Článek
Byt měl třicet sedm metrů, balkon do dvora a od nádraží k němu člověk došel za osm minut. Měřila jsem to od podchodu, ne až od cedule s názvem ulice. Do práce v účtárně bych mohla jezdit vlakem a večer bych nemusela čekat na autobus, který mi obvykle ujede před nosem.
V dvaašedesáti nemám nijak převratné požadavky. Chci si večer sednout, zavřít dveře a nemuset vysvětlovat, proč ještě svítím. Po rozvodu bydlím v zařízeném podnájmu od sestřenice. Jsem jí vděčná, ale z té vysoké postele každé ráno nejdřív hledám pantofle špičkou nohy.
Na vlastní bydlení jsem měla tři miliony sto tisíc. Část z vypořádání s bývalým mužem, část úspory. S dcerou jsme si spočítaly, že za byt mohu dát nejvýš dva miliony osm set padesát tisíc. Zbytek měl pokrýt stěhování, nutné nákupy a rezervu. Chtěla jsem mít také z čeho žít, nejen kde.
V inzerátu stálo dva miliony sedm set devadesát tisíc. Fotografie nevypadaly jako z katalogu, v předsíni dokonce visel smeták. To se mi líbilo. Byt někdo používal a nesnažil se předstírat, že se v něm život odehrává výhradně na béžové pohovce s přehozem.
Věra měla ve čtvrtek volno. Známe se přes dvacet let, chodíme na výlety a občas si spolu dáme víno. Během mého rozvodu poslouchala stejné věty tolikrát, že by je dnes dokázala odříkat i s mým nadechnutím před slovem manžel. Když jsem jí poslala odkaz, napsala, že půjde ráda.
Na prohlídku přinesla malý metr. Já měla poznámky v telefonu a papírek s rozměry stolu, který mi po rozvodu zůstal. Byl kulatý, po rozložení oválný, a dcera se mi smála, že hledám byt pro stůl a sebe k němu přistěhuju jako příslušenství.
Majitelka nám otevřela v ponožkách. Stěhovala se k partnerovi a byt už byl z poloviny prázdný. U okna stály dvě židle, na lince varná konvice. V kuchyňském koutě jsem si klekla k zásuvce pod pracovní deskou a Věra zatím změřila místo mezi stěnou a balkonovými dveřmi.
„Stůl ano, ty tvoje velké židle už hůř,“ oznámila mi. Přesně kvůli takovým poznámkám jsem ji chtěla s sebou. Já už totiž viděla na stole hrnek a v okně bylinky. Ještě chvíli a přestala bych si všímat, že koupelně chybí větrák a lednice je hlučná jako menší sekačka.
Věra se potom zeptala na výtah, sklep a měsíční platby. Na balkoně zůstala déle než já. Všimla jsem si toho, ale nepřikládala tomu význam. Byla jsem ráda, že si byt prohlíží důkladně. Majitelka nám řekla, že má domluvené ještě další zájemce a nabídky chce mít do pondělí.
Venku jsme zašly do pekárny. Objednala jsem dvě kávy a Věra si ani nesundala kabát. Seděla nad kelímkem, mnula papírový okraj a nakonec řekla, že se jí ten byt také líbí. Ne tak, že mi ho schvaluje. Líbí se jí pro ni.
Věděla jsem, že chce časem opustit svůj velký nájem. Majitel jí na další rok zvýšil cenu a schody do třetího patra ji už netěšily. Mluvily jsme o tom několikrát. Přesto mě ani na okamžik nenapadlo, že bych ji právě přivedla na její budoucí adresu.
„Já bych jí asi taky poslala nabídku,“ řekla.
Čekala na mou odpověď a já předstírala, že si musím nejdřív promíchat kávu. Co jsem měla říct? Že byt smí koupit kdokoli z lidí, kteří přijdou po nás, jen ona ne? Inzerát jsem našla já, ale žádné přednostní právo jsem si tím zřejmě nevyrobila.
„Tak to už si příště vezmu na prohlídku dceru,“ zkusila jsem žert. Věra se neusmála. Odpověděla, že mi to chce říct rovnou, abych se to nedozvěděla od majitelky. Zbytek kávy jsme vypily rychle. Metr mi nechala pro případ, že bych si chtěla něco přeměřit doma.
