Článek
Marcela chtěla všechny papíry srovnat a položit vedle tiskárny. Pak uviděla částku. 148 500 Kč Chvíli si myslela, že je to ročně. Potom se podívala ještě jednou. Hrubá měsíční mzda. Pod tím další řádky.
Bonus. Auto. Penzijní spoření. Cafeteria. Marcela držela papír v žluté gumové rukavici. Minulý měsíc měla 27 800 hrubého.
Pracovala ovšem pro externí úklidovou společnost, takže technicky vzato David nebyl její kolega. Technicky vzato tedy možná nebylo správné dělit 148 500 číslem 27 800. Stejně to později udělala.
Davida znala osm let. Neznala ho tak, aby mu mohla zavolat. Neměla jeho číslo. Nevěděla, kde bydlí. Nevěděla, jestli má sourozence. Ale věděla, že si z každého banánu odtrhne černou špičku a nechá ji na stole.
Věděla, že olizuje víčka od jogurtů. Že je potom zmáčkne do kuličky. Že měl jednu zimu silné lupy. Že používal nikotinové sáčky, půl roku je nepoužíval a potom znovu začal. Že ve středu často jedl sushi. Že nesnáší hruškový čaj, protože sáčky s ním zůstávaly v kuchyňce jako poslední.
A že neuměl odnést hrnek. Vedle jeho monitoru byla už několik let kartička: PLEASE TAKE YOUR MUGS TO THE KITCHEN :) David pravidelně nechával hrnek deset centimetrů od ní. Marcela ho odnášela.
Výplatnici položila lícem dolů. Setřela tiskárnu. Vysypala koš. Vrátila se. Otočila papír. 148 500.
„Ježíši Kriste.“ „Co?“ Marcela sebou trhla. Ve dveřích stála Renata. Bylo jí šedesát jedna a horní zuby měla udělané v Maďarsku. „Nic.“
„Cos našla?“ „Nic.“ „Tak proč Ježíš Kristus?“ Marcela na papír položila jídelníček. „Protože tady zase nechali bordel.“ Renata se rozhlédla.
„Tady nechávají bordel každý den.“ „Tak dneska větší.“ Renata přišla blíž. Marcela udělala něco, co původně udělat nechtěla. „Kolik myslíš, že tady bere ten David?“ „Kterej?“
„Konečný.“ „Nevím. Padesát?“ Marcela se usmála. „Víc.“ „Sedmdesát.“ „Víc.“
„Sto?“ Marcela si užívala její obličej. Toho se později styděla víc než toho, že papír odnesla. „Sto čtyřicet osm a půl.“ Renata se rozesmála. „Hovno.“
Marcela zvedla jídelníček. Renata přistoupila. „Ty vole.“ Stály obě u tiskárny a dívaly se na cizí plat. „Za měsíc?“ „Jo.“
„Co dělá?“ Marcela papír znovu zakryla. „Nevím.“
Do konce směny už to věděla Jana z přízemí. Marcela neřekla Janě nic. Řekla to Renata. Renata řekla Janě. „Fakt sto padesát?“ zeptala se Jana ve výtahu. „Kdo?“
„Ten manažer.“ „Jak to mám vědět?“ Jana se usmála. „Renata říkala, že jsi našla výplatnici.“ „Renata toho říká.“ Dveře výtahu se otevřely.
„Sto padesát,“ zopakovala Jana. Marcela vystoupila. „Sto čtyřicet osm.“ Řekla to automaticky. Jana se začala smát.
Ve 21:15 výplatnici složila napůl. Pak ještě jednou. Strčila ji do kapsy zástěry. U recepce stál uzamčený box na citlivé dokumenty. Minula ho.
