Článek
Když bylo Ivaně třináct, bylo Váchové čtyřicet jedna. Ivaně připadala nejméně šedesátiletá.
Teď jí muselo být sedmdesát šest a měla tenkou světlou kůži kolem úst a krátké šedé vlasy, přes které na jednom místě prosvítala růžová pokožka hlavy. Ale ruce byly stejné. Dlouhé prsty. Krátké nehty. Prsten s tmavě modrým kamenem na pravém prostředníčku. Ivana ho viděla tisíckrát.
Paní učitelka psala na tabuli. PŘÍVLASTEK SHODNÝ Pod to: PŘÍVLASTEK NESHODNÝ Pak se otočila. „Hybná, když už se nedíváš na tabuli, můžeš nám říct, jaký je mezi nimi rozdíl.“
Ivana to tehdy nevěděla. Dnes už také ne.
Váchová stála u samoobslužné pokladny číslo šest. Béžový kabát. Kožená kabelka. Plátěná taška. V košíku měla: mléko,
dva rohlíky, máslo, šunku, instantní kávu, čtyři citrony, kočičí kapsičky,
frankovku. Ivana se dívala z informací. Vedle ní stál vedoucí směny Tomáš. „To je ona.“ „Kdo?“ „Ta paní.“
„Jaká?“ „Co nám bere věci.“ Ivana se na něj otočila. „Tahle?“ „Jo.“ „Nekrade.“
Tomáš se na ni podíval. Bylo mu třicet dva a uměl udělat obličej člověka, který se snaží být trpělivý se starší kolegyní. Ivana ten obličej nesnášela. „Máme ji třikrát na kameře.“ „Tak něco nenamarkovala.“ „Ano. Tomu se říká krádež.“
„Mohla zapomenout.“ „Třikrát.“ Ivana se podívala zpátky. Váchová vzala mléko. Píp. Rohlíky.
Vybrala správný obrázek. Šunku. Píp. Kávu. Píp. Máslo položila rovnou do plátěné tašky.
Bez zvuku. Ivana cítila tlak někde za hrudní kostí. „Vidíš?“ řekl Tomáš. „Možná ho markovala předtím.“ „Nemarkovala.“ „Jak to víš?“
„Protože se na ni dívám.“ „To je trochu úchylný.“ „Ivano.“ Frankovka. Píp. Kapsičky.
Píp. Zaplatit kartou. Hotovo. Máslo ne.
Tomáš se pohnul. Ivana ho chytila za rukáv. „Počkej.“ „Na co?“ „Já ji znám.“ „Tak ještě lepší.“
„Byla to moje učitelka.“ „A?“ Ivana nevěděla. „Nech ji dneska.“ „Proč?“ „Jedno máslo.“
„Minule kafe.“ „Kolik?“ „Co kolik?“ „Stálo.“ „Asi dvě stovky.“ „Kafe za dvě stovky?“
„Jacobs.“ „Za to by mělo samo vstávat.“ Tomáš se neusmál. „Příště ji zastavíme.“ „Dobře.“ „Dneska ji nechám jen kvůli tomu, že jsi tam ty.“
„Já nic nechci.“ „Právě jsi mě chytila za ruku.“ Ivana ho pustila.
Váchová odcházela. Venku pršelo. Otevřela černý deštník. Ivana sledovala plátěnou tašku. „Co čumíš?“ zeptala se Jana od cigaret. „Nic.“
„Tak čumíš hodně.“ „Byla to moje učitelka.“ „Ta zlodějka?“ „Učitelka.“ Jana pokrčila rameny. „To se nevylučuje.“
Váchová učila Ivanu od šesté do deváté třídy. Češtinu. Občanskou nauku jednu hodinu týdně, dokud se nerozhodlo, že ji učit nebude. Proč, to Ivana nikdy nevěděla. Nejvíc si pamatovala její vůni. Mýdlo.
