Článek
„Můžete si dělat poznámky,“ řekla paní Pavlíková. Klára si přinesla blok. Nechala ho v kabelce. Připadalo jí nepatřičné zapisovat si vlastní život.
Paní Pavlíková se jí před chvílí představila na chodbě. Teď se představila znovu, když zavřela dveře kanceláře, což Kláru zaujalo. Někteří lidé jako by nevěřili, že jméno dokáže projít dveřmi s nimi. „Není tam samozřejmě všechno,“ řekla. „Já vím.“ Klára nevěděla. Na stole mezi nimi ležela složka. Na hřbetu bylo napsáno KLÁRA ČERNÁ, ačkoli Černá se nejmenovala v době, o které složka pojednávala. Příjmení dostala později po otci. Černá.
Mohla být Novotná, Veselá nebo Němcová. Mohla dostat kterékoli z tisíců příjmení a každé by jí po několika letech připadalo stejně samozřejmé jako ruce. Jména byla možná jako oblečení. Dítěti je někdo vybral a člověk si potom celý život myslel, že mu patří. Klára věděla, že je adoptovaná, odjakživa. Maminka tvrdila, že jí to řekli, když jí byly čtyři. Klára si rozhovor nepamatovala. Pamatovala si však pozdější. V šesti se zeptala, zda má dvě maminky. V sedmi, zda má dvě babičky.
V osmi, jestli jí její první maminka někdy něco koupila k narozeninám. Maminka se rozplakala. Klára se omluvila. Ještě dlouho potom považovala tento okamžik za první důkaz, že existují otázky, na které má člověk právo, ale nemá právo je položit. Když jí bylo deset, rodiče jí vysvětlili, že její biologická matka byla mladá. Nejspíš velmi mladá. Nemohla se o dítě postarat. Porodila v nemocnici a rozhodla se, že bude pro Kláru nejlepší vyrůstat někde jinde. „To muselo být strašně těžké rozhodnutí,“ říkávala maminka.
Těžké rozhodnutí se stalo rodinným souslovím. Některé rodiny měly historku o tom, jak se rodiče seznámili. Jiné vyprávěly o dědečkovi ve válce nebo o povodni, při níž voda sahala k druhému schodu. Černí měli těžké rozhodnutí. Kláře bylo dvanáct, když jí spolužačka Tereza na školním výletě řekla: „Já bych stejně chtěla vědět, proč tě tvoje pravá máma nechtěla.“ „Ona mě neodhodila,“ odpověděla Klára. „Ona se rozhodla.“ Tereza pokrčila rameny. „Vždyť říkám.“ Klára se s ní dva týdny nebavila.
Později zase ano. Děti mají výhodu, že jejich největší morální spory často nepřežijí změnu zasedacího pořádku. Teď paní Pavlíková otevřela složku. „Tady máme záznam o převzetí dítěte.“ Klára se naklonila. Datum znala. 22. listopadu 2005. Vedle něj byl čas. 22.47. To bylo nové. Překvapilo ji, že její život měl najednou minuty. Doma slavili narozeniny dvacátého druhého listopadu. Maminka vždycky říkala, že se narodila brzy ráno. Klára nevěděla proč, ale představovala si půl sedmou. Teď četla:
Dítě ženského pohlaví, stáří odhadem několik dnů. Četla větu podruhé. Potřetí. „Proč odhadem?“ Paní Pavlíková se přestala dotýkat papírů. „Protože přesné datum narození nebylo známé.“ Klára se usmála. Nebyl důvod se usmívat, ale stávalo se jí to u zkoušek, když nerozuměla otázce. „Ale já mám datum narození.“ „Ano.“ „Dvacátého druhého.“ „To je datum, které vám bylo určeno.“ Určeno. Klára si poprvé vytáhla blok z kabelky. Nenapsala nic. „Takže nemusím mít narozeniny dvacátého druhého?“
„Formálně je samozřejmě máte.“ „Nemyslím formálně.“ Paní Pavlíková chvíli přemýšlela. „Biologicky jste se mohla narodit o něco dřív.“ „O kolik?“ „To vám nedokážu říct.“ Klára zavřela blok. Bylo jí dvaadvacet let a několik minut věděla, že její narozeniny nejsou nutně dnem jejího narození. Překvapilo ji, že právě toto ji rozrušilo jako první. Dárky dostávala možná každý rok ve špatný den. Dorty, svíčky, návštěvy babičky. V šestnácti jí otec dovolil vypít sklenku sektu.