Doma jsem otevřela fotografie. Balkon vypadal větší než ve skutečnosti, koupelna menší. Znovu jsem prošla cestu od nádraží na mapě. Potom jsem majitelce napsala, že nabízím požadovanou cenu a mohu se přizpůsobit termínu předání. Zprávu jsem si třikrát přečetla. Věře jsem o ní neřekla.
V sobotu jsme měly jet na výlet. Ráno napsala, jestli pořád platí vlak v devět. Vymluvila jsem se na bolest hlavy. Hlava mě skutečně bolela, jenže hlavně z toho, jak jsem v ní s Věrou vedla rozhovory, do kterých se ona nemohla vložit a pokazit mi připravené odpovědi.
V pondělí majitelka poděkovala za nabídku. Zájemců bylo víc a někteří nabídli vyšší částku. Požádala mě, abych do středy poslala svou konečnou cenu. Nebyla v tom žádná dramatická hudba, jen krátký zdvořilý e-mail. Přesto jsem se na kancelářské židli narovnala, jako kdyby mě někdo vyzval k obhajobě.
Zavolala jsem Věře. Nezeptala jsem se, jaký měla víkend, rovnou jsem chtěla vědět, zda jí majitelka také psala. Psala. Věra nabídku poslala už v pátek. Částku mi neřekla a já se zeptat nedokázala. Připadala bych si jako člověk, který při kartách nakukuje druhému do ruky.
„Já ten byt pořád chci,“ řekla jsem.
„Já vím. Já taky.“
To byla celá naše nová situace. Žádná z nás neustoupila a žádná neměla tak skvělý důvod, aby tím tu druhou umlčela. Věra potřebovala menší bydlení, já vlastní začátek. Kdybychom si začaly porovnávat, komu se poslední roky povedly méně, vydrželo by nám to do večera.
Na papír jsem si napsala dva miliony osm set devadesát tisíc. Čtyřicet tisíc nad můj limit. Dala se za ně pořídit spousta věcí, ale rozpočítané do dalších let už tak hrozivě nevypadaly. Lednici mohu koupit použitou. Malování zvládnu s dcerou. Židle se prodají a pořídím menší.
Pak jsem si znovu prohlédla inzeráty v okolí. Jeden byt byl nad rušnou silnicí, druhý měl koupelnu, do které se podle fotografií vstupovalo bokem. Třetí byl o půl milionu dražší. Všechny jsem porovnávala s tím jediným. Čím déle jsem hledala, tím víc jsem měla pocit, že se podobná příležitost už neobjeví.
V úterý jsem si po práci prošla ulici ještě jednou. U domu vykládal muž přepravky se zeleninou, na balkoně o patro výš někdo klepal rohožku. Představila jsem si, jak tudy chodím s taškou. Potom mě napadlo, že tudy bude chodit Věra. Najednou mi ani dva miliony osm set devadesát nepřipadaly dost.
Večer jsem do rozepsaného e-mailu napsala tři miliony dvacet tisíc. Neodeslala jsem ho. Jen jsem ho uložila a šla si ohřát večeři. U mikrovlnky jsem přemýšlela, jestli by Věra byla ochotná jít tak vysoko. Byla vždycky opatrná. Jenže měla menší náklady než já a kdysi prodala chatu.
O její chatě jsem věděla už několik let. Teď se mi vybavovala s každou další nulou. Začala jsem si v duchu počítat její peníze, přestože jsem neměla tušení, kolik jí jich zůstalo. Chtěla jsem napsat částku, na kterou ona nestačí.
Dcera přišla ve středu odpoledne s krabicí, kterou mi schovávala na stěhování. Zeptala se, jak prohlídka dopadla, a já jí ukázala rozepsanou zprávu. Nezačala mi nic zakazovat. Požádala mě o původní rozpočet. Vyndala jsem ho ze zásuvky a ona jej položila vedle notebooku. Horní hranici jsme na něm měly dvakrát podtrženou.
