Článek
Když bydlíte v Brně v dosahu výstaviště, dříve nebo později vám někdo poradí, že máte doma peníze, které necháváte zbytečně ležet. U nás ty peníze ležely v dceřině posteli. Znělo to hůř, než jak jsme to dosud prožívaly. Julie se k babičce obvykle těšila a já měla radost z přivýdělku.
Byt je můj, tři pokoje po rodičích. Po rozvodu jsme v něm zůstaly dvě a udržovat ho mě stálo víc, než jsem předpokládala. Pracuji v prodejně zdravotních potřeb. Výplata a peníze od Juliina otce pokryjí běžný měsíc, ale větší výdaje si musejí nějakou dobu počkat.
Pokoj jsme nabídly poprvé před dvěma lety. Julie si přála jet s výtvarným kurzem na soustředění a já tehdy potřebovala doplatit pračku. Domluvily jsme se na dvou nocích. Dcera si sbalila batoh, hostka přijela, zaplatila a ráno po sobě ustlala. Připadalo mi, že jsme objevily velmi slušný způsob, jak si pomoci.
Od té doby u nás někdo přespal několikrát do roka. Žádné zástupy, většinou jedna žena přijíždějící za prací. Juliiny věci jsem dávala do skříně, na psacím stole nechávala lampičku a sklenici na vodu. Fotografie jsem pořídila tak, aby v záběru nebyla nástěnka ani dcera na obrázcích.
Letos jsem přijala rezervace na 6.–8. a 20.–22. listopadu. Dohromady sedm tisíc dvě stě. Peníze už přišly na účet a já je v hlavě přidělila keramice, filmovému kroužku a části zimního soustředění. Julii jsem termíny oznámila u večeře poslední říjnovou neděli. Spíš jako hotovou zprávu než otázku.
Dcera položila vidličku. První rezervovaný víkend potřebovala se spolužačkami natočit interiéry školního filmu, druhý ho chtěly dokončovat. V jejím pokoji měly být dvě hlavní scény. Dívky už měly připravené rekvizity, půjčený fotoaparát a rozdělené úkoly. Zeptala jsem se, proč mi to neřekla dřív.
„A ty ses mě kdy ptala?“ odpověděla.
Nebyla drzá. To mě na tom zlobilo skoro nejvíc, protože na zvýšený hlas bych uměla odpovědět pohotověji. Připomněla jsem jí, že k babičce jezdila vždycky ráda. Řekla, že pořád jezdí ráda. Jenom nechce odjíždět pokaždé, když se někomu jinému hodí její pokoj.
Navrhla jsem natáčení u babičky. Julie mi ukázala fotografie svého stolu, dveří a okna. Podle nich měly vymyšlené záběry. Film byl o dívce, která předstírá, že není doma. Babiččin obývák s vitrínou se jim prý nehodí. Poznamenala jsem, že za našich časů se dal příběh vyprávět i bez správného okna.
Tím jsem debatu na chvíli ukončila. Julie odnesla talíř, já otevřela bankovnictví. Sedm tisíc dvě stě se tam tvářilo velmi skutečně. Dva zablokované víkendy v kalendáři také. Měla jsem pocit, že dcera odmítá drobný nepohodlný prostředek, ale peníze, které z něj budou, už odmítat nebude.
Druhý den přišly spolužačky. Souhlasila jsem, aby si do mého návratu z práce něco vyzkoušely v obýváku. Když jsem odemkla, přes cestu od dveří vedl kabel. U pohovky stála lampa bez stínidla a na konferenčním stolku ležel fotoaparát. Dívky zrovna potřebovaly ticho.
Zůstala jsem stát s nákupem. Jedna z nich mi posunkem ukázala, ať ještě počkám. Potom si sundala sluchátka a oznámila, že ve zvuku něco praská. Julie řekla, že to musejí zopakovat. Sáček s rohlíky jsem položila v kuchyni tak opatrně, jako kdybych nesla něco výbušného.
Připomněla jsem jim, že měly skončit, než přijdu. Julie se omluvila a požádala o půl hodiny navíc. Chtěly vyzkoušet poslední záběr. Souhlasila jsem, ale spokojená jsem nebyla. Na pohovce ležela látka, kterou používaly jako pozadí, a pod ní moje ovladače. Do kuchyně za mnou ještě Julie přišla zavřít dveře, protože jim hučela lednice.
