Článek
Seděla jsem v kanceláři v Karlíně, před sebou otevřenou tabulku s rozpočtem na další čtvrtletí. Venku bylo přes třicet stupňů a pod okny stáli lidé ve frontě na zmrzlinu. Přesto jsem si při slově zima okamžitě vybavila otce v tmavomodré bundě, kterou nosil za pultem od října do března, protože dveře obchodu se otevíraly každých pár minut a studený vzduch táhl až k regálům s instantními nudlemi.
„Už je to rozhodnutý,“ řekla matka. „Táta nechce další zimu.“ „A co budete dělat?“ „Co bysme dělali.“ Chvíli bylo ticho. Slyšela jsem za ní cinknutí pokladny a potom otcův hlas, ale nerozuměla jsem, co říká.
„Pojedeme,“ dodala. Nemusela říkat kam. Do Vietnamu jezdili v posledních letech skoro každou zimu, většinou na šest nebo osm týdnů. Vraceli se opálení, s kufry plnými kávy, sušeného ovoce, mastí, jejichž názvy jsem neuměla přečíst, a igelitových sáčků s věcmi pro příbuzné, které jsem většinou neznala. Matka pak několik dní nadávala na české počasí a otec chodil po bytě v ponožkách a tvrdil, že tady je všude moc ticho.
Tentokrát to ale znělo jinak. „Na jak dlouho?“ „Nevíme.“ „Jako na půl roku?“ „Možná.“ „Na rok?“ „Možná.“ Zavřela jsem notebook. „A byt?“ „Ten zatím necháme.“ To slovo mě uklidnilo víc, než bych čekala.
Zatím. Rodiče bydleli pořád ve stejném paneláku v Chebu, kam se přestěhovali, když mi byly čtyři roky. Obchod byl o dvě ulice dál. Z mého dětského pokoje byla kdysi vidět část jeho výlohy, pokud jsem se naklonila dost daleko z okna a podívala se mezi dvěma domy. Když jsem byla malá, říkala jsem mu obchod. Na gymnáziu už večerka.
Večerka pro mě tehdy znamenala něco, co jsem nechtěla nikomu vysvětlovat. Igelitové pantofle za pultem, levné baterky, krabice od banánů, vůni aviváže smíchanou s cibulí, matčino hlasité „dobrý den“, otcovy věty bez pádů a dlouhé hodiny, kdy jsem seděla ve skladu a čekala, až zavřou. Když se mě někdo ve škole zeptal, co rodiče dělají, říkala jsem, že podnikají.
„Přijedeš pomoct?“ zeptala se matka. „Jasně.“ „Nemusíš hned.“ „Přijedu o víkendu.“ „Vezmi Emu.“ Podívala jsem se přes skleněnou stěnu kanceláře. Kolega něco vysvětloval dvěma lidem u tiskárny. Na stole mi vibroval pracovní telefon.
„Uvidím.“ Matka to přešla. „Je tam hodně věcí.“ Teprve později mi došlo, že tím nemyslela jen zboží. Do Chebu jsem nakonec jela sama. Petr chtěl jet se mnou, ale řekla jsem mu, že bude lepší, když zůstane s Emou v Praze. Neprotestoval. Za patnáct let jsme se naučili rozeznat situace, kdy druhý člověk říká, že něco chce, a přitom doufá, že mu to nebude dovoleno.
„Kdy se vrátíš?“ zeptal se. „V neděli.“ „Určitě?“ „Co bych tam dělala dýl?“ Po dálnici jsem jela trasou, kterou jsem kdysi absolvovala téměř každý druhý víkend vlakem. Nejdřív vysoká škola, potom první práce, potom Petr. Zpočátku jsem rodičům volala každý večer. Matka se ptala, jestli jsem jedla, otec jestli mám dost peněz. Později jsme si volali dvakrát týdně a ještě později tehdy, když bylo co říct. Návštěvy v Chebu byly méně časté a lépe naplánované. Vánoce, narozeniny, někdy Velikonoce. Pokud jsme přijeli jen na den, matka to považovala skoro za urážku.
