Článek
„Tu jsem dostala, když ses narodila,“ řekla. Lenka stála vedle záhonu v bílých teniskách. „Od koho?“ Marie se zarazila.
„Od babičky.“ „Které?“ „To je jedno.“ „Není, když je to rodinná historie.“ Marie zarazila rýč do země. „Tak mi radši pomoz s rodinnou historií ven.“ Lenka se podívala na boty.
„Mami.“ „Co?“ „Já mám záda.“ „Já mám sedmdesát čtyři.“ „To není diagnóza.“ „Zatím.“
Oznámení přišlo v červenci. Marie ho našla ve schránce mezi letákem Lidlu a nabídkou firmy, která jí chtěla za devadesát devět korun měsíčně hlídat hrob. Vážení uživatelé zahrádkářské osady Javor, pak následovaly čtyři odstavce o ukončení nájemních vztahů, připravované výstavbě a povinnosti předat pozemky vyklizené. Termín byl 31. října. Marie papír přečetla třikrát. Potom zavolala Jarmile.
„Ruší nás.“ „Já vím.“ „Jak to víš?“ „Přišel mi e-mail.“ Marie e-mail také měla. Jen ho neotvírala, protože jí tam poslední dobou psala hlavně Česká pošta, i když žádný balík nečekala. „Co budeme dělat?“
„Co bysme dělaly? Vypadneme.“ „Po třiačtyřiceti letech?“ „Já jsem tam třicet sedm.“ „To je skoro stejné.“ „Není.“ „Teď už jo.“
Do osady přišli s Josefem v roce 1983. Lenka měla čtyři. Pavel sedm. Josef zahrádku nechtěl. „Máme balkon.“ Balkon měl dva metry na metr dvacet. Marie na něm pěstovala rajčata v kbelících od Primalexu.
Jedno léto vyrostlo rajče tak velké, že se větev ulomila a rajče spadlo sousedům pod nimi do sušícího se povlečení. Sousedka ho přinesla nahoru zabalené v mokrém prostěradle. „Vidíš?“ řekla Marie Josefovi. „Potřebujeme zahradu.“ „Z toho podle mě vyplývá, že potřebujeme menší rajčata.“ Zahrádku stejně vzali.
Byla po manželech, kteří se stěhovali k dceři do Znojma. Dřevěná bouda. Třešeň. Dva rybízy. Záchod s úzkými dveřmi. Josef jimi zpočátku procházel. Potom přibral.
„Tohle postavil debil,“ řekl jednou, když se zasekl bokem. „Před pěti lety ses vešel.“ „Tak se ty dveře smrskly.“ Marie mu každý rok říkala, že je rozšíří. Josef je nikdy nerozšířil.
Zahrádka byla většinu jejich manželství hlavně její. Josef to ovšem formuloval jinak. „Já dělám technické věci.“ Technické věci byly opravy plotu, nátěry, střechy, čerpadlo a zařízení, která Marie nepovažovala za nutná, dokud je Josef nekoupil. Nejhorší byl elektrický drtič větví. Stál tenkrát skoro sedm tisíc. „Na co ho máme?“
„Na větve.“ „Máme nůžky.“ „To není totéž.“ První sobotu v něm Josef rozdrtil dva pytle větví. Druhou sobotu se ucpal. Třetí sobotu rozebral motor. Dalších devět let stál drtič za boudou přikrytý zelenou plachtou.
Když Josef zemřel, Marie ho nechala tam. Ne jako vzpomínku. Protože byl těžký.
První schůze se konala v hospodě U Mostu. Přišlo třicet šest lidí a jeden pes. Pes patřil panu Šťastnému, ale celou schůzi seděl pod stolem paní Hrdličkové. Předseda Sládek měl šanon. „Musíme postupovat věcně.“ „Věcně nás vyhazují,“ řekla Jarmila. „Nikdo nikoho nevyhazuje.“
„Tak můžeme zůstat?“ „Nájem končí.“ „Tak nás vyhazují.“ Sládek si sundal brýle. „Jarmilo.“ „Josefe.“ Sládek se jmenoval Karel.
Nikdo nevěděl, proč mu Jarmila říká Josef. Možná si ho s někým spletla před dvaceti lety a už se jí nechtělo začínat znovu.