Křídu. Něco pudrového. A slovo poněvadž. „Poněvadž jsi opět nepřinesla domácí úkol.“ „Poněvadž máš v diktátu dvanáct chyb.“ „Poněvadž Hybná zřejmě považuje četbu za něco, co se děje jiným lidem.“
Byla přísná. Jedničky dávala vzácně. Pětky ochotně. Jednou opravila Lucii Vlčkové sloh tak důkladně, že červeně bylo skoro všechno. Lucie začala brečet. „Nepláčeme nad chybou,“ řekla Váchová. „Opravujeme ji.“
Ivana tu větu nenáviděla. O dvacet let později ji řekla vlastní dceři, když propadla první jízdou v autoškole. Až večer si uvědomila, odkud ji má.
Ve třinácti přestala Ivana nosit úkoly. Byla líná. To ano. Ale také doma nebylo moc kde je dělat. Matka začala pracovat večer v restauraci. Její přítel Radek se k nim nastěhoval, aniž to někdo oficiálně oznámil.
Jednou tam spal. Potom měl kartáček. Potom pantofle. Potom měl názor na to, na jakou školu má Ivana jít. „Gympl je na hovno.“ „Já jsem neřekla, že tam půjdu.“
„Nemáš na to.“ „Ty jo?“ „Já už školu nepotřebuju.“ Radek pracoval v pneuservisu. Vydělával víc než Ivanina matka a považoval to za důkaz téměř všeho.
Jednou po něm Ivana hodila sklenici. Minula. Rozbila sklo ve dvířkách kuchyňské linky. Matka jí dala facku. Radek řekl: „Vidíš? Inteligence.“
Druhý den měla Ivana na tváři modřinu. „Co se ti stalo?“ zeptala se Váchová. „Spadla jsem.“ „Na co?“ „Na dveře.“ „Dveře tě udeřily?“
„Jo.“ „Ano.“ Ivana ji nenáviděla za to ano. „Ano.“ „Po vyučování zůstaneš.“
Myslela si, že dostane trest. Váchová ji posadila do kabinetu. Na stůl položila hrnek čaje. „Uděláš si úkol.“ „Proč?“ „Protože doma se ti zřejmě nedaří.“
Ivaně se nahrnula krev do obličeje. „Doma je to normální.“ „Výborně.“ „Je.“ „Tak budeš mít dva normální prostory.“
Chodila tam několik měsíců. Váchová opravovala sešity. Ivana psala. Někdy dostala jablko. Váchová ho rozkrojila nožíkem, který nosila v kabelce v koženém pouzdře. Jednou přinesla Ivana vlastní jablko.
Váchová řekla: „Výborně. Tak už nejsi závislá na státní pomoci.“ Ivana se smála tak, že jí zaskočilo.
Pak udělala Váchová něco, co si Ivana několik desetiletí pamatovala méně ráda. Třídní učitel chtěl vědět, proč Ivana zůstává po škole. Váchová odpověděla před celou třídou. „Ivana má momentálně doma složitější podmínky, takže pracuje u mě.“ Byla to jedna věta. Nikdo se nesmál.
Možná by na ni Ivana zapomněla. Jenže o přestávce se jí Lucie zeptala: „Co máte doma?“ A Petr Horký řekl: „Ona má asi fotra alkoholika.“ Ivana žádného otce doma neměla.
Byl v Mostě s novou ženou. Ale od toho dne věděla, že Váchová její tajemství neumí držet tak dobře, jak si myslela.
Přestala do kabinetu chodit. Váchová ji další den zastavila. „Proč jsi nepřišla?“ „Nechci.“ „Kvůli včerejšku?“ „Ne.“
„Lžeš.“ „Tak se neptejte.“ Váchová se na ni dlouho dívala. „Máš pravdu.“ Ivana čekala omluvu. Nepřišla.
„Měla jsem to říct jinak.“ To bylo všechno. Ivana se ještě více urazila. Po týdnu se do kabinetu vrátila. Protože Radek začal domů nosit kamaráda jménem Béďa, který se smál tak hlasitě, že se nedalo číst ani v koupelně.
