Článek
Ploty mezi zahradami dělníci během předchozího týdne odstranili, takže kolonie najednou vypadala menší. Pozemky, které jejich nájemci po desetiletí rozdělovali pletivem, živými ploty, deskami natřenými různými odstíny zelené a brankami, k nimž měl každý jiný klíč, se spojily do jednoho nerovného pole. Na místech, kde dříve vedly cestičky, zůstaly pruhy udusané hlíny. Mezi nimi rostly opuštěné keře rybízu, přerostlé růže a několik řádků pórku, který už nikdo nesklidí.
Nad kolonií vedlo elektrické vedení a za náspem projížděly nákladní vlaky. Z druhé strany se přibližovalo město. Za posledními zahradami stály nové bytové domy, které na reklamních vizualizacích obklopovaly vzrostlé stromy, přestože na místě byly zatím jen jeřáby, bláto a několik mladých javorů přivázaných ke kůlům. T
ramvajová trať měla novou čtvrť spojit s metrem. Městská část ji slibovala sedm let a poslední dva roky tvrdila, že stavba začne na jaře. Teď byl konec září a dodavatel potřeboval převzít celé území nejpozději v pondělí.
Klára pracovala na majetkovém odboru magistrátu. Její úkol končil podpisem posledního předávacího protokolu. Následující den měly přijet bagry a srovnat zbytky kolonie, aby se mohly přeložit kabely a začít s výkopem. Všechny nájemní smlouvy byly vypovězené, náhrady vyplacené a předměty, které si jejich vlastníci neodvezli, podle smlouvy přecházely na město.
Tuto větu Klára opakovala dva roky. Jednou ji vysvětlovala muži, který odmítal opustit skleník, protože jednotlivá skla řezal jeho otec ručně. Podruhé ženě, která požadovala náhradu za dvě stě cibulek tulipánů. Lidé většinou odešli až poté, co pochopili, že se částka nezvýší a termín neposune. Někteří se rozloučili, jiní nechali otevřené dveře a klíče hodili do poštovní schránky magistrátu.
Věra Bartošová neodešla. Seděla před chatkou na nízké dřevěné stoličce a loupala jablko. Bylo jí osmdesát jedna, ale na první pohled působila mladší, protože si vlasy barvila na příliš tmavou hněď a nosila je ostříhané těsně pod ušima. Na sobě měla šedé kalhoty, svetr s vytaženými lokty a gumové nazouváky. Vedle stoličky stál proutěný košík se třemi jablky, nožem a svazkem klíčů.
„Dobrý den,“ řekla Klára.
Věra odřízla z jablka tenký proužek slupky a nechala jej spadnout do trávy. „Vy už zase.“
„Dnes máme podepsat předání.“
„To jsme měli i minule.“
„Minule jste potřebovala odvézt nářadí.“
„Potřebovala.“
„Je pořád uvnitř.“
„Něco jsem odvezla.“
Přes okno bylo vidět police s hrnci, dvě židle, srolovaná deka a zahradnické nástroje opřené o stěnu. Visela tam také modrá zástěra, kterou Klára viděla při obou předchozích návštěvách. Chatka nevypadala vyklizeně. Jen stůl pod oknem byl prázdnější.
„Přijede vám někdo pomoct?“ zeptala se Klára.
„Nepřijede.“
„Tak kdo věci odveze?“
„Co budu chtít, odnesu.“
Klára vytáhla desky s protokolem. „Paní Bartošová, stavební firma přebírá pozemek v pondělí. Jestli dnes nepředáte klíče, město objekt převezme bez vaší součinnosti. Věci, které zůstanou uvnitř, budou považované za opuštěné.“
„Tak je opusťte.“
„Chatka se zbourá.“
Věra snědla kousek jablka a podívala se k hrušni. Rostla asi osm metrů od chaty. Kmen měla nízko nad zemí rozdělený do dvou silných částí, z nichž jedna se nakláněla k bývalému sousednímu pozemku a byla podepřená šedým sloupkem. Většina listů už žloutla. Na nejvyšší větvi visela jediná hruška, malá, zelená a trochu šišatá.
„Ještě není zralá,“ řekla Věra.