Petr už ležel. „Sto čtyřicet osm tisíc.“ Odložil telefon. „Co?“ „Měsíčně.“ „Kdo?“
„Jeden u nás.“ „Ředitel?“ „Ne.“ „Co dělá?“ Marcela chvíli přemýšlela. „Je vedoucí.“
„Čeho?“ „Nějakého týmu.“ „Takže nevíš.“ „Vím, co dělá večer.“ „Co?“ „Nechá mi hrnek na stole.“
Petr se znovu podíval do telefonu. „Tak mu ho tam nech.“ „Nemůžu.“ „Proč?“ „Protože je to moje práce.“ „Tak nevím, co chceš.“
„Já nic nechci.“ „Tak proč mi říkáš jeho plat?“ Marcela zhasla lampičku. „Protože je to zajímavý.“ Ve tmě Petr řekl: „Pro koho?“
Druhý den Davidův hrnek neodnesla. Modrý. Firemní logo. Na druhé straně: MAKE IT HAPPEN Na dně byla zaschlá pěna.
Marcela vysypala koš. Utřela monitor. Stůl otřela kolem hrnku. Hrnku se nedotkla. Bylo to dětinské. Právě proto jí to na chvíli udělalo dobře.
Ve čtvrtek tam byl hrnek pořád. Vedle něj druhý. Oba nechala. V pátek byly tři. David v kanceláři nebyl. Na monitoru měl fotografii hor.
Marcela se na tři hrnky chvíli dívala. Tři špinavé hrnky. Sto čtyřicet osm tisíc. Připadalo jí, že spolu ty dvě informace souvisejí. Kdyby se jí někdo zeptal jak, nedokázala by odpovědět.
V pondělí byly hrnky pryč. Na monitoru se objevil lístek: Prosím při úklidu odnášet i použité nádobí. Díky! ❤️ Marcela ho přečetla dvakrát. Písmo nebylo Davidovo. Jeho poznala.
Měl malé hranaté „a“. Strhla lístek. Zmačkala ho. Pak ho narovnala. Nalepila zpět. Srdíčko bylo trochu pomačkané.
Marcela lidem v kanceláři přidělovala jména. Pán s arašídy. Dvě coly zero. Rostlina. Slečna, co brečí na záchodě. Ponožky.
Ponožky byl muž, který měl v šuplíku nejméně šest párů náhradních ponožek. Marcela to zjistila, protože jednou nechal zásuvku otevřenou. Nevěděla, proč někdo potřebuje v kanceláři šest párů ponožek. Jednou ji napadlo, že možná sportuje. Pak zjistila, že výtahem jezdí i jedno patro. Rostlina měla na stole šest květin a jednou nechala lístek: Prosím listy neotírat, jsou ošetřené speciálním přípravkem.
Marcela je od té chvíle neotírala. Dvě coly zero vyhazovala dvě plechovky denně do směsného odpadu, přestože koš na kov stál tři metry od ní. Pán s arašídy jedl nad klávesnicí. Když ji Marcela jednou obrátila, vypadlo tolik slupek, že chvíli přemýšlela, jestli tam nebydlí myš. David žádné jiné jméno neměl. Byl David.
Před osmi lety byl nový. Seděl mezi ostatními. Jednou zůstal dlouho. Marcela vysávala vedle. „Promiňte.“ Vypnula vysavač.
„Ano?“ „Nevíte, kde jsou pytle do koše?“ „Na co?“ Ukázal na přeplněný koš. „Já vám ho vysypu.“ „Ne, to je dobrý.“
„Od toho jsem tady.“ „Já vím, ale nemusíte.“ Vysypala ho. „Děkuju.“ „Není zač.“ „Já jsem David.“
Podal jí ruku. „Marcela.“ „Těší mě.“ Od té doby si její jméno několik let nepamatoval.
Výplatnici schovala doma do zásuvky s utěrkami. Jednou ji našel Petr. „Tys ji ukradla?“ „Ne.“ „Jak se dostala sem?“ „Byla na tiskárně.“
„Tak proč je doma?“ „Nevím.“ Petr papír rozložil. „A ještě má bonus.“ „Já vím.“ „Takže jsi ho celý prostudovala.“
„Ne.“ Petr se na ni podíval. „Marcelo.“ „Jen jsem se podívala.“ „A pak sis ho odnesla domů.“ Vzala mu papír.