V osmnácti jí dal tisíc korun se slovy, že odteď už může legálně dělat skoro všechny hlouposti. Možná se všechno konalo o tři dny později. Nebo o pět. „Kde mě našli?“ zeptala se. Paní Pavlíková ukázala prstem na další řádek. Klára četla. Pak se podívala na ženu. Pak znovu na papír. Babybox. Slovo vypadalo menší, než čekala. Kdyby existovaly věci, které měly být psány výhradně velkými písmeny, myslela si, že babybox by mezi ně patřil. „To není možné.“ Paní Pavlíková neřekla nic. „Moje matka mě porodila v nemocnici.“
„V dokumentaci taková informace není.“ „Podepsala souhlas s adopcí.“ Paní Pavlíková si sundala brýle. „Kláro, u vás nebyla v době nalezení totožnost rodičů známá.“ Klára se zadívala na hrnek NEJLEPŠÍ BABIČKA NA SVĚTĚ. „Takže nevíte, kdo je moje matka.“ „Ne.“ „Nikdy jste to nevěděli.“ „Podle spisu ne.“ „A moji rodiče?“ Paní Pavlíková zaváhala. „Osvojitelé samozřejmě znali okolnosti, za kterých jste byla nalezena.“ Osvojitelé. Klára věděla, že se tím myslí maminka a táta.
Přesto jí připadalo, že se mluví o jiných lidech.
Maminka jí zavolala v 15.17. Klára seděla v tramvaji. MÁMA. Telefon nechala zvonit. Když se obrazovka zhasla, na okamžik v ní uviděla vlastní obličej. Její oči byly po otci. To říkávala teta Alena. „Ty máš úplně Petrovy oči.“ Klára to vždycky brala jako kompliment. Nikdy tetu neopravila. Dítě si dokáže vypůjčit podobu stejně snadno jako příjmení. Stačí, aby ji dospělí dostatečně často opakovali. Za dvě minuty přišla zpráva. Jak jsi dopadla? O návštěvě úřadu mamince řekla minulý týden.
Seděly spolu v kavárně. Maminka si objednala větrník a potom snědla jen horní polovinu. „Proč tam chceš?“ zeptala se. „Protože můžu.“ „To není důvod.“ „Je.“ „Co tam čekáš?“ „Nevím.“ Maminka si otřela vidličku o talíř. „Tak vidíš.“ Tak vidíš byla jedna z jejích oblíbených vět. Používala ji tam, kde jiní lidé používali tečku. Klára nešla na úřad proto, že by celý život toužila po biologické matce. Právě naopak. Toužila po ní nepravidelně. Ve dvanácti hodně. V patnácti skoro vůbec.
V osmnácti, když jí zemřela babička, zase několik týdnů ano, protože ji napadlo, že někde možná existuje další babička, která ještě žije. Potom ji ta myšlenka přešla. Poslední impuls byl směšný. Spolužačka Kristýna připravovala rodokmen jako dárek k otcovým padesátinám. Jednou po přednášce si stěžovala, že nedokáže dohledat pradědečkova bratra. „Prostě nikde není.“ Klára se zeptala: „A co když nechce být nalezený?“ Kristýna se zasmála. „Je mrtvej asi sedmdesát let. Myslím, že už je mu to jedno.“
Ten večer si Klára uvědomila, že většina lidí má minulost, která někam pokračuje, i když ji neznají. Její minulost měla jméno: porodnice. Tam podle rodinného příběhu začínala. Teď začínala kovovými dvířky.
Ve vlaku do Pardubic seděla proti muži, který po celou cestu jedl mandarinky. Pečlivě z nich stahoval i bílé nitky a ukládal slupky do sáčku. Klára sledovala jeho ruce. Napadlo ji, že člověk, který ji odložil, musel také něco dělat rukama. Rozepnout deku. Položit dítě. Zavřít dvířka. Možná stisknout nějaké tlačítko. Nechtěla si představovat obličej. Ruce byly horší. O biologické matce vždy přemýšlela jako o člověku s příběhem. Mladá. Vyděšená. Bez peněz. S rodiči, kteří jí nepomohli. S mužem, který zmizel.
