Článek
Do důchodu jsem odešla před dvěma lety. Po čtyřiceti letech v účetní kanceláři jsem se nejdřív těšila, že nebudu muset ráno vstávat.
Za několik měsíců mi ale začalo vadit právě to, že nemusím skoro nic.
Syn Petr si toho všiml.
K šestašedesátým narozeninám mi dal poukaz na půlroční kurz angličtiny. Výuka byla dvakrát týdně v jazykové škole deset minut autobusem od mého bytu.
„Ať ti nezakrní mozek,“ řekl.
Smála jsem se.
První hodinu už méně.
Angličtinu jsem měla naposledy na škole a zůstalo mi z ní několik barev, čísel a věta o tom, že mám dvě sestry, přestože mám jen jednu.
V kurzu nás bylo devět a postupně jsme se sehráli. Lektorka nás nutila mluvit, i když jsme dělali chyby. Po třech měsících jsem si dokázala objednat jídlo, zeptat se na cestu a pochopit jednoduchý rozhovor.
Petr byl spokojený.
K Vánocům mi koupil slovník. Vnuk mi nastavil aplikaci na slovíčka. Při rodinných obědech se mě občas někdo zeptal, jak se něco řekne anglicky.
„Ještě z tebe bude světoběžnice,“ smál se Petr.
Vzala jsem ho za slovo.
Kurz skončil potvrzením rezervace
Na jaře jsme skoro měsíc probírali cestování.
Letiště, hotel, restauraci, veřejnou dopravu.
Jedna z žen v kurzu vyprávěla, že byla sama čtyři dny v Kodani. Bylo jí sedmdesát jedna.
Cestou domů jsem přemýšlela, proč jsem něco podobného nikdy neudělala.
S manželem jsme létali neradi a po jeho smrti jsem cestovala jen s organizovanými zájezdy. Autobus přijel, průvodkyně spočítala účastníky a já se nemusela skoro o nic starat.
Našla jsem čtyřdenní pobyt v Londýně. Let a hotel zajišťovala cestovní kancelář, po příletu byl k dispozici český delegát. Další program už si každý plánoval sám.
Rezervaci jsem měla na obrazovce otevřenou tři večery.
Čtvrtý večer jsem zaplatila.
Petrovi jsem to oznámila v neděli u kávy.
„Podívej, kam jedu.“
Podala jsem mu vytištěné potvrzení.
Čekala jsem, že se zasměje tomu, že jsem jeho vtip o světoběžnici vzala vážně.
Nezasmál se.
„Do Londýna?“
Přikývla jsem.
„S kým?“
„Sama.“
Petr papír položil na stůl.
„Mami, to zruš.“
Samostatnost měla podle syna končit u učebnice
Nejdřív jsem myslela, že žertuje.
Nežertoval.
Začal vyjmenovávat všechno, co by se mohlo stát. Ztratím se na letišti. Nenajdu hotel. Přestane mi fungovat telefon. Nasednu do špatného metra. Nebudu rozumět člověku, který na mě bude mluvit.
„Proto chodím půl roku na angličtinu,“ připomněla jsem mu.
„Kurz je něco jiného než realita.“
To byla pravda.
Jen nechápal, že právě proto tam chci jet.
Petr navrhl řešení. Rezervaci mám zrušit a na podzim poletíme spolu. On vybere hotel, zajistí dopravu z letiště a naplánuje program.
„Tak proč jsi mi ten kurz dával?“ zeptala jsem se.
„Abys měla nějakou aktivitu.“
Ta věta mě zarazila.
Do té chvíle jsem si myslela, že mi dal možnost něco se naučit.
Najednou to znělo spíš jako kroužek, který má vyplnit dva volné večery týdně.
„Takže anglicky se mám učit, ale nemám ji nikde používat?“
„To jsem neřekl.“
„V Londýně ji používat nechceš.“
Petr si povzdechl.
„Já jen nechci, aby ses někde sama motala.“
Bylo mi šestašedesát, ne šest.
A přesně tak jsem se v tu chvíli cítila.
Přinesl mi složku na cestu
Následující týden mi Petr poslal několik odkazů.
Mapu metra. Informace o kapsářích. Návod na bezkontaktní placení v dopravě. Článek o tom, jak se dostat z letiště do centra.
Některé věci jsem věděla.
Některé ne.
Pak jedno odpoledne zazvonil a přinesl průhlednou složku.
Uvnitř byla kopie rezervace hotelu, adresa českého konzulátu, telefonní číslo na cestovní kancelář a vytištěná mapa okolí hotelu.
„Takže už to nemám rušit?“ zeptala jsem se.
Pokrčil rameny.
„Stejně bys mě neposlechla.“
„Ne.“
Chvíli se na mě díval.
„Tak aspoň nedělej hrdinku a zavolej, kdyby něco.“
To jsem mu slíbila.
Na letiště mě odvezl autem. Chtěl jít se mnou až k bezpečnostní kontrole, ale tam jsem ho zastavila.
„Od této chvíle je ten kurz můj.“
Protočil oči.
Pak mě objal a odjel.
Samozřejmě jsem se ztratila
Druhý den v Londýně jsem nastoupila do špatného autobusu.
Čtyři zastávky jsem spokojeně sledovala ulice, než mi začalo být podezřelé, že jedu opačným směrem.
Vystoupila jsem.
Telefon fungoval. Data také.
Přesto jsem mapu neotevřela.
Na zastávce stála žena asi v mém věku.
Zeptala jsem se jí, jak se dostanu k Westminsteru.
Odpověděla příliš rychle.
Nerozuměla jsem skoro nic.
„Could you speak more slowly, please?“
Podruhé už jsem pochopila.
Přešla jsem ulici, nastoupila do jiného autobusu a asi o dvacet minut později vystoupila tam, kde jsem chtěla.
Byla jsem na sebe skoro směšně pyšná.
Petrovi jsem o tom ten večer nenapsala.
Poslala jsem mu jen fotografii Big Benu.
Odebral:
„Vidím, že žiješ.“
Třetí den jsem si sama koupila lístek na loď, objednala oběd a v obchodě se zeptala, jestli mají svetr v jiné velikosti.
Neměli.
Tohle zklamání jsem pochopila bez slovníku.
Na letišti chtěl vědět, jestli jsem potřebovala pomoc
Petr mě čekal v Praze u příletů.
První otázka byla očekávatelná.
„Tak co?“
„Dobré.“
Druhá také.
„Neztratila ses?“
„Ztratila.“
Jeho výraz se okamžitě změnil.
Vyprávěla jsem mu o autobusu.
„A proč jsi mi nezavolala?“
„Protože jsi byl dva tisíce kilometrů daleko a paní na zastávce byla dva metry ode mě.“
Chvíli mlčel.
Pak se začal smát.
Cestou domů jsem mu ukazovala fotografie. Některé památky znal lépe než já. V Londýně byl několikrát pracovně.
Když jsme přijeli k mému domu, vyndal kufr z auta.
„Tak kam příště?“
„Ještě nevím.“
„Mohli bychom někam spolu.“
„Klidně.“
Čekal asi jinou odpověď.
„Ale tohle jsem chtěla zvládnout sama,“ dodala jsem.
Přikývl.
Další pololetí angličtiny mi už neplatil.
Ne proto, že by s ním nesouhlasil.
Když se blížily moje narozeniny, zeptal se, co bych chtěla.
Řekla jsem, že kurz si tentokrát zaplatím sama.
„Tak co ti mám dát?“
„Adaptér do zásuvky už mám.“
Zasmál se.
Nakonec jsem dostala malý příruční kufr.
Bez podmínky, s kým ho smím používat.
