Článek
„Ve spodní skříňce. Za rychlovarnou konvicí.“
„Já věděla, že budeš vědět.“
Samozřejmě že budu vědět.
Věděla jsem totiž skoro všechno.
Věděla jsem, že Petr z účtárny má rád větrníky, ale nesnáší laskonky. Že Martina pije jen suché prosecco. Že šéfovi nemáme kupovat červené víno, protože ho pak rok skladuje v kanceláři.
Věděla jsem také, že Lenka má narozeniny dnes.
Proto jsem cestou do práce koupila přání, včera obešla kanceláře s obálkou a větou „stačí stovka“, ráno objednala kytici a připomněla Petrovi, že má cestou vyzvednout dort.
Narozeniny v naší firmě byly prostě moje starost.
Nikdo mi je nepřidělil.
Nějak se to stalo.
„Tak ve dvě v kuchyňce!“ zavolala Lenka.
„Jasně.“
Vrátila jsem se k tabulce.
Na monitoru svítilo datum.
- května.
Moje narozeniny byly zítra.
Padesáté.
To číslo jsem se posledních několik měsíců snažila příliš neřešit. Nešlo to úplně.
Jednou na mě vyskočila reklama na krém pro ženy po padesátce. Druhý den článek o tom, co všechno se po padesátce mění. Pak mi přišla pozvánka na preventivní prohlídku.
Výborně.
Doma se padesátiny samozřejmě řešily. Manžel tvrdil, že má překvapení, což mě trochu znervózňovalo. Jeho poslední velké překvapení byla nová sekačka.
„Vždyť je i pro tebe,“ vysvětloval tehdy.
Dodnes nevím, co jsem na to měla říct.
V práci jsem ale nic nepřipomínala.
Popravdě jsem čekala, že nemusím.
Vždyť v excelové tabulce, kterou jsem kdysi vytvořila, byly narozeniny všech zaměstnanců.
Včetně mých.
Ve dvě jsme se nacpali do kuchyňky.
Lenka sfoukla svíčku s číslem čtyřicet dva, kterou jsem ráno koupila v drogerii.
„To jste nemuseli!“
Museli.
Tedy já jsem musela.
Ostatní přišli.
„Krásná kytka,“ řekla Martina.
„Tu vybírala Jana,“ prozradil Petr.
Lenka mě objala.
„Ty na každého myslíš.“
Usmála jsem se.
„Někdo musí.“
Druhý den jsem vstala v šest a chvíli na sebe koukala v koupelně do zrcadla.
Padesát.
Vypadala jsem stejně jako včera.
To mě potěšilo.
Manžel mi popřál už u snídaně, dcera zavolala a máma mi v 6:43 připomněla, že přesně před padesáti lety už měla kontrakce.
Tuto informaci mi říká každý rok.
Do kanceláře jsem přišla krátce před osmou.
Otevřela jsem dveře.
Nic.
Žádná kytka. Žádný dort.
Dobře, řekla jsem si.
Je osm ráno.
Sedla jsem si.
„Čau, Jani,“ mávl Petr.
„Ahoj.“
Nic.
Lenka přiběhla o deset minut později.
„Prosím tě, poslala jsi už Novákovi tu smlouvu?“
„Poslala.“
„Super.“
A odběhla.
Možná to chystají na později.
Kolem desáté jsem začala pokukovat po dveřích pokaždé, když někdo prošel kolem.
To už mi připadalo trochu trapné.
Ve čtvrt na jedenáct si Martina udělala kafe.
„Dáš si taky?“
Na vteřinu mě napadlo, že mě chce zdržet, zatímco ostatní něco připravují.
„Dám.“
Uvařila mi kafe.
A odešla.
Bez dortu.
V jedenáct přišel šéf.
„Jano, potřeboval bych ty podklady do tří.“
„Jistě.“
Ani on.
Říkala jsem si, ať se nechovám jako malá.
Jsou to jen narozeniny.
Jenže padesátiny jsou asi trochu jiné. Člověk si to nechce přiznat, ale čeká, že si jich někdo všimne.
V půl dvanácté mi pípnul telefon.
Lenka.
Podívala jsem se rychleji, než bych chtěla.
Neobjednáme si dneska oběd? Nemám nic s sebou.
Zírala jsem na zprávu.
Možná po obědě.
Ve dvě jsem už věděla, že asi ne.
Ve tři také nic.
Ve čtyři mě začalo štvát hlavně to, že mě to tolik mrzí.
Seděla jsem u počítače, přepisovala čísla do tabulky a říkala si, že je přece směšné být smutná kvůli dortu.
Jenže o dort nešlo.
V 16:20 si Lenka oblékla kabát.
„Tak zítra!“
U dveří se ještě otočila.
„Ježíš, Jani, nemá příští týden narozeniny Tomáš?“
Podívala jsem se na ni.
„Měl je minulý měsíc.“
„Aha. Tak někdo jiný. Já vím, že se tam něco blíží.“
„Neblíží.“
„Ty to víš nejlíp.“
A odešla.
Seděla jsem ještě chvíli sama.
Pak jsem otevřela svou narozeninovou tabulku.
Jméno.
Datum.
Dárek.
Poznámka.
A tam jsem byla já.
Jana Novotná – 15. 5.
Dívala jsem se na ten řádek a najednou mi došlo něco úplně obyčejného.
Nikdo se do té tabulky nikdy nedíval.
Proč by se do ní dívali?
Měli mě.
Cestou domů jsem se zastavila v cukrárně.
„Prosím vás, máte ještě nějaký celý dort?“
Prodavačka se podívala do vitríny.
„Máme malinový.“
„Tak ten.“
„Slavíte?“
„Narozeniny.“
„Kolikáté?“
Chvíli jsem váhala.
„Padesáté.“
Usmála se.
„Tak všechno nejlepší.“
„Děkuju.“
A kupodivu se mi ulevilo.
Druhý den ráno jsem přišla do kanceláře s dortem.
Lenka byla první, kdo si krabice všiml.
„Jé, co slavíme?“
Položila jsem ji na stůl.
„Moje včerejší padesátiny.“
Ticho.
Lenka zůstala stát s hrnkem v ruce.
„Ty jsi měla včera narozeniny?“
„Ano.“
Petr se chytil za čelo.
„Do háje.“
„Jo.“
„Jani, promiň,“ řekla Martina. „Tohle je fakt trapný.“
„Trochu.“
Ukrojila jsem si dort.
Lenka pořád stála vedle stolu.
„Jak jsme na to mohli zapomenout?“
Pokrčila jsem rameny.
„Nikdo vám to nepřipomněl.“
Tentokrát nikdo nic neřekl.
Po chvíli jsem vytáhla z kabelky papír a magnetem ho připnula na lednici.
„Co je to?“ zeptal se Petr.
„Narozeninový kalendář.“
Lenka si ho prohlédla.
„A ty už to nebudeš hlídat?“
„Ne.“
„Vůbec?“
„Vůbec.“
Petr si vzal talířek.
„Tak to jsme v háji.“
„Možná.“
„A kdo bude objednávat dorty?“
„To netuším.“
„Kytky?“
„Taky netuším.“
Lenka se na mě podívala.
„Ty jsi naštvaná?“
Chvíli jsem přemýšlela.
„Včera jsem byla.“
„A dneska?“
Ukrojila jsem další kus malinového dortu.
„Dneska už mám dort.“
Rozesmála se.
Pak se začali smát i ostatní.
Dort byl výborný.
Možná dokonce nejlepší, jaký jsme kdy v kanceláři měli.
Koneckonců jsem ho vybírala já.
