Článek
Hana ho položila na ponk. Vedle už měla krabici označenou TÁTA – BYT, druhou CHARITA a třetí, největší, SBĚRNÝ DVŮR.
Otec třetí krabici průběžně sabotoval. Každou chvíli z ní něco vytáhl a přemístil do první. „Tuhle pilku potřebuješ?“ zeptala se ho před hodinou. „Potřebuju.“ „V bytě?“
„Pilka neví, že je v bytě.“ Pak ji odnesl. Hana měla dojem, že kdyby odešla na oběd, po návratu bude krabice SBĚRNÝ DVŮR prázdná. Teď našla na staré příklepové vrtačce další jméno. BÍLEK.
Na dřevěném hoblíku bylo ŠIMEK. Na plastovém kufříku: POKORNÝ. Hana se rozhlédla po dílně. Dětská verze této místnosti byla několikanásobně větší. Tehdy měla pocit, že otec vlastní všechny nástroje světa. Stěnu pokrývaly klíče, pilníky a kleště, nad ponkem visela zářivka v drátěném krytu a pod nohama vždycky křupaly piliny.
Nesměla se ničeho dotýkat. Ne proto, že byla holka. Pavel také nesměl. Otec měl rád děti přibližně stejně jako návštěvníky muzea: pokud se pohybovaly pomalu, nešahaly na exponáty a nedělaly hluk, snášel je dobře. „Tati!“ Žádná odpověď.
Hana vzala čtyři cizí věci a odnesla je do domu.
Jaroslav seděl u kuchyňského stolu nad krabicí účtenek. Měl je vyhodit. Místo toho některé četl. „Co je Konečný?“ „Člověk.“
Ani nezvedl oči. Hana položila akušroubovák na stůl. Matka, která balila skleničky do novin, se začala smát. „Nech ho.“ „Proč máš jeho nářadí?“
Jaroslav otočil baterii. „Aha.“ „Takže je jeho.“ „Bylo.“ „Jak bylo?“
„Půjčil mi ho.“ „Kdy?“ Otec se zamyslel. „Dávno.“ „Co znamená dávno?“
„Před covidem.“ „To je šest let.“ „Dřív.“ „Před Klářiným narozením?“ „Tak starej není.“
Kláře bylo devatenáct. Hana si přitáhla židli. „A Bílek?“ „Co s ním?“ „Mám jeho vrtačku.“
„Bílek umřel.“ „Takže tu si necháme?“ Otec se na ni konečně podíval. „Co dneska máš?“ „Já nic nemám. Jen zjišťuju, že možná vyklízím cizí dílnu.“
Matka položila skleničku na stůl. „Jednou jsem tam našla moje nůžky.“ „A?“ „Vzala jsem si je zpátky.“ Jaroslav zavrtěl hlavou.
„Ty malý?“ „Ano.“ „Ty byly na kabely.“ „Byly na látku.“ „Byly dobrý na kabely.“
Matka se podívala na Hanu. „Vidíš.“ Bylo mezi nimi něco, co Hana znala odjakživa: matčino pobavení nad mužem, kterého současně milovala a měla ho plné zuby. „Kde bydlí Konečný?“ „V ulici za školou.“
„Číslo?“ „Nevím.“ „Telefon?“ Jaroslav otevřel mobil. Měl v kontaktech tři Konečné.
Jeden byl KONEČNÝ. Druhý KONEČNÝ PERGOLA. Třetí KONEČNÝ ML. Hana se začala smát. „Ty nemáš příjmení?“
„Vždyť se jmenuje Konečný.“ „Myslím křestní.“ Otec přemýšlel. „Mirek.“ „Kterej z nich?“
„Pergola.“
Mirek Konečný bydlel necelý kilometr daleko. Hana šla pěšky. Znala tu čtvrť skoro celý život a zároveň už dvacet let ne. Některé ploty byly nové, ze zahrad zmizely meruňky a místo nich stála zaparkovaná SUV. Dům, ve kterém kdysi bydlela její spolužačka, měl šedou fasádu a před ním tři plastové kontejnery. Konečný otevřel v teplácích. „Dobrý den. Já jsem Hana Veselá.“
Zaváhal. „Jardova?“ „Ano.“ Usmál se. „Ježiš, vy už jste velká.“
Hana se také usmála. Bylo jí sedmačtyřicet. „Rodiče se stěhují.“ „Já vím.“ Samozřejmě.
„Našla jsem tohle.“ Ukázala mu akušroubovák. Konečný se rozesmál. „Ten ještě žije?“ „Táta říkal, že je váš.“
„Byl.“ „Tak ho vracím.“ Muž ho vzal, ale okamžitě jí ho podával zpátky. „Nechte mu ho.“ „On se stěhuje do bytu.“
„Tak co.“ „Nemůže mít šest vrtaček.“ „To může.“ „Prosím vás, nepodporujte ho.“ Konečný se zasmál.