Řekla jsem, že rozpočet se dá upravit. Dcera se zeptala, co tedy škrtáme. Novou postel? Tu jsem chtěla určitě, abych se konečně nemusela soukat z té vysoké v podnájmu. Pračku? V bytě žádná nezůstávala. Stěhování bychom snad zařídily levněji. Zbytek jsem označila za zbytečně velkou rezervu.
Dcera otočila papír a přisunula mi tužku. Chvíli jsem ji držela nad stolem. Potom jsem přeškrtla částku za malování a napsala menší. Dcera se zeptala, jestli počítám i s barvou. Tužku jsem odložila. Nabídla jsem jí kávu, ale musela už jet. Prázdnou krabici jsme postavily vedle skříně.
Po jejím odchodu jsem částku v e-mailu ještě jednou přepsala. Tři miliony osmdesát tisíc. Číslo už vypadalo tak vysoké, že by snad mohlo stačit. Prst jsem měla na plošce pod klávesnicí a kurzor nad tlačítkem odeslat. Potom jsem otevřela kalkulačku. Z mých peněz by zůstalo dvacet tisíc.
Na papíru vedle počítače bylo jen za stěhování a základní vybavení pětašedesát tisíc. Mohla bych něco odložit, něco vypůjčit. Nájem a běžné účty bych ale do předání platila dál. Seděla jsem u stolu v zařízeném podnájmu, přičítala k ceně postele dopravu a zkoušela, co dalšího se dá škrtnout. Místo rezervy už mi vycházel dluh.
Zavolala jsem majitelce. Řekla jsem jí, že původní nabídku zvyšuji na dva miliony osm set padesát tisíc a výš už jít nemohu. Odpověděla, že děkuje a ozve se. Zřejmě ten den podobných rozhovorů absolvovala několik. Já si musela po skončení hovoru otevřít okno.
Uložený e-mail jsem smazala. Necítila jsem se rozumně ani vítězně. Z kuchyně jsem přinesla nedojedenou večeři a sedla si s ní před fotografie bytu. Tentokrát jsem si všimla, že na balkoně není parapet dost široký na truhlík. Hned jsem začala hledat, kolik stojí držáky na zábradlí. Pak jsem počítač zavřela.
V pátek mi majitelka oznámila, že přijala jinou nabídku. Za hodinu zavolala Věra. Řekla to hned, byt koupí ona. Nabídla tři miliony čtyřicet tisíc. Na chvíli jsem zavřela oči. Kdybych odeslala poslední rozepsanou zprávu, možná bych ji porazila. A pak bych začala shánět peníze, které jsem neměla.
Věra mi vysvětlovala, že jí pomůže syn s nákupem vybavení. Poslouchala jsem a zjistila, že mě každé další vysvětlení dráždí. Přitom se mi neomlouvala ani nechlubila. Jen mi říkala, jak to udělá, přesně jako jsme si dřív říkaly všechno ostatní. Popřála jsem jí, ať se jí tam dobře bydlí. Znělo to úředně a obě jsme to slyšely.
Od té doby jsme spolu dvakrát mluvily. Jednou potřebovala vědět, zda jsem si při prohlídce nevyfotila rozměr výklenku. Fotografii jsem jí poslala. Podruhé mě pozvala, abych se přišla podívat, až bude nastěhovaná. Prý už má vybraný rozkládací stolek. Ten můj by se tam podle ní opravdu nevešel pohodlně.
Pozvání jsem zatím nepřijala. Nemám chuť sedět na jejím balkoně a zkoušet, jestli dokážu mít radost dostatečně přesvědčivě. Zároveň nechci zahodit dvacet let kvůli bytu, který nebyl můj. Věra ví, že ještě hledám. Nové inzeráty jí ale neposílám.
Na příští úterý mám domluvenou další prohlídku, tentokrát blíž autobusovému nádraží. Dcera nemůže, půjdu sama. Do telefonu jsem si uložila rozměry stolu a maximální cenu. U té ceny mám poznámku, kolik mi musí zůstat. Metr od Věry zatím nosím v kabelce. Vrátím jí ho, až se uvidíme. Jen to nejspíš nebude na kolaudaci.
