Článek
Potom ho otočil vzhůru nohama, znovu správně a nakonec mi ho podal. „Co po mně chtějí?“ Myslela jsem, že nemá brýle. Ležely před ním vedle cukřenky. Tlusté, hranaté, s mastnými skly. Matka mu je každý večer čistila lemem noční košile, přestože jsem jí opakovala, že tím skla poškrábe. Po její smrti zůstaly špinavé.
„Tak si je nasaď,“ řekla jsem.
„Brýlema to není.“
Nasadil si je, ale na dopis se nepodíval. Díval se na mě.
Šlo o běžné oznámení. Pojišťovna evidovala změnu plátce a žádala o doložení několika údajů. Vysvětlila jsem mu to a ukázala místo pro podpis. Otec vzal propisku a podepsal se do kolonky určené pro datum.
„Tady ne.“
„Však je to jedno.“
„Není.“
Papír si přitáhl blíž. Rty se mu lehce pohybovaly a prstem přejížděl po řádcích, ale ne zleva doprava. Posouval ho náhodně, jako člověk, který na stránce hledá skvrnu.
„Tati, ty to nepřečteš?“
Podíval se na mě tak, jak se díval, když jsem jako dítě použila sprosté slovo. Nebyl překvapený ani zahanbený. Byl uražený.
„Přečtu.“
„Tak mi řekni, co je v první větě.“
„Nebudu se tady nechat zkoušet.“
Složil papír na polovinu a zasunul ho pod plastový ubrus s vytištěnými citrony. Matka tam schovávala účtenky, recepty, návody ke spotřebičům a telefonní čísla napsaná na útržcích obálek. Během let se pod ubrusem vytvořila rodinná archivní vrstva. Záruční list na mixér, číslo instalatéra, heslo k wi-fi a pohlednice z Krkonoš, na které mi bylo jedenáct a tvářila jsem se, jako by mi hory způsobily osobní příkoří.
„Máma ti četla všechny dopisy?“ zeptala jsem se.
„Máma vyřizovala papíry.“
„To není totéž.“
„Pro mě jo.“
Bylo mu sedmdesát čtyři a mně čtyřicet osm. Celý život pracoval jako skladník, potom mistr ve velkoobchodu se stavebninami. Řídil nákladní auto, přebíral materiál, počítal palety a podepisoval dodací listy. Dokázal odhadnout množství cementu ve skladu rychleji než většina jeho kolegů s kalkulačkou. U snídaně míval rozevřené noviny a každé pondělí vyplňoval sportku.
Teprve později jsem si uvědomila, že noviny držel vždy na sportovní stránce, kde poznával loga klubů, fotografie a výsledkové tabulky. Sportku nečetl. Čísla znal.
„Kolik přečteš?“ zeptala jsem se.
„Dost.“
„Co znamená dost?“
„Na život mi to stačilo.“
Matka zemřela tři týdny předtím. Rakovina slinivky postupovala rychleji, než si lékaři troufli říct nahlas. V lednu ještě pekla linecké cukroví pro sousedku, v březnu ležela v nemocnici a ptala se, zda jsem doma zalila fíkus. Zemřela v dubnu v šest hodin ráno. Otec u ní seděl celou noc, ale když zavolala sestra, abych přijela, tvrdil mi, že už to nemá cenu.
Přijela jsem stejně. Matka byla ještě teplá. Na nočním stolku stála sklenice s brčkem a pod ní rozečtená detektivka, kterou poslední měsíc nosila v kabelce. Na stránce byl založený účet z lékárny.
Otec stál u okna a díval se na parkoviště.
„Dočetla to?“ zeptal se.
„Nevím.“
„Vždycky všechno dočetla.“
Knihu si potom odnesl domů a položil ji na její noční stolek. Myslela jsem, že ji chce mít u sebe. Teď mě napadlo, že možná chtěl vědět, jak příběh skončil, a neměl se koho zeptat.
Po pohřbu jsem k němu začala jezdit každé úterý a sobotu. Ne proto, že by byl nesoběstačný. Uměl si uvařit brambory, ohřát polévku a vyprat prádlo, i když všechno pral na šedesát stupňů. Potřeboval ale vyřídit pozůstalost, změnit smlouvy, zrušit matčin telefon, převést energie a odpovídat lidem, kteří stále posílali kondolence.
Každou obálku mi podával zavřenou.
„Otevři si ji,“ říkala jsem.
„Stejně to budeš číst.“
Zpočátku jsem to považovala za lenost. Otec byl člověk, který dokázal půl hodiny stát vedle prázdného odpadkového koše a čekat, až někdo jiný vloží nový pytel. Matka se tomu smála. Tvrdila, že ho za padesát let vycvičila jen k tomu, aby přišel, když se zavolá k jídlu.