Když jsem se v osmnácti stěhovala do Prahy, měla jsem jeden kufr a batoh. Matka mi zabalila jídlo na několik dní, otec mi zasunul do peněženky dva tisíce, přestože jsem mu opakovala, že peníze mám. Pamatuji si, že jsem tehdy během cesty cítila hlavně úlevu. Možná jsem si to později upravila. Je možné, že jsem i brečela. Vím jen, že když vlak přijel do Prahy, měla jsem pocit, že můj skutečný život právě začíná.
Na dveřích obchodu visel papír napsaný matčiným rukopisem. VÝPRODEJ. KONČÍME 31. 8. Pod tím někdo modrou propiskou připsal: ŠKODA. Chvíli jsem stála před výlohou. Vedle oznámení byly pořád nalepené obrázky zmrzlin, nabídka dobíjení kreditu a vybledlý plakát na loterii. V plastovém stojánku za sklem ležely sluneční brýle, které tam podle mě byly nejméně deset let.
Když jsem otevřela dveře, zacinkal zvonek. Matka seděla za pokladnou a jedla broskev. „Ty už jsi tady?“ Podívala se na hodiny, jako bych přijela dřív, než bylo slušné. Otec stál na štaflích a sundával z horní police láhve alkoholu.
„Ahoj,“ řekl. „Ahoj.“ „Pozor.“ „Na co?“ „Aby to nespadlo.“ „Mně?“ Otec se podíval dolů. „Mně.“ Matka se zasmála. Nic nevypadalo jinak. Čekala jsem poloprázdné regály, krabice, možná něco, co by jasně ukazovalo, že místo za týden přestane existovat. Místo toho byla lednice s pivem skoro plná, u ovoce ležely citrony, hrozny a několik přezrálých avokád. Z rádia hrála stejná stanice, kterou rodiče poslouchali snad dvacet let. Jen tři police vzadu byly prázdné.
„To už jste prodali?“ zeptala jsem se. „Neobjednáváme,“ řekl otec. Za chvíli přišla starší žena s holí. Matka jí automaticky podala dva rohlíky, ještě než si o ně řekla. „Tak vy nám opravdu končíte?“ zeptala se žena.
„Jo.“ „A co tady bude?“ Matka pokrčila rameny. „Nevíme.“ „To je hrůza.“ Žena se obrátila ke mně. „Vy jste dcera, že jo?“ „Ano.“ „Vy jste ta doktorka?“ „Ne.“ Matka se rozesmála.
„Ona není doktor.“ „Tak právnička?“ „Ani.“ Žena se na mě chvíli dívala a potom mávla rukou. „Něco dobrýho v Praze. Já už nevím.“ Pak se obrátila k matce. „Aspoň se vám to vyplatilo.“
Matka se přestala smát, jen na okamžik. Pak ženě vrátila drobné. „Tak zítra,“ řekla zákaznice. „Ještě budeme.“ Když odešla, matka hodila pecku z broskve do koše. „Co tím myslela?“ zeptala jsem se.
„Kdo?“ „Že se vám to vyplatilo.“ Matka pokrčila rameny. „Ona pořád něco mluví.“ Neřekla jsem, že jsem přesně věděla, co tím žena myslela. Vždycky jsem to věděla. Rodiče pracovali, já vystudovala. Oni prodávali rohlíky, já seděla v kanceláři v Praze. Tak se ten příběh vyprávěl. Mně samotné se dlouho líbil.
Obchod otevřeli v roce 1998. Nad dveřmi tehdy visel zelený nápis POTRAVINY LINA, který nechal otec vyrobit podle mého jména. Moje vietnamské jméno bylo Thuy Linh. Když mě rodiče přihlásili do školky, učitelka několikrát zopakovala Thuy, pokaždé jinak. Matka nakonec řekla, že mi doma stejně říkají Linh. Učitelka z toho udělala Lindu. A tak jsem byla Linda.
