Článek
Octavii měl tchán přes dvanáct let. Nebyla krásná, na zadním blatníku měla škrábanec a klimatizace fungovala jen tehdy, když se jí chtělo. Pro nás ale byla ideální.
Do té doby jsme měli s manželem jedno auto. Já s ním ráno vozila děti a manžel pak několikrát týdně složitě kombinoval autobus s vlakem do práce.
Když si tchán pořídil nový vůz, sám navrhl, ať si Octavii vezmeme.
„Mně by akorát stála před domem. Vám se hodí víc,“ řekl.
Udělali jsme přepis a já měla radost, že jsme nemuseli kupovat druhé auto.
Dar se začal rychle prodražovat
První návštěva servisu přišla asi po měsíci. Mechanik zjistil několik věcí, které už nebylo rozumné odkládat.
Zaplatili jsme něco přes dvacet tisíc.
Na podzim přišly nové pneumatiky, potom brzdy a nakonec oprava spojky. Schovávala jsem si faktury do jedné průhledné složky, protože manžel si dělal legraci, že jednou budeme přesně vědět, kolik nás „auto zadarmo“ stálo.
Po necelém roce jsem částky sečetla.
Bylo to 68 400 korun.
Nelíbilo se nám to, ale pořád to dávalo smysl. Auto už bylo opravené, znali jsme jeho historii a používali ho prakticky každý den.
Tchán se občas zeptal, jak Octavia jezdí. Když jsme mu vyprávěli o opravách, pokaždé jen mávl rukou.
„Starý auto něco stojí.“
Nikdy nenaznačil, že by ho chtěl zpátky.
Matěj udělal řidičák
To se změnilo začátkem léta.
Manželův synovec Matěj dokončil autoškolu a celé příbuzenstvo několik týdnů řešilo, čím bude jezdit. Jeho rodiče mu nové auto kupovat nechtěli a ojetiny, které se jim líbily, jim připadaly drahé.
Jednou jsme byli u tchána na nedělním obědě, když řešení našel.
„Tak Matěj bude jezdit tou Octavií,“ oznámil.
Nejdřív jsem myslela, že mluví o nějakém jiném autě.
Pak se podíval na mě.
„Tou vaší. Pro začátečníka je ideální.“
Zeptala jsem se, jak to myslí. Připomněla jsem mu, že nám auto daroval a že je skoro rok napsané na mě.
Tchán se zatvářil překvapeně.
„No jo, ale vy máte svoje auto. Matěj žádné nemá.“
Manžel mu připomněl, kolik jsme do Octavie investovali.
Na chvíli bylo u stolu ticho.
Prý jsme ji rok používali zadarmo
Čekala jsem, že tchán řekne, že na opravy zapomněl.
Místo toho pokrčil rameny.
„Vždyť jste s ní skoro rok jezdili. Tak jste z toho taky něco měli.“
Ta věta mě překvapila víc než samotný požadavek.
Vysvětlila jsem mu, že jsme neplatili servis cizího auta s tím, že ho po roce odevzdáme. Kdyby nám tehdy řekl, že nám ho pouze půjčuje, rozhodovali bychom se úplně jinak.
Tchán namítl, že v rodině by se snad všechno nemuselo počítat na koruny.
V tu chvíli už jsem se neudržela.
„Já jsem těch osmašedesát tisíc počítat nezačala.“
Manžel se mě zastal. Řekl otci, že auto nám dal, přepsal ho na nás a celý rok se o něj nestaral. Nemůže teď rozhodnout, že ho potřebuje někdo jiný.
Oběd skončil podstatně dřív než obvykle.
Octavia zůstala u nás
Několik dní se tchán neozýval. Potom zavolal manželovi a ještě jednou zkusil navrhnout, že bychom Octavii Matějovi alespoň půjčili přes léto.
Odmítli jsme.
Nakonec jeho rodiče koupili starší Fabii. Tchán na ni přispěl a při další návštěvě už se o naši Octavii nezmínil.
Od té doby uplynulo několik měsíců. Auto pořád používám skoro každý den a pravděpodobně nás ještě nějaká oprava čeká.
Průhlednou složku s fakturami mám stále v šuplíku.
Dřív jsem ji brala jako důkaz, že žádné staré auto není úplně zadarmo. Teď mi připomíná ještě něco jiného.
Když někomu něco darujete, nemůžete si to vzít zpátky jen proto, že jste později našli člověka, kterému by se váš bývalý majetek hodil víc.