Potom jsem si začala všímat věcí, které mi dřív připadaly bezvýznamné. V restauraci si nikdy nečetl jídelní lístek. Objednal si totéž co já nebo se zeptal číšníka, co je dnes hotové. V supermarketu poznával výrobky podle barvy obalu a místa v regálu. Když výrobce změnil design jeho oblíbené hořčice, přinesl domů vanilkový pudink v prášku. Matka mu roky chystala léky do krabičky s dny v týdnu a na každou přihrádku nalepila jinak barevnou tečku.
Nikdy mi nečetl pohádky. Když byla řada na něm, vymýšlel si příběhy o jezevci, který opravuje silnici, nebo o řidiči autobusu, jenž vozí zvířata do školy. Myslela jsem, že ho knihy nudí. Na třídních schůzkách seděl vzadu a přikyvoval. Vysvědčení vždy podal matce se slovy, že ona tomu rozumí líp. Když jsem mu přinesla maturitní slohovou práci, chvíli listoval a řekl, že píšu moc drobně.
Nečetl žádnou z věcí, které jsem mu celé roky vyčítala, že číst nechtěl.
„Jak ses dostal přes školu?“ zeptala jsem se ho při další návštěvě.
Seděl v křesle a sledoval televizní soutěž. Zvuk měl zesílený tak, že moderátorův hlas vibroval ve skleničkách ve vitríně.
„Normálně.“
„Co znamená normálně?“
„Chodil jsem tam.“
„A číst ses nenaučil?“
„Umím číst.“
„Tak přečti titulky.“
Na obrazovce běžela reportáž z povodní. Dole se objevil název obce a jméno starosty. Otec se ani nepodíval.
„To je moc rychlý.“
Televizi vypnul.
„Ve škole nás bylo ve třídě čtyřicet. Učitel měl rákosku. Když jsi něco neuměla, dostala jsi přes ruce. Tak ses naučila držet hubu.“
„Máma to věděla?“
„Samozřejmě.“
„Od začátku?“
„Poznala to.“
Představila jsem si matku ve dvaceti letech, jak sedí s otcem v kině nebo na lavičce a postupně zjišťuje, že muž vedle ní nedokáže přečíst program. Matka četla neustále. Knihy, časopisy, složení potravin, dopisy cizích lidí, pokud zůstaly ležet bez dozoru. V knihovně měla kartičku číslo 214 a pamatovala si ji zpaměti, přestože ji nikdy nemusela uvádět.
„A nechtěla, aby ses to naučil?“
Otec se zvedl a odešel do kuchyně. Z lednice vytáhl salám, ukrojil si tlustý plátek a snědl ho bez chleba.
„Zkoušela to.“
„Kdy?“
„Když jsme byli mladí.“
„A co se stalo?“
„Šlo mi to pomalu. Po práci jsem byl unavenej. Pak ses narodila ty.“
Jako bych byla událost, která jeho vzdělání ukončila.
„Takže ses na to vykašlal.“
„Měl jsem rodinu, práci, barák. Co jsem potřeboval, to mi máma přečetla.“
„A co když jsi byl bez ní?“
„Nebyl jsem.“
Řekl to bez něhy, ale s jistotou člověka, který popisuje nosnou zeď.
Matka a otec spolu byli padesát dva let. Hádali se kvůli penězům, jeho kouření, jejím sestrám a způsobu, jakým krájel chleba. Jednou se na tři dny odstěhovala k tetě Lídě, protože otec bez jejího vědomí prodal starou skříň. Vrátila se s taškou prádla a novou lampou. Nikdy jsem neslyšela, že by si řekli miluji tě. Matka mu každé ráno chystala svačinu a otec jí každou zimu kontroloval podrážky bot.
Možná bylo čtení jejich nejintimnější činností. Přinesl jí dopis a čekal, až mu řekne, co v něm je. Ona věděla, co může přeskočit, zjednodušit nebo zatajit. Měla jeho svět rozložený před sebou v řádcích, ke kterým neměl přímý přístup.
„Četla ti i moje dopisy?“ zeptala jsem se.
Otec se vrátil do obýváku. „Jaký dopisy?“
„Když jsem byla na škole v Olomouci.“
Psala jsem domů skoro každý týden. Matce, otci i oběma dohromady. Psala jsem o koleji, zkouškách, penězích a jednou o Martinovi, studentovi medicíny, který mě po půl roce nechal kvůli spolužačce. Ten dopis byl určený otci. Ne protože bychom si byli blízcí, ale protože matka mi po každém rozchodu vysvětlovala, jaké chyby jsem udělala. Chtěla jsem někomu říct, že je mi zle, aniž mi poradí, jak se tomu dalo zabránit.