„Dej to sem.“ „Je to jeho výplatnice.“ „Já vím.“ „Tak proč se tváříš, jako kdyby byla tvoje?“ Marcela papír znovu složila. „Protože jsem ji našla.“
Petr se zasmál. „Tak kdybys našla jeho občanku, taky je tvoje?“ „Ne.“ „Tak vidíš.“ Marcela zásuvku zavřela o něco silněji, než bylo nutné.
O několik dní později volala dcera Klára. „Mami, nemohla bys v sobotu přijít na dvě hodiny k Matymu?“ „Proč?“ „Máme s Tomášem rezervaci.“ „Kam?“ „Do sauny.“
„Vy potřebujete oba do sauny?“ „Ano, mami. To je většinou princip.“ Marcela se usmála. „Já v sobotu chtěla umýt okna.“ „Tak je umyj v neděli.“ „V neděli jsme u vašich.“
„Tak příští týden.“ Marcela chvíli mlčela. „Dobře.“ „Díky.“ Klára pracovala v bance. Jednou řekla, že bere šedesát dva tisíc.
Marcela si tehdy myslela, že je to strašně moc. Teď jí to nepřipadalo skoro nic. „Kolik vlastně bere Tomáš?“ „Cože?“ „Nic.“ „Proč se ptáš?“
„Jen tak.“ „Mami.“ „Tak se neptám.“
Do práce přišla vedoucí úklidu paní Malá. „Je stížnost z pátého patra.“ „Na co?“ „Nádobí.“ „Aha.“ „Některé hrnky zůstaly několik dní na stolech.“
„To je možné.“ Paní Malá zvedla obočí. „Proč?“ Marcela se opřela o mop. „Protože všude mají cedule, že si každý má nádobí odnášet sám.“ „Ve smlouvě je odnášení nádobí.“
„Tak proč mají cedule?“ „To nevím.“ „Já taky ne.“ „Marcelo.“ „Ano.“ „Odnášejte hrnky.“
„Dobře.“ „Je v tom nějaký problém?“ Marcela chtěla říct ano. Místo toho řekla: „Ne.“ Ten večer odnesla sedmnáct.
David měl dva.
„Sto padesát,“ řekla Renata, když je nesly spolu. „Sto čtyřicet osm.“ „Já to zaokrouhluju.“ „Nezaokrouhluj.“ „Proč?“ „Protože to není přesný.“
Renata se zastavila. „Ty ho bráníš?“ „Koho?“ „Toho svýho Davida.“ „Není můj.“ „Já jen že už všichni říkají sto padesát.“
Marcela položila hrnek do myčky. „Kdo všichni?“ „Holky.“ „Jaký holky?“ „Z úklidu.“ „Proč jim to říkáš?“
Renata se zatvářila překvapeně. „Tys to řekla mně.“ „Tobě.“ „A já to nemohla říct dál?“ Marcela otevřela myčku. „Ne.“
Renata se začala smát. „Aha. Tak promiň, paní GDPR.“
Za týden už David nebyl David. Když šly uklízečky přes páté patro, Jana řekla: „Tady sedí těch sto padesát?“ Marcela cítila horko v obličeji. „Jmenuje se David.“ Jana se rozesmála.
„Ty vole, tak pardon.“
Jednou v lednu zůstal David dlouho. Marcela ho viděla se sluchátky. Šla nejdřív jinam. Když se vrátila, pořád tam byl. „Můžu vysát?“ Sundal si sluchátka.
„Jasně.“ Po chvíli ji zastavil. „Promiňte. Neviděla jste malou černou krabičku?“ „Jakou?“ „Od sluchátek.“ „Ne.“
„Někam jsem ji položil.“ „Do koše?“ David se podíval pod stůl. „Doufám, že ne.“ Marcela vytáhla pytel. „Ne, ne, to nemusíte.“
„Když jste ji vyhodil, tak musím.“ „Stála asi pět tisíc.“ Marcela se na něj podívala. „Krabička?“ „I se sluchátky.“ „Aha.“
Prohrabávala ubrousky, papírové kelímky a obal od sushi. Krabičku našla. „Tady.“ „Super. Děkuju.“ „Není zač.“ David chvíli váhal.