Na střední šla na ekonomku. Váchová chtěla gymnázium. „Proč?“ „Protože chci na ekonomku.“ „To jsi zopakovala rozhodnutí, ne důvod.“ „Budu mít maturitu.“
„Tu bys měla i na gymnáziu.“ „A práci.“ „Možná.“ „Máma říká, že gympl je k ničemu, když člověk nepůjde na vysokou.“ Váchová si povzdechla. „Tvoje matka má někdy velmi praktické názory.“
Ivana poznala urážku. „A vy zas nepraktické.“ „To je možné.“
Pak už se skoro neviděly. Jednou na poště. Jednou na náměstí. Jednou Váchová přišla do supermarketu krátce po jeho otevření, ale Ivana tehdy pracovala ve skladu. Až teď. S máslem v tašce.
Večer Ivana řekla Karlovi: „Viděla jsem Váchovou.“ Karel skládal myčku. „Koho?“ „Učitelku.“ „Tu, jak jsi u ní dělala úkoly?“
„Jo.“ „A?“ Ivana otevřela lednici. „Kradla máslo.“ Karel zavřel myčku. „Proč?“
„Nevím.“ „Nemá peníze?“ „Nevím.“ „Tak třeba zapomněla.“ Ivana se otočila. „Přesně.“
„Co přesně?“ „Nic.“ „Já ti dávám odpověď, kterou chceš?“ „Ne.“ „Tak co chceš?“ Ivana chvíli hledala v lednici.
„Máslo.“ „To je ve dveřích.“ „Máslo se nedává do dveří.“ „Tak proč tam je?“ „Protože ho tam dáváš.“ „Tak už ho máš.“
Váchová dva týdny nepřišla. Ivana začala doufat, že změnila obchod. Pak ji to začalo mrzet. Tahle myšlenka byla tak hloupá, že ji nikomu neřekla.
Objevila se v pátek ve dvě dvacet. Tmavomodrý kabát. Vozík. „Je tady,“ řekla Jana. „Kdo?“ „Tvoje paní profesorka.“
„Učitelka.“ „Promiň.“ Jana se vůbec netvářila, že by jí to bylo líto. „Ochranka to ví.“ Ivana se otočila. „Kdo jim to řekl?“
„Tomáš.“ „Aha.“
Ivana ji sledovala. Nenáviděla se za to. Jablka. Cibule. Jogurty. Rýže.
Káva. Kuřecí stehna. Prášek na praní. U masa vzala hovězí. 268 korun. Chvíli ho držela.
Vrátila. Vzala mleté za 119. Ivana pocítila úlevu. Jako by právě prošla zkouškou. Nevěděla jakou.
U samoobslužných pokladen stál Roman z ochranky. Velký člověk, který mluvil skoro šeptem. Váchová si vybrala čtyřku. Jablka. Píp. Rýže.
Píp. Jogurty. Mleté. Píp. Káva. Píp.
Prací prášek. Píp. Ivana čekala. Všechno bylo v pořádku. Pak Váchová vzala z vozíku dvě avokáda. Rozhlédla se.
Jedno vložila do papírové tašky v kabelce. Druhé také. Bez markování. Ivaně bylo fyzicky špatně. Roman se pohnul.
„Paní.“ Váchová se otočila. „Prosím?“ „Pojďte se mnou.“ „Proč?“ „Potřebujeme zkontrolovat nákup.“
„Mám účtenku.“ „Ano.“ Roman se podíval na kabelku. Váchová se podívala také. Pak uviděla Ivanu. Tvář se jí změnila.
„Ivuško?“ Ivana si přála, aby raději řekla Hybná.
V kanceláři seděli čtyři. Roman. Tomáš. Ivana. Váchová. Na stole ležela dvě avokáda.