Nápis POTRAVINY LINA vydržel několik let, než jedno písmeno upadlo a nikdo ho nenahradil. Později zmizel celý. Jednou, mohlo mi být dvanáct nebo třináct, jsem se otce zeptala, proč tam tehdy nenechal napsat Linda.
„Protože ty nejsi Linda,“ odpověděl. Strašně mě tím naštval. Odpoledne jsme začali vyklízet místnost za skladem. Pamatovala jsem si ji větší. Když jsem byla malá, stál tam stůl, mikrovlnka, dvě židle a stará pohovka. Po škole jsem tam čekala, než rodiče zavřou. Psala jsem úkoly mezi kartony minerálek a poslouchala hlasy zákazníků. Někdy na mě matka zavolala, abych něco přeložila. Dopis ze školy. Vyúčtování. Formulář. Jednou jsem telefonovala dodavateli, protože otec nerozuměl, proč jim nepřivezli cigarety. Mohlo mi být deset.
Teď byla pohovka pryč. Na jejím místě stály krabice. „Co je v tom?“ zeptala jsem se. „Nevím,“ řekla matka. „Jak nevíš?“ „Starý věci.“ První krabice byla plná účetních dokladů. Ve druhé byly vánoční dekorace, plastový stromek a světelný řetěz. Ve třetí jsem našla svoje věci. Na vrchu ležel červený penál s Mickey Mousem. Pod ním několik sešitů, omalovánky, školní fotografie, diplom z plavání a malá modrá bunda.
„Proč to máte tady?“ Matka se podívala dovnitř. „To bylo tvoje.“ „Já vím.“ „Tak co.“ Vzala sešit a otevřela ho. Na první stránce bylo napsáno: Linda Nguyenová, 3. B Pod tím jsem měla červeně opravené datum.
„Ty jsi vždycky psala strašně,“ řekla matka. „Díky.“ „Teď taky.“ „Já už skoro nepíšu rukou.“ „To je vidět.“ Sedla jsem si na nízkou plastovou stoličku. Poznala jsem ji až ve chvíli, kdy pode mnou zapraskala. Byla růžová a na jednom boku měla modrou čáru od fixy.
„Tohle je moje.“ Matka se ani neotočila. „Stolička.“ „Seděla jsem na ní.“ „Protože jsi byla malá.“ „Já myslela, že jste ji vyhodili.“ „Proč? Je dobrá.“ Přitáhla jsem si další krabici. Byla tam učebnice přírodovědy, několik kazet, vietnamské karaoke na vypáleném CD a plastová krabička s korálky. Pod nimi ležela fotografie. Byli jsme na ní všichni tři před obchodem. Mně mohlo být šest. Otec měl černé vlasy a koženou bundu. Matka krátký sestřih, který jsem si vůbec nepamatovala. Stála mezi námi a držela mě za obě ramena. Za hlavami jsme měli nový zelený nápis POTRAVINY LINA.
„Kdo nás fotil?“ Matka se naklonila. „Nevím.“ „Někdo známý.“ „Možná pan Václav.“ Pan Václav vlastnil řeznictví o tři obchody dál. Zemřel, když jsem chodila na gymnázium. „Vy jste byli mladí.“
„Byli jsme mladý.“ Matka položila fotografii zpátky. Na snímku jí bylo něco přes třicet. Byla mladší než já teď. Nikdy jsem o ní v tom věku nepřemýšlela. V době, kdy mi bylo šest, už byla prostě moje matka. Předchozí verze neexistovala.
„Kolik jste tehdy měli peněz?“ zeptala jsem se. „Proč?“ „Jen tak.“ Matka chvíli přemýšlela. „Málo.“ „Jak málo?“ „Proč tě to teď zajímá?“ Otec vešel s prázdnou přepravkou.
