Článek
„Mami, proč nejede?“ Eliška stála vedle kočárku s batohem na zádech. „Protože je rozbitej.“
„Proč?“ „Protože je starej.“ „Babička je taky stará a funguje.“
To byl v pondělí ráno asi nejlepší argument, který jsem slyšela. Výtah byl z roku, kdy se náš dům stavěl. Uvnitř měl nové dveře, nové tlačítko alarmu a štítek o rekonstrukci, ale pořád vydával při rozjezdu zvuk, jako když někdo táhne po podlaze kovovou skříň.
Bydleli jsme v šestém patře. Já, manžel Pavel, osmiletá Eliška a dvouletý Adam.
To pondělí jsem snesla Adama v náručí, potom kočárek a potom jsem se vrátila pro tašku. Eliška celou dobu čekala dole.
„Ty jsi zpocená,“ řekla. „Děkuju.“ „Hodně.“
„To už stačí.“ Na dveřích výtahu se ještě odpoledne objevil papír.
MIMO PROVOZ. OBJEDNÁN SERVIS. Pod tím někdo propiskou připsal:
A KDY PŘIJEDE??? Někdo jiný odpověděl: AŽ SE MU BUDE CHTÍT!!!
Panelák měl jedenáct pater a čtyřicet čtyři bytů. Výtah byl společná věc, takže se jeho porucha během několika hodin stala společenskou událostí.
Ve výborové skupině na WhatsAppu se objevilo sedmdesát tři zpráv. Pan Hruška ze čtvrtého patra chtěl vědět, proč nemáme smlouvu na havarijní servis.
Paní Svobodová z devátého napsala, že za minulého předsedy se tohle nestávalo. Minulý předseda byl její manžel. Někdo připomněl, že minulý předseda nechal před pěti lety udělat rekonstrukci špatně.
Paní Svobodová skupinu opustila. V úterý přišel technik.
Ve středu přišel druhý technik. Ve čtvrtek bylo oznámeno, že je třeba objednat nějaký díl.
„Jaký díl?“ ptal se Pavel. „Nevím.“ „A odkud?“
„Nevím.“ „A jak dlouho?“
„Nevím.“ Pavel měl rád informace.
Když informace nebyly, vytvářel otázky. „To je přece zásadní.“
„Určitě.“ „Kdyby to bylo dva dny, je to něco jiného než dva týdny.“ „Ano.“
„Nemůžeme fungovat dva týdny bez výtahu.“ Podívala jsem se na Adama, který právě nacpal do otvoru v topení dřevěnou kostku.
„Můžeme.“ První týden byl výtah hlavně nepohodlí.
Člověk zjistí, kolik věcí vlastní, až když je musí vynést šest pater. Nákup. Kočárek.
Krabici plen. Tašku s tříděným odpadem, kterou Pavel tři dny nechával u dveří, protože se mu nechtělo s ní dolů.
„Když půjdeš ven, vezmeš to.“ „Já jdu s Adamem.“
„Tak to dej pod kočár.“ „Kočár nesu v ruce.“ „Tak potom.“
Odpad zůstal u dveří. V pátek jsem potkala v pátém patře pana Procházku z desátého.
Bylo mu asi sedmdesát. Stál na mezipatře a předstíral, že si čte oznámení o odečtu vody.
„Dobrý den.“ „Dobrý.“ „To je hrůza, co?“
„Ale jo.“ Dýchal rychle.
„Chcete pomoct s taškou?“ Měl dvě igelitky z Lidlu.
„Ne, ne.“ „Já stejně jdu nahoru.“
„Já si odpočinu.“ Tak jsme stáli vedle sebe a četli oznámení o odečtu vody. Potom jsem pokračovala.
V sedmém patře jsem se otočila. Pořád tam byl.
Paní Růženu z osmého patra jsem tehdy ještě neřešila. Znala jsem ji tak, jak se v paneláku znají lidé, kteří spolu žijí dvanáct let a nevědí o sobě skoro nic.
Jmenovala se Růžena Malá. Měla krátké bílé vlasy, béžovou bundu a nákupní tašku na kolečkách. Výtah používala často.
