Článek
A já mám poprvé od našeho rozchodu pocit, že o Bruna opravdu přijdu. S Tomášem jsme spolu byli skoro deset let. Děti jsme neměli a Bruna jsme si pořídili jako malé štěně. Dnes je mu osm let a možná to bude znít přehnaně, ale dlouho byl něco jako naše malé společné dítě.
Když jsme se rozešli, kvůli majetku jsme se skoro nehádali. Tomáš si vzal auto, já zůstala v bytě, nábytek jsme rozdělili během jednoho odpoledne.
U Bruna to nešlo.
Nakonec jsme se domluvili na střídání po týdnu. Každou neděli večer putoval z jedné domácnosti do druhé se svojí dekou, granulemi a léky na klouby.
Kamarádi si z nás dělali legraci, že máme střídavou péči jako rozvedení rodiče. Mně to ale přišlo normální. Oba jsme ho měli rádi a ani jeden se ho nechtěl vzdát.
Takhle jsme fungovali skoro dva roky.
Pak si Tomáš našel Elišku.
Poprvé jsem ji viděla právě při předávání psa. Byla milá, pohladila Bruna a já odcházela s pocitem, že je vlastně dobře, že Tomáš někoho má.
Jenže asi před třemi měsíci mi přestal posílat fotky Bruna. Potom už mě nenechal chodit nahoru do jejich domu a začal mi psa předávat na ulici. Nakonec minulou neděli řekl, že si musíme promluvit.
„Elišce tohle střídání vadí.“
Zeptala jsem se, co jí na něm vadí.
„Asi hlavně to, že se kvůli Brunovi pořád vídáme.“
Musela jsem se smát. Jednou týdně si přece předáme psa a během deseti minut jdeme každý domů.
Tomáš se ale zatvářil tak, že jsem přestala.
Připomněl mi, že když měl Bruno v zimě střevní potíže, volala jsem mu skoro o půlnoci. V létě jsme spolu jeli na veterinu a před měsícem jsem mu poslala asi deset fotek z výletu.
„No a? Je to taky tvůj pes,“ řekla jsem.
„Jenže ty mi neposíláš jen informace, jestli jedl.“
To mě naštvalo.
Pak jsem si ale doma otevřela naši konverzaci a musela jsem si přiznat, že má trochu pravdu.
Pod Brunovou fotkou jsem mu jednou napsala, že by se smál, kdyby viděl, jak zase spadl do rybníka. Jindy jsem mu připomněla dovolenou v Krkonoších, kde Bruno jako mladý utekl za srnkou a hledali jsme ho půl dne.
Nepřipadalo mi to jako flirtování. Ani dnes mi to tak nepřipadá.
Jenže to byly pořád naše společné vzpomínky.
Tomáš mi řekl, že by chtěl střídání ukončit a nechat Bruna u sebe. Pracuje hodně z domu a teď mají zahradu, takže podle něj bude mít pes lepší podmínky.
Okamžitě jsem odmítla.
„A proč má zůstat zrovna u tebe?“
„Protože někde zůstat musí.“
Ta věta se mnou úplně otřásla.
Pro mě totiž žádný problém neexistoval. Bruno měl dva domovy a podle mě byl spokojený v obou.
Minulou neděli přijel Tomáš s Eliškou. Bruno se jako vždycky rozběhl k autu, pak se vrátil ke mně a čekal na pamlsek.
Zdržovala jsem se s ním možná déle než obvykle.
„Lucie, prosím tě,“ řekl Tomáš. „Nedělej to ještě těžší.“
V tu chvíli jsem se rozbrečela.
Eliška vystoupila z auta a řekla, že mi psa nechce ukrást. Jen prý nechce dalších deset let organizovat svůj život podle Tomášovy bývalé partnerky.
Ta věta mě zabolela.
„Podle mě? Kvůli psovi.“
„Jenže přes toho psa jsi v našem životě pořád i ty.“
Byla jsem na ni strašně naštvaná. Zároveň jsem ale cestou domů pořád myslela právě na tu větu.
Kdyby můj nový partner každou neděli jezdil ke své bývalé, několikrát týdně si s ní psal a společně s ní řešil nemocného psa, opravdu by mi to bylo úplně jedno?
Nevím.
A to je na tom nejhorší.
Tomáš navrhl kompromis. Bruno by bydlel u něj a já bych si ho mohla občas vzít na víkend nebo na dobu, kdy pojedou pryč.
Jenže já nechci být člověk, kterému psa dají na hlídání, když se jim to hodí.
Sedm let jsem se o něj starala. Když byl štěně, vstávala jsem s ním v pět ráno. Po operaci jsem s ním spala tři noci na matraci na zemi, protože nedokázal vylézt do postele. Znám každý jeho zvuk a poznám podle způsobu, jak stojí u dveří, jestli potřebuje ven, nebo jen slyšel sousedovic kočku.
Je to můj pes stejně jako Tomášův.
Jen si zároveň začínám připouštět něco, co se mi vůbec nelíbí. Možná pro mě Bruno nebyl poslední dva roky jen pes. Možná byl i posledním kouskem našeho starého života, který jsem nemusela úplně pustit.
Tomáše zpátky nechci. O tom jsem přesvědčená.
Ale představa, že příští neděli Bruna předám a už nebude existovat žádný důvod, proč se s Tomášem ještě někdy vidět, ve mně vyvolává zvláštní prázdno.
A právě proto už sama nevím, za co vlastně bojuji.
Za psa, kterého miluji a nechci o něj přijít? Nebo i za poslední spojení s člověkem, se kterým jsem strávila deset let života?