Klára zvedla oči ke stromu. „Kvůli jedné hrušce termín neposuneme.“
„Já po vás nechci posouvat termín.“
„Tak co chcete?“
Věra položila nůž do košíku. „Aby se nekácelo pod Martou.“
Klára jméno znala. V dokumentaci k nájemní smlouvě se Marta Kopecká objevovala u několika žádostí. Některé byly podepsané oběma ženami, přestože nájemkyní byla pouze Věra. V jednom starém formuláři byla Marta uvedená jako sestřenice a osoba oprávněná zahradu užívat. Zemřela před dvěma lety.
„Co znamená pod Martou?“ zeptala se Klára.
Věra se podívala na ni a potom znovu na strom. „Je pod hrušní.“
Kolem nich se ve větru třásly zbytky fólie zachycené na drátu. Z náspu se ozval vlak, který nebylo přes křoví vidět.
„Je tam její popel?“
„Ano.“
„V urně?“
„Ne.“
„Rozptýlila jste ho tam?“
„Dala jsem ho k hrušni.“
Klára si přitiskla desky k boku. „Kdy?“
„Po rozloučení.“
„Rodina o tom ví?“
Věra zvedla košík a postavila jej na stoličku. „Rodina věděla, že Marta umřela.“
„Ptám se, jestli ví, kde je její popel.“
„Nevím, co vědí.“
Klára otevřela desky, přestože v nich neměla formulář pro tuto situaci. „Kde přesně jste ho rozptýlila?“
„Pod stromem.“
„Na které straně?“
„Pod celým.“
Věra vstala. Byla vyšší, než Klára čekala, ale velmi hubená. Když se sehnula pro stoličku, jednou rukou se jí přidržela.
„Pojďte se podívat.“
Pod hrušní byla tráva kratší než na zbytku zahrady. U kmene leželo několik kamenů uspořádaných do nepravidelného kruhu a mezi nimi rostl nízký barvínek. Nebyla tam žádná cedulka, jméno ani svíčka. Na jedné z větví visel vybledlý červený provázek.
„Tady,“ řekla Věra.
„Vysypala jste popel kolem kmene?“
„Byl vítr. Něco spadlo sem, něco dál a něco na mě. Potom začalo pršet.“
„Zbyla urna?“
„Ano.“
„Kde je?“
„V chatě.“
„Prázdná?“
Věra se na ni podívala. „Jak jiná by měla být?“
Klára odešla několik kroků k bývalé cestě a zavolala právníkovi magistrátu. Doktor Šimek telefon nezvedl, a tak mu poslala stručnou zprávu. Vedoucí Alena byla na jednání a odpověděla jen: Zjistit fakta. Nic nepodepisovat. Nic neslibovat.
Když se Klára vrátila, Věra seděla znovu před chatkou a jedla druhé jablko.
„Dnes protokol nepodepíšeme,“ řekla Klára.
„To jsem si myslela.“
„Musíme kontaktovat rodinu paní Kopecké.“
„Nemusíte.“
„Kdo zařizoval pohřeb?“
Věra ukousla jablko.
Klára otevřela složku s kopií úmrtního listu. „Hana Kopecká?“
„Když to víte, proč se ptáte?“
„Máte na ni telefon?“
„Už ne.“
„Proč?“
Věra vzala košík. „Protože jsme si řekly všechno.“
V chatce uvařila kávu, aniž se Kláry zeptala, jestli ji chce. Nalila ji do dvou hrnků. Jeden měl na boku namalované žluté slunce, druhý modrou loď. Kláře podala loď.
Uvnitř bylo tepleji než venku. Na kamnech hořely dvě tenké větve a kus prkna. Stěny byly obložené dřevotřískou, která v rozích nabobtnala od vlhkosti. Nad stolem visela fotografie dvou mladých žen u řeky. Jedna měla krátké světlé vlasy a držela láhev, druhá seděla na dece a mhouřila oči proti slunci. Klára poznala Věru podle brady. Martu nikdy neviděla, ale předpokládala, že je to žena s lahví.
„To je Marta?“ zeptala se.
Věra se podívala na fotografii. „Ta vlevo.“
„Kdy to bylo?“
„V sedmdesátém šestém. U Sázavy.“
„V dokumentech je uvedená jako vaše sestřenice.“
„To jsme říkaly.“
„Byly jste příbuzné?“
„Ne.“
Věra se napila kávy.