„Devadesát osm korun,“ řekl Tomáš. Váchová se na ně podívala. „Tak je namarkujte.“ „To nejde.“ „Proč?“ „Protože jste už prošla pokladnou.“
„Tak se vrátím.“ Tomáš si promnul kořen nosu. „Paní, vy jste je nezaplatila úmyslně?“ Váchová chvíli mlčela. Ivana doufala v ne. „Ano.“
Tomáš se opřel. „Proč?“ „Nevím.“ Ivana se na ni podívala. Váchová pokrčila rameny. „Prostě jsem je nechtěla platit.“
To bylo horší než jakékoli vysvětlení. „Tak proč jste si je vzala?“ zeptal se Roman. „Chtěla jsem je.“ „To snad chápete, že—“ „Chápu.“ „Tak proč jste—“
„Nevím.“ Poprvé za celý Ivanin život nevypadala Váchová, že má správnou odpověď.
„Stalo se to už předtím,“ řekl Tomáš. Váchová se na něj podívala. „Ano.“ Ivana zavřela oči. „Kolikrát?“ zeptal se. „Nevím.“
„Máme tři případy.“ „Tak nejméně třikrát.“ Tomáš na ni nevěřícně hleděl. Váchová sklopila oči. „Promiňte. To nebylo vtipné.“
Roman odešel. Tomáš šel zavolat vedoucímu. Ivana zůstala sama s Váchovou. „Tak,“ řekla Váchová. „Tak.“ „Ty tady pracuješ dlouho?“
„Dvanáct let.“ „To je dlouho.“ „Ano.“ „Děti?“ „Dvě.“ „Jak jsou staré?“
„Dvacet šest a dvacet tři.“ „To už je dobré.“ „V čem?“ Váchová se zamyslela. „Nevím.“ Ivana si všimla, že má na kabátě drobek.
Něco bílého. Možná mouku. Měla chuť ho sundat. Neudělala to.
„Proč to děláte?“ Váchová si sundala rukavice. Prsten s modrým kamenem pořád nosila. „Řekla jsem, že nevím.“ „Nemáte peníze?“ „Mám.“
„Kolik máte důchod?“ Váchová se na ni podívala. „To už trochu přeháníš.“ Ivana zrudla. „Promiňte.“ „Dvacet čtyři tisíc.“
„A nájem?“ „Byt je můj.“ „Dluhy?“ „Ne.“ „Tak proč?“ „Ivo.“
„Co?“ „Nemusí všechno mít příčinu, která se ti bude líbit.“ Ivana se na ni dívala. „Takže prostě kradete.“ Váchová přikývla. „Občas.“
„To je hrozný.“ „Ano.“ To Ivanu naštvalo. „A nic?“ „Co chceš?“ „Nevím.“
„Já taky ne.“
Tomáš se vrátil. Vedoucí rozhodl, že tentokrát policii volat nebudou. Váchová zaplatí zboží. Podepíše záznam. Zákaz vstupu na šest měsíců. „To nechci,“ řekla.
Tomáš se na ni podíval. „To není věrnostní program.“ Ivana se musela podívat jinam. Váchová skoro také.
Když bylo hotovo, Ivana ji doprovodila ven. „Všechno máte?“ „Asi.“ „Účtenku?“ „Ano.“ „Tašku?“
„Ano.“ Venku foukalo. Váchová si zapnula kabát. „Děkuju.“ „Za co?“ „Nevím.“
Ivana se už téměř zasmála. „Vy dneska nevíte hodně věcí.“ „Stárnutí.“ „To není omluva.“ Váchová se na ni podívala. „Dobře.“
Stála chvíli před vchodem. Lidé kolem nich tlačili vozíky. „Tobě jsem kdysi pomohla,“ řekla. Ivana ztuhla. „Ano.“ „A taky jsem to tehdy pokazila.“
Ivana nic neřekla. „S tou třídou.“ „To už je dávno.“ „To není odpověď.“ Ivana se na ni podívala. Paní učitelka se slabě usmála.