Nakonec šroubovák položil na botník. „Já mu ho půjčil, když mi dělal pergolu.“ „Před kolika lety?“ „Ani nevím.“ Vyšli na zahradu.
Pergola byla za domem, dřevo už místy šedé a kolem konstrukce se obtáčela vinná réva. „To dělal táta?“ „Skoro.“ Konečný přejel rukou po jednom sloupku. „Tady jsem to uřízl já.“
Sloupek byl trochu nakřivo. „To je vidět,“ řekla Hana. Konečný se zasmál. „To přesně řekl váš táta.“ Přinesl dvě židle.
Hana se chtěla omluvit, že spěchá. Nespěchala. Sedla si. „On dělal takhle všem?“ „Jarda? To víte.“
„Nevím.“ Konečný se na ni podíval. „No, když něco uměl.“ „On uměl skoro všechno.“ „No právě.“
Začal jmenovat lidi. U některých Hana poznávala příjmení z otcova telefonu nebo z dávných rozhovorů u večeře. Pavlíkovi. Šimkovi. Macháčkovi.
U jiných ne. „To musel být pořád někde.“ „Byl.“ Konečný to řekl s obdivem. Hanu zabolela právě ta samozřejmost.
„A vy jste mu taky pomáhali?“ „Jasně.“ „S čím?“ Muž se zamyslel. „Já mu sehnal ty venkovní dlaždice.“
Hana je znala. Hnědé. Dvacet let ležely kolem bazénu. „A ještě něco?“ „Určitě.“
Nevzpomněl si. Hana vzala prázdný hrnek. „Tak já půjdu.“ Konečný ji doprovodil k brance. „Jarda je dobrej chlap.“
„Jo.“ „Takovej už se dneska nevidí.“ Hana se usmála. „Vidí. Jen je většinou někde u sousedů.“ Mirek Konečný se zasmál.
Hana také. Až za rohem si uvědomila, že to vlastně nebyl vtip.
Petr Bílek ji poznal okamžitě. „Hana Veselá.“ „Ahoj.“ „Ty jo.“ Prohlíželi si jeden druhého s překvapením lidí, kteří se naposledy znali v době, kdy jejich obličeje ještě nebyly konečné.
Petr měl skoro bílé vlasy. Hana věděla, že má sama šediny, jen je barví. „Co neseš?“ „Možná vaši vrtačku.“ Petr se podíval.
„Ta je po tátovi.“ „Můj ji měl asi dvacet let.“ „Tak to je rekord.“ Pozval ji na kávu. V kuchyni poznala dispozici podobnou domu rodičů: úzké dveře do spíže, okno nad dřezem, stůl u stěny. V těchto domech se lidé pohybovali čtyřicet let po stejných několika metrech a přesto si navzájem připadali tajemní.
„Naši se stěhují,“ řekla. „Slyšel jsem.“ „Všichni to slyšeli.“ „Taková událost.“ Petr položil vrtačku na stůl.
„Tvůj táta nám tady dělal půl domu.“ Hana se pousmála. „Začínám zjišťovat, že půl města.“ „To zase ne.“ „Konečný tvrdí opak.“
„Konečný kecá.“ To Hanu potěšilo. „Konečně někdo.“ Petr nalil kávu. „Ale když táta dostal mrtvici, Jarda nám fakt hodně pomohl.“
„To bylo kdy?“ „Devadesát osm.“ Hana si vzpomněla na pana Bílka s hůlkou. „Já byl na vojně. Máma sama. Něco jim prasklo u topení a Jarda přišel.“ „V noci?“
„Asi do jedenácti.“ „To je celý on.“ Řekla to ostřeji, než chtěla. Petr ji chvíli pozoroval. „Ty ho moc nemusíš?“
„Samozřejmě že jo.“ „Já jen…“ „Je to můj táta.“ „No.“ Hana zamíchala kávu.
„Jen byl často pryč.“ „To asi jo.“ „Když jste potřebovali topení.“ Petr si odkašlal. „Třeba.“
Pak řekl: „Ale jednou nám taky slíbil střechu na garáži a nepřišel.“ Hana vzhlédla. „Vážně?“ „Jo. Táta na něj čekal celej víkend a byl vzteklej.“
Hana se skoro rozesmála. „To jsem ráda.“ Petr se zarazil. „Proč?“ „Nic.“
„Jarda nebyl svatej.“ „Díky.“ „Taky se urážel, když jsme něco udělali bez něj.“ „Cože?“ „No. Když jsi mu řekla, že sis zavolala řemeslníka, tvářil se, jako kdybys ho podvedla.“
Hana si představila otce. To sedělo ještě lépe než dobrovolná pomoc. „Takže to nebyla jen laskavost.“ Petr se usmál. „To jsem neříkal.“
Večer se Hana zeptala matky: „Vadilo tátovi, když si někdo zavolal řemeslníka?“ Matka se rozesmála dřív, než Hana dokončila otázku. „Samozřejmě.“ „Proč?“
„Protože to uměl udělat on.“ „Ale když to nestíhal?“ „To nebyl argument.“ Hana se posadila na kuchyňskou linku. Matka balila talíře.