„Jak dlouho jste spolu žily?“
„Od sedmdesátého čtvrtého.“
„Ve společné domácnosti?“
„Měly jsme byt.“
„A zahradu.“
„Nejdřív jen zahradu. Byt potom.“
Klára se podívala na fotografii. „Rodina věděla, že jste partnerky?“
„Věděli, že bydlíme spolu.“
„To není totéž.“
„Tehdy to stačilo.“
Věra řekla větu bez důrazu. Klára si nebyla jistá, zda ji má chápat jako vysvětlení, nebo výtku.
„Proč jste tvrdily, že jste sestřenice?“
„Protože sestřenice jsou rodina. Dvě ženské, co spolu bydlí, se musí vysvětlovat. Sestřenice ne.“
„A Marta chtěla být pod hrušní?“
Věra položila hrnek na stůl. „Ano.“
„Napsala to někde?“
„Ne.“
„Řekla to někomu dalšímu?“
„Nevím.“
„Takže máme jen vaše slovo.“
„Máte.“
Kousek prkna v kamnech začal hořet jen na jedné straně a kouř se na chvíli vrátil do místnosti. Věra otevřela dvířka a posunula ho pohrabáčem.
„Stavba se musí předat,“ řekla Klára. „Nemůžeme nechat strom stát bez rozhodnutí jen na základě ústního tvrzení.“
„Tak ho nenechávejte.“
„Jestli je tam popel, musíme určit, co se s místem udělá.“
„Vy už jste určili, co s místem uděláte.“
„Ne s popelem.“
Věra zavřela kamna. „Když jsem tam Martu dávala, o tramvaji se mluvilo jako o každém jiném plánu. Kdybychom věřily všemu, co se mělo stavět, neměly bychom tady ani angrešt.“
Klára dopila kávu. „Najdu paní Kopeckou sama.“
„Tak proč jste se ptala?“
„Protože jsem doufala, že mi ušetříte čas.“
„Ten vám nezachráním.“
Doktor Šimek zavolal, když Klára odjížděla z kolonie. Vyslechl ji a potom řekl, že rozptýlené zpopelněné ostatky po dvou letech pravděpodobně nepůjde od zeminy oddělit. Hygienický problém neviděl, pietní ano.
„Máme stavbu zastavit?“ zeptala se Klára.
„Zatím nic nestavíme. Nechte si potvrdit, že urna existuje, kontaktujte příbuznou a všechno zapište. Hlavně z toho nedělejte hrob, dokud nevíme, co tam skutečně je.“
„Popel tam podle ní je.“
„Podle ní.“
„Takže to mám napsat.“
„Napište, že to tvrdí. Já vám neříkám, abyste něco zamlčela.“
„A v pondělí?“
Šimek si povzdechl. „V pátek musíme mít řešení. Když ho mít nebudeme, napíšu, že se práce v prostoru stromu odkládají. Ale před vedoucími to budete vysvětlovat vy se mnou.“
Klára čekala, že zavěsí. Místo toho dodal: „Moji rodiče měli zahradu v Hostivaři. Když ji rušili, otec si odvezl dveře od kůlny. Deset let stály v garáži, i když neměl kůlnu. Lidi někdy potřebují odnést něco, co se nedá použít. Jen musíme zjistit co.“
V kanceláři na ni čekala Alena. Na stole měla rozložený barevný plán tramvajové trati. Přes místo hrušně vedl okraj zářezu pro retenční nádrž. Strom se nedal obejít bez zásahu do kabelové trasy a změny projektu.
„Dejte jí do pátku,“ řekla Alena. „Ať si rodina vezme zeminu, urnu, kámen nebo udělá rozloučení. V pondělí musíme předávat.“
„Můžeme zachránit strom?“
„Tady ne.“
„Přesadit?“
Alena zavrtěla hlavou. „Je starý a rozdělený. Arborista řekne totéž.“
Složila plán. „Můj táta měl v kolonii v Ďáblicích meruňku. Když zahrady rušili, odřízl si větev a doma ji dva roky sušil na skříni. Matka ji nakonec vyhodila a on s ní týden nemluvil. Chápu to. Jen nemůžu posunout stavbu o rok.“
Kontakt na Hanu Kopeckou našla Klára v podkladech k pohřebnému. Pracovala jako praktická sestra v soukromé rehabilitační klinice. Když jí Klára zavolala, Hana se nejprve zeptala, zda má doplatit nějaký poplatek.
„Jde o urnu paní Marty Kopecké,“ vysvětlila Klára.