„Co děláte?“ „Linda se ptá, jestli jsme byli chudí.“ „Byli,“ řekl. „Hodně?“ „Normálně.“ „Co je normálně?“ Otec položil přepravku na zem. „Měli jsme obchod.“ „Ale předtím.“
„Předtím jsme neměli obchod.“ Pro něj tím byla věc vyřízená. Do Československa přijel ještě před revolucí. Matka později. Poznali se přes známé. Několik let pracovali ve skladech, továrnách a na tržnici. Já se narodila v Karlových Varech. To všechno jsem věděla. Méně už jsem věděla o tom, kde první měsíce spali, kolik lidí bydlelo v jednom pokoji, komu posílali peníze, komu je sami dlužili. Něco jsem slyšela jako dítě od příbuzných, něco jsem si asi domyslela. Když jsem se později ptala, rodiče si některé věci pamatovali každý jinak.
Večer jsme šli do jejich bytu. Matka uvařila polévku a postavila přede mě misku rýže. „Nemusela jsi vařit.“ „Stejně jíme.“ Otec si pustil zprávy. Seděla jsem na stejném místě jako v dětství. Nábytek se několikrát změnil, stůl ale stál pořád stejně, u zdi mezi kuchyní a obývákem.
„Tak kdy letíte?“ zeptala jsem se. „Patnáctého září,“ řekl otec. Položila jsem lžíci. „Už máte letenky?“ „Jo.“ „Já myslela, že to teprve řešíte.“ „Už jsme vyřešili.“ „Kam přesně pojedete?“
Otec řekl název města, který jsem znala hlavně z adres napsaných na balících a z několika rodinných návštěv. Narodila se tam matka. Když mi bylo devět, strávili jsme tam skoro celé léto. Pamatovala jsem si vedro, psy ležící ve stínu, hluk motorek a příbuzné, kteří mě hladili po vlasech a smáli se, když jsem něco řekla vietnamsky. Tehdy jsem se urážela. Nerozuměla jsem, že se možná nesmáli mně.
„Budete u strýce?“ „Ne.“ „Tak kde?“ Matka jedla dál. „Máme byt.“ „Jaký byt?“ „Malý.“ „Kde?“ Řekla ulici nebo čtvrť. Nic mi to neříkalo. „Vy jste si koupili byt?“ „Jo.“ „Kdy?“
„Na jaře.“ „Na jaře jste byli tři týdny ve Vietnamu.“ „Proto.“ Chvíli jsem nic neříkala. „A to jste mi neřekli?“ Matka pokrčila rameny. „Teď to víš.“ „Tohle se asi normálně říká.“
Otec se otočil od televize. „Co?“ „Že si kupujete byt na druhém konci světa.“ „Ty nám říkáš všechno?“ Nebyl v tom výsměch. To mě podráždilo ještě víc. „To je něco jiného.“
Otec se znovu otočil k obrazovce. „Všechno je něco jiného.“ Po večeři jsem zavolala Petrovi z balkonu. Pod námi bylo parkoviště a za ním školní hřiště. Dva kluci kopali míčem proti zdi.
„Koupili si byt,“ řekla jsem. „Kdo?“ „Naši. Ve Vietnamu.“ Petr chvíli mlčel. „Tak tam asi chtějí být víc.“ „To vidím.“ „A co je na tom špatně?“ „Nic.“ „Lindo.“ „Nic. Jen mi to mohli říct.“
„Třeba nevěděli, jestli to vyjde.“ „Už ho mají.“ „Tak se jich zeptej.“ „Jich se nedá zeptat.“ Petr se zasmál. „To říkáš dvacet let.“ Neodpověděla jsem. Bylo snazší tvrdit, že rodiče neumějí mluvit, než připustit, že jsem se některé otázky nikdy nepokusila položit.
Druhý den jsme otevřeli v sedm. První zákazník přišel ve 7:12 a koupil cigarety a dva energetické nápoje. Po něm žena s kočárkem, muž v pracovních kalhotách, dvě děti pro nanuky. Seděla jsem za pokladnou a matka doplňovala zboží. Po několika minutách jsem si všimla, že moje ruce pořád vědí, co dělat. Kde hledat čárový kód na lahvi, jak rychle otevřít tenkou igelitovou tašku, jak vložit bankovky do pokladny.