Paní Hrdličková chtěla řešit kočky. Čtyři. Všechny Micinky. „Dvě jsou kocouři,“ upozornil Šťastný. „Jim je to jedno.“ „Jak to víte?“ „Protože přijdou, když zavolám.“
Sládek poklepal tužkou do stolu. „Kočky nejsou předmětem jednání.“ „Pro mě jo.“ Marie se na Hrdličkovou podívala. Připadalo jí absurdní řešit kočky, když mizí celá osada. O dva měsíce později jí to připadalo méně absurdní.
Lidé se ptali na chatky. Pergoly. Studnu. Elektřinu. Odvoz eternitu. Kompenzace. Jeden muž chtěl zaplatit pergolu, kterou postavil v roce 1994.
„Máte doklad?“ „Jaký doklad?“ „Účet.“ Muž se zasmál. „V devadesátým čtvrtým jsem měl doklad možná od piva.“ Marie čekala. Nakonec se přihlásila.
„A rostliny?“ Sládek se na ni podíval. „Co rostliny?“ „Můžeme je vykopat?“ „Samozřejmě.“ „I stromy?“ „Marie,“ ozvala se Jarmila.
„Co?“ „Ty budeš vykopávat třešeň?“ Marie zaváhala. „Neříkám, že třešeň.“ „Tak co řešíš?“ Marie neměla ráda, když ji někdo nutil rozhodnout dřív, než sama chtěla. „Jen se ptám.“
Lenka přijela první zářijovou sobotu s fixou a papírem. Napsala: ODVÉZT DAROVAT VYHODIT „Co to je?“ „Systém.“
„Na co?“ „Na věci.“ Marie se podívala kolem sebe. „Já vím, co je co.“ „Právě proto tady pořád máš tenhle hrnec.“ Zvedla smaltovaný kastrol bez jednoho ucha. „Ten používám.“
„Na co?“ Marie přemýšlela. „Na něco.“ Lenka ho položila k VYHODIT. Marie ho po půlhodině přesunula k ODVÉZT.
Lednice šla podle Lenky pryč. Calex. Bílý, i když už spíš žlutý. Dveře se samy otevíraly, takže je Marie podpírala plastovou židlí. „Funguje.“ „Je jí čtyřicet let.“ „A?“
„Kdo ji bude chtít?“ „Proč ji musí někdo chtít, když funguje?“ Lenka se na ni podívala. „Mami, tohle je možná celý tvůj problém.“ „Jaký?“ „Nic.“ Marie lednici později označila ODVÉZT.
Nevěděla kam.
Plechové talíře pryč. Dva šedivé ručníky pryč. Josefovy montérky pryč. „Ty ne,“ řekla Marie. Lenka se zarazila. Marie držela tmavě modré kalhoty. Na koleni měly díru.
Josef je nosil nejméně dvacet let. „Chceš je?“ Marie látku promnula. „Ne.“ Položila je do pytle. To Lenku překvapilo. „Fakt?“
„Co s nima?“ „Já nevím.“ „Tak vidíš.“ Marie pytel zavázala. Celé odpoledne měla dobrou náladu. Pak se kvůli tomu cítila provinile.
Elektrický drtič objevil Pavel. „To pořád máte?“ „Nešlo to odvézt.“ „Mami, já ho odvezu.“ „Možná by šel opravit.“ Pavel odhrnul plachtu. Z krytu vyběhl pavouk.
„Táta ho neopravoval deset let.“ „Neměl čas.“ „Byl v důchodu.“ „Pořád něco dělal.“ Pavel zvedl víko. Uvnitř byla rez. „Jde do sběru.“
Marie se podívala na drtič. Vzpomněla si na Josefův výraz pokaždé, když tvrdila, že koupil kravinu. „Jo.“ Pavel čekal odpor. „Jo co?“ „Odvez ho.“ „Fakt?“
„Než si to rozmyslím.“ Pavel ho okamžitě naložil. Když dodávka odjížděla, Marie cítila téměř radost. „Tak čau, hajzle,“ řekla za drtičem. Lenka ji slyšela. „Tati?“ „Drtiči.“
„Aha.“
Pivoňku dostala Lenka. Přesněji řečeno dostala povinnost ji zasadit. Její řadový dům měl zahradu, která Mariele připadala jako katalog. Trávník. Dvě hortenzie. Japonský javor. Černé truhlíky.