„Urnu má Věra.“
„Podle paní Bartošové je prázdná.“
Na druhém konci bylo ticho. Klára slyšela dveře a hlasy na nemocniční chodbě.
„To není možné,“ řekla Hana.
Klára jí popsala hrušeň a zrušení kolonie.
„Já jsem zařizovala pohřeb,“ odpověděla Hana. „Urnu jsem odvezla Věře, protože s tetou žila. Dohodly jsme se, že ji později dáme do rodinného hrobu v Pelhřimově. Pak mi přestala brát telefon.“
„Řekla vám paní Kopecká, kde chce být uložená?“
„Ano. K rodičům.“
„Paní Bartošová tvrdí něco jiného.“
„Věra tvrdí hodně věcí.“
„Potřebujeme se sejít přímo na místě.“
„Proč?“
„Protože strom bude odstraněný.“
Hana se krátce zasmála. „Samozřejmě. Jakmile Věra něco potřebuje zachránit, rozšíří tetu přes celý pozemek.“
Přijela následující den přímo ze směny v bílém pracovním oblečení pod rozepnutou bundou. Bylo jí něco přes padesát, měla rovné světlé vlasy stažené do culíku a pod očima tmavé kruhy. Věra stála u hrušně a opírala se o hrábě. Když Hanu uviděla, nepozdravila ji.
„Tak kde je?“ zeptala se Hana.
„Dobrý den,“ řekla Klára.
Hana se omluvila, ale oči měla stále na Věře.
„Pod stromem,“ odpověděla Věra.
„Kde pod stromem?“
„V zemi.“
„Ty jsi říkala, že urnu necháš doma, než se domluvíme.“
„Nedomluvily jsme se.“
„Protože jsi mi přestala brát telefon.“
„Marta nechtěla do Pelhřimova.“
„To řekla tobě.“
„Ano.“
„Mně řekla, že chce k rodičům.“
„Řekla ti to v nemocnici, když už jí bylo špatně.“
„A to se nepočítá?“
„Říkala věci, abys přestala mluvit.“
Hana si rozepnula bundu. „Ty jsi tam nebyla každý den.“
„Byla jsem tam, dokud mě pustili.“
„Já jsem tam byla.“
„Protože jsi pracovala ve stejné budově.“
„Protože byla moje teta.“
„Předtím jsi ji viděla na Vánoce a k narozeninám.“
„A ty jsi jí schovávala telefon.“
„Nemohla ho držet.“
Klára je nechala několik minut mluvit. Nezvyšovaly hlas, ale obě používaly věty, které už zřejmě řekly dřív. Když Hana vytáhla telefon, Věra se přestala opírat o hrábě.
„Mám zprávu,“ řekla Hana. „Tři týdny před smrtí.“
Ukázala Kláře starou konverzaci. Zpráva od kontaktu Teta Marta byla krátká: Až to bude, dej mě k mamce. Nechci, aby to Věra komplikovala.
„Ukaž mi to,“ řekla Věra.
Držela telefon daleko od očí a chvíli četla.
„To nepsala ona.“
„Je to z jejího čísla.“
„Ty jsi za ni psala zprávy, když nemohla držet telefon.“
„Pomáhala jsem jí.“
„Marta neříkala mamka. Říkala máma.“
Hana jí telefon vytrhla. „Byla na morfiu.“
„Právě.“
„Takže se mnou nevěděla, co chce, ale tobě to řekla přesně rok předtím.“
Věra položila hrábě ke stromu. „Neřekla přesně nic.“
Hana se zarazila.
„Tak co ti řekla?“
„Že nechce být zavřená ve skříni. Já řekla, že ji můžu dát k hrušni. Řekla, že hrušeň aspoň něco spotřebuje.“
„To byl vtip.“
„Ano.“
„A z vtipu jsi udělala poslední vůli.“
Věra se podívala na zem. „Možná.“
Hana si založila ruce. „Takže jsi nevěděla, co chce.“
„Věděla jsem, co nechci já.“
Byla to první odpověď, po níž Hana okamžitě nic neřekla.
Po chvíli odešla k autu a přinesla krabici od bot. Uvnitř byly fotografie, několik dopisů a tenký černý sešit. Nebyl to deník, spíš zápisník člověka, který si přestal věřit, že si všechno zapamatuje. Na stránkách byly nákupy, telefonní čísla, termíny kontrol a jména léků.