„Vy jste… promiňte.“ Marcela čekala. „Jméno.“ „Marcela.“ „Jasně. Marcela.“ Usmál se.
„David.“ „Já vím.“ Zasmál se. Marcela ne.
Doma položila vedle sebe svoji pásku a jeho. Vytáhla kalkulačku. 148 500 : 27 800. 5,341726619 Petr prošel kolem. „Co děláš?“
„Nic.“ Podíval se. „Ježíši.“ „Co?“ „Ty to fakt počítáš.“ „Jen mě to zajímalo.“
„Pět celých tři.“ „Vidím.“ Petr otevřel lednici. „Víš, že to neznamená, že je pětkrát lepší člověk.“ „To jsem neřekla.“ „Tak proč to dělíš?“
Marcela položila telefon. „Nevím.“ Petr vytáhl pivo. „Lidi nejdou dělit.“ „Ty jsi měl dneska šlofíka?“ „Dvě hodiny.“
„Je to poznat.“
Na jaře dostali zaměstnanci nové hrnky. Bílé. Každý měl na boku jedno firemní slovo. COURAGE OWNERSHIP TOGETHER
RESPECT David dostal RESPECT. První večer ho nechal na stole. Marcela ho odnesla.
Začala vidět ceny všude. Víno po poradě: 1 290. Krém v koupelně: 2 400. Taxi z účtenky: 786. Boty v krabici pod stolem: 5 990. Objednávka na občerstvení: 43 600.
Přestalo ji to šokovat. Začalo ji to bavit. Renata jednou vytáhla z koše téměř plnou krabičku drahého čaje. „Beru.“ „To nemůžeš.“ „Je zavřený.“
„Je z koše.“ „Proto ho beru. Kdyby nebyl v koši, byla by to krádež.“ „Tohle je taky krádež.“ Renata se zamyslela. „Tak malá.“ Čaj si vzala.
Marcela se na ni dívala. „Co?“ „Nic.“ „Ty sis odnesla výplatnici.“ „To je něco jiného.“ „Jasně.“
V květnu měla firma dvacet let. V atriu bylo pódium, prosecco, víno a malé hamburgery napíchnuté na dřevěných špejlích. Úklid měl začít v osm. V osm se pořád slavilo. „Počkáme,“ řekla Renata. „Máme začít.“
„Tak začni.“ Marcela vzala pytel a prošla mezi lidmi. Nikdo jí nevěnoval pozornost. Na pódiu stál generální ředitel. „Naše firma jsou lidé.“ Marcela se sehnula pro ubrousek.
„Každý člověk, který se podílí na našem úspěchu.“ Zvedla plastovou sklenici. „Bez ohledu na jeho pozici.“ Renata do ní zezadu narazila vozíkem. „Uhni.“ „Au.“
„Tak nestůj uprostřed.“ Na pódiu ředitel řekl: „Respekt není pouze slovo.“ Renata se podívala na Marcelu. „Sto padesát.“ Marcela se začala smát.
„Drž hubu.“ Musely na chvíli odejít.
Po oslavě našla u Davida obálku. Byla otevřená. DĚKUJEME ZA 10 LET S NÁMI. Uvnitř poukaz na víkendový pobyt za dvanáct tisíc. Marcela si vzpomněla, co dostala ke svým deseti letům. Deštník.
Červený. Logo úklidové firmy bylo přes dva díly. Po třech měsících se jeden drát zlomil. Nosila ho ještě dva roky, protože zbytek fungoval.
„Víš, co jsme dostali za deset let?“ zeptala se doma Petra. „Co?“ „Deštník.“ „Já vím.“ „A on víkend za dvanáct tisíc.“ Petr dál loupal brambory.