Otec nikdy neodpověděl. Když jsem o měsíc později přijela domů, zeptal se jen, zda mi na koleji funguje topení. Myslela jsem, že dopis zahodil.
„Máma ti je četla?“ naléhala jsem.
„Asi jo.“
„I ten o Martinovi?“
„Nevím, kdo je Martin.“
„Ten kluk, kvůli kterému jsem psala, že nemůžu spát a nechci se vrátit do školy.“
Otec se zamračil. „Takový věci sis měla vyřešit sama.“
„Bylo mi devatenáct.“
„Taky jsem v devatenácti nikoho neotravoval dopisama.“
„Protože jsi je neuměl napsat.“
Vstal tak prudce, až převrhl ovladač ze stolku.
„Tak si vem ty papíry a jdi.“
„Tati.“
„Máš radost? Máš mě za blbce, tak si to užij.“
„Nemám tě za blbce.“
„Celou dobu se tak tváříš.“
Odešla jsem. Cestou domů jsem si v autě opakovala svou větu. Nebyla spravedlivá, ale trefila místo, které jsem hledala.
Tři dny jsme si nevolali. V pátek se ozvala sousedka paní Šindelářová, že otec stojí před lékárnou a nemůže si vyzvednout recept, protože neví, které číslo má zadat do terminálu. Měl mobil a mohl zavolat mně. Místo toho čekal venku, dokud kolem nešla žena, která ho znala od doby, kdy jsme se nastěhovali.
Přijela jsem. Seděl na lavičce před lékárnou a vedle něj ležela igelitová taška s rohlíky. Neřekl ahoj.
„Máš kód v telefonu.“
„Já vím.“
„Tak proč jsi ho neukázal lékárnici?“
„Nenašel jsem ho.“
V telefonu měl třicet sedm nepřečtených zpráv. Většinu mu posílala matka. Připomínky, co má koupit, kdy přijde opravář a že oběd je v troubě. Otec dokázal otevřít zprávu, pokud se právě objevila na obrazovce, ale později ji už nenašel. Nečetl celé věty. Poznával začátky slov a čísla.
Našla jsem recept a vyzvedla léky. Když jsem se vrátila, podal mi rohlík.
„Nechci.“
„Tak si ho vem domů.“
Vzala jsem ho. Bylo to jeho příměří.
Otec žil ve světě plném nápisů, který pro něj musel vypadat jako město za mlhou. Červené značky znamenaly zákaz nebo nebezpečí. Zelené tlačítko něco spouštělo. V supermarketu byla káva ve třetím regálu zleva. Autobus číslo 136 jel k lékaři. Jména lidí rozpoznával podle prvního písmene a délky.
Začala jsem ho pozorovat a on to věděl. Když vybíral jogurt, otočil kelímek k datu spotřeby a přečetl čísla. Když přišel dopis, zkontroloval logo. Úřad, banka, pojišťovna. Podle obálky odhadl, čeho se týká, a zbytek nechal na matce.
Jednou mi ukázal fotografii z práce. Stál u vysokozdvižného vozíku s pěti muži v montérkách.
„To byl Venca, Jarda, Franta a dva Slováci.“
„Jak jsi vyplňoval dodací listy?“
„Měl jsem razítka.“
„A názvy materiálů?“
„Byly kódy.“
„A když přišlo něco nového?“
„Zeptal jsem se.“
„Nikdo si toho nevšiml?“
Otec se usmál. Poprvé od matčiny smrti skutečně, ne jen zdvořile.
„Lidi si všimnou, že něco neumíš, jen když se chováš, jako bys to měl umět.“
„A ty ses tak nechoval?“
„Choval jsem se, jako že nemám čas.“
To k němu sedělo. Celé dětství jsem ho považovala za netrpělivého. U pokladny pobízel matku, aby přestala číst účtenku. V muzeu procházel kolem popisků a tvrdil, že se přišel dívat na věci, ne na písmena. Když jsem mu ukazovala školní referát, zeptal se, jakou jsem dostala známku. Výsledek byl pro něj důležitější než cesta.
„Styděl ses?“ zeptala jsem se.
„Když jsem byl malej.“
„A pak?“
„Pak už jsem měl jiný věci.“
Otec byl dobrý v opravách, v práci a v rozpoznávání cizí slabosti. Pokud někdo neuměl vyměnit těsnění, zaparkovat přívěs nebo spočítat slevu, dokázal mu to připomenout několik let. Možná proto, že sám měl tajemství, žádná cizí neschopnost mu nepřipadala nevinná.