Na každé patro dávala vrstvu novin. „Tobě to nevadilo?“ „Co?“ „Že byl pořád pryč.“ Matka chvíli skládala papír.
„Někdy.“ „Mně jo.“ „Já vím.“ Hana se zarazila. „Ty víš?“
„Hani.“ „Já myslela, že jste si toho nevšímali.“ Matka se podívala na ni. „Čeho?“ „Že třeba slíbil, že někam přijde, a pak nepřišel.“
„Všímala.“ „A nic.“ „Co nic?“ „Nic jsi s tím nedělala.“ Matka sevřela rty.
Hana poznala, že přestřelila. „Já nevím, co jsem měla dělat.“ „Říct mu to.“ „Říkala jsem.“ „A?“
„A někdy přišel příště.“ Byla to obyčejná věta. Hana přesto cítila, jak se něco v její vlastní historii nepatrně pohnulo. „Ty ses ho zastávala.“ „Před tebou.“
„Proč?“ „Protože byl tvůj táta.“ „To není odpověď.“ „Je.“ Matka vzala další talíř.
„A taky protože když jsem na něj byla naštvaná já, nepotřebovala jsem, abyste byli naštvaní všichni.“
Hana měla jednu vzpomínku, kterou používala proti otci nejčastěji. Její první stěhování. Bylo jí třiadvacet a s Tomášem si pronajali byt v Žabovřeskách. Měli dvě matrace, stůl a skříň po jeho babičce. Otec slíbil, že v sobotu přijede s dodávkou. Ráno zavolal.
„Nemůžu.“ „Tati.“ „Musím něco dodělat.“ „Ale tys to slíbil.“ „Já vím.“
„Máme tady lidi.“ „Tak si půjčte vozejk.“ „Kde?“ „Tomáš nemá nikoho?“ Hana zavěsila.
Bylo jí trapně hlavně před Tomášem. Ten řekl: „V pohodě.“ Právě proto to v pohodě nebylo. Nakonec sehnali vozík od jeho strýce.
Tahle část vzpomínky byla jasná. Pak existovala neděle. Otec zazvonil v devět ráno. Přivezl krabici nářadí. Během několika hodin přidělal police, opravil tři zásuvky, podložil pračku, protože se při ždímání posouvala, a srovnal dveře koupelny.
V poledne ho Hana chtěla poslat domů. „Už dobrý.“ „Ještě tohle.“ „Tati, my chceme být sami.“ „Tak já dodělám dveře.“
„Nemusíš.“ Dodělal je. Hana si uvědomila, že ve své oblíbené verzi příběhu neděli téměř nikdy nevyprávěla. Ne proto, že by na ni zapomněla. Protože se do ní nehodila.
Přesto sobota zůstávala pravdivá. Čekala na něj. Nepřišel. Jedno nerušilo druhé.
Hoblík po Šimkovi odvezla o několik dnů později. Starý muž bydlel u hřbitova a měl problém otevřít branku. „Jste Jardova holka.“ „Ano.“ „Poznal jsem vás.“
To pravděpodobně nebyla pravda. Hana mu dala hoblík. „Ten je váš.“ Šimek ho vzal do obou rukou. „Ježiš.“
„Táta ho měl.“ „Já vím.“ „Jak dlouho?“ „Dlouho.“ „Vy všichni víte, kde máte nářadí, jen si ho neberete zpátky.“
Šimek se zasmál. Pozval ji dovnitř. V předsíni bylo přetopeno. Na stěně obýváku visela fotografie dobrovolných hasičů. Hana otce našla podle nosu.
Bylo mu možná pětatřicet. Měl knír. „Táta byl u hasičů?“ Šimek se na ni podíval. „To nevíte?“
„Ne.“ „Dlouho.“ „Jak dlouho?“ „Patnáct let? Možná víc.“ Hana stála před fotografií.
„On nám to nikdy neřekl.“ „A co vám měl říkat?“ „Že chodí k hasičům.“ „Vždyť jste to museli vědět.“ Hana přemýšlela.
Možná věděla. Vzpomněla si na modrou pracovní bundu s kulatým znakem, která někdy visela v předsíni. Jako dítě se nikdy nezeptala, odkud je. Možná jí to otec jednou vysvětlil a ona neposlouchala. Šimek ukázal na muže v první řadě.