Kameny stejné velikosti. „Kam?“ „Sem k plotu.“ „Tady je stín.“ „Ráno ne.“ „Odpoledne jo.“ „Pivoňka nemusí mít slunce celý den.“
„Tahle je zvyklá.“ „Ona si zvykne.“ Marie se na ni podívala. „To říkáš o kytce, nebo o mně?“ Lenka se začala smát. „O kytce.“ Marie jí nevěřila.
Kořenový bal byl obrovský. V autě ho Marie držela oběma rukama. „Zpomal.“ „Jedu třicet.“ „Je retardér.“ „Vidím.“ „Tak zpomal.“
„Jedu dvacet.“ „Lenko.“ „Mami, není to srdce na transplantaci.“ Marie se podívala na pivoňku. Neřekla nic.
Jarmila zachraňovala pouze růže. „Všechno ostatní nechám.“ „I meruňku?“ „Co s ní budu dělat?“ „Je dobrá.“ „Tak si ji vem.“ „Kam?“
„To nevím.“ „Tak proč mi ji nabízíš?“ Jarmila ustřihla odkvetlý květ. „Protože je mi líto ji nechat.“ Marie pochopila, že nabídnout něco jinému člověku je velmi dobrý způsob, jak se přestat cítit provinile, že to necháváte zahynout. Začala to dělat také.
„Nechceš rebarboru?“ zeptala se Lenky. „Ne.“ „Pažitku?“ „Mám.“ „Tuhle nemáš.“ „Je to jiná pažitka?“ Marie se na ni podívala.
„Ano.“ „Jaká?“ „Moje.“
Pavel přijel dodávkou. Marie mu řekla, že potřebuje odvézt pár věcí. „Kolik je pár?“ „Pár.“ „Minule to byla skříň.“ „Tentokrát ne.“ Pavel otevřel boudu.
„Tyhle prkna?“ „Dobré.“ Zvedl jedno. Prstem projel skrz. „Ne.“ „Na druhém konci jsou dobré.“ „Tak si necháme druhý konec?“
Marie si prkno vzala. „Polož ho.“ Pavel ho položil.
Žebřík byl Josefův. Dřevěný. Prasklý u třetí příčky. „Pryč.“ „Ne.“ „Proč?“ „Táta ho dělal.“
„Právě proto je prasklý.“ „Dvacet let nebyl.“ „Mami.“ „Do sklepa.“ „Do jakého sklepa?“ „Mého.“ „Tam jsou dvě kola, lyže, šest beden sklenic a starý koberec.“
„Čtyři bedny.“ „To zásadně mění situaci.“ Marie žebřík položila k ODVÉZT. Když se Pavel nedíval, přesunula ho k DAROVAT. Netušila komu.
Angrešt měl jednu větev. Lenka mu říkala chcípák. Jarmila také. Marie tvrdila, že je po její matce. „Babička umřela v sedmdesátém devátém,“ řekla Lenka. „No.“ „Zahrádku jste dostali v osmdesátém třetím.“
„Přesadili jsme ho.“ „Odkud?“ Marie otevřela ústa. Její matka bydlela celý život na Žižkově. Ve třetím patře. Bez balkonu. „Od tety.“
„Které?“ „Ty musíš vědět všechno?“ „Nemusím. Ale ty u toho angreštu vyprávíš rodokmen.“
Marie zavolala Jarmile. „Nevíš, odkud mám ten angrešt?“ „Kterej?“ „U plotu.“ „Ten chcípák?“ „Jarmilo.“ „Co?“
„Odkud je?“ „Myslím, že od Kotláře.“ „Franty?“ „Jo.“ Franta Kotlář byl na devítce. Sedmnáct let mrtvý. „Proč mi ho dával?“
„Rušil angrešty.“ „Jsi si jistá?“ „Ne.“ „Tak proč to říkáš?“ „Protože si to pamatuju.“ „Ale nejsi si jistá.“ „Marie, jestli chceš jistotu, zavolej Frantovi.“
Marie zavěsila.
Večer si vzala školní sešit, který zůstal po vnoučatech. Na první stránku napsala: PIVOŇKA – 1979 – K NAROZENÍ LENKY Pod to: ANGREŠT – OD MAMINKY Chvíli se na druhou větu dívala. Pak „maminky“ škrtla.