Při vyklízení matčiny skříně jsem našla krabici s dopisy. Byla schovaná za ručníky, které se používaly jen pro návštěvy. Na víku bylo propiskou napsáno Josef.
Myslela jsem, že jsou od něj. Otec ale v životě napsal nanejvýš několik pohlednic s textem Zdravíme. Když jsem krabici otevřela, poznala jsem matčino písmo.
Psala mu od roku 1970, kdy byl na vojně. První dopisy byly dlouhé, někdy šest stránek. Popisovala práci v textilce, rodiče, filmy a to, co si vezme na sebe, až přijede. Později se opakovaly nákupy, peníze a prosby, aby nechodil do hospody.
Milý Pepo, začínal každý dopis.
Představila jsem si otce na vojenské ubikaci, jak drží obálku a čeká, až mu ji někdo přečte.
„Kdo ti je četl?“ zeptala jsem se, když jsem mu krabici přinesla.
Seděl u stolu a čistil si kapesním nožem nehty.
„Který?“
„Dopisy od mámy z vojny.“
Podíval se na krabici. „Jeden kluk.“
„Jaký kluk?“
„Byl z Moravy. Jmenoval se Standa nebo Staněk.“
„Četl ti milostné dopisy?“
„Nejdřív.“
„A potom?“
„Pak už jsem věděl, co píše.“
„Jak?“
„Začátky byly stejný. Datum, milý Pepo. Potom práce, tvoje babička, peníze. Nakonec že se těší.“
Otec sáhl do krabice a vytáhl jednu obálku. Držel ji opatrně za okraj.
„Ona věděla, že to neumím. Psala tak, abych poznal aspoň něco.“
Teprve tehdy jsem si všimla, že některá slova byla napsaná většími písmeny. PŘIJEĎ. PENÍZE. NEDĚLE. U jiných matka nakreslila malé značky. Kruh vedle data, srdce na konci, podtržené číslo vlaku.
V jednom dopise byla nakreslená modrá konvice. Otec se na ni podíval a řekl: „To znamenalo, že koupila tu, co jsme chtěli.“
„Pamatuješ si to po padesáti letech?“
„Byla drahá.“
V jiném dopise byl na okraji malý křížek. Když jsem se zeptala, co znamenal, otec papír otočil.
„Nevím.“
Přečetla jsem odstavec. Matka psala, že se pohádala s jeho matkou, protože jí řekla, že si Pepa najde jinou, až pozná lepší děvčata. Psala, že ji to bolelo a že chce vědět, jestli se má dál těšit.
Otec mi dopis vzal.
„To nečti.“
„Vždyť je to padesát let staré.“
„Je to pro mě.“
„Ale nepřečteš si to.“
Položil dopis zpátky do krabice. „Tak ho nech bejt.“
Poprvé mě napadlo, že text může někomu patřit, i když ho nedokáže přečíst.
Krabici si nechal u sebe. O dva dny později mi zavolal a požádal mě, abych přijela. Seděl v ložnici na matčině straně postele. Dopisy měl rozložené kolem sebe podle barvy obálek. Bílé, modré a zažloutlé. Kniha, kterou matka nedočetla, stále ležela na nočním stolku.
„Přečti mi jeden,“ řekl.
Ukázal na dopis s datem 16. srpna 1971. Papír byl tenký a na přehybech téměř průsvitný. Sedla jsem si vedle něj a začala číst.
Matka psala, že vedoucí v práci jí znovu změnila směny. Teta Lída se rozešla s chlapcem z nádraží. Na zahradě dozrávají rajčata. Otec jí chybí a ona chce vědět, jestli se po návratu konečně domluví na svatbě, nebo ji zase nechá čekat.
„Odpověděl jsi jí?“ zeptala jsem se.
„Asi.“
„Jak?“
„Zavolal jsem z pošty.“
„A co jsi řekl?“
„Že jo.“
„Jen tohle?“
„Co ještě?“
Možná jim to stačilo. Matka potřebovala věty, otec rozhodnutí.
Přečetla jsem další dopis a potom ještě jeden. Otec ležel opřený o čelo postele, oči zavřené. Občas mě zastavil a požádal, abych některou větu zopakovala. Nejvíc ho zajímaly praktické věci. Kdy koupila skříň, kolik stála pračka, proč teta Lída nepřijela na svatbu.
Když matka psala, že ho miluje, neptal se na nic.
„Četla ti to takhle?“ zeptala jsem se.
