Článek
Syn Martin pracoval jako údržbář v menším hotelu. Po rozchodu se přestěhoval do pronajaté garsonky, kde pračka nebyla. Nabídla jsem mu, že zatím může vozit oblečení ke mně. Měla jsem dost místa na sušení a jednu várku navíc jsem nepovažovala za žádnou velkou pomoc.
Bylo mi čtyřiašedesát a druhým rokem jsem žila sama. Po manželově smrti jsem dál vařila do stejně velkých hrnců a část jídla ukládala do mrazáku. Když Martin přišel poprvé s taškou, zrovna jsem měla hotové kuře. Sedl si ke stolu a já mu naložila.
Postupně jsme si zvykli na nedělní podvečery. Přinesl špinavé věci, odnesl čisté z minulého týdne a mezitím se najedl. Někdy zůstal hodinu, jindy jen dvacet minut. Věděla jsem, jaké jídlo stihne sníst, když má druhý den ranní, i které kalhoty potřebuje nejdřív.
Nikdy jsme se nedomluvili, že bude chodit na večeři každou neděli. Přesto jsem podle něj nakupovala. Když kamarádka navrhla večerní kino, vybrala jsem raději jiný den. Martin občas předem napsal, že přijede později. Já v tom viděla potvrzení, že s naším večerem počítá stejně jako já.
Po osmi měsících přišel jednu neděli bez špinavého prádla. Při přebírání posledních čistých kalhot mi ukázal fotografii nové pračky pod policí v koupelně. Majitel bytu dovolil její připojení a on už měl za sebou první praní. Poděkoval mi za pomoc. Usmívala jsem se, ale místo otázky na pračku jsem začala řešit, kde bude sušit montérky.
Fotografii večeře jsem neposlala jen tak
Během dalšího týdne jsem mu několikrát připomněla, že pracovní kalhoty musí před praním prohlédnout a že nemá nechávat mokré věci v bubnu. Martin odpovídal stručněji. Nakonec řekl, že si poradí. Dotklo se mě to, jako by odmítal všechno, co jsem pro něj dosud dělala.
V neděli jsem udělala zapečené brambory se šunkou, které měl rád. Nezeptala jsem se ho, jestli přijde. V půl šesté jsem připravila dva talíře a nechala jídlo v troubě. Když se blížila sedmá, vyfotila jsem prostřený stůl a poslala mu obrázek s větou, že večeře už na něj čeká.
Zavolal téměř hned. Byl u kamaráda, kde společně skládali skříň, a najedli se už tam. Zeptal se, proč jsem mu nenapsala dřív. Připomněla jsem mu všechny předchozí neděle. On odpověděl, že tentokrát přece neměl žádné prádlo k vyzvednutí. V tu chvíli jsem slyšela hlavně to, že jiný důvod k návštěvě nevidí.
Vyčetla jsem mu, že ke mně chodil jen kvůli vypraným kalhotám. Martin se ohradil, že jsem mu praní sama nabídla a nikdy neřekl, že za ně bude každý týden sedět u stolu. Ta věta mě rozplakala. On ztišil hlas, ale už jsme se neposlouchali. Hovor jsme ukončili bez domluvy, kdy se uvidíme.
Jeden talíř jsem uklidila a trochu brambor snědla přímo z pekáče. Fotografie zůstala v telefonu. Když jsem si ji později otevřela, všimla jsem si, že jsem záběr udělala tak, aby byla vidět i jeho prázdná židle. Chtěla jsem, aby mu mě bylo líto a přijel. Jen jsem to před sebou schovávala za připravené jídlo.
Pozvání jsem musela vyslovit zvlášť
Ve středu jsem mu zavolala znovu. Řekla jsem, že mi chybí naše povídání, a omluvila se za fotografii i výčitku. Nechtěla jsem omluvu doplnit připomínkou, kolikrát jsem mu prala. Martin odpověděl, že za mnou rád přijde, ale nechce mít každou neděli pocit, že musí vysvětlovat jiný program.
Napadlo mě navrhnout alespoň jednu pevnou neděli v měsíci. Místo toho jsem se zeptala, zda by se mnou v sobotu nešel na výstavu starých fotografií našeho města. Všimla jsem si plakátu už před týdnem. Odpověděl, že dopoledne může, odpoledne má něco domluveného. Sešli jsme se tedy v deset před muzeem.
U jednoho snímku poznal dům, kde bývala jeho školní družina. Já si pamatovala obchod v přízemí a vyprávěla mu, jak jsem tam po práci sháněla nitě. Potom mi ukázal budovu hotelu na fotografii náměstí a popsal, co v ní teď opravují. Neměla jsem před sebou koš prádla ani sporák, od kterého bych odbíhala. Mohla jsem ho poslouchat.
Po výstavě jsme si dali polévku. Zeptala jsem se, jestli se uvidíme i příští týden. Martin řekl, že zatím neví, čeká na rozpis služeb. Zamrzelo mě to, ale odpověděla jsem, ať se ozve, až bude vědět. Před jednou jsme se rozloučili. Následující neděli jsem uvařila jen pro sebe a večer mi bylo smutno, přestože sobota byla hezká.
Od té doby jsme se několikrát viděli a občas si zavoláme. Prádlo si pere sám. Minule se zeptal, jestli může v neděli přijít na večeři, a já měla větší radost, než jsem mu dokázala říct. Další neděli ale domluvenou nemáme. Pořád mi chybí někdejší jistota jeho příchodu. Už ji však nechci udržovat tím, že budu hledat něco, co beze mě údajně nezvládne.
