Článek
Ranní světlo procházelo sklem opřeným o stěnu a kreslilo na podlahu dílny modré pruhy. Adéla odsunula otcův hrnek, rozvázala desky a rozložila návrh pro obnovenou nádražní čekárnu. Uprostřed stála průvodčí s rukou zvednutou na pozdrav. Poznala ji dřív, než našla přiloženou fotografii. Stejný úsměv vídala jako dítě, když matka přicházela ze směny a z kapsy uniformy vytahovala dva pomačkané bonbony.
Otec zemřel před měsícem. Zakázku sjednal on; Adéla dosud připravovala jen okraj podle dílčích kreseb. Konečný návrh otec dokončoval doma a desky našla až při třídění jeho pracovny. Po pohřbu vyřizovala běžné opravy, aby měla z čeho platit účty. Teď zbývalo šest týdnů do odevzdání okna. Ze smluvené odměny chtěla uhradit dluh za materiál. Starosta už obdivoval hotové části okraje a těšil se na hlavní postavu. Adéla mu slíbila, že práci převezme.
Matka odešla, když bylo Adéle jedenáct. Zpočátku se vídaly, ale návštěv ubývalo. Jednou otec po matčině telefonátu odnesl třetí talíř ze stolu a mlčky ho zavřel do kredence. Adéla se nezeptala, proč nepřijede. Později už sama odmítala pozvání, až zůstala jen přání k narozeninám. Teď držela fotografii s matčiným vzkazem: Tuhle můžeš použít. Zavolala jí. Chtěla se ptát na podobiznu, ale vyhrkla: „Tys věděla, co maluje?“ Matka po chvíli navrhla, že přijede.
Sešly se druhý den v kavárně naproti nádraží. Matka přinesla další fotografie, které po ní otec chtěl. Před rokem jí napsal kvůli starému snímku čekárny. Začali si telefonovat a dvakrát se sešli. „Omluvil se mi za některé věci. Já jemu taky,“ řekla. Adéla odstrčila fotografie tak prudce, že jedna spadla na podlahu. Matka ji zvedla. Adéla hleděla na její ruce a snažila se vybavit okamžik, kdy jí otec mohl něco naznačit. Celý rok vedle něj pracovala.
„Vy jste se usmířili a já jsem měla dál dělat, že neexistuješ?“ Matka připomněla zprávy, na které dcera neodpověděla, pak však telefon schovala. „Měla jsem ti to říct sama. Báli jsme se, že se rozzlobíš.“ Adélu to rozhněvalo ještě víc. Roky se vyhýbala otázkám, aby otce nezranila, a on si našel cestu zpátky bez ní. „Když jsi odešla, čekala jsem na tebe i s tím talířem,“ řekla. Matka sklopila oči. „Vím. Zrušila jsem to já.“ Začala vysvětlovat proč, ale Adéla ji zastavila. Dnes už víc poslouchat nedokázala.
Okno podle vlastního návrhu
V dílně přikryla průvodčí papírem. Zkoušela pracovat na okraji, ale stále se vracela k zakryté tváři. Nakonec nakreslila jiný střed: koleje ubíhající za nádražní budovou a široký pás ranní oblohy. Starosta při schůzce dlouho porovnával obě kresby. „Proč nechcete dokončit otcův návrh?“ Adéla přidržela desky na kolenou. „Tu postavu teď udělat nedokážu. Tohle okno ano.“ O rodině mluvit nechtěla. Starosta si vyžádal čas na rozhodnutí.
Obec změnu přijala s nižší odměnou za jednodušší provedení. Adéla musela požádat dodavatele o odklad části platby. Při hovoru jí hořely tváře, ale k původní kresbě se nevrátila. Když matka požádala o návštěvu dílny, pozvala ji na pátek. Ukázala jí vlastní návrh a čekala námitku. Matka místo toho opatrně odsunula fotografie, aby nepřekážely rozloženému papíru. „Tyhle si vezmu,“ řekla. „Nemusíš je tu mít kvůli mně.“ Adéla jí poprvé dokázala popsat, proč zvolila právě takovou modrou.
Při osazení okna stála matka na druhém konci čekárny. Adéla ji sama pozvala, přesto byla ráda, že k ní hned nepřistoupila. Slunce se posunulo a po podlaze se protáhly modré pruhy. Po starostově poděkování za ní Adéla přešla. „Proč jsi tehdy zrušila tu návštěvu?“ zeptala se. Matka se nadechla a tentokrát Adéla pohledem neuhnula. Posadily se na lavičku pod novým oknem. Na práci se sem budou chodit dívat i jiní lidé; to, co teď potřebovala slyšet, konečně patřilo jen jim dvěma.