Verze se měnily, ale všechny měly jednu společnou vlastnost: dávaly události příčinu. Babybox nebyl příčina. Bylo to místo. Muž naproti snědl poslední dílek mandarinky. „Chcete?“ Podával jí druhou. „Ne, děkuju.“ „Jsou dobrý.“ „Já vím.“ Muž se pousmál. „To nemůžete vědět, když jste ji neochutnala.“ Klára si jednu vzala.
Maminka otevřela dveře v domácích kalhotách. „Ty jsi tady.“ Nezeptala se proč. Klára vešla. V předsíni byly pořád otcovy pantofle. Tři roky. Maminka tvrdila, že tam zůstaly, protože jsou pohodlné pro návštěvy. Nikdy je žádná návštěva neměla na nohou. „Ty jsi to věděla,“ řekla Klára. Maminka zavřela dveře. Podívala se na ni. Neřekla: Co? Klára věděla. Bylo zvláštní, kolik může člověk pochopit z otázky, která nebyla položena.
Seděly v kuchyni. Na stole byla mísa s jablky. Jedno mělo nahnědlou skvrnu a Klára měla chuť ho otočit zdravou stranou nahoru. „Chtěli jsme ti to říct,“ řekla maminka. „Kdo my?“ „S tátou.“ „Kdy?“ Maminka se nadechla. „Až budeš připravená.“ „Jak jste to chtěli poznat?“ „Nevím.“ „Je mi dvaadvacet.“ „Já vím, kolik ti je.“ „Opravdu?“ Maminka se na ni zadívala. „Co to má znamenat?“ Klára se poprvé od příchodu usmála. „Možná ani nevím, kdy mám narozeniny.“ Maminka neodpověděla. To Kláru zastavilo.
„Ty jsi věděla i tohle.“ „Věděla jsem, že datum bylo určené.“ „A slavili jsme ho.“ „Samozřejmě.“ „Proč samozřejmě?“ Maminka se zatvářila téměř podrážděně. „Protože nějaké narozeniny člověk mít musí.“ Klára nevěděla, proč jí ta věta připadá rozumná a nesnesitelná zároveň. „Takže jste si vymysleli porodnici.“ Maminka vstala. „Dáš si kafe?“ „Ne.“ „Já jo.“ Nalila vodu do konvice. „Mami.“ „Slyším tě.“ „Vymysleli?“ Maminka zapnula konvici. „Ano.“ Bylo to poprvé, co řekla něco jednoduše. Klára čekala na další větu.
Nepřišla. „A tu mladou matku?“ „Nevěděli jsme, kolik jí bylo.“ „Takže taky.“ „Předpokládali jsme.“ „Proč mladou?“ „Nevím.“ „Protože mladé ženy dělají takové věci?“ „To jsem neřekla.“ „Ale vyprávěla jsi mi to.“ Konvice začala hučet. Maminka ji vypnula dřív, než voda došla k varu. „Když ti bylo šest, ptala ses mě, proč tě někdo dal pryč.“ „A?“ „Řekla jsem, že asi proto, že se o tebe nemohl postarat.“ „To je něco jiného.“ „Ano.“ „Pak jste přidali nemocnici.“ Maminka přikývla. „A podpis.“ Další přikývnutí.
„A že to bylo těžké rozhodnutí.“ „Klárko, to snad těžké rozhodnutí bylo.“ „Nevíš.“ Maminka se na ni podívala. „Ne.“ Tohle ne bolelo víc než ano.
Otec ji učil jezdit na kole. Klára si to nepamatovala, ale existovalo video. Bylo jí pět. Táta běžel za malým červeným kolem a držel ji za sedlo. „Nepouštěj!“ křičela. „Nepustím.“ Na videu bylo jasně vidět, že už ji pustil. Běžel metr za ní s rukama před sebou. Klára jela sama a pořád křičela: „Nepouštěj! Nepouštěj!“ O mnoho let později se na to video dívali na jeho padesátinách. Táta se smál. „Vidíš, jak jsem ti lhal pro tvoje dobro.“ Maminka ho tehdy štouchla loktem. Klára si na tu větu vzpomněla až teď.