Napsala: OD FRANTY KOTLÁŘE, CCA 1990 Datum si vymyslela. Vedle připsala otazník. Pak ho vygumovala.
Za týden si sešit vzala na zahradu. RŮŽE ČERVENÁ – JOSEF 25. VÝROČÍ SVATBY To byla pravda. Skoro. Růži Josef koupil, protože byla v akci. Výročí měli asi o měsíc později. Marie datum nechala.
Osada postupně mizela. Nejdřív zmizely plastové stolky. Pak fóliovníky. Pak sudy na vodu. Každý den někdo pálil větve, přestože se nesměly pálit. Lidé, kteří se dvacet let sotva zdravili, si půjčovali přívěsy. Pan Kolář rozdával nářadí.
Paní Hrdličková řešila kočky. „Mám dvě umístěné.“ „Kam?“ „K jedné paní do Klecan.“ „A ty další?“ „Chytit se nenechají.“ Marie jí chtěla říct, že kočka není člověk a poradí si.
Neřekla to.
Jednou našla Jarmilu u svého plotu. „Co děláš?“ Jarmila měla v ruce rýč. „Nic.“ „Ty kopeš moje kosatce.“ „Máš jich sto.“ „Tak proč bereš moje, když máš svoje?“
„Moje jsou žlutý.“ „A moje modrý.“ „Právě.“ Marie na ni zírala. „Tak ses měla zeptat.“ „Ptala jsem se minulý týden.“ „Na rebarboru.“
„Tak jsem si to spletla.“ Marie jí kosatce vzala. „Zlodějko.“ „Za měsíc je bagr vykope všechny.“ „To není tvoje věc.“ Jarmila se urazila. Tři dny spolu nemluvily.
Čtvrtý den Marie donesla Jarmile dva kosatce. „Vem si.“ „Nechci.“ „Tak je vyhodím.“ Jarmila je vzala.
Boudu rozebírali poslední říjnovou sobotu. Pavel měl akušroubovák. Lenka termosku. Vojta přišel o hodinu později. „Je tu Wi-Fi?“ Marie se na něj podívala. „Na zahradě?“
„Ptám se.“ „Není tu ani záchod.“ „To jsem zjistil.“ „Dveře jsou úzké.“ „Babi.“ „Co?“ „Nechci vědět proč.“
Pod policí byly čtyři sklenice hřebíků. „Pryč.“ „Ne.“ „Rezavé.“ „Očistí se.“ Pavel jeden zvedl. Hlavička mu zůstala mezi prsty.
„Ten ne.“ „A ostatní?“ „Musíme je projít.“ Pavel vysypal sklenici na stůl. „Výborně. Neděli jsem si přesně takhle představoval.“
Našli plastový postřikovač. Žlutý. Josef ho koupil v roce 2001. Marie ho nenáviděla. Hadice z něj vždycky kapala a Josef ho ukládal na její rukavice. „To jde pryč,“ řekla. Pavel ho zvedl.
„Tátův.“ „Právě.“ „Nechceš si ho nechat?“ Marie se na něj podívala. „Proč bych chtěla?“ „Nevím. Všechno ostatní chceš.“ „Tohle byl krám.“
Pavel ho hodil do kontejneru. Ozvala se rána. Marie se usmála. Josef by se naštval. To ji potěšilo ještě víc.
Pak našli rádio. Starý tranzistor. „To beru.“ „Funguje?“ „Ne.“ „Tak proč?“ „Táta ho chtěl opravit.“
„Šest let je mrtvý.“ „No a?“ „Tak se mu krátí termín.“ Lenka se začala smát. Marie rádio položila do krabice. „To nebylo vtipný.“ „Bylo.“
Marie se smála taky.
Za policí byl tužkou nápis: JOSEF 1996 – NEŠAHAT „Na co?“ zeptal se Pavel. Pod nápisem nic nebylo. „Nevím.“ „Tak to vyfotíme.“ Lenka vytáhla telefon.
„Proč?“ „Protože je to táta.“ „To je nápis.“ „Právě.“ Marie si ho vyfotila také.