To jsem věděla. Věděla jsem také, že chodí ve středu dopoledne k lékaři nebo na nákup, protože jsme se někdy potkávaly.
Adam jí říkal „bába“, když začal mluvit. „To jsem dopadla,“ řekla tehdy Růžena.
„On tak říká všem.“ „I vám?“ „Mně říká máma.“
„Tak to ještě máte dobrý.“ Smála se.
Měla tmavé zuby. Pak jsme zase několik týdnů nic neřekly.
Druhý týden se před domem začaly hromadit kočárky. Nejdřív jeden. Potom tři.
Pak někdo napsal do skupiny, že chodba není kočárkárna a blokuje se požární cesta. Přišla hádka.
Jedna maminka se zeptala, zda má kočárek po císařském řezu nosit do devátého patra. Pan Hruška odpověděl, že pravidla požární bezpečnosti neznají císařský řez.
Na to už jsem skupinu ztišila. Kočárek jsem nechávala dole také.
První den s pocitem viny. Třetí den bez něj. Člověk si zvykne rychle.
V úterý odpoledne jsem nesla nahoru nákup. V sedmém patře jsem potřebovala položit tašky.
Měla jsem šest lahví mléka, pleny a brambory, které jsem koupila jen proto, že byly ve slevě a teď jsem je nenáviděla. Přede dveřmi paní Malé o patro výš ležel leták z Penny.
Byl přeložený napůl a někdo na něj šlápl. Nic zvláštního. Šla jsem dál.
Večer jsem se Pavla zeptala: „Neviděl jsi teď někdy tu paní z osmičky?“
„Jakou?“ „Tu starou.“
„V tomhle domě musíš být konkrétnější.“ „Malou.“ „Malou starou paní?“
„Jmenuje se Malá.“ „Nevím.“
Ve středu jsem šla dolů bez dětí. Přede dveřmi měla dva letáky.
Zazvonila jsem. Nic. Zazvonila jsem znovu.
Uslyšela jsem něco uvnitř. Šourání.
Pak cvakl zámek. Růžena otevřela na řetízek.
Měla na sobě světle modrý župan. „Dobrý den.“
„Dobrý.“ Čekala. Najednou mi můj důvod připadal hloupě.
„Já jsem jen… jestli jste v pořádku.“ „Proč bych nebyla?“
„Nevím.“ „Tak vidíte.“
Chtěla dveře zavřít. „Nechcete něco z obchodu?“ Zůstala stát.
„Proč?“ „Jdu nakupovat.“
Nebyla to pravda. Nakupovala jsem den předtím.
„Já nic nepotřebuju.“ „Dobře.“ „Mám všechno.“
„Jasně.“ „Děkuju.“
Zavřela. Šla jsem dolů.
V přízemí jsem si vzpomněla, že jsem nechala doma telefon. Šla jsem šest pater zpátky. Pak jsem si připadala ještě hloupěji.
Ve čtvrtek jsem potkala u schránek paní Váchovou z osmého. „Paní Malá je v pořádku?“ zeptala jsem se.
Váchová se na mě podívala. „Asi jo.“
„Vy jste ji viděla?“ „Ne.“
„Já jen že od tý doby, co nejede výtah…“ „Ona špatně chodí.“ „Právě.“
„Má kyčel.“ To jsem nevěděla.
V paneláku se informace šíří zvláštně. Nevíte, jak se soused jmenuje křestním jménem, ale víte, že má novou kyčel, syna alkoholika nebo tchyni v LDN. „Má někoho?“ zeptala jsem se.
„Dceru.“ „Chodí za ní?“ Váchová pokrčila rameny.
„Ta je někde u Brna.“ To také nevěděla přesně, ale řekla to tónem člověka, který informace uzavírá.
Odpoledne jsem koupila dva chleby. Jeden pro nás.
Druhý ne. K tomu mléko, šunku a čtyři bílé jogurty. Stála jsem před Růženinými dveřmi s taškou a připadala si jako někdo, kdo zkouší získat dobrý skutek za devadesát osm korun.
Zazvonila jsem. Tentokrát otevřela hned.