Za půl hodiny začaly balit. Než uvolnily obývák, uběhla skoro hodina. Seděla jsem pořád v kabátku a čekala na svůj večer. Napadlo mě, kolikrát Julie před příjezdem hostky sklízela rozdělanou práci ze stolu a hledala, co si ještě vzít k babičce. Já si teď nemohla pustit televizi. Ona se po zapomenutou nabíječku musela vracet a ptát se, zda může do svého pokoje.
Když spolužačky odešly, požádala jsem dceru, aby se mnou prošla rezervace. Přisedla si s notebookem, ale hned navrhla, že film nějak zvládnou jinde. Znělo to unaveně. Připomněla jsem jí, že z pronájmu platím i její kroužky. Přikývla a řekla, že může skončit s keramikou, jestli je to podmínka.
Žádnou takovou podmínku jsem vyslovit nechtěla. Jenže jsem ji právě vyslovila dost srozumitelně. Chvíli jsem posouvala telefon po stole. Potom jsem jí řekla, že keramiku rušit nebudeme a já nejdřív zjistím, co se dá udělat s ubytováním. Neslíbila jsem, že obě rezervace zmizí.
První hostce jsem zavolala. Nebyla nadšená, měla podle našeho pokoje naplánovanou cestu. Vysvětlila jsem jí, že jsem doma špatně domluvila termín, a nabídla vrácení celé částky. Chtěla si nejdřív najít jiné ubytování. Nechala jsem rezervaci platit a čekala, místo abych ji popoháněla kvůli vlastnímu klidu.
Ozvala se za dva dny. Sehnala pokoj společně s kolegyní a souhlasila se zrušením. Poslala jsem jí zpátky tři tisíce šest set. Na účtu zůstala polovina přivýdělku, přitom jsem měla za sebou víc telefonování než při kterémkoli předchozím pobytu. Julie si do kalendáře zapsala natáčení.
Druhá hostka už jiné místo hledat nechtěla. Nabídla jsem jí svou ložnici za stejnou cenu, poslala aktuální fotografie a popsala, že jde o pokoj s větší postelí, ale bez psacího stolu. Stůl nepotřebovala. Změnu mi potvrdila zprávou. V rezervaci jsem přepsala pokoj a Julii řekla, že na oba víkendy může počítat se svým.
Dcera se zeptala, kde budu spát já. Ukázala jsem na pohovku v obýváku. Nabídla mi svou postel a sama chtěla jít na gauč. Odmítla jsem. V sobotu měly s dívkami stříhat a Julie už měla u počítače nachystané místo pro všechny tři. Nechtěla jsem naše nové uspořádání začít tím, že ji z něj zase vystěhuju.
O víkendu, který se podařilo uvolnit, se z jejího pokoje ozývalo opakované zavírání dveří a věta, kterou musely natočit snad dvacetkrát. Jednou mě požádaly, abych jim podržela odraznou desku. Po deseti minutách mě bolela ruka a slíbila jsem si, že už nikdy nebudu mluvit o tom, jak snadno se dá něco natočit.
Dvacátého listopadu přijela hostka. Do ložnice jsem jí dala čisté ručníky, ze židle odnesla župan a ze zásuvky nočního stolku svoje věci. Zavřela za sebou a já zůstala v chodbě s nabíječkou. Teprve večer jsem zjistila, že uvnitř zůstala také knížka, kterou jsem měla rozečtenou. Nechala jsem ji tam.
Pohovka byla na spaní kratší, než jak vypadala při odpoledním odpočinku. V sobotu ráno jsem povlečení složila do rohu a šla do práce. Když jsem se vrátila, Julie právě pouštěla spolužačkám upravený zvuk ve svém pokoji. Mohla jsem si sednout, zout boty a pustit zprávy.
Hostka v neděli poděkovala a odjela. Julie mi pomohla převléknout postel. Neřekla jsem jí, že teď už snad chápe, co všechno pro ni dělám. Měla jsem tu větu připravenou skoro automaticky. Místo ní jsem se zeptala, jestli je film hotový. Ještě jim chyběly titulky a jeden venkovní záběr.
Další volné termíny jsem zatím nezveřejnila. V rozpočtu mi vrácené peníze chybějí. Zimní soustředění budeme muset řešit později a já v prodejně přijala jednu sobotní směnu navíc. Když mi vedoucí podala rozpis, zkontrolovala jsem čas konce směny. Příplatek celý schodek nepokryje. Rozpis jsem si přesto vzala a doma si sedla k výdajům znovu, tentokrát bez předem započítaných peněz za Juliinu postel.