Hana našla označené místo a podala sešit Kláře. Stálo tam: urna – naši, nebo zahrada? V. bude chtít strom. H. hrob. Já nebudu řešit.
„Vidíte?“ řekla Hana.
Klára si větu přečetla znovu. „Vidím, že věděla, co chcete obě.“
„A nenapsala, co chce ona,“ řekla Věra.
„Protože jí to bylo jedno,“ odpověděla Hana.
„Tak proč ti na tom záleží?“
Hana se na ni podívala. „Protože jsi rozhodla, že já u toho nemusím být.“
Věra sáhla po hrábích, ale nezvedla je. „Přišla bys a řekla mi, že to dělám špatně.“
„Možná. Ale přišla bych.“
Klára zavřela sešit. „Potřebujeme rozhodnout, co se udělá před kácením. Lze odebrat zeminu z místa rozptylu a předat ji vám. Můžete ji dát do rodinného hrobu nebo jinam.“
„Jak poznám, že v ní něco je?“ zeptala se Hana.
Klára neodpověděla.
Věra odsunula botou jeden z kamenů. „Nepoznáš.“
„Tak proč bych si měla brát hlínu?“
„Protože chceš Martu.“
„Marta není hlína.“
„Ani prášek v urně.“
„Tak proč jsi ho sem sypala?“
Věra se podívala na Hanu. „Protože jsem ji chtěla tady.“
Hana zvedla krabici a odnesla ji zpět do auta. Když zavírala kufr, řekla Kláře, že o zeminu nestojí. O několik vteřin později se zeptala, kolik se jí obvykle bere.
Klára zůstala v kolonii i po jejím odjezdu. Věra byla v chatce a dveře nechala otevřené. Na stole ležela světle šedá urna s tenkou zlatou linkou kolem víčka. Věra ji čistila hadříkem.
„To je ona?“ zeptala se Klára.
„Ano.“
Uvnitř zůstával na dně jemný šedý povlak. Nedalo se poznat, zda jde o popel, nebo prach.
„Marta opravdu chtěla být pod stromem?“ zeptala se Klára.
Věra přestala čistit. „Vy si myslíte, že lžu.“
„Myslím, že jste si vybrala jednu z věcí, které řekla.“
„Ano.“
Klára odpověď nečekala.
„Kdybych urnu dala Haně,“ pokračovala Věra, „odvezla by ji někam, kam jsme skoro nejezdily. Já jsem ji chtěla tady. Marta věděla, že ji budu chtít tady. Možná proto mi řekla hrušeň a Haně hrob. Chtěla mít od obou pokoj.“
„Takže nevíte, co si přála.“
„Ne.“
„A přesto jste rozhodla.“
„Někdo musel.“
Klára se podívala z okna. Hrušeň byla vidět jen zčásti. Plod na nejvyšší větvi vypadal stále zelený.
„Proč čekáte právě na tu hrušku?“
„Protože ji Marta roubovala.“
„Celý strom?“
„Původní hrušeň skoro nerodila. Marta na ni naroubovala máslovku od své matky. Ta větev je její.“
„Co s hruškou uděláte?“
„Sním ji.“
„Jenom to?“
Věra se podívala na ni. „Co jiného se dělá s hruškou?“
Klára ještě večer poslala záznam Šimkovi a Aleně. Popsala urnu, tvrzení o rozptylu i nesouhlas mezi Věrou a Hanou. Slovo ostatky použila pouze jednou. Slovo partnerka napsala do závorky za formulaci dlouholetá společná domácnost a pak závorku vymazala.
Alena přišla k jejímu stolu s plánem v ruce. „Tímhle pondělí neprojde.“
„Šimek je ochotný odložit práce v prostoru stromu.“
„Na jak dlouho?“
„Do pátku to vyřešíme.“
„A když ne?“
„Tak to nevyřešíme.“
Alena si sundala brýle. „Nechci, abyste něco zatajovala. Jen potřebuji vědět, kdy předáme pozemek.“
„A já potřebuji vědět, co předáváme.“
Alena se chvíli dívala na záznam. „Napište tam partnerka.“
„V dokumentech je sestřenice.“
„Ale nebyla.“
Klára slovo doplnila.
Následující ráno se u stromu sešli Klára, Věra, Hana, doktor Šimek a pracovník pohřební služby jménem Valenta. Přijel v tmavé dodávce bez označení, měl pracovní kalhoty, modrou bundu a dva plastové kbelíky. Vypadal spíš jako člověk, který přišel opravit odpad.