Když sundali poslední stěnu, bouda zmizela překvapivě snadno. Ve dvě měla dveře. Ve čtyři už byla několika hromadami materiálu. Marie stála na čtyřech betonových dlaždicích, kde býval stůl. „Tak,“ řekl Pavel. Marie ho za to slovo nenáviděla. „Co tak?“
„Hotovo.“ „Není.“ Rozhlédla se. Bylo.
Seděli na plastových židlích mezi hromadami. Lenka rozdávala kávu. Vojta fotografoval krabičku starých knoflíků. „Co děláš?“ „Dám je na Marketplace.“ „Proč?“ „Někdo je koupí.“
„Kdo?“ „Lidi.“ „Za kolik?“ „Dvě stovky.“ Marie vzala krabičku. Knoflíky byly hnědé, zelené, perleťové, kovové. Nevěděla, proč byly na zahradě.
„Tři stovky.“ „Za tři je nikdo nechce.“ „Tak je neprodávej.“ „Jsou tvoje?“ Marie se zarazila. „Jsou tady.“ „To není odpověď.“
Marie krabičku vrátila. „Dvě stě padesát.“ Vojta protočil oči.
Když se vrátila druhý den, knoflíky byly pryč. „Vojta je prodal?“ zavolala Lence. „Asi.“ „Za kolik?“ „Mami, nevím.“ „A komu?“ „Proč?“
„Jen se ptám.“ „Ty jsi včera chtěla, aby je prodal.“ „Chtěla jsem vědět komu.“ „Někomu, kdo potřebuje knoflíky.“ „Nikdo nepotřebuje tolik knoflíků.“ Lenka se začala smát. „Tak proč jsi je čtyřicet let měla?“
Marie zavěsila.
Poslední říjnový den zbýval angrešt. Lenka ho odmítla. Pavel ho odmítl. „Máš zahradu.“ „Jo.“ „Velkou.“ „Jo.“
„Tak?“ „Nechci angrešt.“ „Jako dítě jsi ho jedl.“ „Jako dítě jsem jedl i písek.“ Marie ho vykopala sama. Kořen šel ven překvapivě snadno. To jí připadalo podezřelé.
Dala ho do černého kýble.
Na balkoně nevypadal dobře. Balkon byl na sever. „Tam umře,“ řekla Lenka. „Do jara vydrží.“ „Mami, to není kapr.“ „Kapr do jara taky nevydrží.“ „Víš, jak jsem to myslela.“
Marie nevěděla, co s ním dělat. Když přišel první mráz, přenesla ho v noci do kuchyně. Ráno byla pod kýblem hlína a voda. V šest vytírala. Angrešt stál vedle lednice. Vypadal jako důkaz nějaké duševní poruchy.
Lenka přijela v neděli. „Ježíši.“ „Co?“ „Proč máš angrešt v kuchyni?“ „Byla mu zima.“ „Je to angrešt.“ „To vím.“
„V zimě je venku.“ „Normálně je v zemi.“ Lenka se na něj podívala. „Já ho vezmu.“ „Říkala jsi, že ho nechceš.“ „Nechci.“ „Tak proč?“
„Protože když bude do dubna u lednice, začnu mít strach i já.“
Zasadily ho za Lenčin kompostér. Úplně dozadu. „Tady ho nikdo neuvidí.“ „To je výhoda.“ „Tak proč ho bereš?“ Lenka se opřela o rýč. „Protože jestli chcípne, budeš moct do konce života říkat, že jsem ho zabila já.“
Marie se rozesmála. „To bych neřekla.“ Lenka se na ni podívala. Obě věděly, že by.
Na místě osady vyrostl v prosinci plot. Marie tam dojela autobusem. Na bráně visela velká vizualizace. Bílé domy. Balkony. Trávníky. Stromy.
Mladá žena na obrázku držela hrnek a smála se na muže, který se díval někam úplně jinam. Marie přitiskla obličej k pletivu. Většina chatek byla pryč. Některé stromy stále stály. Třešeň také. Aspoň si myslela, že je to ona. Bez plotů a cestiček už nedokázala přesně určit, kde její zahrada byla.
To ji vyděsilo.