„Kdo?“ „David.“ „Ten plat?“ „David.“ „Já už se v něm ztrácím.“ „Co?“
„Jestli je to člověk, nebo jednotka.“ Marcela se na něj podívala. „Co to zase meleš?“ Petr pokrčil rameny. „Dřív jsi říkala ten z práce. Teď je všechno David.“
Druhý den zavolala Klára. „Mami, můžeš ve čtvrtek vyzvednout Matyho?“ „Můžu.“ „My máme oba práci.“ „Já taky.“ „Já vím, ale ty jdeš až odpoledne.“
Marcela okamžitě řekla: „Já nemám práci až odpoledne. Já pracuju odpoledne.“ Na druhém konci bylo ticho. „Tak jsem to myslela.“ „Ne, nemyslela.“ „Mami, co ti je?“
„Nic.“ „Jestli nemůžeš, tak řekni.“ Marcela stála v kuchyni s telefonem u ucha. „Kolik bereš?“ „Cože?“ „V práci.“
„Proč?“ „Jen mě to zajímá.“ „Mami, co to má společného s Matym?“ „Nic.“ „Tak proč se ptáš?“ Marcela najednou slyšela sama sebe.
„Nevím.“ Klára chvíli mlčela. „Asi šedesát osm.“ Marcela před rokem považovala šedesát osm tisíc za téměř neslušné peníze. Teď si v hlavě okamžitě řekla: ani půlka Davida.
Lekla se toho.
V červnu se David přestěhoval do skleněné kanceláře. Marcela první večer utírala prach po montáži. Na parapetu byla fotografie. David. Žena. Asi čtyřletá holčička s nafukovacím plameňákem.
Marcela se zastavila. Nevěděla, že má dítě. Pocítila něco směšného. Skoro zradu. Osm let mu vysypávala koš. Znala jeho banány.
Lupy. Jogurty. Sushi. Hrnky. A nevěděla, že má dceru.
O několik týdnů později žena z fotografie zmizela. Zůstala jen holčička. Marcela si toho všimla během vteřiny. Naštvalo ji, že si toho všimla.
David začal zůstávat večer. Koš byl plný krabiček od hotového jídla. Jednou v něm byla účtenka z lékárny. Dětský sirup. Paracetamol. Nosní sprej.
Marcela papír otočila cenami dolů. Ani to nepomohlo. Viděla je předtím. 289. 290. 291.
Jednoho večera seděl David sám v kuchyňce. Bez saka. Hlavu měl v rukách. Marcela přišla s vozíkem. „Promiňte.“ Zvedl hlavu.
„Ne. V pohodě.“ „Potřebuju koš.“ „Jasně.“ Uhnul. Marcela vytáhla pytel. „Dneska je toho nějak moc,“ řekl.
Nevěděla, jestli má odpovědět. „Čeho?“ „Všeho.“ „Jo.“ Chvíli mlčeli. „Vy máte děti?“
„Dceru.“ „Kolik?“ „Třicet tři.“ David se usmál. „Tak to už musí být jednodušší.“ Marcela se zasmála.
„Ne.“ David také. „Moje má čtyři.“ „To je ale momentálně horší.“ „Jo.“ „Přejde to.“
„Kdy?“ Marcela zavázala pytel. „Nevím. Já ještě čekám.“ Zasmál se. Potom se podíval na její vozík. „Já vám vlastně dlužím omluvu.“
Marcela ztuhla. „Za co?“ „Hrnky.“ „Aha.“ „Já je pořád nechávám.“ „Jo.“
„A vy je pak musíte odnášet.“ „Jo.“ „Pokusím se polepšit.“ „To říkáte osm let.“ David přestal usmívat. „Osm?“
„Přibližně.“ „Vy jste tady osm let?“ Marcela na něj hleděla. „Jo.“ „To jsem nevěděl.“ „Já jo.“
Druhý den žádný hrnek nezůstal. Ani další. V pátek tam byl jeden. Prázdný. Vedle něj lístek. Díky, Marcelo.
Marcela se usmála. Potom se rozčílila. Ta dvě hnutí byla tak rychle za sebou, že chvíli nevěděla, které bylo první. Lístek strčila do kapsy.
Doma ho dala do zásuvky. Vedle výplatnice. Petr zásuvku otevřel při hledání baterií. „Co je tohle?“ „Nic.“ Přečetl lístek.