„Popel byl sypaný do jamky, nebo na povrch?“ zeptal se.
„Na povrch,“ odpověděla Věra.
„V jakém množství?“
„V množství jednoho člověka.“
Valenta přikývl, jako by podobné odpovědi slýchal. „Po dvou letech se nedá oddělit od zeminy. Můžeme odebrat horní vrstvu z míst, která určíte.“
„Kolik?“ zeptala se Hana.
„Jak budete chtít. Pět litrů, deset litrů.“
„A co s tím lidé dělají?“
„Dají zeminu do hrobu, pod jiný strom nebo si ji nechají.“
Hana se podívala na kbelíky. „Nechají kde?“
Valenta pokrčil rameny. „Doma.“
Věra se sehnula k barvínku a začala jej vytahovat prsty.
„Co děláte?“ zeptal se Šimek.
„Ten si vezmu.“
„Nejdřív potřebujeme odebrat zeminu.“
„Barvínek roste nahoře.“
Klekla si a uvolňovala kořeny. Hlína se jí lepila za nehty. Hana chvíli stála, potom si sundala bundu, položila ji na kámen a klekla si z druhé strany.
„Takhle ho přetrhneš,“ řekla.
„Chytí se i z kousku.“
„Babička ho měla na hrobě.“
„Odtud ho Marta přinesla.“
Hana se zastavila. „Z Pelhřimova?“
„Ano.“
„Takže jí ten hrob nebyl úplně ukradený.“
„To jsem neříkala.“
Pracovaly chvíli bez dalšího rozhovoru. Klára stála se Šimkem a Valentou opodál. Přítomnost úředníků měnila klečení dvou žen v úkon, který se dal zapsat do protokolu.
Když byl barvínek stranou, Valenta nabral několik lopatek zeminy ze čtyř míst kolem kmene. Věra ho dvakrát opravila. Na severní straně prý popel zůstal dál od kmene, protože tam byly kořeny nahoře. Hana se jí zeptala, jak si to může po dvou letech pamatovat.
„Byla jsem u toho,“ odpověděla Věra.
„Já ne.“
Věra se na ni podívala. „Ne.“
Oba kbelíky byly naplněné asi do poloviny. Hlína vypadala stejně jako všude kolem. Byly v ní kořínky, drobné kameny a jeden rezavý hřebík.
„Který chcete?“ zeptal se Valenta.
Hana se podívala do obou nádob. „Jsou stejné.“
„Ano.“
„V jednom může být víc.“
„To nezjistíme.“
„Tak je smíchejte.“
Valenta přesypal část zeminy z jednoho kbelíku do druhého a potom zpět. Věra ho sledovala, ale nic neřekla.
„Teď si vyberte,“ řekl.
Hana vzala nádobu vpravo. „A druhý?“
„Ten lze ponechat paní Bartošové.“
„Já ho nechci,“ řekla Věra.
Hana se k ní otočila. „Tak proč jsme to dělali?“
„Ty jsi ho chtěla.“
„A ty Martu nechceš?“
Věra se podívala ke stromu. „Já ji mám.“
Nebyla jasné, zda myslí hrušeň, chatku, nebo vlastní paměť.
Klára převzala od Šimka krátký protokol. Stálo v něm, že z předpokládaného místa rozptylu byla odebrána zemina a předána Haně Kopecké. Doplnila: Přítomna byla rovněž Věra Bartošová, dlouholetá partnerka zemřelé.
Šimek si větu přečetl. „Hana s tím musí souhlasit.“
Klára jí podala papír.
Hana dočetla až k poslednímu řádku a podala protokol Věře. „Podepiš to.“
Věra se zadívala na slovo partnerka. „Proč?“
„Protože je to pravda.“
Věra si vzala propisku. Její podpis byl malý a téměř nečitelný. Hana se podepsala pod ni.
Před odjezdem si vzala z chatky prázdnou urnu. Sejmula víčko a podívala se dovnitř.
„Dám do ní tu hlínu,“ řekla. „Pak ji možná položím do hrobu.“
Věra pokrčila rameny.
„Můžeš přijet.“
„Ne.“
„Proč?“
„Marta tam není.“
Hana urnu zavřela. „Tady už taky nebude.“
Věra se podívala na strom, ale neodpověděla.