„Paní, dovnitř se nesmí.“ Za ní stál muž v montérkách. „Já nejdu.“ „Je to staveniště.“ „Já vím.“ Muž vytáhl cigaretu. „Vy jste tady něco měla?“
„Zahradu.“ „Aha.“ „Čtyřicet tři let.“ Muž přikývl. „Tady toho bylo.“ „Co?“ „Bordelu.“
Marie se na něj otočila. Chtěla se urazit. Pak si vzpomněla na drtič, lednici, prkna, hřebíky, prasklý bazének, čtyři kýble něčeho, jehož původ už nedokázala určit. „Jo,“ řekla. Muž zapálil cigaretu. „To musela být makačka vyklidit.“ „Byla.“
„Já bych to nejradši zapálil.“ Marie se rozesmála. „Můj muž taky.“ Nevěděla, jestli by Josef chtěl zahradu zapálit. Ale byla to dobrá věta.
Na Štědrý den jí Vojta podal krabičku. Uvnitř byly staré knoflíky. Marie se podívala na něj. „Tys je neprodal?“ „Prodal.“ „Tak co je tohle?“ „Jiný.“
„Jak jiný?“ „Koupil jsem ti podobný.“ Marie vytáhla velký hnědý knoflík. „Tenhle jsem neměla.“ „Já vím.“ „Tak proč jsi mi ho koupil?“ Vojta se zatvářil nejistě.
„Protože jsi byla naštvaná.“ „Já nebyla naštvaná.“ Lenka se začala smát. „Byla.“ Marie si prohlížela nové staré knoflíky. „Kolik stály?“ „Stovku.“
„A moje jsi prodal za kolik?“ „Dvě stě padesát.“ Marie se rozzářila. „Takže jsme vydělali.“ Vojta se rozesmál. „Babi.“ „Co?“
„Nic.“ Krabičku si nechala.
V lednu dostala Jarmila byt o patro níž po sestře. Ne zahradu. Byt. Přesto o tom mluvila, jako kdyby právě získala pozemek. „Mám lodžii šest metrů.“ „A?“ „Dám si tam růže.“
„Všechny?“ „Ne.“ „Kolik?“ „Sedm.“ Marie se zamyslela. „To se nevejde.“ „Vejde.“
„Nevlezeš tam ty.“ „Já nemusím.“ Marie se začala smát.
Paní Hrdličková našla domov i posledním dvěma kočkám. Jednu si nechala. Druhého kocoura si vzal muž, který na stavbě obsluhoval bagr. „Vidíš,“ řekla Jarmila. „Nakonec měla nejmíň starostí.“ „Co?“ „Hrdličková.“ „Čtyři měsíce chytala kočky.“
„Ale nemusela přesazovat angrešt.“ Marie přikývla. To byla pravda.
Na jaře pivoňka vyrazila. Ne jeden výhonek. Patnáct. „To není možné,“ řekla Marie. „Proč?“ „Loni jich měla míň.“ „Tak se jí tady líbí.“
Marie se na Lenku podívala. „To nemůžeš vědět.“ „Podle mě to dává dost jasně najevo.“
V květnu měla pivoňka dvacet sedm poupat. Marie je spočítala. Dvakrát. „Nikdy tolik neměla.“ „Tak vidíš.“ „Co vidím?“ „Že jí přesazení prospělo.“
Marie se urazila. „To nevíš.“ „Mami, podívej se na ni.“ Pivoňka zabírala skoro celý roh záhonu. Listy byly tmavě zelené. Stonky pevné. Žádné punčochy.
„Možná je tady lepší půda.“ „Ano.“ „To jsem říkala.“ Lenka se na ni podívala. „Neříkala.“ „Myslela jsem si to.“
Angrešt měl sedm nových větví. „Tohle je vůbec podezřelé,“ řekla Marie. Lenka se smála. „Co?“ „U mě dvacet let chcípal.“ „Možná jsi ho moc stříhala.“ „Já umím stříhat angrešt.“
„Já jsem na něj nesáhla.“ Marie obešla keř. „Máš tu kompost.“ „Jo.“ „Tak to bude tím.“ „Určitě.“ Marie potřebovala, aby to bylo kompostem.
Pivoňka vykvetla v červnu. Všechny květy najednou. Lenka poslala fotografii do rodinné skupiny. Babiččina pivoňka se zbláznila. Pavel odpověděl: Asi zjistila, že změna je život. Marie si zprávu přečetla.
Pak napsala: Pivoňky nemají mozek. Pavel poslal smějící se smajlík. Marie telefon odložila.