„Třicet sedmičky,“ řekl muž. Otočila jsem se ke stojanu s cigaretami. „Který?“ Matka natáhla ruku kolem mě a vytáhla krabičku. „Ty jsi zapomněla.“ „Nikdy jsem to neuměla.“
„Uměla.“ „Ne.“ „Uměla jsi všechno.“ Bylo mi třináct, když mě poprvé nechali samotnou za pokladnou. Dnes mi to připadalo absurdní. Tehdy ne. Po škole jsem někdy dvě hodiny prodávala rohlíky, alkohol, cigarety a časopisy. Někteří zákazníci se mě ptali, jestli tam pracuji. Jiní, jestli umím česky.
Jednou mi nějaký muž řekl, že mluvím líp než moje máma. Pamatuji si, že jsem z toho měla radost. Dokonce jsem to matce řekla. Stála v zadní místnosti u dřezu a myla hrnek.
„Ten pán říkal, že mluvím líp než ty.“ Matka odpověděla: „Tak to je dobře.“ Kolem poledne přišla paní, kterou jsem znala, ale chvíli jsem nevěděla odkud. Byla mnohem starší než v mé vzpomínce.
„No to snad není možný. Linda.“ „Dobrý den.“ „Ty už máš dítě, ne?“ „Ano.“ „Holku.“ „Deset.“ „Ježíši.“ Otočila se k matce. „Pamatuješ, jak tady sedávala?“ Matka kývla. „Pořád.“
Žena se na mě usmála. „Tvoje máma tě měla furt za kasou. A ty sis tam dělala úkoly.“ „Pamatuju.“ „A vždycky jsi byla slušná.“ Vzala mléko, máslo, tři rohlíky a balíček kávy. U pokladny položila ruku na pult.
„Kam budeme chodit?“ Matka se zasmála. „Lidl.“ „Do Lidlu nepůjdu pro dva rohlíky.“ „Tak Albert.“ „To je to samý.“ Potom se podívala na matku. „Vy jedete domů?“ „Trochu,“ odpověděla matka.
Když žena odešla, zeptala jsem se: „Proč říkáš domů?“ Matka se otočila. „Co?“ „Ona se ptala, jestli jedete domů.“ „A?“ „Domov máte tady.“ Matka přerovnala mince v pokladně.
„Ty jo.“ „Co já?“ „Ty máš domov tady.“ Ukázala rukou někam před sebe. Mohla tím myslet Cheb, Česko nebo celý prostor za sklem výlohy. „Vy taky.“ „Taky.“ Pak zavřela pokladnu.
Odpoledne začalo pršet. Lidé přicházeli mokří a chvíli stáli ve dveřích, než zavřeli deštníky. Několik z nich přineslo rodičům věci. Bonboniéru. Láhev slivovice. Květinu v květináči, kterou matka postavila mezi banány a cibuli.
Kolem páté přišel muž, kterého jsem si pamatovala jako pošťáka. Už pošťákem nebyl. Podal otci obálku. „To máte od nás z baráku.“ Uvnitř byla fotografie. Asi dvacet lidí stálo před obchodem. Některé jsem poznala. Na zadní straně někdo napsal:
Děkujeme za těch 28 let. Otec obrátil fotografii. „Je to dvacet sedm.“ Muž se rozesmál. „Tak pardon.“ „Příští rok by bylo dvacet osm.“ „No tak vidíš.“ Otec položil fotografii vedle pokladny.
Celý den jsem poslouchala lidi, kteří rodičům říkali, že jim budou chybět. Nikdo nepoužil jejich jména. Byli „vy“, „sousedé“, někdy „Vietnamci“, někdy prostě „tady“. Přesto o nich lidé věděli věci, které já už dávno nevěděla. Kdo má jaké cigarety. Kdo chce v pondělí noviny. Kdo kupuje rohlíky pro psa. Komu se nechává stranou časopis. Kdo zaplatí až příště.
V zadní místnosti jsem našla tlustý školní sešit. Na obálce bylo napsáno DLUHY. „Tohle ještě používáte?“ Matka se podívala. „Ne.“ Otevřela jsem ho. Novák 120. Hanka 86.