„Vidíš? Něco sis zapamatovala.“ „Byla jsem na vás naštvaná.“ „Já vím.“ „Neomluvila jste se.“ „Měla jsem pocit, že ano.“ „Řekla jste, že jste to měla říct jinak.“
Váchová přikývla. „To není omluva.“ „Ne.“ „Takže?“ Váchová si upravila tašku. „Promiň.“
Ivana čekala třicet pět let na větu, o které nevěděla, že na ni čeká. Když přišla, byla menší, než čekala. „Dobře.“ Váchová se zamračila. „Jen dobře?“ „Co mám říct?“
Váchová se začala smát. „Nic.“
Pak řekla: „A ty ses na tu ekonomku měla vykašlat.“ Ivana zavřela oči. „Ježíši.“ „Co?“ „Nic.“
„Měla jsi jít na gymnázium.“ „A pak?“ „Nevím.“ „Výborný plán.“ „Bylo ti patnáct.“ „A vy jste věděla všechno.“
„To jsem si taky myslela.“
Váchová odešla. Ivana ji sledovala k autobusové zastávce. V plátěné tašce měla dvě zaplacená avokáda.
„Tak co?“ zeptal se doma Karel. „Co co?“ „Učitelka.“ „Má zákaz.“ „A proč kradla?“ Ivana dala brambory do vody.
„Neví.“ Karel se zasmál. „Tak je senilní.“ „Není.“ „Tak lže.“ „Možná.“
„Co myslíš ty?“ Ivana zapnula sporák. „Že prostě kradla.“ „No.“ „Co no?“ „Nic.“
„To je všechno?“ „Co chceš?“ Ivana se na něj podívala. „Dneska se mě na tohle všichni ptají.“
O několik dní později našla ve schránce obálku. Bez známky. Uvnitř byla bílá kartička. Na jedné straně nic. Na druhé: Ivo,
promiň ještě jednou za tu školu. Tentokrát bez vysvětlení. A. V. Pod tím: Avokáda byla tvrdá a jedno shnilé uvnitř. Ivana kartičku položila na kuchyňský stůl. Karel ji přečetl.
„Je vtipná.“ „Někdy.“ „Necháš si to?“ „Nevím.“ „Tak to vyhoď.“ Ivana kartičku strčila do zásuvky.
O Váchové pak tři měsíce neslyšela. Až jednou jela s Karlovou matkou do nemocnice. Cestou zpět se zastavili v supermarketu na druhém konci města. Jiný řetězec. Karel čekal v autě. Ivana šla pro pečivo a prášky do myčky.
V oddělení mléčných výrobků uviděla béžový kabát. Zastavila se. Váchová.
Tentokrát měla nákupní vozík skoro plný. Ivana ji mohla oslovit. Neudělala to. Začala ji sledovat. Okamžitě věděla, že je to odporné. Přesto pokračovala.
Váchová vzala jogurty. Sýr. Máslo. Jedno máslo vložila do vozíku. Druhé do kabelky. Ivana stála deset metrů od ní.
Váchová se ani nerozhlédla.
Ivaně se rozbušilo srdce. Měla zavolat zaměstnance. Mohla dojít k Váchové. Mohla říct: Paní učitelko. Neudělala nic.
Váchová pokračovala k zelenině. Papriky. Rajčata. Pomeranče. Ivana šla za ní.
U pečiva se Váchová otočila. Uviděla ji. Obě stály mezi koblihami a rohlíky. „Ahoj,“ řekla. „Dobrý den.“ Váchová se podívala na její košík.
„Prášek do myčky?“ „Ano.“ „Je tady levnější.“ „Proto jsem tady.“ „Tak vidíš.“ Ivana se podívala na kabelku.
Váchová si toho všimla. „Co?“ „Nic.“ „Ivo.“ „Máte tam máslo.“ Ticho.
„Ano.“ „Nezaplacené.“ „Ještě jsem u pokladny nebyla.“ „Víte, jak to myslím.“ Váchová se opřela o vozík. „Ano.“
„Proč?“ „Zase?“ „Ano, zase.“ Váchová si povzdechla. „Protože jsem ho vzala.“ „To není odpověď.“
„Je.“ „Ne.“ „Dobře.“ Váchová se podívala na regál s koblihami. „Někdy mi to udělá radost.“ Ivana nevěděla, co říct.