Pak našel druhý papír. „Ty si ho sbíráš?“ Marcela se rozesmála. „Ježíši.“ „Co? Máš jeho plat a vzkaz.“ „Nebuď debil.“
„Já nic neříkám.“ „Říkáš.“ „Jen že je to zvláštní.“ Marcela vzala výplatnici. „To jo.“ Poprvé s ním souhlasila.
V práci ji měla tři dny v kabelce. Každý večer minula skartovací box. Nedokázala ji vyhodit. Ne proto, že by Davidův plat potřebovala znát. Znala ho zpaměti.
Jednou potkala Janu u výtahu. „Tak co sto padesát?“ Marcela se zamračila. „Co?“ „David.“ „Nevím.“
„Prej se rozvádí.“ Marcela cítila, jak se jí sevřel žaludek. „Kdo ti to řekl?“ „Nevím. Holky.“ „Jaký holky?“ „Prostě se to říká.“
„A proč se o něm vůbec bavíte?“ Jana se na ni podívala. „Protože jsi nám řekla, kolik bere.“ „Já vám nic neřekla.“ „Renata.“ „To není já.“
„Ale ona to věděla od tebe.“ Dveře se otevřely. Jana nastoupila. „Tak čau.“ Marcela zůstala venku.
Večer zašla za Renatou. „Říkala jsi jim, že se rozvádí?“ „Kdo?“ „David.“ „Já nevím, že se rozvádí.“ „Jana to říkala.“
„Tak se asi rozvádí.“ „Ale odkud to ví?“ Renata pokrčila rameny. „Z práce.“ „My tam nepracujeme.“ Renata se rozhlédla po chodbě.
„A kde jsme?“ Marcela mlčela.
Ta věta ji štvala celé odpoledne. My tam nepracujeme. Technicky pracovala pro jinou firmu. Na recepci měla kartu s jinou barvou. Na vánoční večírek zaměstnanců nebyla pozvaná. Když měla jejich firma výročí, uklízela po něm.
Ale osm let večer otevírala jejich kanceláře. Znala vypínače. Věděla, které dveře vržou. Které záchody se ucpávají. Kdo nechává bordel. Kdo pláče.
Kdo změnil fotku na stole. Byla tam víc večerů než většina z nich. A přesto Renatě řekla: „Víš, jak jsem to myslela.“ „Nevím.“
Davidův plat přestal být tajemství. To už Marcela nezměnila. Jednou zaslechla dvě uklízečky. „Ten bere těch sto padesát.“ „Kterej?“ „Támhle.“
Marcela se otočila. David šel chodbou. Nevěděl nic. Nesl notebook a bílý hrnek. RESPECT. Marcela cítila hanbu tak fyzicky, jako kdyby ho svlékla.
Večer mzdový list skartovala. Bez obřadu. Strčila ho do modrého boxu. Papír se jí zachytil za rukavici. „Do prdele.“ Zatáhla.
Zmizel. Čekala, jestli ucítí úlevu. Nic. Číslo zůstalo. 148 500.
Na podzim firma změnila pravidla stolů. Ne úplně čisté stoly, jak se Marcela nejdřív lekla. Spíš méně věcí. Dokumenty zamykat. Nádobí odnášet. Osobní předměty pokud možno uklidit.
„Kdyby to dodržovali, tak přijdeme o práci,“ řekla Renata. „Neboj.“ Měla pravdu. Nedodržovali.
David dál občas nechával hrnek. Méně často. Fotografie dcery se vrátila na parapet. Bez ženy. Jednoho večera tam byl ještě dětský výkres. Tři postavy.
Jedna velká. Jedna malá. Jedna stranou. Marcela se přistihla, že se snaží poznat, kdo je kdo. Otočila výkres obrázkem ke zdi. Pak se zastyděla a vrátila ho.
Klára měla v listopadu narozeniny. Sešli se u nich doma. Tomáš otevřel víno. Petr přinesl chlebíčky. Maty rozházel po podlaze stavebnici. Klára dostala od Tomáše malé zlaté náušnice.