Mirek 540. Některé částky byly několikrát přeškrtnuté a znovu připsané. „Vy jste lidem dávali nákup na dluh?“ „Když neměli.“ „A vždycky to vrátili?“ Matka pokrčila rameny.
Listovala jsem dál. Záznamy byly staré skoro dvacet let. Na jedné stránce jsem poznala vlastní rukopis. Marcela 43 Kč. „To jsem psala já?“ „Asi.“ „Vy jste mě nechali zapisovat dluhy?“
„Jen zapisovat.“ Vzpomněla jsem si na Marcelu. Bydlela ve vedlejším vchodě a měla tři děti. Občas přišla večer a matka jí dala pečivo, které se druhý den stejně neprodalo. Pamatuji si, že jsem ji jako dítě neměla ráda. Páchla cigaretami a někdy platila hrstí mincí. Jednou jsem se matky ptala, proč jí pořád něco dává, když evidentně neumí hospodařit. Nevzpomínám si, co odpověděla.
Na poslední stránce sešitu nebyly dluhy. Byla tam telefonní čísla. Náš starý telefon. Škola. Dětská lékařka. Adresa mé první koleje v Praze. „Proč je tady moje kolej?“ „Abysme věděli.“
„Vždyť jste tam nikdy nejeli.“ Matka se na mě podívala. „No a?“ V sobotu večer jsme zavřeli v devět. Otec zamkl dveře, potom je zase odemkl, protože matka si uvnitř zapomněla kabelku. Zamkl znovu.
„Za týden naposled,“ řekl. V autě cestou k bytu jsem se zeptala: „Budete ten obchod prodávat?“ „Není náš,“ odpověděl. Samozřejmě. Pronajímali ho skoro třicet let. Celý život jsem to věděla a přesto mě ta odpověď překvapila.
V neděli ráno jsem měla odjet. Místo toho jsem Petrovi napsala, že zůstanu do pondělí. Odpověděl: Jasně. Pozdravuj. Matka jela vrátit přepravky a několik věcí do skladu. Zůstala jsem s otcem v obchodě. Pracoval mlčky, já vytahovala věci ze skladu. Za regálem jsem našla dřevěnou desku s čárkami.
„Co je to?“ Otec se podíval. „Ty.“ „Já co?“ Opřel desku o zeď. Bylo na ní několik vodorovných čar a vedle nich roky. 1999. 2000. 2001. Moje výška. „Tohle bylo někde na zdi?“
„Tady.“ Ukázal ke dveřím skladu. „Proč jste to sundali?“ „Malovalo se.“ „A proč jste to nevyhodili?“ Otec už znovu skládal krabici. Sedla jsem si na růžovou stoličku. „Tati.“
„Hm.“ „Vy se chcete odstěhovat natrvalo?“ „Nevím.“ „Ale asi jo.“ „Možná.“ „Proč mi to prostě neřeknete?“ Přestal skládat. „Co?“ „Že tady už nechcete být.“ „Ale chceme.“ „Tak proč odjíždíte?“
Chvíli se na mě díval. Potom si sedl na přepravku naproti mně. „Když jsme přijeli, mysleli jsme, že budeme tady pár let.“ Čekala jsem. „Pak ses narodila.“ „To vím.“ „Pak škola. Obchod.“
„A pak?“ Pokrčil rameny. „Pak pořád něco.“ „A teď už nic.“ Otec se na mě podíval. „Teď už ty máš všechno.“ „Já jsem vás tady nenutila zůstat.“ Zamračil se. „Kdo říká?“ „Tak to zní.“
„Ne.“ „Říkáš, že jste zůstali kvůli mně.“ „Ne. Říkám, že ses narodila.“ „To je skoro totéž.“ Otec chvíli mlčel. Pak vstal. „Ty vždycky chceš přesně.“ „Přesně co?“ „Všechno.“
Vzal další krabici. „Bylo dobře tady,“ řekl. Tím rozhovor skončil. Matka se vrátila kolem poledne a přivezla jídlo v plastových krabičkách. Jedli jsme v zadní místnosti. Seděla jsem na staré stoličce, protože nebylo dost židlí.