Lhal pro tvoje dobro. Jestli si ji pamatovala přesně, nevěděla. Mrtví měli jednu nepříjemnou vlastnost: člověk jim mohl postupně vložit do úst cokoli a oni se neohradili. „Táta mi to chtěl říct?“ zeptala se. Maminka se otočila k oknu. Za sklem soused táhl po zahradě zelenou hadici. „Ano.“ „Kdy?“ „Když ti bylo osmnáct.“ Klára čekala. „A proč neřekl?“ „Protože jsme se neshodli.“ „On chtěl a ty ne.“ „Ano.“ „Takže ty jsi nechtěla.“ „Ne.“ Klára se musela opravovat, aby slovo ne znamenalo pořád totéž. „Proč?“
Maminka vstala od stolu. „Protože ti bylo dobře.“ „Co to znamená?“ „Že jsi byla šťastná.“ „A?“ „Nevím.“ „Co má moje štěstí společného s tím, kde jste mě našli?“ „Právě.“ Maminka se otočila. „Já jsem si říkala právě.“
Když bylo Kláře třináct, spolužačka přinesla do školy článek o dítěti nalezeném v babyboxu. Učitelka občanské výchovy z něj udělala diskusi. Je babybox správný? Polovina třídy ano. Někdo řekl, že je lepší dát dítě do schránky než do popelnice. Učitelka ho napomenula. Klára si pamatovala slovo popelnice dodnes. V té době nevěděla, že se diskuse týká i jí. Večer se doma u večeře zeptala: „Mami, co si myslíš o babyboxech?“ Maminka položila vidličku. „Proč?“ „Řešili jsme to ve škole.“ „A co si myslíš ty?“
„Asi že jsou dobrý.“ Maminka přikývla. „Tak asi jsou.“ „Ale ty si co myslíš?“ „Že je dobře, když dítě zůstane naživu.“ Klára tehdy čekala něco složitějšího. Dnes už věděla proč žádná složitější věta nepřišla. „Pamatuješ si tu občanku?“ zeptala se. Maminka zavřela oči. „Ano.“ „A neřeklas mi nic.“ „Ne.“ „Napadlo tě to?“ „Samozřejmě.“ „A co sis říkala?“ Maminka se chvíli dívala na skvrnité jablko. „Že ti to řeknu večer.“ „A?“ „Večer jsi chtěla jet v sobotu bruslit.“ Klára skoro čekala pointu. „To je všechno?“ „Ano.“
„Neřeklas mi pravdu, protože jsem chtěla bruslit?“ „Ten den ano.“ Maminka se na ni podívala. „Člověk si myslí, že důležité věci potřebují důležitý den. A pak zjistí, že každý den je plný malých věcí.“
Krabici přinesla až po deváté večer. Klára byla ve svém starém pokoji a četla ve spise fotografie stránek, které si směla vyfotit. Maminka zaklepala. „Můžu?“ „Bydlíš tady.“ „To není odpověď.“ „Jo.“ Položila na postel krabici od zimních bot. „Co to je?“ „Tvoje věci.“ Uvnitř byly první ostříhané vlasy, náramek z nemocnice, několik zubů v malé plastové krabičce a obrázek rodiny, který Klára nakreslila v pěti. Čtyři postavy. Táta. Máma. Klára. Pes Ben. Biologickou matku tehdy nenakreslila.
Pod obrázky byla průhledná eurofolie. Klára ji vytáhla. Novinový papír zežloutl na krajích. V pražském babyboxu nalezena holčička. Přečetla datum. 22. listopadu 2005. „To jsem já.“ Maminka přikývla. „Jak to víš?“ „Řekli nám to.“ „Kdo?“ „Sociální pracovnice.“ „A schovala sis to.“ „Ano.“ „Proč?“ Maminka se posadila na židli u psacího stolu. „Protože to byla jediná věc, kterou jsme měli z doby před námi.“ Klára se podívala na článek. Na fotografii byl babybox. Žádné dítě. „Ale mně jsi to nedala.“ „Ne.“
„Takže to nebylo moje.“ Maminka si promnula ruce. Na okamžik udělala otcovo gesto. Klára se na ně zadívala. Nikdy předtím si nevšimla, že ho převzala. „Asi jsem si myslela, že je to moje.“ „Proč?“ „Nevím.“ „Vždyť se to stalo mně.“ „Ano.“ „Tak proč tvoje?“ Maminka chvíli mlčela. „Protože já jsem byla ta, která se toho bála.“ Klára chtěla říct, že to nedává smysl. Neřekla.