„Ty musely stát ranec,“ řekla Marcela. Klára zvedla oči. „Mami.“ „Co?“ „Nemusíš u všeho řešit cenu.“ „Já nic neřeším.“
„Poslední dobou jo.“ Marcela se podívala na Petra. Petr se začal intenzivně věnovat chlebíčku. „Kolik stály?“ zeptala se Marcela. Tomáš se zasmál. „Neříkej jí to.“
„Proč?“ „Protože tě pak vydělí svojí výplatou,“ řekl Petr. Na chvíli bylo ticho. Pak se všichni začali smát. I Marcela. Smála se nejvíc.
Protože kdyby přestala, možná by ji to bolelo.
V prosinci dostali uklízeči od klienta vánoční balíčky. Papírová taška. Uvnitř káva. Čokoláda. Víno. A kartička:
DĚKUJEME, ŽE SE O NÁS STARÁTE. „To je hezký,“ řekla Renata. Marcela otočila víno. Na zadní straně nebyla cena. „Co hledáš?“ „Nic.“
Renata sáhla do svojí tašky. „Já mám bílý.“ „Já červený.“ „Vyměníme?“ „Ne.“ „Tak proč se na něj tváříš?“
Marcela vložila láhev zpátky. „Jen jsem chtěla vědět, kolik stojí.“ Renata se zasmála. „Ty jsi fakt nemocná.“ „Asi jo.“
Krátce před Vánoci zůstal David zase večer. Marcela uklízela jeho kancelář. „Marcelo?“ „Ano?“ „Můžu se na něco zeptat?“ „Můžete.“
„Vy jste někdy našla na tiskárně nějaké moje papíry?“ Marcela se přestala hýbat. Měla v ruce hadřík. „Jaké?“ „Nevím.“ „Tak jak to mám vědět?“
David se usmál. „To máte pravdu.“ Marcela cítila, jak jí buší srdce. „Proč?“ „Ale nic. Před časem se tady nějak rozneslo, kolik beru.“ Marcela se na něj podívala.
„A kolik berete?“ David se zasmál. „Tak nic.“ „Já to nevím.“ Řekla to rychle. Příliš rychle.
David na ni chvíli hleděl. Pak přikývl. „Dobře.“
Marcela ten večer doma nemohla usnout. Petr spal. V jednu vstala. Šla do kuchyně. Otevřela zásuvku. Výplatnice už tam nebyla.
Zůstal jen lístek. Díky, Marcelo. Vzala ho. Roztrhla. Vyhodila do koše. Potom ho zase vytáhla.
Byl mastný od něčeho, co Petr vyhodil po večeři. „Ježíši.“ Utřela ho. Položila na linku. Ráno ho nechala ležet.
Další večer Davidův stůl uklidila jako vždycky. Hrnek. Koš. Prach. Pod stolem našla jednu dětskou ponožku. Růžovou.
Měla na sobě malého jednorožce. Marcela ji zvedla. Nejspíš vypadla z tašky. Položila ji na stůl. Pak ji zase vzala. Podle pravidel neměla přesouvat osobní věci.
Podle pravidel ale také dětské ponožky nepatřily na podlahu. Nakonec ji položila na klávesnici.
David přišel právě ve chvíli, kdy odcházela. „To je naše.“ Ukázal na ponožku. „Myslela jsem si.“ „Hledáme ji asi tři týdny.“ Marcela se zasmála.
„Tady byla.“ „Jak se dostala sem?“ „Nevím.“ David ponožku vzal. Byla menší než jeho dlaň. „Díky.“
„Není zač.“ „Tohle doma ocení.“ Marcela už chtěla odejít. Pak David řekl: „A mimochodem.“ Otočila se.
„Já vím, že to asi nebylo schválně.“ Marcela cítila, jak se jí stáhne žaludek. „Co?“ David se podíval na ponožku. „Ten plat.“ Marcela nic neřekla.
„To je jedno.“ „Není.“ „Už je.“ „Já jsem to našla.“ „Myslel jsem si.“ „Bylo to na tiskárně.“
„Jo.“ „Neměla jsem to číst.“ David pokrčil rameny. „Asi ne.“ Marcela čekala, že jí to usnadní. Neusnadnil.