„Jak?“
„Nahlas.“
„Někdy.“
„Kdy?“
„Když jsme byli sami.“
Představila jsem si je u stejného stolu, u kterého jsme později jedli večeře. Matka s dopisem v ruce, otec proti ní. Možná mu četla úřední oznámení, návody, novinové články a mé školní práce. Jeho mlčení mohlo znamenat nezájem, nebo čekání, až mu někdo svět převede do slov, kterým rozumí.
„Proč jste mi to neřekli?“
Otec otevřel oči. „K čemu?“
„Protože jsem tvoje dcera.“
„Právě proto.“
„Myslel sis, že bych se ti smála?“
„Děti se smějou všemu, co rodiče neumí.“
„Já už dávno nejsem dítě.“
„Ale tehdy jsi byla.“
Vzpomněla jsem si na spolužáka Martina v páté třídě, který koktal. Když četl nahlas, někteří se smáli. Já také, i když ne první. Otec o tom nevěděl. Přesto možná věděl dost.
Po několika týdnech začal očekávat, že mu budu číst všechno. Dopisy, návody, zprávy v telefonu a letáky ze supermarketu. Když jsem přijela, ležela na stole hromádka papírů. Podával mi je jeden po druhém a poslouchal.
„Tohle vyhoď.“
„Tohle zaplať.“
„Tam zavolej.“
Zpočátku mi to nevadilo. Potom jsem si všimla, že nepoužívá prosím. Matce ho také nejspíš nepoužíval.
„Můžeš si domluvit někoho z poradny,“ řekla jsem jednou.
„Jaký poradny?“
„Existují kurzy pro dospělé.“
„Na co?“
„Na čtení.“
Otec se zasmál. „V mém věku?“
„Nemusíš číst romány. Stačilo by, abys zvládl dopisy a telefon.“
„Na to mám tebe.“
Položila jsem papír zpátky na stůl.
„Nejsem máma.“
„To vím.“
Řekl to bez rozpaků. Neznamenalo to, že ode mě nic nechce. Jen že si nás neplete.
„Nemůžu sem jezdit pokaždé, když přijde obálka.“
„Jezdíš dvakrát týdně.“
„Mám práci.“
„Máma taky pracovala.“
„Máma tu s tebou bydlela.“
„Tak ses měla přestěhovat blíž.“
Byla to stará otcova věta. Používal ji vždy, když jsem si stěžovala na cestu. Přestěhovala jsem se do Prahy kvůli práci a později kvůli manželovi. Otec to považoval za chybu, kterou lze kdykoli napravit návratem.
„Mám vlastní život.“
„Tak si ho měj.“
Shrnul papíry do hromádky a odnesl je do ložnice.
Příští týden mi nezavolal. Když jsem přijela v sobotu, na stole ležela upomínka za nezaplacený plyn. Splatnost prošla před pěti dny.
„Proč jsi mi to nedal minule?“
„Říkala jsi, že nejsi máma.“
„To neznamená, že máš nechat odpojit plyn.“
„Tak co to znamená?“
Nevěděla jsem.
Zaplatila jsem upomínku přes internet. Otec seděl vedle mě a sledoval, jak zadávám čísla. Když jsem chtěla účet zavřít, položil ruku na stůl.
„Ukaž mi to ještě jednou.“
Naučila jsem ho přihlásit se otiskem prstu, najít pole pro částku a poznat zelené potvrzení. Čísla zvládal dobře. Problém byly pokyny, názvy a varování.
„To červený znamená co?“
„Že platbu nejde vzít zpátky.“
„A zelený?“
„Že odešla.“
„Tak to stačí.“
Nestačilo, ale byl to začátek.
Začali jsme každou sobotu půl hodiny číst. Otec odmítal slabikář, protože vypadal jako kniha pro děti. Koupila jsem pracovní sešit pro dospělé s krátkými větami, formuláři a jízdními řády. Obal jsem přelepila hnědým papírem, aby nebyl vidět název.
„Nebudu dělat domácí úkoly.“
„Nemusíš.“
„A známky mi dávat nebudeš.“
„Nebudu.“
První text byl jednoduchý: Pan Novák jede v pátek k lékaři. Vlak odjíždí v 8.15.
Otec četl pomalu. Některá slova odhadoval podle prvního písmene. Místo pátek řekl práce. Místo lékaři řekl léky. Když se spletl, okamžitě se rozčílil a tvrdil, že věta je napsaná špatně.
„Je tam lékař.“
„To je stejný.“
„Není.“
„Však jede kvůli lékům.“
„To nevíme.“
„Tak proč tam jede?“
Potřeboval, aby každá věta měla praktický důvod. Příběhy, v nichž lidé někam cestovali bez jasného účelu, mu připadaly podezřelé.