„Tady Venca. Ten už taky není.“ Pak na dalšího. Vyprávěl, kdo zemřel, kdo se odstěhoval a kdo dnes sotva chodí. Otec byl na fotografii jedním z mnoha. Hana ho vždycky vnímala jako člověka, který odcházel z jejich domu někam pryč.
Teď ji poprvé napadlo, že možná odcházel z jednoho místa, kde měl nějakou roli, do jiného místa, kde měl jinou. Žádná z nich nebyla falešná.
„Proč jsi skončil u hasičů?“ zeptala se ho večer. Jaroslav seděl na schodech před domem a čistil zahradní nůžky. „Jak víš, že jsem byl u hasičů?“ „Šimek.“ „Ten ještě žije?“
„To je hezký.“ „No žije?“ „Ano.“ Otec přikývl. „Tak dobrý.“
„Proč jsi skončil?“ „Nebyl čas.“ Hana se začala smát. „Co?“ „Nic.“
„Tak proč se směješ?“ „Ty jsi neměl čas.“ „Neměl.“ „Protože jsi pomáhal lidem.“ „Protože jsem měl práci.“
„A nás.“ Otec se na ni podíval. „No.“ Hana si sedla o schod níž. „Tati, ty jsi byl někdy rád doma?“
Jaroslav odložil nůžky. „Co je to za otázku?“ „Normální.“ „Já jsem doma byl.“ „To není totéž.“
Otec si promnul palec. „Nevím.“ „Ty nikdy nic nevíš.“ „Já nevím, co znamená rád doma.“ „Že chceš být doma.“
„Když bylo co dělat.“ Hana se zasmála. Tentokrát bez zloby. „To je hrozný.“ „Proč?“
„Protože se tě zeptám na rodinu a ty odpovíš prací.“ Jaroslav se zamračil. „Rodina je taky práce.“ „To je ještě horší.“ „Tak se neptej.“
Seděli. Ze zahrady sousedů byl slyšet elektrický vyžínač. „Víš, že jsi nepřijel na moje absolutorium?“ Otec přemýšlel. „Na jaký?“
„VOŠka.“ „Já tam byl.“ „Nebyl.“ „Tak na promoci.“ „Tu jsem neměla.“
Jaroslav znejistěl. Hana skoro litovala, že začala. „Nevadí.“ „Proč jsem nepřišel?“ „Nevím.“
„Byl jsem v práci?“ „Asi.“ Hana si náhle uvědomila, že to neví. Celé roky předpokládala, že otec něco opravoval. Možná skutečně pracoval.
Možná byl nemocný. Možná na to zapomněl. Matka to možná věděla. Hana nikdy nepovažovala důvod za důležitý. Podstatné bylo, že židle vedle matky zůstala prázdná.
„Nepamatuju si,“ řekla. Otec zvedl nůžky. „Tak vidíš.“ „Co vidím?“ „Že taky nevíš všechno.“
Ta věta ji podráždila. Zároveň byla pravdivá.
Pavlíkovi nebyli tak vděční jako ostatní. Otevřela jí jejich dcera, Jana, které mohlo být něco přes padesát. „Veselý?“ „Ano.“ „Jarda ještě žije?“
Hana už začínala tuto otázku nesnášet. „Ano.“ „Tak to ho pozdravujte.“ Pavlíkova gola sada ležela mezi nimi na chodbě. Jana ji poznala.
„To je tátovo.“ „Tak vám ji vracím.“ „Klidně si ji nechte.“ „Ne.“ Jana se usmála.
„Vy jste poctivější než Jarda.“ „To zjišťuju.“ Hana čekala další příběh o zachráněném bojleru. Místo toho Jana řekla: „Táta se s ním jednou půl roku nebavil.“
„Proč?“ „Jarda mu předělal elektriku v garáži.“ „Špatně?“ „Dobře.“ „Tak proč?“
„Protože táta chtěl zásuvky jinde.“ Hana se rozesmála. „A táta mu řekl, že je to blbost.“ „To sedí.“ „A udělal je po svým.“
„To sedí ještě víc.“ „Pak se hádali.“ „Kvůli zásuvkám?“ „Chlapi se dokážou hádat kvůli horším věcem.“ Jana se opřela o dveře.
„Jarda byl hodnej, ale když vám pomáhal, tak jste to většinou dostal podle Jardy.“ Hana se usmála. Poprvé měla pocit, že někdo popisuje jejího otce celého. „To znám.“ „Táta říkal: Radši bych si ho zaplatil, ale on by se urazil.“
Hana se rozesmála tak hlasitě, že Jana také. „Takže to nebyl světec.“ „Ježiš, vůbec.“ „Děkuju.“ „Za co?“
„Za zásuvky.“
O několik dnů později přišla do dílny Klára. Hanině dceři bylo devatenáct a studovala první rok v Olomouci. „Ty ještě vyklízíš?“ „Tvůj děda věci množí.“ Klára vzala do ruky metr.