„Tu si vezmu,“ řekla jsem. Matka se podívala. „Co?“ „Stoličku.“ „Na co?“ „Nevím.“ „Máš doma židle.“ „Chci ji.“ „Tak si vem.“ Po obědě jsme třídili další věci. Matka měla tři hromady: Vietnam, byt, vyhodit. Hromada vyhodit byla nejmenší.
„Nemůžete si vzít do Vietnamu dvacet hrnků.“ „Neberu.“ „Tady jich máš šest.“ „To nejsou hrnky.“ „Misky.“ „No.“ Jedna byla bílá s modrými květy a měla odštípnutý okraj. „Ta je rozbitá.“
„Není.“ „Je odštípnutá.“ „To není rozbitý.“ Položila ji do krabice označené VIETNAM. Chtěla jsem jí říct, že převážet přes půl světa starou odštípnutou misku je nesmysl. Pak jsem si vzpomněla na růžovou stoličku v kufru svého auta.
V poslední krabici byly fotografie. Matka je chtěla vzít domů a později roztřídit. Sedly jsme si na zem. Byly tam moje narozeniny, školní besídky, několik návštěv Vietnamu, moře v Chorvatsku, Ema jako miminko. A spousta snímků z obchodu.
Na jednom jsem spala za pokladnou, hlavu položenou na mikině. Na druhém jsem měla aktovku a držela nanuk. Na dalším stála matka vedle pyramidy pomerančů. „Ty ses tady fotila pořád,“ řekla jsem.
„Fotil táta.“ „Proč?“ „Nevím.“ Na fotografii z roku 2003 držela meloun. Za ní byly vidět hodiny. 22:14. „Vy jste mívali otevřeno tak dlouho?“ „Dřív jo.“ „Do jedenácti?“ „Někdy.“
„A já byla kde?“ Matka ukázala na fotografii. „Tady.“ Pod snímky byla obálka. Uvnitř potvrzení o mém přijetí na gymnázium. „Tohle pořád máš?“ Matka vzala papír. „Jo.“ „Proč?“
„To byl dobrý den.“ „Pamatuješ si to?“ „Jo.“ Já jsem si ho nepamatovala. Přijímací zkoušky ano. Nervozitu ano. Dvě holky ze základky, které tam chtěly také, ano. Den, kdy přišel dopis, ne.
„Co jsem dělala?“ „Nebyla jsi doma.“ „Kde jsem byla?“ „Venku.“ „A ty?“ „Otevřela jsem dopis.“ „Můj?“ Matka se usmála. „Jo.“ „To se nesmí.“ „Už je pozdě.“ „A pak?“ „Zavolala jsem tátovi.“
„A co jsi dělala potom?“ „Co asi.“ Přejela palcem po ohnutém rohu papíru. „Prodávala jsem.“ Večer mi náhle vytanul na mysli dort. Kulatý, s želatinovým ovocem. Otec ho tehdy přinesl domů. Nevím, jestli to bylo skutečně ve stejný den. Možná ano.
V pondělí jsem odjížděla před šestou. Rodiče už byli vzhůru. Matka mi zabalila jídlo. „Nechci nic.“ „Tak Petr.“ „On taky nechce.“ „Tak Ema.“ Vzala jsem tašku. Otec šel se mnou k autu. Když jsem otevřela kufr, uviděl stoličku.
„Proč to bereš?“ „Máma mi ji dala.“ „Tak jo.“ Položila jsem vedle ní jídlo. „Přijedeš v sobotu?“ zeptal se. „Na zavření?“ „Hm.“ „Jo.“ „Nemusíš.“ „Přijedu.“ Objali jsme se. S otcem jsme se objímali vždy trochu opatrně, jako kdyby každý čekal, kdy ten druhý pustí.