„Co?“ „Že něco nemusím zaplatit.“ „Ale musíte.“ „Já vím.“ „Tak proč—“ „Protože celý život všechno platím.“
„Všichni celý život všechno platíme.“ „Ano.“ „Takže?“ „Nic.“
Ivana měla chuť jí vlepit facku. Ta myšlenka ji překvapila. „Vy si myslíte, že jste něco víc?“ Váchová se na ni podívala. „Ne.“ „Tak proč si můžete vzít máslo a já ne?“
„Můžeš.“ „Nemůžu.“ „Samozřejmě že můžeš.“ „Ne, nemůžu.“ Váchová přikývla. „Tak nechceš.“
Ivana se rozzuřila. „Protože nejsem zloděj.“ Váchová sklopila oči. „Ano.“ Byla to správná odpověď. Ivaně bylo ještě hůř.
„Vraťte ho.“ „Dobře.“ „Teď.“ „Ivo.“ „Teď.“ Váchová vytáhla máslo z kabelky.
Položila ho do vozíku. „Spokojená?“ „Ne.“ „To mě mrzí.“ „Nemrzí.“ „Ne.“
Dojely spolu k pokladnám. Ivana měla chuť odejít. Místo toho stála za Váchovou ve frontě. Váchová všechno vyložila. Jogurty. Sýr.
Dvě másla. Rajčata. Pečivo. Kočičí kapsičky. Káva. Pokladní markovala.
Píp. Píp. Píp. Když přišlo druhé máslo, Váchová se otočila. Podívala se na Ivanu. Nic neřekla.
Venku stály chvíli vedle sebe. „Teď už se mnou nebudeš mluvit?“ zeptala se Váchová. „Nevím.“ „To je fér.“ „Není.“ „Dobře.“
Ivana se nadechla. „Proč jste mi tehdy pomáhala?“ Váchová se zatvářila překvapeně. „Ve škole.“ „Protože jsi potřebovala místo na úkoly.“ „Jen proto?“
„Co chceš slyšet?“ Ivana nevěděla. Váchová pokračovala: „Byla jsi chytrá. Byla jsi protivná. Doma jsi měla zmatek. Měla jsem kabinet.“ „Takže nic velkého.“ „Pro tebe asi bylo.“
Ivana cítila, jak jí zvlhnou oči. To ji naštvalo. „A pro vás?“ „Byla to středa.“ Ivana se zasmála. Přes slzy.
„Vy jste hrozná.“ „Někdy.“
Váchová odjela autobusem. Ivana šla k autu. Karel seděl za volantem. „Kdes byla?“ „Potkala jsem někoho.“ „Koho?“
„Váchovou.“ „Zase kradla?“ Ivana otevřela dveře. „Jo.“ „Tak už víme, že je blbá.“ Ivana si sedla.
„Možná.“ Karel nastartoval. „Cos koupila?“ Ivana zvedla tašku. „Tablety do myčky.“ „Nic dalšího?“
„Ne.“
Doma nákup vyložila. Krabice tablet. Účtenka. Peněženka. Na dně tašky ležela malá čokoládová tyčinka. Studentská pečeť.
Mini. Ivana ji vytáhla. Chvíli na ni hleděla. Nevzpomínala si, že by ji dala do košíku. Podívala se na účtenku. Tablety.
Nic dalšího.
„Karle.“ „Hm?“ „Kupoval jsi tohle?“ Ukázala čokoládu. „Ne.“ „Tvoje máma?“
„Jak to mám vědět?“ „Byla celou dobu v autě.“ „Tak asi ne.“ Ivana držela tyčinku. Musela ji někde vzít. Možná u pokladny.
Možná ji měla v ruce a automaticky ji strčila do tašky. Možná tam spadla. To bylo hloupé. Čokolády nepadají lidem samy do nákupních tašek. „Kolik stojí?“ zeptal se Karel. „Nevím.“
„Tak ji sněz.“ Ivana se na něj podívala. „Není zaplacená.“ Karel se zasmál. „Tak ji zítra vrať.“ „Je to na druhém konci města.“
„Tak jim pošli třicet korun.“ „Jak?“ „Nevím.“ Ivana se na tyčinku podívala. „Co mám dělat?“ Karel otevřel lednici.