„Tenhle znám.“ „Odkud?“ „Děda mi s ním měřil pokoj.“ „Kdy?“ „Když mi dělal knihovnu.“
Hana se otočila. „Jakou knihovnu?“ „Tu u nás.“ „Tu dělal truhlář.“ Klára se zasmála.
„Mami.“ „Co?“ „Děda.“ Hana si vzpomněla. Samozřejmě.
Když bylo Kláře asi deset, chtěla bílé police přes celou stěnu. Hana našla na internetu sestavu, ale byla drahá. Otec řekl: „To udělám.“ Trvalo mu to tři týdny.
Police byly trochu masivnější, než si Hana představovala, ale dodnes stály. „No jo.“ Klára si prohlížela dílnu. „Je to divný bez věcí.“ „Jo.“
„Pamatuješ, jak mi děda dělal domeček pro panenky?“ Hana se na ni podívala. „Ne.“ „Fakt?“ „Kdy?“
„U vás. Tady.“ Klára ukázala na ponk. „Já jsem seděla tady a on řezal ty malý prkýnka.“ „Kolik ti bylo?“ „Nevím. Sedm?“
Hana se snažila vzpomenout. Něco se vynořilo. Růžové tapety z katalogu. Klára je lepila na malé stěny. Otec jí vyrobil celý domek.
Trvalo mu to několik večerů. „To jsem úplně zapomněla.“ Klára pokrčila rameny. „Já ne.“ Hana se usmála.
„Tak aspoň někdo.“
Gola sadu od Pokorných vracela jako poslední. Paní Pokorná byla drobná žena s krátkými šedými vlasy. „To bude po Oldovi.“ „Táta říkal.“ „Nechte mu ji.“
Hana zavrtěla hlavou. „On už má v bytě víc nářadí než nábytku.“ Pokorná ji pozvala dál. „Jarda vozil Oldu na onkologii.“ Hana zvedla oči.
„Vážně?“ „Když už nemohl řídit.“ „Jak často?“ „Jednou týdně. Někdy víc.“ Hana cítila známé bodnutí.
Už ji nepřekvapovalo. Jen se rychle podívala na rok na starém kalendáři, který visel na zdi, jako by tam mohla najít odpověď. „To bylo kdy?“ Pokorná řekla rok. Kláře tehdy bylo sedm.
Domeček pro panenky. Stejné období. Hana nevěděla, co s tím. „Já o tom nevěděla.“ „On vám to neříkal?“
„Ne.“ Pokorná pokrčila rameny. „Jarda moc nevykládá.“ „To ne.“ „Olda ho měl rád.“
Hana zamíchala kávu. „Všichni ho mají rádi.“ Pokorná se na ni pozorně podívala. Hana se zastyděla. „To znělo hrozně.“
„Ne.“ „Znělo.“ Stará žena chvíli mlčela. „Olda byl taky lepší kamarád než manžel.“ Hana vzhlédla.
Pokorná se usmála. „Když někdo zazvonil, že potřebuje pomoct, hned běžel. Když jsem řekla já, že je potřeba pověsit poličku, poslouchala jsem měsíc, že se k tomu dostane.“ Hana se zasmála. „Proč to dělají?“ „Nevím.“
„Tam jsou užiteční.“ Pokorná zavrtěla hlavou. „Doma taky.“ „Tak proč?“ Stará žena se zamyslela.
„Možná protože doma vás znají.“ Hana přestala míchat. Pokorná se pousmála. „Cizímu opravíte kohoutek a jste hrdina. Doma ho opravíte a pořád jste ten, co nechává ponožky vedle koše.“ Hana se rozesmála.
„Táta nechává ponožky v koupelně.“ „Vidíte.“ Pak Pokorná dodala: „Ale zas když Olda umíral, chtěl být doma. Ne u kamarádů.“
Ten večer matka balila poslední věci z kuchyně. Hana jí vyprávěla o Pokorné. „To sedí.“ „Na tátu?“ „Na všechny.“
Matka omotala novinami cukřenku. „On vám nikdy neříkal, že vozí Oldu na nemocnici?“ „Ne.“ „Mně jo.“ Hana se na ni podívala.
„Takže tys věděla, kde je.“ „Většinou.“ „A nevadilo ti to?“ Matka položila cukřenku. „Hani, ty pořád chceš, aby mi to buď vadilo, nebo nevadilo.“
Hana mlčela. „Někdy jsem byla ráda, že vypadl.“ „Mami.“ „Co?“ „Nic.“
„Když měl tři dny dovolenou, třetí den už jsem mu hledala práci.“ Hana se zasmála. „To je hnusný.“ „Ty s ním nebydlíš.“ Pak matka zvážněla.