Po měsíci dokázal přečíst názvy dnů, několik běžných pokynů a krátké zprávy. Dlouhá slova ho rozčilovala. Pojišťovna, vyúčtování, doporučeně. Tvrdil, že je vymysleli úředníci, aby lidé potřebovali další úředníky.
Jednou přečetl SMS od Kláry: Dědo, přijdeme v neděli po obědě. Přinesu ti koláč.
„Vidíš?“ řekla jsem.
Otec se usmál. „To jsem věděl i bez čtení. V neděli chodí s koláčem.“
Nechtěl připustit, že něco dokázal, pokud to předtím označil za zbytečné.
Kláře jsme to neřekli. Otec trval na tom, že se to nikdo další nedozví. Když přijela, schoval sešit pod polštář. Připadalo mi to směšné, ale po padesáti letech se tajemství nestane menším jen proto, že ho někdo pojmenuje.
Jednou se mě Klára zeptala, proč poslední dobou u dědy zůstávám tak dlouho.
„Pomáhám mu s papíry.“
„To dělala babička.“
„Já vím.“
„Takže jsi to převzala.“
Řekla to nevinně. Přesto jsem se urazila.
„Nepřevzala.“
Klára se podívala na tašku s nákupem, čisté prádlo a krabičku s léky.
„Dobře.“
Její dobře znělo jako matčino.
Při další návštěvě jsem otci řekla, že musíme rozdělit povinnosti. Můžu mu pomáhat s úředními dopisy, ale nebude čekat, že vyřídím každou zprávu a koupím všechno, co mu chybí.
„Já tě nenutím.“
„Ne. Jen necháš věci ležet, dokud je neudělám.“
„Tak je nedělej.“
„Pak dostaneš upomínku.“
„To je můj problém.“
„A kdo ho bude řešit?“
Otec pokrčil rameny. „Ty.“
Nedokázala jsem se ubránit krátkému smíchu. Jeho upřímnost přišla tak pozdě, že už skoro neměla co poškodit.
Přestal se usmívat.
„Máma to dělala ráda.“
„Nevíš, jestli to dělala ráda.“
„Dělala to padesát let.“
„To není důkaz.“
Otec se podíval ke dveřím kuchyně, jako by čekal, že matka vstoupí a potvrdí mu jeho verzi.
„Nikdy si nestěžovala.“
„Stěžovala si mně.“
„Na mě?“
„Na ponožky, kouření, nepořádek a otevřenou lednici.“
„Ale na papíry ne.“
To byla pravda. Matka mi nikdy neřekla, že jí vadí číst mu dopisy. Když jsem se jí jednou ptala, proč otec nevyplňuje formuláře sám, odpověděla, že by je vyplnil špatně a ona by je stejně musela opravovat.
„Na tohle si nestěžovala,“ připustila jsem.
„Tak vidíš.“
„Ale to neznamená, že to budu dělat já.“
Otec zavřel pracovní sešit. „Tak nedělej.“
Několik dalších týdnů jsme četli méně. Já se cítila provinile, on uraženě. Přesto se zlepšoval. V obchodě začal kontrolovat první písmena názvů. Dokázal najít zprávu v telefonu, pokud věděl, od koho přišla. Jednou mi poslal SMS: Přijeď v sobotu později.
Chybělo prosím, ale všechna písmena byla správně.
K matčiným dopisům jsme se vraceli jen občas. Otec si vždy jeden vybral a podal mi ho. Nejprve jsem četla přesně. Každé slovo, včetně opakování a vět, které nedávaly smysl. Potom jsem začala některé části přeskakovat.
Matka v dopisech často psala o mém dětství. Lucie dnes udělala první kroky. Lucie má horečku. Lucie nechce jíst mrkev. Lucie se ptá, kdy přijedeš.
Otec při těch pasážích poslouchal pozorněji než u vyznání lásky.
V jednom dopise matka napsala: Lucie tě na fotografii nepoznala. Ukázala na tebe a řekla pán.
Vynechala jsem to.
Nevím proč. Otec za to nemohl. Byl na vojně a mně byl rok. Přesto jsem nechtěla, aby slyšel, že pro mě kdysi býval cizím mužem.
V jiném dopise stálo: Někdy mám pocit, že po tobě všechno musím opakovat. Já nechci všechno vyřizovat za tebe, Pepo. Jednou mi to začne vadit.
Tuto část jsem také nepřečetla.
Otec seděl vedle mě a sledoval můj prst, jak se pohybuje po řádcích. Neuměl ještě číst dost dobře, aby poznal, že jsem přeskočila odstavec.