„Ty se ptáš mě?“ „Ano.“ „Po tom všem?“ „Po čem?“ „Nevím, ale vypadá to důležitě.“
Ivana položila čokoládu na kuchyňskou linku. Nejedla ji. Nevyhodila ji. Další den tam pořád byla. Třetí den také. Karel kolem ní při vaření posouval sůl.
„Jak dlouho to tady bude?“ „Nevím.“ „Tak ji dej dětem.“ „Je jim přes dvacet.“ „Tak ji dej mně.“ „Ne.“
„Proč?“ „Protože není naše.“ Karel se na ni podíval. „Je u nás tři dny.“
Po týdnu vzala Ivana čokoládu do práce. Položila ji do skříňky. Nevěděla proč. Možná ji chtěla vyhodit. Možná sníst. Možná ji potřebovala mít někde, kde nebyla doma.
Jana ji jednou viděla. „To je tvoje?“ „Ne.“ „Tak si můžu vzít?“ Ivana zavřela skříňku. „Ne.“
„Tak čí je?“ „Nevím.“ Jana se začala smát. „Ty jsi poslední dobou fakt divná.“ „To mi říkají.“
Za další týden Váchová zavolala. Ivana nevěděla, odkud má číslo. Pak si vzpomněla, že jí kdysi dala mobil kvůli jedné školní akci. Před dvaceti lety. Možná ho měla pořád. „Ano?“
„Ivo?“ „Ano.“ „Tady Váchová.“ „Já vím.“ „Jak to víš?“ „Máte stejné číslo.“
„To je asi ta konzervativnost.“ Ivana čekala. „Co potřebujete?“ „Nic.“ „Tak proč voláte?“ „Napadlo mě, že jsem ti minule neřekla jednu věc.“
Ivana si sedla na lavičku před šatnou. „Jakou?“ „To máslo jsem potom zaplatila.“ „Já vím. Viděla jsem vás.“ „Ano.“ Ticho.
„Tak co jste mi neřekla?“ „Že jsem ho stejně nechtěla.“ Ivana zavřela oči. „Cože?“ „Měla jsem doma dvě.“ „Tak proč jste ho kradla?“
„Nevím.“ Ivana začala smát. Nemohla přestat. „Co je?“ zeptala se Váchová. „Nic.“ „Tak proč se směješ?“
„Protože já mám ve skříňce ukradenou čokoládu.“ Na druhé straně bylo ticho. „Úmyslně?“ „Ne.“ „Tak není ukradená.“ „Je nezaplacená.“
„To není totéž.“ Ivana se přestala smát. „Je.“ „Není.“ „Paní učitelko.“ „Ivo.“
„Jaký je rozdíl?“ Váchová chvíli mlčela. „Úmysl.“ „A výsledek?“ „Taky.“ „Takže?“
„Nevím.“
Ivana se znovu rozesmála. Váchová také. Pak řekla: „Sněz ji.“ „To neudělám.“ „Tak ji vyhoď.“
„To je ještě horší.“ „Tak ji vrať.“ „Je to třicet kilometrů.“ „Tak vidíš.“ „Co vidím?“ „Že morálka je často logistický problém.“
„To je strašná věta.“ „Já vím.“
Večer čokoládu vzala ze skříňky. Rozbalila ji. Ulomila jeden čtvereček. Pak další. Byla trochu oschlá. „Nic moc,“ řekla Jana.
Ivana se otočila. „Ty chceš?“ „Když není tvoje.“ Ivana jí podala půlku. Jana si vzala. „Díky.“
„Není zač.“ „Kdes ji vzala?“ Ivana strčila poslední kousek do pusy. „V obchodě.“ Jana čekala. Ivana nic dalšího neřekla.