Šimek oznámil, že z hlediska stavby je záležitost vypořádaná. Pozemek však stále nebyl vyklizený. Věra slíbila, že klíče předá následující den.
„Až spadne hruška,“ dodala.
Šimek zvedl hlavu ke koruně. „Termín nemůžeme vázat na ovoce.“
„Tak přijeďte zítra.“
Odpoledne přijel arborista Radek. Bylo mu sotva třicet a přivezl pilku, nůžky a teleskopickou tyč. Potvrdil, že starou hrušeň nelze bezpečně přesadit. Klára se zeptala, zda by šel zachránit roub.
Věra mu nejprve odmítla ukázat správnou větev. Potom ho opravila, když vybral příliš slabý výhon.
„Musí být letošní, ale vyzrálý,“ řekla.
„Já vím.“
„Tenhle není.“
„Vezmeme dva.“
„Tři.“
Radek vylezl na žebřík a odstřihl tři krátké výhony. Zabalil je do vlhkého hadru a igelitového sáčku.
„Přes zimu do chladu,“ řekl. „Na jaře se naroubují na podnož.“
„Na jakou?“ zeptala se Věra.
„Na mladou hrušeň.“
„Jakou mladou hrušeň?“
Radek se podíval na Kláru.
„Na nové zahradě vám město může zajistit podnož,“ řekla.
Věra sáček převzala. „Roub není strom.“
„Může z něj být,“ odpověděla Klára.
„Já se toho nedožiju.“
„Nemusíte.“
Věra se na ni podívala. „Marta taky ne.“
Klára vytáhla předávací protokol. Chatka už byla téměř prázdná. Zůstaly v ní dvě židle, stůl, kamna a police připevněné ke stěně. Fotografie od Sázavy, modrá zástěra i nářadí zmizely. Na parapetu ležel sáček s rouby a barvínek zabalený do novin.
Věra si protokol pomalu přečetla. U věty, že na pozemku nezůstávají žádné věci nájemce, ukázala na hrušeň.
„Ta je čí?“
„Podle smlouvy je součástí pozemku.“
„Sázely jsme ji my.“
„Já vím.“
„Takže je města.“
„Ano.“
„A město ji pokácí.“
„Ano.“
Věra podepsala. Ze svazku sundala dva klíče. Jeden malý, mosazný, s vyraženým číslem sedmnáct, a druhý delší, rezavý.
„Tenhle byl od branky,“ řekla. „Branku jste odvezli dřív než klíč.“
Klára oba vložila do obálky.
Věra potom vzala z chatky rouby, barvínek a poslední tašku, ale místo odchodu se posadila pod strom.
„Protokol je podepsaný,“ řekla Klára. „Na pozemku už nemáte zůstávat.“
„Čekám na odvoz.“
„Kdo přijede?“
„Hana.“
Klára se na ni podívala.
„Nabídla se,“ dodala Věra.
Seděly vedle sebe, Věra na stoličce a Klára na obráceném plastovém kbelíku. Hrušeň nad nimi tiše šustila. Za náspem projel vlak. Věra vytáhla z kapsy malý nůž a čistila hlínu z kořenů barvínku.
„Byla jste se podívat na novou zahradu?“ zeptala se Klára.
„Včera.“
„Jaká je?“
„Rovná.“
„To je špatně?“
„Zahrada nemá být úplně rovná. Voda potom neví, kde zůstat.“
Klára se podívala na bývalou kolonii. Po odstranění plotů byla země plná prohlubní, starých kompostů a vyvýšených záhonů. Bagry ji v pondělí srovnají.
„Zasadíte tam barvínek.“
„Ano.“
„A roub.“
„Ten někdo zasadí.“
„Vy ne?“
Věra očistila další kořen. „Uvidím.“
Hana přijela téměř o hodinu později. V kufru měla kbelík se zeminou a prázdnou urnu. Pomohla Věře naložit barvínek, sáček s rouby a tašku.
„To je všechno?“ zeptala se.
„Ano.“
„A nářadí?“
„Je pryč.“
Hana otevřela Věře dveře spolujezdce. Věra nenastoupila.
„Ještě hruška,“ řekla.
Hana se podívala vzhůru. „Pořád tam je.“
„Vidím.“
„Tak ji utrhneme.“
„Ještě není zralá.“
Hana si založila ruce. „Věro, já po noční přijela přes celou Prahu. Nemůžeme čekat, až se ovoce rozhodne.“
„Tak jeď.“
„A ty?“
„Autobus je kilometr.“
Hana se rozhlédla a u zbytku sousední chatky našla dlouhou lať. Pokusila se jí dosáhnout na větev.