„A neměla jsem to nikomu říkat.“ „Asi taky ne.“ „Řekla jsem to jedné ženské.“ „A ta jedné další.“ „Asi.“ David se usmál.
„To už znám.“ Marcela držela hadřík oběma rukama. „Promiňte.“ „Dobře.“ To bylo všechno. Žádné to se nic nestalo.
Žádné chápu vás. Jen dobře. Marcele se ulevilo. A zároveň ji to naštvalo.
David zvedl ponožku. „Moje dcera bude mít radost.“ „Kvůli jedné ponožce?“ „Má druhou.“ „Tak to jo.“ „Tři týdny ji nosím v batohu.“
Marcela se rozesmála. „Co?“ „Nic.“ „Proč?“ „Jen že já taky schovávám věci.“ David se na ni podíval.
Marcela si vzpomněla na výplatnici a lístek. „Ale už ne.“ „Tak to jste lepší než my.“ „Kdo my?“ Ukázal ponožku. „Koneční.“
V lednu byla na Davidově stole nová fotografie. On a dcera na sněhu. Žádná žena. Marcela ji viděla. Nevymýšlela si k ní nic. Aspoň první večer ne.
Druhý večer si všimla, že David má na hlavě stejnou čepici jako před pěti lety. Třetí večer ji napadlo, že dcera vypadá mnohem větší. Pak si uvědomila, že fotografie možná není nová. Nevěděla. Bylo příjemné něco nevědět.
Jednoho čtvrtka nechal na stole hrnek. RESPECT. Na dně trochu kávy. Marcela ho vzala. Došla do kuchyňky. Vložila ho do myčky.
Vedle stály čtyři další. COURAGE. TOGETHER. OWNERSHIP. A ještě jeden RESPECT. Nevěděla, čí je který.
To ji rozesmálo. Renata přišla s pytlem. „Co je?“ „Nic.“ „Tak proč se směješ?“ Marcela zavřela myčku.
„Nevím.“ Renata se na ni podívala. „Ty jsi poslední dobou nějaká divná.“ „To už jsi říkala.“ „Jo.“ Šly spolu k výtahu.
Před dveřmi stál nový zaměstnanec. Mladý kluk. S firemní kartou. Podíval se na ně. „Dobrý večer.“ „Dobrý,“ řekla Renata.
„Dobrý,“ řekla Marcela. Dveře se otevřely. Nastoupili všichni tři. Kluk zmáčkl přízemí. „Vy jste tady nové?“ zeptal se. Renata se okamžitě podívala na Marcelu.
Marcela cítila, že se jí začíná chtít smát. „Já jo,“ řekla Renata. „Jenom dvanáct let.“ Kluk zrudl. „Promiňte.“ Marcela ho zachránila. „Já jsem tu osm.“
„Aha.“ Výtah jel dolů. Bylo ticho. Pak se Renata zeptala: „A kolik bereš?“ Marcela ji praštila loktem.
Kluk vykulil oči. Renata se začala smát. Marcela taky. Smály se až do přízemí. Když se dveře otevřely, Marcela musela rukou přidržet pytel, protože se jí sesunul z vozíku. Kluk jí ho automaticky pomohl zvednout.
„Díky,“ řekla. „Není zač.“ Pak odešel. Renata se za ním podívala. „Tak kolik myslíš?“ Marcela zatlačila vozík směrem ke skladu.
„Nevím.“ „Čtyřicet?“ „Nevím.“ „Padesát?“ Marcela otevřela dveře. „Renato.“
„Co?“ „Drž hubu.“ Renata se rozesmála. Marcela také. V kapse zástěry měla čtyři koruny, klíč od skladu a jeden hruškový čaj, který si vzala z kuchyňky, protože ho stejně nikdo nepil. Doma ho potom udělala Petrovi.
„Co to je?“ zeptal se po prvním loku. „Hruška.“ „To je hnusný.“ „Já vím.“ „Tak proč jsi mi to udělala?“ Marcela si sedla naproti němu.
„Protože byl zadarmo.“ Petr se na ni chvíli díval. Pak čaj dopil.