„Co píše dál?“
„Že se těší, až přijedeš.“
Na konci to skutečně stálo.
Potom jsem se začala ptát, co přeskakovala matka. Když mu četla dopisy z úřadů, možná vynechávala sankce, aby se nerozčílil. Když mu četla moje dopisy, mohla odstranit věci, které by ho zranily nebo obtěžovaly. Otec celý život znal psaný svět v podobě, kterou mu předložila ona.
Teď jsem seděla na jejím místě a dělala totéž.
Jednoho dne našel můj starý dopis z Olomouce. Byl vložený mezi matčinými, i když tam nepatřil. Obálka měla moje písmo a otcovo jméno. Poznala jsem ji okamžitě.
„Přečti tenhle,“ řekl.
Papír byl tenký a popsaný z obou stran. Psala jsem v noci po rozchodu s Martinem. Pamatovala jsem si studenou kolejní kuchyň, kouř z cigaret a zvuk vody v trubkách, ale téměř žádné věty.
Začala jsem číst.
Tati, nevím, jestli ti máma tenhle dopis ukáže. Nechci jí psát, protože mi zase řekne, že jsem si vybrala špatného člověka a měla poslouchat. Martin odešel za Evou z našeho ročníku. Všichni to věděli dřív než já.
Otec poslouchal se skloněnou hlavou.
Psala jsem, že se stydím vrátit do školy, že nemůžu jíst a že jsem jednu noc přemýšlela, zda by nebylo jednodušší zmizet. Ta věta byla teatrální, ale v devatenácti jsem jí věřila.
Potom přišla část, na kterou jsem zapomněla.
Ty aspoň nikdy nemluvíš, když nevíš, co říct. Máma říká moc věcí. Někdy bych chtěla být víc jako ty.
Přestala jsem číst.
„Co je dál?“ zeptal se otec.
Zbytek dopisu byl krátký.
Prosím, napiš mi, že nejsem úplný idiot. Nemusíš nic dalšího.
Podepsala jsem se Lucie.
Otec se díval na papír.
„A já ti neodpověděl.“
„Ne.“
„Máma mi to četla?“
„Nevím.“
„Musela.“
Nemusela. Mohla dopis schovat. Mohla přečíst jen část. Mohla mu říct, že se mi stýská a potřebuji peníze. Také mu ho mohla přečíst celý a otec se rozhodl neodpovědět, protože neuměl psát a nenapadlo ho zavolat.
„Co je na konci?“ zeptal se.
Podívala jsem se na poslední řádky.
„Píšu, že to nemusíš řešit,“ řekla jsem. „Že jsem jen chtěla, abys to věděl.“
Otec přikývl. „To je dobře.“
Dopis složil a vložil zpátky do obálky.
Nevím, proč jsem zalhala. Možná jsem ho chtěla chránit. Možná jsem nechtěla slyšet omluvu, která by přišla o třicet let později. Možná jsem si chtěla ponechat otce, kterého jsem tehdy mohla potřebovat, i když nepřišel.
Když jsem odcházela, vzala jsem dopis s sebou. Otec si toho nevšiml.
Doma jsem ho četla znovu. Na zadní straně byla tužkou poznámka v matčině písmu:
Pepovi jsem řekla. Neví, co má dělat.
Pod tím stálo:
Řekla jsem mu, ať jí zavolá.
Otec nezavolal.
Druhý den jsem přijela bez ohlášení. Seděl v kuchyni a četl návod k novému tlakoměru. Pomalu, prstem po řádcích. Když mě uviděl, papír nesložil ani neschoval.
Položila jsem před něj dopis.
„Máma ti ho četla.“
Podíval se na obálku. „Jak to víš?“
Přečetla jsem mu poznámku.
Dlouho mlčel.
„Proč jsi mi nezavolal?“
„Nevím.“
„To není odpověď.“
„Je.“
„Pamatuješ si ten dopis?“
„Možná.“
„Pamatuješ si, že jsem tě potřebovala?“
Otec se díval na plastový ubrus s citrony. „Máma říkala, že se z toho dostaneš.“
„A ty?“
„Co já?“
„Co sis myslel ty?“
„Že se z toho dostaneš.“
„Takže jsi nemusel nic udělat.“
„Co jsem měl říct?“
„To, o co jsem tě prosila.“
Otec se zamračil. „Já nevěděl, jak se píše idiot.“
„Mohl jsi zavolat.“
„Nevěděl jsem, co říct.“
„Stačilo říct, že nejsem idiot.“
„To jsi nebyla.“
„Tak proč jsi to neřekl?“
Sevřel ruce na stole. Nehty měl čisté, protože už si je několik týdnů neškrábal nožem.