Článek byl krátký. Holčička byla podle něj zdravá. Byla čistá. Nakrmená. Měla dupačky a byla zabalená v růžové dece. Klára přečetla slovo nakrmená několikrát. Někdo ji předtím nakrmil. Najednou měla minulost dlouhou nejméně několik minut. Člověk držel lahvičku. Dítě pilo. Možná se odtahovalo. Možná usnulo. Klára si všimla, že opět vytváří příběh. Tentokrát bez nemocnice. Bez podpisu. Bez mladé ženy. Jen ruce a lahvička. „Co bylo s dekou?“ zeptala se. Maminka se zamyslela. „Nevím.“ „Nedostali jste ji?“ „Ne.“ „Proč?“
„Asi nebyla tvoje.“ Klára se podívala na ni. Obě se začaly smát. Byl to první smích toho dne, který nebolel. „Tohle je úplně absurdní,“ řekla Klára. „Co?“ „Že celý večer řešíme, čí byla nějaká deka.“ „Třeba byla kradená.“ „Mami.“ „Co my víme.“ Klára se smála ještě chvíli. Potom přestala. „Mohla být její.“ Maminka věděla, koho myslí. „Mohla.“ „A tys ji nikdy neviděla.“ „Ne.“ „Ani nevíš, jak vypadala.“ „Ne.“ Klára ukázala na článek. „A přesto jsi o ní dvacet let vyprávěla.“ Maminka se zadívala na výstřižek. „Ano.“
„Proč?“ „Protože ty ses ptala.“
Noc strávila Klára ve svém starém pokoji. Dlouho nemohla usnout. Když jí bylo devět, rozhodla se jednou, že biologickou matku najde. Napsala jí dopis. Milá maminko, nezlobím se na tebe. To byla první věta. Dopis nikdy nikam neposlala. Několik let ho měla ve skříni a potom ho nejspíš vyhodila. Teď přemýšlela, proč jako devítiletá považovala za nutné první matku ujistit, že se nezlobí. Možná jí už tehdy maminka poskytla příběh proto, aby Klára nemusela mít na koho se zlobit.
Mladá žena v nemocnici učinila těžké rozhodnutí. Byla to téměř vznešená postava. Byla smutná, ale zodpovědná. Milovala Kláru natolik, aby ji dala pryč. Bylo zvláštní zjistit, že jeden z nejdůležitějších lidí jejího dětství nikdy neexistoval. Biologická matka samozřejmě existovala. Ale ne ta žena. Tu vytvořila její druhá matka.
Ráno byla maminka v kuchyni od půl sedmé. Klára ji slyšela. Vstala až v osm. Na stole byl chleba, máslo a meruňková marmeláda. Maminka jedla ve stoje. „Spalas?“ „Trochu.“ „Já taky.“ Klára se posadila. „Proč jste mi říkali, že podepsala papíry?“ Maminka položila nůž. „Protože ses ptala, jestli tě zahodila.“ „To už jsi říkala.“ „Tak proč se ptáš znovu?“ Klára nevěděla. Některé otázky nebyly žádostí o novou odpověď. Člověk jen doufal, že stejná odpověď podruhé bude znamenat něco jiného. „A zahodila?“ zeptala se.
Maminka se opřela o linku. „Nevím.“ „Co si myslíš?“ „Na tom záleží?“ „Mně asi jo.“ Maminka se zadívala z okna. „Myslím, že tě tam dala.“ „To není odpověď.“ „Je to jediná odpověď, kterou máme.“ Klára se chtěla rozčílit. Místo toho ukrojila chleba. „Táta by mi to řekl.“ Maminka neodpověděla. „Kdyby žil.“ „Možná.“ „Ty si nemyslíš?“ „Tvůj táta měl velkou výhodu.“ „Jakou?“ „Zemřel.“ Klára položila nůž. Maminka se na ni podívala. „Mrtví vždycky vědí, co by udělali správně.“ Klára málem protestovala.
Pak si vzpomněla na jízdní kolo. Nepustím. A na otcovo údajné: Lhal jsem ti pro tvoje dobro. Možná to nikdy neřekl. Možná ano. „Hádali jste se kvůli tomu?“ „Občas.“ „Hodně?“ „Ne.“ „Co říkal?“ Maminka se usmála. „Že z tebe jednou bude ekonomka a uděláš si audit vlastního života.“ Klára se také usmála. To znělo jako otec. A právě proto si nemohla být jistá, jestli to opravdu řekl.