O týden později jsme přijeli všichni tři. Petr, Ema a já. Ema obchod znala, ale nikdy v něm netrávila celé dny. Pro ni to bylo místo, kde jí babička dovolovala vzít si pití bez placení a děda jí občas dal stírací los, přestože jsem to zakazovala.
„Můžu si vzít tyhle žvýkačky?“ zeptala se. „Musíš je zaplatit.“ Matka mě odstrčila od pokladny. „Nemusí.“ „Mami.“ „Poslední den.“ Ema si vzala dvoje. Obchod byl skoro prázdný. Regály vypadaly větší. Lednice hučely, přestože v nich zůstalo jen několik lahví. Lidé chodili celý den. Někteří nakupovat, jiní jen říct sbohem. Jedna žena plakala. Matka ne. Otec dostal dvě láhve alkoholu, tři bonboniéry a velkou orchidej, kterou okamžitě předal mně, protože ji nechtěl převážet.
V 20:47 přišel muž pro cigarety. V 20:52 dívka pro energetický nápoj. V 20:56 matka zamkla lednici se zmrzlinou. Ve 20:59 se otevřely dveře. Vešla žena, kterou jsem neznala.
„Ještě můžu?“ Matka se podívala na hodiny. „Jo.“ Žena koupila mléko. Zaplatila přesně. „Díky.“ „Není zač.“ Odešla. Čekala jsem, že rodiče něco řeknou. Otec místo toho vytiskl uzávěrku pokladny. Matka zhasla ve skladu. Petr odnesl poslední krabici do auta. Ema seděla na pultu a jedla chipsy.
„Dolů,“ řekla jsem jí. „Proč? Vždyť už je zavřeno.“ Otec stáhl kovovou roletu. Hluk se rozlehl po chodníku. Potom zamkl dveře, dvakrát otočil klíčem a zkusil za kliku. Na roletě pořád visel papír:
KONČÍME 31. 8. Ema se zeptala: „A co tady bude?“ Matka se zasmála. „Nevíme.“ O dva týdny později jsem rodiče vezla na letiště. Měli čtyři velké kufry. V jednom byly podle matky skoro jen léky a dárky. Určitě tam byly misky.
Na letišti jsme pili kávu. Otec každých pár minut kontroloval pas. Matka se ptala, jestli Ema chodí včas spát. „Mami, je jí deset.“ „Právě.“ Potom vytáhla z kabelky svazek klíčů.
„Tohle je byt.“ Podala mi je. „Proč mně?“ „Kdo jiný?“ Mezi klíči byl starý mosazný. „A tohle?“ Otec se podíval. „Obchod.“ „Proč ho pořád máte?“ „Měl jsem vrátit.“ Oddělil ho od ostatních a chvíli ho držel mezi prsty.
Pak mi ho podal. „Vezmi.“ „Na co?“ „Nevím.“ Dala jsem si ho do kabelky. Když přišel čas jít k bezpečnostní kontrole, matka objala Emu, potom Petra a nakonec mě. „Přijeď,“ řekla.
„Kam?“ Podívala se na mě. „K nám.“ O měsíc později mi poslala fotografii. Seděla s otcem na balkoně jejich nového bytu. Za nimi byly střechy, elektrické dráty a bílé nebe. Otec měl na sobě tričko, které jsem mu koupila k šedesátinám. Na stole stála bílá miska s modrými květy. Ta odštípnutá.
Pod fotografií bylo napsáno: Tady dobrý. Táta moc spí. Odepsala jsem: Tak ho nech. Růžovou stoličku jsem měla několik týdnů v předsíni. Petr dvakrát navrhl, že ji dáme do sklepa, ale pokaždé tam zůstala. Jednoho večera na ní seděla Ema a zavazovala si boty.
„To je hrozně malý,“ řekla. „Protože je dětská.“ „Čí byla?“ „Moje.“ Podívala se na mě. „Z Vietnamu?“ „Ne.“ „Z Prahy?“ „Ne.“ Všimla si modré čáry na boku. „Tos udělala ty?“
„Asi.“ „Kde jsi ji měla?“ „Doma.“