„Protože takový věci se neříkaly.“
„Máma je říkala pořád.“
„Právě.“
Nevěděla jsem, co tím myslí. Že matka mluvila za oba? Že její slova zaplnila všechen prostor? Nebo že se za ni celý život schovával?
„Ty jsi nečetl, ale slyšel jsi.“
Otec zvedl oči. „To jsou dvě různý věci.“
Vstal a nalil si vodu. Ruce se mu lehce třásly a část vody vylil na linku.
„Když ti někdo přečte dopis, nemůžeš se k němu vrátit,“ řekl. „Nemůžeš si najít tu větu znova. Máš ji v hlavě tak, jak ji ten druhej řekl.“
Otočil se ke mně.
„Máma mi řekla, že tě nechal nějakej kluk a že nechceš volat. Řekla, ať ti dám pokoj.“
„Napsala si, že ti řekla, ať zavoláš.“
„Tak si to pamatovala jinak.“
Jedna z těch verzí byla lež. Matka už nemohla odpovědět a otec celý život používal její paměť místo vlastní knihovny.
„Věřím jí,“ řekla jsem.
Přikývl. „Tak jí věř.“
Nevykřikl ani mě nevyhodil. Sedl si a znovu otevřel návod k tlakoměru. První větu četl skoro dvě minuty, potom mi ukázal jedno slovo.
„Tohle je měření?“
Bylo tam upozornění.
„Ne,“ řekla jsem. „Je tam upozornění.“
„Co to znamená?“
Přečetla jsem mu celou větu.
Pomohla jsem mu vložit baterie a nasadit manžetu. Když se na displeji objevilo vysoké číslo, řekla jsem, že měření asi nebylo správné. Zopakovali jsme ho.
Při odchodu jsem dopis nechala na stole.
Otec mi následující týden poslal zprávu.
Nejsi idiot.
Byla bez čárky a podpisu.
Seděla jsem v kanceláři mezi dvěma poradami a dívala se na tři slova, která přišla o třicet let později. Čekala jsem úlevu, bolest nebo vztek. Místo toho jsem si představovala, jak každé písmeno hledal na klávesnici a kontroloval jeho tvar.
Neodpověděla jsem.
V sobotu měl na stole připravenou krabici matčiných dopisů. Vybral jeden z posledních před jejich svatbou.
„Přečti mi ho.“
Matka psala o šatech, hostech, ceně zákusků a o tom, že teta Lída chce přivést muže, kterého nikdo nezná. Na konci byl krátký odstavec napsaný menším písmem.
Pepo, někdy mám pocit, že všechno vyřizuji za tebe. Teď mi to nevadí, ale nevím, jestli mi to nebude vadit jednou. Prosím, neříkej pokaždé, že je ti to jedno. Mně to potom jedno být nemůže.
Otec čekal.
Mohla jsem odstavec přeskočit. Mohla jsem mu přečíst jen poslední větu dopisu, ve které matka psala, že v sobotu přijede vlakem v 16.20.
Přečetla jsem všechno.
Pomalu a bez změny tónu.
Když jsem skončila, vzal si papír a hledal na něm věty, které právě slyšel. Prstem přejížděl po řádcích, ale nevěděl, kde začínají.
„Ještě jednou,“ řekl.
Přečetla jsem odstavec podruhé.
Otec si vzal tužku a na okraj udělal malý křížek.
„Abych to našel.“
Složil dopis a vrátil ho do obálky.
„Vadilo jí to?“ zeptal se.
„Asi někdy.“
Díval se ke dveřím kuchyně, jimiž matka už nikdy nevejde.
„Mně nebylo všechno jedno,“ řekl.
„Jen jsi to neříkal.“
„To není stejný.“
„Pro ostatní někdy ano.“
Neodpověděl. Krabici zavřel a položil na ni dlaň.
Na plastovém ubrusu ležel pracovní sešit. Otevřela jsem ho na další stránce a otočila k němu. První věta zněla: Paní Eva poslala manželovi dopis.
Otec se naklonil blíž. Četl pomalu. U slova manželovi se dvakrát spletl a začal znovu. Neopravovala jsem ho.
Když došel na konec věty, podíval se na mě, jestli ji přečetl správně.
Přikývla jsem.
Pod průhledným ubrusem stále ležela moje stará pohlednice z Krkonoš. Otec ji vytáhl, otočil a začal číst pozdrav, který jsem napsala v jedenácti letech.
Ahoj mami a tati.
U posledního slova se zastavil. Přitáhl si pohlednici blíž a prstem se vrátil na začátek řádku.
Podruhé ho přečetl bez mé pomoci.