„A někdy mě štval tak, že jsem s ním dva dny nemluvila.“ „Kvůli tomu, že nebyl doma?“ „Kvůli všemu možnýmu.“ „Proč jste spolu teda vydrželi?“ Matka se na ni podívala.
„Protože jsme spolu nežili jen ve chvílích, kdy mě štval.“ Hana se opřela o linku. „To je velmi hluboký.“ „Viď.“ Matka sebrala další skleničku.
„A taky protože mi postavil tenhle barák skoro vlastníma rukama.“ „Takže zase práce.“ „Pro něj jo.“ „Pro tebe?“ Matka se zamyslela.
„Pro mě taky. Jen ne všechno.“
Dva týdny před stěhováním Hana našla v dílně dětskou židličku. Byla úplně vzadu pod policí. Malá. Dřevěná. Na opěrce měla vyřezané H.
„To je moje?“ Otec se otočil. „Jo.“ „Tys ji vyrobil?“ „Kdo jinej.“
„Já nevěděla, že ještě existuje.“ Jaroslav ji vzal a sfoukl z ní prach. „Sedávala jsi na ní.“ „To si pamatuju.“ „V dílně.“
Hana se na něj podívala. „Já směla do dílny?“ „No.“ „Já si pamatuju, že jsme nesměli dovnitř.“ „Když jsem dělal s cirkulárkou.“
„Já si pamatuju pořád.“ Otec postavil židličku před ponk. Hana se pokusila vybavit si sebe samu. Něco přicházelo pomalu. Otcova záda.
Žluté světlo. Ona sedí nízko u země a něco maluje fixem na kus dřeva. „Tys mi dával odřezky.“ „Jo.“ „A hřebíky.“
„Hřebíky ne.“ „Dával.“ „Tak tupý.“ Hana se zasmála. Otec se sklonil a sáhl pod ponk.
Vytáhl dřevěnou krabičku. Na víku bylo kostrbatě vypálené: HANA. „To jsem dělala?“ „Jo.“
Otevřela ji. Uvnitř byly tři rezavé hřebíky, mosazná matka a modrý knoflík. „Proč to máš?“ Jaroslav pokrčil rameny. „Bylo to tady.“
Hana přejela prstem po svém dětském jménu. Chtěla se zeptat, proč si schoval krabičku čtyřicet let a přitom nepřijel na její absolutorium. Obě otázky spolu neměly nic společného. Právě proto spolu souvisely. „Vezmeš si ji?“ zeptal se otec.
„Ne.“ „Tak ji vyhodím.“ „Ne.“ Jaroslav se usmál. „Tak co?“
Hana položila krabičku do své kabelky.
Ke skutečné hádce došlo až kvůli sekačce. Otec ji rozebral tři dny před předáním domu. „Proč to děláš?“ „Drhne ložisko.“ „Nový majitel ji nechce.“
„Já vím.“ „Tak proč ji opravuješ?“ „Protože drhne.“ Hana se na něj dívala. Bylo půl šesté. Měli balit poslední krabice.
Matka v domě skládala ručníky. „Ty to prostě nevydržíš.“ Jaroslav se narovnal. „Co?“ „Aby něco bylo rozbitý.“
„Když to umím spravit.“ „A když nejde spravit věc?“ „Jaká věc?“ Hana okamžitě věděla, že neměla pokračovat. Přesto pokračovala.
„Když třeba dítě čeká, že přijdeš.“ Otec položil klíč. „Zase.“ „Ano, zase.“ „Kolik ti je?“
„To je přesně ono.“ „Co?“ „Že protože je mi skoro padesát, tak to už nemá existovat.“ Jaroslav si utřel ruce do hadru. „Já jsem řekl, že neexistuje?“
„Ty nechápeš, o čem mluvím.“ „Tak mi to řekni.“ Hana se nadechla. „Mně nevadí, že jsi pomáhal lidem.“ „Tak dobrý.“
„Není dobrý.“ „Tak co chceš?“ „Nevím.“ „Tak vidíš.“ To ji rozčílilo.
„Chci vědět, proč bylo tak jednoduchý jet v deset večer opravovat cizímu člověku topení a tak těžký sedět dvě hodiny na mojí besídce.“ Jaroslav se na ni díval. „Na jaký besídce?“ Hana se zasmála. „Výborně.“
„Já si to nepamatuju.“ „Právě.“ Otec zvedl ruce. „Tak co mám dělat? Vymyslet si to?“ „Ne.“
„Tak vidíš.“ Hana se otočila. „Já jsem vás vozil všude,“ řekl za ní. Zastavila se. „Co?“
„Na lyže. Na tábory. Do školy. K doktorovi.“ „Ano.“ „Dělal jsem vám pokoj.“ „Ano.“ „Postavil jsem houpačku.“
„Ano.“ „Tak co jsem měl ještě dělat?“ Hana se otočila zpátky. Otec nevypadal naštvaně. Vypadal skutečně zmateně.