„Co je?“ „Nesla jsem vám něco.“
Podívala se na tašku. „Já vám říkala, že nic nepotřebuju.“
„Já vím.“ „Tak proč jste to kupovala?“ „Protože jsem byla v obchodě.“
„Já vám to nezaplatím.“ „Nemusíte.“
„Tak to nechci.“ Stály jsme proti sobě.
Pak jsem udělala chybu. „Ale vždyť nemůžete osm pater dolů.“ Růžena se narovnala.
Byla malá, ale uměla se narovnat dost. „Můžu.“
„Já jen—“ „Můžu sejít.“
„Dobře.“ „Jen se mi nechce.“ „Jasně.“
„To je rozdíl.“ „Ano.“
Vzala tašku. „Kolik?“
„Nic.“ „Kolik to stálo?“ „Nevím.“
„Tak mi přineste účtenku.“ „Vyhodila jsem ji.“
Lhala jsem podruhé během tří dnů. Růžena se na mě podívala.
„Tak příště.“ „Dobře.“
„Ale šunku moc slanou nejím.“ „To nevím, jaká je.“ „Tak proč jste ji kupovala?“
„Protože vypadala málo slaně.“ Chvíli se na mě dívala.
„To poznáte pohledem?“ „Zjevně ne.“
Zavřela dveře. Druhý den jsem měla před bytem plastovou krabičku. Uvnitř bylo šest lineckých koleček.
Nebyla nejlepší. Těsto bylo tvrdé a marmeláda vytekla na některých stranách.
Snědla jsem tři. Pavel jedno.
Adam dvě rozmačkal do sedačky. V sobotu jsem Růženě nesla chleba znovu. Tentokrát mi otevřela s papírkem v ruce.
„Když už jdete.“ Podala mi seznam.
1 chléb Šumava 10 rohlíků
eidam 30 % šunka NE moc slaná 2 jablka
Jar citron U šunky třikrát podtrhla „NE“.
„Kolik chcete eidamu?“ „Normálně.“
„Co je normálně?“ „Tak normálně.“
„Dvacet deka?“ „Ježišmarjá, tolik ne.“ „Deset?“
„Tak.“ V obchodě jsem zjistila, že nakupovat pro cizího člověka je mnohem těžší než pro sebe.
Který Jar citron? Byly dva.
Která jablka? Golden, Gala, Jonagold. Co přesně znamená šunka, která není moc slaná?
Volala jsem jí. „Prosím?“
„Jaký jablka?“ „Červený.“
„Všechny jsou skoro červený.“ „Tak ty normální.“ Vzala jsem Gala.
Byla spokojená. O dva dny později jí pan Procházka donesl léky z lékárny.
Nevím, jak se to dozvěděl. Ve středu měla přede dveřmi tašku s novinami a dvěma balíčky kapesníků.
„Kdo vám to dal?“ zeptala jsem se. „Nevím.“ „Tak je to milý.“
„Co budu dělat s tolika kapesníky?“ „Používat je.“
„To jste chytrá.“ Třetí týden už se nahoře zastavoval skoro každý.
Ne pořád. Ale dost.
Když jsem šla k Růženě, často měla dveře otevřené. Ne úplně. Jen na škvíru.
„To větráte?“ zeptala jsem se. „Je tady vedro.“
Byl březen. „Mně je zima.“
„Vy jste mladá.“ To jsem si od té doby ráda připomínala. Jednou mě pozvala dál.
Byt vypadal skoro stejně jako náš, jen o třicet let starší. Stejná chodba.
Stejná kuchyň. Stejné dveře do koupelny.
Na stěně měla gobelín s jelenem. Na lednici magnety z Chorvatska. „Vy jste byla tolikrát v Chorvatsku?“
„Dcera.“ „Aha.“
„Ona cestuje.“ „Vy ne?“
„Já jsem byla v Jugoslávii.“ „To se počítá.“ „V roce osmdesát šest.“
Postavila vodu na kávu. „Já dlouho nemůžu.“
„Tak nepijte.“ „Ale kafe si dám.“
Sedla jsem si. Na stole měla ubrus s malými citrony.
Telefon mi zavibroval. Máma. Podívala jsem se na displej a ztlumila ho.
„Nevezmete to?“ zeptala se Růžena. „Pak jí zavolám.“
„Tak jí zavolejte.“ „Je to jen máma.“
Růžena nalila vodu. „Právě.“ Podívala jsem se na telefon znovu.