K Lence přijela odpoledne. Pivoňka byla opravdu nádherná. Marie to téměř štvalo. „Takovou jsem ji neměla ani před dvaceti lety.“ „Já vím.“ „Možná je to jiná odrůda.“ „Mami.“
„Co?“ „Je to ta samá rostlina.“ Marie se posadila na terasu. Lenka přinesla kávu a meruňkový koláč. „Kupované těsto?“ „Ano.“ „Tak nechci.“
„Dobře.“ Lenka si dala kus sama. Marie po pěti minutách řekla: „Dej mi půlku.“
Po kávě vytáhla Marie sešit. „Co to je?“ „Seznam.“ „Jaký?“ Marie otevřela první stranu. PIVOŇKA – 1979 – K NAROZENÍ LENKY Lenka se na ni podívala.
„Mami.“ „Co?“ „Já myslím, že to není pravda.“ „Proč?“ „Protože jsi mi kdysi říkala, že jste ji koupili s tátou v Průhonicích.“ „To byla jiná.“ „Jaká?“
„Bílá.“ „My jsme nikdy neměli bílou pivoňku.“ Marie se zamračila. „Měli.“ „Kde?“ „U sudu.“ „Tam byly floxy.“
„Před floxy.“ Lenka se začala smát. „Nesměj se.“ „Já se nesměju tobě.“ „Komu?“ „Nevím.“ Marie sešit zavřela.
„A ten angrešt?“ zeptala se Lenka. „Od Kotláře.“ „Jsi si jistá?“ „Jarmila ano.“ „Jarmila řekla, že si to myslí.“ Marie mlčela. „Tak proč tam nemáš otazník?“
„Protože pak ten sešit nemá smysl.“ Lenka se přestala usmívat. Tohle Marie nechtěla říct nahlas.
Seděly chvíli mlčky. Robotická sekačka projela kolem terasy. Marie ji sledovala. „Pavel říkal, že by Josef chtěl robota.“ „Táta by měl tři.“ „Jeden by mu nestačil.“ „Jeden by rozebral.“
„A druhý by pak nefungoval.“ Obě se rozesmály. Marie otevřela kabelku. Měla tam zahradnické nůžky. Lenka si jich všimla. „Proč je nosíš?“ „Pro jistotu.“
„Kam?“ „Všude.“ „Na poštu?“ „Co kdyby.“ Lenka zavrtěla hlavou.
Marie vstala. Došla k pivoňce. Jeden květ byl nakloněný přes okraj záhonu. „Ten ustřihnu.“ „Proč?“ „Ať se nevylomí.“ „Nech ho.“
„Spadne.“ „Tak spadne.“ Marie držela nůžky. „Na noc má pršet.“ „A?“ „Zničí se.“ Lenka si vzala talíř s koláčem.
„Mami, je to moje zahrada.“ Marie se otočila. „Ale moje pivoňka.“ „To už jsme řešily.“ „Neřešily.“ „Roste u mě.“ „To neznamená—“
Marie se zarazila. Nedokázala větu dokončit tak, aby nezněla směšně. Lenka čekala. „Co?“ „Nic.“ Marie nůžky zavřela.
Druhý den pršelo. Silně. Marie se ráno podívala z okna a okamžitě myslela na pivoňku. V jedenáct zavolala Lence. „Tak co?“ „Co?“ „Pivoňka.“
„Nevím.“ „Jak nevíš?“ „Jsem v práci.“ „A Tomáš?“ „Taky.“ „Nemáte kameru?“ „Mami.“
„Jen se ptám.“ „Pivoňka přežije.“ Marie zavěsila. Ve dvě začalo pršet ještě víc. Ve tři si oblékla bundu.
K Lence dojela autobusem a potom šla dvanáct minut pěšky. Měla klíč od branky pro případ, že by někdy bylo potřeba zalít. Teď bylo zalito dost. Pivoňka byla promočená. Tři květy ležely v trávě. Marie si klekla. V kabelce měla provázek.
Neměla punčochy. Zkusila stonky narovnat. Jeden praskl. „Do prdele.“ Ustřihla ho. Pak druhý. Zbylé přivázala k dřevěnému kolíku, který našla v zahradním domku.
Pršelo jí za krk. Robotická sekačka stála v nabíjecí stanici. Aspoň ten měl rozum a nevylézal ven.