To bylo mnohem horší. „Být tam.“ Jaroslav na ni hleděl. „Vždyť jsem byl.“ Hana zavrtěla hlavou.
„Ne takhle.“ „Jak?“ Neměla slovo, které by mu mohlo něco vysvětlit. Otec rozuměl zásuvce. Buď v ní proud byl, nebo nebyl.
Rozuměl rozbitému ložisku. Existovala chyba a oprava. To, co mu Hana chtěla popsat, nemělo součástku, kterou by mohl vyměnit. „Nevím,“ řekla. Jaroslav si znovu klekl k sekačce.
„Tak já taky ne.“
Druhý den našla matku sedět v prázdném obýváku. Už tam nebyla sedačka. Seděla na jediné jídelní židli. „Co děláš?“ „Nic.“
Hana si sedla na parapet. „Pohádali jsme se.“ „Já vím.“ „Řekl ti to?“ „Ne.“
„Tak jak?“ „Znám vás.“ Hana se podívala na bílé obdélníky na stěnách po obrazech. „Myslíš, že byl dobrej táta?“ Matka se zasmála.
„Ježiš, Hani.“ „Co?“ „To je jak otázka v časopise.“ „Tak odpověz.“ Matka chvíli mlčela.
„Byl tvůj táta.“ „To není odpověď.“ „Pro mě jo.“ Hana protočila oči. „Něco dělal dobře,“ pokračovala matka. „Něco blbě.“
„To dělají všichni.“ „No.“ „Takže nic.“ „Co ode mě chceš? Abych mu dala známku?“ Hana se usmála.
„Asi.“ „Tak dvojku.“ „Vážně?“ „Možná dvě mínus.“ Hana se rozesmála.
Matka také. Pak řekla: „Když jste byli malí, někdy jsem mu záviděla.“ „Co?“ „Že odejde.“
Hana se přestala smát. „Já byla pořád doma. Vy dva, prádlo, škola, nákup. On někam jel a tam byl Jarda, co zachránil bojler.“ Hana poslouchala. „A potom přišel domů a já mu řekla, že Pavel potřebuje přezůvky.“ „A?“
„Koupil je.“ „Takže?“ Matka pokrčila rameny. „Takže mu to možná přišlo fér.“ „Tobě ne.“
„Někdy ne.“ „A jemu jsi to řekla?“ „Samozřejmě.“ „Co řekl?“ Matka se usmála.
„Že koupil přezůvky.“
V den stěhování přijel Konečný bez pozvání. Za ním Petr Bílek. Pak muž, kterého Hana neznala a který se představil jako Macháček. „Co tady všichni děláte?“ zeptala se. „Pomáháme.“
Samozřejmě. Mirek Konečný přinesl rudl. Bílek dodávku. Macháček popruhy na nábytek. Otec stál u garáže a udílel pokyny.
Hana ho chvíli pozorovala. „Tati, stěhováci přijedou za hodinu.“ „Vždyť jo.“ „Tak proč to taháte?“ „Aby měli míň práce.“
„Jsou zaplacený od hodiny.“ „Tak ušetříme.“ Konečný se k Haně naklonil. „Nemá cenu.“ „Já vím.“
Muži odnesli krabice do dodávky. Otec se hádal s Bílkem, jak se má naklonit skříň. „Doprava.“ „Vždyť ji mám doprava.“ „Tvoje doprava.“
„Máme stejnou doprava.“ Hana se začala smát. Uvědomila si, že tyto muže zná prostřednictvím nářadí, které jim poslední týdny vracela. Některé věci možná dostal otec na oplátku. Některé zapomněl vrátit.
Některé mu prostě nechali. Stejně nepřehledné byly jejich služby. Kdo komu pomohl první? Kdo byl komu co dlužen? Po čtyřiceti letech už to nikdo nevěděl.
Možná právě proto se nikdo příliš nezajímal o vrácení vrtačky.
V novém bytě bylo všechno světlé. Bílé dveře. Dubová podlaha. Šedá kuchyň. Matka prohlásila, že je to jako hotel, což myslela jako pochvalu i stížnost.
Otec dostal v suterénu sklep. Měl dva a půl metru čtverečního. Hana mu pomáhala sestavit kovový regál. „Tenhle šroub.“ „Ne ten.“
„Tati.“ „Ten kratší.“ „Jsou stejný.“ „Nejsou.“ Byly stejné.
Nechala ho vyhrát. Do regálu se vešla jedna vrtačka, gola sada, dvě krabice ručního nářadí, akušroubovák a malý svěrák. „Tohle je všechno,“ řekla Hana. „Ještě mám v autě.“ „Co?“
Jaroslav se neusmál. Hana vyšla ven. V kufru byly další dvě krabice. „Ne.“ „To se vejde.“
„Kam?“ „Někam.“ Hana se opřela o auto. „Mami!“ Z balkonu nad nimi se ozvalo:
„Mě do toho netahej.“ Otec vzal první krabici. Hana druhou.