Maminka ji vezla na vlak. Krabice od bot ležela na zadním sedadle. Na nádraží ji Klára nechala v autě. Maminka otevřela kufr, aby vytáhla její tašku, a pak ukázala na zadní dveře. „Nechceš tu krabici?“ „Nevím.“ „Je tvoje.“ Klára se na ni podívala. „Včera byla tvoje.“ Maminka přikývla. „Tak si ji nech.“ „Nechci.“ „Proč?“ „Protože už vím, co v ní je.“ Klára stála s batohem na jednom rameni. „To je důvod ji dát mně?“ Maminka chvíli přemýšlela. „Asi.“ Klára otevřela zadní dveře. Vzala krabici.
Ve vlaku ji neotevřela až do Kolína. Pak vytáhla výstřižek. Pod ním byla fotografie, které si večer nevšimla. Maminka seděla v křesle a držela dítě. Byla mladá. Klára nikdy nedokázala spojit tuhle ženu s šedesátiletou ženou, která jí dnes ráno mazala chleba. Na zadní straně bylo otcovým písmem datum. A jedna věta: Poprvé u mámy. Klára se na ni dívala dlouho. Potom zavolala. Maminka přijala po druhém zazvonění. „Něco jsi zapomněla?“ „Ne.“ „Tak co je?“
Klára měla připravenou otázku, ale najednou jí připadala hloupá. Položila ji stejně. „Jaká jsem byla?“ „Kdy?“ „Na začátku.“ „Maličká.“ „To vím.“ „Hodná.“ „To říkají všichni o miminech.“ „Ty jsi nebyla hodná dlouho.“ Klára se zasmála. „Myslím poprvé, když jsi mě držela.“ Na druhém konci bylo chvíli ticho. „Voněla jsi po pracím prášku.“ Klára se podívala na výstřižek. Čistá. Nakrmená. „Jakém?“ „Nevím.“ „Tak proč si to pamatuješ?“ Maminka neodpověděla hned. „Protože jsem čekala něco jiného.“ „Co?“ „Nevím. Miminko.“
„A já jsem nebyla miminko?“ „Byla.“ Maminka se nadechla. „Jenže všude se říká, že matka pozná svoje dítě podle vůně. A ty jsi voněla po cizím pracím prášku.“ Klára si přitiskla telefon blíž k uchu. „A bylo ti to líto?“ „Tehdy strašně.“ „A teď?“ Vlak zpomaloval před Českým Brodem. Za oknem stály stejné malé domy jako všude podél tratí. „Teď už ne,“ řekla maminka. „Proč?“ „Protože někdo před námi vypral tu deku.“ Klára se podívala na fotografii.
Napadlo ji říct, že to nemohou vědět. Deku mohl někdo koupit novou. Mohla ji vyprat nemocnice. Mohla být půjčená. Mohla být kradená, jak včera řekla maminka. Existovalo mnoho možností. Tak vznikaly příběhy. Člověk měl jednu skutečnost a kolem ní postavil tolik vět, kolik potřeboval. „Mami?“ „Ano?“ „Já nevím, jestli ti to odpustím.“ Na druhé straně bylo ticho. „Já vím,“ řekla maminka. Klára čekala na něco dalšího. Omluvu. Vysvětlení. Možná větu, která by všechno správně pojmenovala. Maminka však řekla jen:
„Až přijedeš, napiš.“ Klára telefon položila. Ve výstřižku byly dvě věty o dítěti, kterým kdysi byla. Bylo zdravé. Bylo čisté a nakrmené. O člověku, který ho tam přinesl, nebyla jediná věta. Klára složila výstřižek do fólie. Vedle něj položila fotografii maminky. Mezi oběma obrázky nebylo nic, co by vysvětlovalo, jak se jeden život stal druhým. Ještě včera by tomu prázdnému místu říkala lež. Dnes nevěděla.
Za Českým Brodem si uvědomila, že mandarinka, kterou jí dal cizí muž cestou do Pardubic, zůstala v boční kapse kabelky. Vytáhla ji. Oloupala ji. Bílé nitky nechala na dílcích. Byly trochu hořké, ale ne natolik, aby stálo za to je odstraňovat.