Už nezvonil. „Jak dlouho tady bydlíte?“ zeptala jsem se.
„Od začátku.“ „Od kdy?“
„Sedmdesát devět.“ „Takže jste první nájemníci?“ „My jsme to dostali s mužem.“
Řekla „s mužem“ způsobem, jako by muž právě odešel do vedlejšího pokoje. „On zemřel?“
„Dvanáct let.“ „Promiňte.“
„Za co?“ Nalila vodu. „Dcera chce, abych šla do menšího.“
„A chcete?“ „Ne.“
„Tak nechoďte.“ Podívala se na mě.
„Vy jste chytrá.“ „To říká i manžel.“
„A poslouchá vás?“ „Ne.“ „Tak vidíte.“
Pila kávu bez cukru. Já se dvěma.
Na lednici měla fotografii malé holčičky se dvěma culíky. „Vnučka?“
„Pravnučka.“ „Fakt?“ „Co se divíte?“
„Ničemu.“ „Myslela jste, že jsem mladší.“
„Přesně.“ Od té chvíle mě měla o trochu radši.
Růžena nemluvila o sobě moc. Mluvila o cenách másla. O tom, že doktor Novotný byl lepší než ta mladá doktorka, která po něm převzala ordinaci.
O sousedovi z jedenáctého, který nechává auto před vchodem. O tom, že Lidl přestal prodávat nějaké sušenky, které kupovala patnáct let.
O dceři mluvila méně. „Volá vám?“ zeptala jsem se.
„Jo.“ „Ví, že nejede výtah?“ „Ví.“
„A co říká?“ „Co by říkala.“
„Že přijede?“ Růžena se podívala z okna.
„Má práci.“ Telefon jsem měla položený vedle hrnku.
Máma už nevolala. Když jsem od Růženy odešla, našla jsem od ní zprávu. Jen jsem chtěla vědět, jestli jste zdraví. Ozvi se, až budeš mít čas.
Přečetla jsem ji ve výtahu, který nejel, takže vlastně na schodech. Odpověděla jsem:
Jsme v pohodě, zavolám večer. Nezavolala jsem.
Vzpomněla jsem si na to druhý den ráno. Výtah opravili v pátek. Byla jsem zrovna v přízemí, když technik sundával pásku z dveří.
„Už to jede?“ „Jo.“
„Úplně?“ Podíval se na mě.
„Buď to jede, nebo nejede.“ „Minule to jelo jenom do sedmičky.“ „Teď to jede.“
Vlezla jsem dovnitř. Zmáčkla šest.
Výtah se rozjel. Ten zvuk byl nádherný.
Kovová skříň zase táhla po podlaze. Vyjela jsem nahoru jen proto, že jsem mohla.
Odpoledne jsem sjela s Adamem, kočárkem, taškou a pytlem odpadků najednou. Pavel jel večer výtahem pro dvě piva z večerky. „Tohle je civilizace,“ řekl.
V domovní skupině bylo hodně radosti. Pan Hruška poděkoval výboru.
Paní Svobodová se do skupiny vrátila. V sobotu ráno jsem viděla Růženu u schránek.
Měla béžovou bundu a tašku na kolečkách. „Tak jste venku.“ „To vidíte.“
„Kam jdete?“ „Nakoupit.“
„Já bych vám něco vzala.“ „Proč?“
„Jen tak.“ „Výtah jede.“ „Já vím.“
„Tak vidíte.“ Otevřela dveře.
„Nashle.“ „Nashle.“
Odjela do Penny. Příští týden jsem ji neviděla. Ani další.
To ale nebylo zvláštní. Výtah fungoval.
Lidé už zase čekali uvnitř, místo aby se potkávali na schodech. Pan Procházka z desátého už nestál na mezipatře.
Kočárky zmizely z přízemí. Pytel tříděného odpadu jsem zase vozila výtahem.
Všechno bylo normální. Jednou jsem jela s Růženou. Ona do osmičky.
Já do šestky. „Jak se máte?“
„Dobře.“ „Něco nepotřebujete?“
„Ne.“ Rozsvítila se šestka. „Tak nashle.“
„Nashle.“ Dveře se zavřely dřív, než jsem stihla vystoupit.