Lenka přijela v pět. Marie seděla na terase v mokré bundě. Na stole před ní byly tři ustřižené pivoňky ve sklenici. „Co tady děláš?“ „Pršelo.“ „To jsem si všimla.“ Lenka se podívala na záhon.
„Ty jsi ji zase přivázala.“ „Jinak by se polámala.“ „Říkala jsem ti, ať ji necháš.“ „Tři byly na zemi.“ „Tak by byly na zemi.“ „A?“ „Nic.“
Lenka si sundala boty. „Mami, já fakt nemůžu mít na zahradě kytku, kvůli které sem pojedeš při každé bouřce.“ Marie se na ni podívala. „Tak mi ji vrať.“ Lenka se zastavila. Obě věděly, jak hloupě to zní. „Kam?“
Marie mlčela.
Lenka odešla dovnitř. Marie seděla. Ve sklenici byly tři květy. Jeden měl uprostřed mravence. Vylezl na okvětní lístek a chvíli tam stál. Marie ho sfoukla. Mravenec dopadl na stůl.
Hned se rozběhl.
Za deset minut Lenka přinesla ručník. „Utři si vlasy.“ Marie si ho vzala. „Díky.“ „Chceš kafe?“ „Jo.“ „Koláč už není.“
„Nevadí.“ Lenka odešla. Marie se podívala na pivoňku. Provázek vypadal strašně. Příliš utažený. Jako na její staré zahradě. Vstala.
Přešla k záhonu. Rozvázala ho. Stonky se pomalu rozestoupily. Jeden se sklonil. Další zůstal rovně. Marie vzala ustřižený provázek a strčila ho do kapsy.
Když Lenka přinesla kávu, všimla si toho. „Ty jsi to sundala?“ „Jo.“ „Proč?“ Marie pokrčila rameny. „Je to tvoje zahrada.“ Lenka položila hrnky.
„To jsem neřekla, abys byla uražená.“ „Nejsem.“ „Jsi.“ „Nejsem.“ „Dobře.“
Dívaly se na pivoňku. Po dešti vypadala hůř než ráno. Ale pořád měla asi dvacet květů. „Mimochodem,“ řekla Lenka, „Jarmila volala.“ Marie se otočila. „Tobě?“ „Nemohla se ti dovolat.“
„Telefon jsem měla v kabelce.“ „Prý jí vykvetly ty tvoje kosatce.“ „Moje?“ „Ty, cos jí dala.“ Marie se zamračila. „Já jí dala dva.“ „Prý má sedm.“
„Jak sedm?“ Lenka se začala smát. „Možná se rozmnožily.“ „Za půl roku?“ „Nevím.“ Marie vytáhla telefon. „Nevolej jí teď.“
„Proč?“ „Protože první věc, kterou řekneš, bude, že ti pět ukradla.“ „Protože ukradla.“ „Mami.“ Marie telefon zase schovala. „Zítra.“
Lenka se usmála. „Díky.“ Marie vzala kávu. „Ale zeptám se jí.“ „Samozřejmě.“ „Sedm je moc.“ „Já vím.“
Chvíli mlčely. Pak Lenka ukázala na sklenici. „Vezmeš si ty tři domů?“ Marie se podívala na ustřižené květy. „Ne.“ „Proč?“ „Opadají v autobuse.“
„Tak je tu necháme.“ „Jo.“ Lenka jednu vázu posunula doprostřed stolu. Marie ji automaticky posunula trochu dál od kraje. „Ať ji neshodíš.“ „Já?“ „Kdokoliv.“
Lenka se jí dotkla ruky. Marie ruku neodtáhla.
Když večer odcházela, nůžky nechala na Lenčině stole. Došla až k brance. Pak se vrátila. Lenka stála ve dveřích. „Co je?“ Marie vzala nůžky. „Ty jsou moje.“
„Jasně.“ Strčila je do kabelky. „Čau.“ „Čau, mami.“
V autobuse seděla vedle mladé ženy s dítětem. Dítě drželo plastové hrábě. Růžové. Po třech zastávkách je pustilo na podlahu. Marie je zvedla. „Děkuju,“ řekla žena. „Není zač.“
Dítě si hrábě vzalo a za chvíli je znovu pustilo. Tentokrát je Marie nechala ležet. Na konečné tam pořád byly.
