou je Klára. Klára si měsíce myslela, že Davidovi je křest jedno a jediným důvodem je Alena. David stál mezi nimi a každé říkal tu část pravdy, která byla pohodlnější. Když přišel domů, našel je v kuchyni.

Bábovka byla napůl snědená. Co se děje? Alena odpověděla: Povídáme si.

David se podíval na Kláru. Ta se usmála. Dozvídáme se zajímavý věci. Jaký?

Alena řekla: Třeba že chceš Matýska pokřtít. David ztuhl. Klára se dnes při té vzpomínce směje.

Bylo to asi poprvé za celý konflikt, kdy jsme s tchyní byly na jedné straně.

Po Alenině odjezdu se pohádali znovu. Tentokrát ale jinak. Proč jí neřekneš, že to chceš? Protože nechci, aby si myslela, že jsem najednou zase věřící.

Klára nevěřila vlastním uším. Takže nechceš zklamat mámu tím, že dítě nebude pokřtěný. Ale taky ji nechceš potěšit moc, aby si nemyslela, že věříš. David se naštval. Když to řekneš takhle, zní to debilně.

Protože to je debilní. A ty máš všechno strašně jednoduchý. Nemám. Máš. Nevěříš. Hotovo. Já jsem někde mezi.

Klára chtěla něco odseknout. Neudělala to. Protože tentokrát mu rozuměla.

Jednou večer ukládala fotografie Matěje do alba. První Vánoce. Matěj pod stromkem. Matěj s Alenou u betléma.

Matěj v červeném svetru, který mu babička upletla. Klára si uvědomila, že dítě už dávno uvádí do světa plného symbolů, které si samo nevybralo. Jméno po mrtvém dědečkovi. Rodinné Vánoce.

Velikonoční beránek. Koledy. Ježíšek. Až bude větší, možná bude chodit s babičkou do kostela.

Kláře samotné to vlastně nevadilo. Vadila jí jedna konkrétní čára. Křest. Začala si klást otázku proč.

Nezměnila jsem názor. Ale poprvé jsem si připustila, že moje hranice není tak dokonale logická, jak jsem si myslela. Možná proto, že křest vnímala jako zápis do něčeho. Možná protože je nevratný. Možná protože několik měsíců bojovala a už nedokázala ustoupit bez pocitu, že prohrála.

A tahle poslední možnost se jí líbila nejméně.

Jednou se Davida zeptala: Kdyby tvoje máma od začátku nic neříkala, chtěl bys ho pokřtít? David dlouho přemýšlel. Nevím.

Pak se zeptal jí: Kdyby máma od začátku nic neříkala, vadilo by ti to tolik? Klára chtěla okamžitě odpovědět ano. Místo toho řekla:

Nevím. Byla to možná první poctivá odpověď, na které se shodli.

Matěj má dnes téměř rok. Pokřtěný není. Ne proto, že by se David rozhodl, že ho křtít nechce. Klára jednoduše nesouhlasila.

David nakonec řekl: Když jeden z nás říká ne, neuděláme to. Klára cítila úlevu. A potom něco, co připomínalo vinu.

Dostala jsem přesně to, co jsem chtěla. A vůbec jsem neměla pocit, že jsem vyhrála. David o tom nějakou dobu nemluvil. Pak jednou přišel z koupelny a řekl: Víš, že mě to pořád mrzí?

Klára odpověděla: Vím. Neřekla mu, že ji zase mrzí, že ho to mrzí. Bála se, že by znovu začali.

Alena ho nevyhodila. Má ho doma ve skříni. Klára to ví. Jednou se jí zeptala:

Nezlobíte se na mě? Alena odpověděla: Trochu jo. Klára se zasmála.

Aspoň jste upřímná. A ty se zlobíš na mě? Klára přemýšlela. Taky trochu.

Pak si daly kávu. Jejich vztah je překvapivě lepší než během nejhorších měsíců. Možná proto, že obě přestaly předstírat, že se nezlobí.

Klára má pocit, že jí výsledek stále trochu připisuje. Když Alena jednou zmínila kostel, David řekl: Tak babička aspoň může Matýskovi jednou vysvětlit, o co přišel. Myslel to jako vtip.

Klára se nesmála. Později se pohádali. David tvrdil, že přehání. Klára mu připomněla měsíce, kdy celé rodině říkal, že ona křest blokuje.

David řekl: Ale tys ho blokovala. Ano. Jenže tys konečně mohl říct, že ho chceš. A co by se změnilo?

Klára odpověděla: Já bych nebyla sama proti všem.

Před několika týdny seděla Alena s vnukem na gauči. Matěj jí lezl po klíně. Pak chytil zlatý řetízek. Na konci byl malý křížek.

Tahá za něj. Alena ho uvolnila z prstů. To nech, to je babičky. Matěj po něm sáhl znovu.

Alena se rozesmála. Jednou ti vysvětlím, co to je. Klára seděla naproti. Ještě před rokem by okamžitě ztuhla.

Tentokrát nic neřekla. David se na ni podíval. Všimla si toho. Cestou domů se zeptal:

Fakt ti nevadilo, co máma řekla? Ne. Proč? Klára pokrčila rameny.

Protože mu něco vysvětlit není totéž jako rozhodnout za něj. David chvíli řídil mlčky. Pak řekl: Takže s ní jednou může jít do kostela?

Jestli bude chtít. A na náboženství? Klára se začala smát. Matýskovi není ani rok. Můžeme prosím aspoň pět let nemít další církevní krizi?

David se také zasmál. Po chvíli řekl: Stejně bych ho tehdy pokřtil. Klára se podívala z okna.

Já vím. Tentokrát se nepohádali.

Několik dní před Matějovými prvními narozeninami přinesla Alena krabici dětského oblečení, ze kterého už její vnuk vyrostl. Klára ji večer třídila. Úplně dole našla bílou křestní košilku. Zavolala Aleně.

Vy jste mi tam nechala tu košilku. Na druhé straně bylo chvíli ticho. Ježiš, promiň. To jsem nechtěla. Klára jí věřila.

Mohla ji příště vrátit. Místo toho ji položila na stůl. David přišel do kuchyně. Uviděl ji.

Co ta tady dělá? Máma ji omylem přibalila. David přejel prstem po výšivce. Chceš, abych jí ji odvezl?

Klára už chtěla říct ano. Pak látku složila. Ne. Dej ji zatím nahoru do skříně. David se na ni podíval.

Proč? Nevím. Ty? Co já?

Ty nevíš? Klára se zasmála. Ano. Zkus si to užít. David odnesl krabici.

Košilka dnes leží na horní polici jejich skříně. Matěj pokřtěný není. Klára pořád nevěří v Boha. David pořád neví, jestli věří.

Alena se stále každou neděli chystá do kostela. Na první pohled se tedy nezměnilo skoro nic. Jen už nikdo z nich netvrdí, že křest je „jen voda“. Protože kdyby byl, nikdy by kvůli němu nebyli tak blízko tomu, aby se utopilo něco úplně jiného.