„Nech toho,“ řekla Věra.
„Jen do ní strčím.“
„Poškodíš ji.“
„V pondělí ji rozřežou pilou.“
Věra se postavila mezi Hanu a strom. „Dneska ne.“
Hana lať položila a nastoupila do auta. Motor nenastartovala. Seděla za volantem a dívala se před sebe.
Po několika minutách se zvedl vítr. Koruna se rozhýbala. Hruška se na stopce otočila, ale nespadla. Věra se znovu posadila.
„Marta vždycky trhala hrušky moc brzo,“ řekla.
Hana stáhla okénko. „Tak proč čekáme?“
„Nechávala je dojít doma. Pak nevěděla, která už je měkká.“
„To dělala i s avokádem.“
Věra se usmála. „Avokádo kupovala kvůli tobě.“
„Já ho jedla jednou.“
„Pak tvrdila, že ti chutná.“
Hana vystoupila z auta a opřela se o kapotu. „Teta mi jednou přivezla osm tvrdých hrušek. Všechny změkly ve stejný den. Udělaly jsme koláč.“
„Neuměla péct.“
„Já taky ne. Byl hrozný.“
„Marta by ho snědla.“
„Snědla dvě porce.“
Chvíli zůstaly pod stromem bez dalšího rozhovoru. Klára věděla, že by měla odjet. Protokol byl podepsaný, klíče měla a pozemek byl formálně předaný. Přesto zůstala s nimi, jako by podpis ještě něco neukončil.
Vítr zesílil. Z hrušně spadly dva listy a zachytily se ve Věřiných vlasech. Hana k ní přišla a jeden vytáhla. Druhý nechala být.
„Nemusí spadnout dnes,“ řekla.
„Spadne.“
„A když ne?“
Věra se podívala vzhůru. „Tak ji v pondělí najdou.“
„Kdo?“
„Někdo.“
Hana si sedla na kbelík, na kterém předtím seděla Klára. „Tu hlínu mám pořád v autě.“
Věra přikývla.
„Nevím, jestli ji dám do hrobu.“
„Nemusíš.“
„Možná ji vysypu do truhlíku.“
„Marta nesnášela muškáty.“
„Nemusím tam dát muškáty.“
„Co tam dáš?“
„Nevím.“
Další poryv přišel od trati. Větev se pohnula dolů a hruška spadla. Nejdřív narazila do nižší větve, potom dopadla do trávy asi dva metry od kmene. Zvuk byl malý, téměř neslyšitelný.
Věra vstala, ale Hana byla rychlejší. Došla k hrušce a zvedla ji. Na jedné straně se udělala hnědá otlačenina.
„Je tvrdá,“ řekla.
Věra natáhla ruku.
Hana jí plod nepodala hned. Otřela jej o rukáv a podívala se na stopku.
„Rozkrojíme ji?“
„Není zralá.“
„Tak ji necháme dojít.“
Položila jí hrušku do dlaně.
Věra nastoupila do auta. Plod si položila do klína a sáček s rouby držela mezi chodidly. Hana zavřela kufr a podívala se na Kláru.
„V pondělí už můžou?“ zeptala se.
Klára přikývla.
Když odjížděly, Věra se neotočila k chatce ani ke stromu. Dívala se na hrušku ve svém klíně.
V pondělí ráno přijela Klára na místo ještě před stavbyvedoucím. Hrušeň stála beze změny, jen na větvi po plodu zůstala krátká stopka. Kameny kolem kmene byly odsunované, barvínek zmizel a mělké jamky po odebrané zemině se přes víkend naplnily dešťovou vodou.
Arborista začal odřezávat menší větve. Klára sledovala jen chvíli. Když pila zajela do silnější části koruny, odešla k autu. Pozemek už byl předaný a její přítomnost nebyla potřeba.
O dva týdny později našla v kancelářské poště malou obálku bez zpáteční adresy. Uvnitř nebyl klíč ani fotografie, jen list papíru vytržený ze školního sešitu. Na jedné straně zůstal kus příkladu násobilky, na druhé byly Věřiným drobným písmem napsané dvě věty:
Hruška došla. Hana snědla půlku.