Asi měsíc po stěhování zavolala matka. „Táta je dole.“ „Ve sklepě?“ „U sousedky.“ Hana se zarazila.
„Co tam dělá?“ „Teče jí sifon.“ Hana se začala smát. „Jak dlouho?“ „Hodinu.“
„Tak to teprve začíná.“ „Já mu říkala, ať se do ničeho nemontuje.“ „A?“ „Řekl, že se nemontuje, jen se jde podívat.“ „To znám.“
O týden později přijela Hana na návštěvu. Otec nebyl doma. Matka vařila kávu. „Kde je?“ „V pětce.“
„Co tam je?“ „Polička.“ Hana se posadila. „Jak dlouho tam je?“ „Nevím.“
Matka položila před ni hrnek. „Mně to nevadí.“ Hana se na ni podívala. „Já nic neříkám.“ „Ale myslíš.“
„Myslím.“ Matka se usmála. „Já mám aspoň klid.“
Jaroslav se vrátil po půlhodině. Měl v ruce malou brašnu. Novou. „Co to je?“ „Nářadí.“
„Všechno jsi rozdal.“ „Ne všechno.“ Hana otevřela brašnu. Otec jí plácl přes ruku. „Nesahej.“
Oba se začali smát. Uvnitř byly kleště, šroubováky, metr, zkoušečka, izolační páska a dva klíče. Na jednom šroubováku bylo černým fixem napsáno: V. „To je tvoje?“
„Jo.“ „Proč sis to označil?“ „Aby se neztratil.“ „Tobě.“ „Komukoli.“
Hana zavřela brašnu. „Dáš si kafe?“ zeptala se matka. „Jo.“ Otec se posadil. Vyprávěl, že sousedka měla poličku připevněnou jen dvěma hmoždinkami, přestože měla být čtyřmi, a že lidé dnes neumějí nic udělat pořádně.
Matka se dívala na Hanu. Hana na matku. Obě se usmívaly. Jaroslav si toho všiml. „Co máte?“
„Nic,“ řekla Hana. Tentokrát to nebyla výčitka.
Na jaře Hana potřebovala doma přidělat do koupelny nové zrcadlo. Manžel byl služebně pryč. Koupila vrták do dlaždic a dívala se na video, jak správně vrtat. Pak zavolala otci. „Co děláš?“
„Nic.“ V pozadí slyšela nějakého muže. „Kde jsi?“ „U Dvořáka.“ „Kdo je Dvořák?“
„Z dvojky.“ „Co mu děláš?“ „Nic.“ Hana se zasmála. „Tak nic.“
„Co potřebuješ?“ Podívala se na zrcadlo opřené o zeď. „Chtěla jsem přidělat zrcadlo.“ „Do dlaždiček?“ „Ano.“
„Nevrtej to sama.“ „Proč?“ „Praskne ti to.“ „Mám vrták.“ „Jakej?“
Řekla mu značku. Otec ji zkritizoval. „Tak já si koupím jiný.“ „Ne. Já přijedu.“ Hana se podívala na hodiny.
Bylo sobotní dopoledne. „Nemusíš.“ „Stejně pojedu kolem.“ Nevěřila mu. „Kdy?“
Otec chvíli mlčel. „Tak za dvě hodiny.“ Hana málem řekla: Slibuješ? Nevyslovila to.
„Dobře.“ Zavěsila. Začala uklízet koupelnu. Pak si uvařila kávu. Po hodině se přistihla, že kontroluje čas.
V půl dvanácté nebyl. Ve dvanáct také ne. Hana se začala usmívat sama pro sebe. Ve dvanáct deset zazvonil telefon. „Já se trochu zdržím.“
„Já vím.“ „Dvořák má křivou zeď.“ „To určitě.“ „Tak ve dvě.“ „Dobře.“
„Nejsi naštvaná?“ Hana se podívala na zrcadlo. Mohla říct ne. „Trochu.“ Otec chvíli mlčel.
„Tak já to tady nechám.“ Ta věta ji překvapila. „Nemusíš.“ „Řekl jsem ve dvě.“ „Tati.“
„Co?“ „Dodělej Dvořáka.“ „On to přežije.“ Ve třináct čtyřicet pět zazvonil. Přijel dřív.
Přinesl brašnu. Sundal si bundu a hned začal měřit. „Takhle vysoko?“ „Trochu níž.“ „To bude nízko.“
„Já ho chci níž.“ Otec se na ni podíval. Před mnoha lety by možná řekl, že je to blbost, a udělal ho podle sebe. Teď vzal tužku. „Tak ukaž.“
Hana ukázala. Jaroslav udělal značku přesně tam.