Musela jsem je znovu otevřít. Růžena se zasmála.
„Vy jste nějaká zmatkářka.“ „To víte. Mladá.“ „No právě.“
Pak pokračovala nahoru. Na konci dubna jsem pekla bábovku.
Udělala jsem dvě. Pavel přišel do kuchyně.
„Čekáme někoho?“ „Ne.“ „Tak proč jsou dvě?“
„Protože se mi chtělo.“ „Tobě se nikdy nechce péct dvě bábovky.“
„Tak dneska jo.“ Jednu jsem vyklopila do krabičky.
Eliška se na mě podívala. „To je pro tu paní?“
„Jakou paní?“ „Tu starou.“ „Paní Malou.“
„Tak jo.“ „Co tak jo?“
„Nic.“ V osmém patře jsem zazvonila.
Růžena otevřela. „Co je?“ „Bábovka.“
„Proč?“ „Upekla jsem dvě.“
Podívala se na krabičku. „Tak jste měla upéct jednu.“
„To už mě taky napadlo.“ Vzala ji. „Kolik?“
„Je to bábovka.“ „No právě.“
„Nic.“ „Tak vám něco dám.“
„Nechci nic.“ „Počkejte.“ Zmizela do kuchyně.
Stála jsem ve dveřích. Telefon mi zavibroval v kapse.
Máma. Tentokrát jsem ho vytáhla.
„Jen moment,“ řekla jsem Růženě. Zvedla jsem to.
„Ahoj, mami.“ Růžena se vrátila s plastovou krabičkou a položila ji na botník. Uvnitř byly čtyři linecké.
Čekala, až domluvím. „Ne, nic se neděje,“ řekla jsem do telefonu. „Jen jsem u sousedky.“
Růžena se zatvářila, jako by slovo sousedka bylo něco trochu přehnaného. „Jo. Zavolám večer.“
Položila jsem telefon. „To byla máma.“ „To jsem pochopila.“
„Pořád volá.“ „To matky dělají.“
„Vy taky?“ Růžena se opřela o dveře.
„Dřív.“ Vzala jsem krabičku. „To jste pekla?“
„Ne, koupila.“ „Tak to se nepočítá.“
„Tak si je neberte.“ Vzala jsem si je.
„Dáte si kafe?“ zeptala se. Podívala jsem se na hodinky. Měla jsem doma prádlo v pračce.
Adam spal. Pavel pracoval.
Eliška měla za hodinu kroužek. „Na chvíli.“
Seděla jsem u stolu s citronovým ubrusem. Růžena nakrájela bábovku.
„Je trochu suchá,“ řekla. „Tak ji nejezte.“ „Neříkám, že je špatná.“
„To jsem ráda.“ „Jen suchá.“
Dala si druhý kus. Za oknem projel náklaďák.
Růžena se podívala ke dveřím. „Teď sem nikdo nechodí.“ Řekla to skoro mimochodem.
„Jak to myslíte?“ „Nic.“
Ukrojila si kousek bábovky vidličkou. „Když nejel výtah, pořád někdo zvonil.“
„No.“ „Člověk už nevěděl, kdo zase co nese.“ „To vám vadilo.“
„Strašně.“ „Tak teď máte klid.“
„Jo.“ Napila se kávy.
„Konečně.“ Seděly jsme chvíli potichu. Pak mi začala vyprávět, že v Penny mají máslo v akci, ale člověk si musí dát pozor, protože vedle něj dávají jiné skoro za dvojnásobek.
Poslouchala jsem. Když jsem odcházela, výtah stál v osmém patře.
Dveře se otevřely okamžitě. „Tak nashle.“
„Nashle.“ Vešla jsem dovnitř.
Růžena pořád stála ve dveřích bytu. „A Lucie?“ „Ano?“
„Kdybyste zase pekla dvě…“ Čekala jsem.
„Tak tu druhou tolik nevysušujte.“ Dveře zavřela.
Výtah mě odvezl do šestého. Další týden jsem pekla jen jednu. V neděli odpoledne jsem ale stejně zmáčkla osmičku.
