Článek
Předsedkyně domu ale tvrdila, že papírové dokumenty stojí peníze a že lidé si mohou spotřebu kontrolovat průběžně. Jarmila si nedovedla představit, co by s takovou informací dělala. Když byla zima, topila. Když zima nebyla, netopila. Člověk, který každé tři dny sleduje graf spotřeby, podle ní buď nemá dost starostí, nebo se snaží vyrobit si nové.
Přístup do portálu jí nastavoval mladší syn Tomáš. Přijel v neděli s manželkou a dětmi, sedl si k jejímu počítači a deset minut nadával na heslo, které muselo obsahovat velké písmeno, malé písmeno, číslo a znak.
Když jí potom ukazoval jednotlivé záložky, Jarmila ho poslouchala jen zčásti. Viděla barevné sloupce, tabulku odečtů vody a dlouhý seznam plateb. U každé bylo datum, částka, variabilní symbol a nově také jméno majitele účtu, z něhož peníze přišly.
„Tady máš pravidelné zálohy,“ řekl Tomáš. „Všechno sedí.“
Jarmila se naklonila blíž k obrazovce. Měsíční předpis činil pět tisíc osm set čtyřicet korun. Z jejího účtu odcházelo čtyři tisíce devět set. Zbytek, devět set čtyřicet korun, přicházel o dva dny později z účtu Milana Horáka.
„Tohle není moje,“ řekla.
Tomáš použil kolečko myši a posunul seznam níž. Další měsíc vypadal stejně. Také předchozí. Otevřel starší rok, potom ještě starší. Milanovy platby se měnily podle výše záloh, ale vždy pokrývaly přibližně šestinu celkové částky. Některé roky posílal sedm set korun, jindy tisíc dvě stě. V létě i v zimě stejně, protože zálohy se během roku neměnily.
„Jak dlouho?“ zeptala se Jarmila.
„Portál ukazuje deset let.“
„A předtím?“
„To tady není.“
„Mně nikdy nic nechybělo.“
„Protože to někdo doplácel.“
„Já mám trvalý příkaz na celou částku.“
Tomáš otevřel její internetové bankovnictví. Trvalý příkaz byl skutečně nastavený jen na čtyři tisíce devět set. Jarmila si pamatovala, že jej kdysi měnila, ale nepamatovala si proč ani kdo jí řekl novou částku. Po Bohuslavově smrti za ni několik podobných věcí vyřizoval starší syn Pavel. Mohla mu nadiktovat číslo z papíru a dál o něm nepřemýšlet.
„Třeba táta Milanovi něco dlužil,“ řekl Tomáš.
Jarmila se na něj podívala. „Táta je dvanáct let mrtvý.“
„Tak to splácí dlouho.“
„Komu? Družstvu?“
Tomáš se krátce zasmál, ale Jarmila ne. Zavřela portál a řekla, že zbytek si prohlédne sama. Tomáš chtěl ještě zkontrolovat kontaktní údaje, ale poslala ho za dětmi. Potom uvařila kávu, dala vnoučatům sušenky a zbytek návštěvy se mluvilo o škole, Tomášově nové práci a ceně lyžařského kurzu. Přesto měla Jarmila po celou dobu před očima dvě částky stojící pod sebou: její čtyři tisíce devět set a Milanových devět set čtyřicet.
Milan bydlel o dvě patra níž, v bytě číslo šest. Nastěhoval se do domu rok po nich, ještě se svou ženou Danou a dvěma malými dcerami. Dana zemřela před sedmi lety. Dcery žily jedna v Opavě a druhá někde za Brnem. Milan zůstal v třípokojovém bytě sám, stejně jako Jarmila zůstala sama nahoře.
Nebývali přátelé. Zdravili se ve výtahu, občas spolu stáli před vývěskou nebo čekali, až pošťák uvolní dveře. Milan jí jednou vyměnil těsnění u stoupačky a po Bohuslavově smrti pomohl Pavlovi odnést starou postel. Na pohřbu stál vzadu u stěny a po obřadu Jarmilu objal tak opatrně, že si toho málem nevšimla.
S Bohuslavem pracovali dlouhá léta ve stejném strojírenském podniku v Kunčicích. Nejdřív oba na údržbě, později Bohuslav jako mistr a Milan jako seřizovač. Když byli mladší, chodili společně na ryby a několikrát za rok jeli s dalšími muži na chatu do Beskyd. Jarmila ty výpravy neměla ráda. Muži se vraceli nevyspaní, páchnoucí kouřem a tvrdili, že skoro nepili, přestože měli tři dny stejná trička a nepamatovali si, komu patří která termoska.
Poslední roky před Bohuslavovým propuštěním spolu však téměř nemluvili. Alespoň ne před ní. Když se potkali před domem, Milan někdy přešel na druhý chodník. Jarmila si tehdy myslela, že se pohádali kvůli práci. Bohuslav na její otázky odpovídal, že lidé se v podniku mění podle toho, kdo právě rozhoduje o prémiích, a že Milan se změnil víc než ostatní.
Druhý den ráno zavolala účetní bytového družstva. Žena jménem Martina dlouho hledala v systému a několikrát zopakovala, že Jarmila musí mít připravené členské číslo. Když konečně pochopila, na co se Jarmila ptá, oznámila jí, že systém chybu neudělal.
„Na váš variabilní symbol chodí dvě platby,“ řekla. „Jedna z vašeho účtu a druhá z účtu pana Horáka.“
„Proč jste mi to nikdy neřekli?“
„Pro nás je rozhodující, že je uhrazený předpis.“
„Ale platí to někdo cizí.“
„Lidé běžně posílají zálohy z účtů příbuzných.“
„On není příbuzný.“
„To já nemůžu posuzovat.“
Účetní dohledala, že první samostatná platba od Milana přišla v lednu 2005. Starší záznamy nebyly.
„To je přes dvacet let,“ řekla Jarmila.
„Ano.“
„Kolik mi celkem zaplatil?“
„Musela bych požádat archiv.“
„Tak požádejte.“
„Máme na to třicet dní.“
„A můžete další platbu zastavit?“
„Musí ji zastavit majitel účtu.“
„Je to můj variabilní symbol.“
„Ale jeho účet.“
„Takže mi může kdokoliv dvacet let platit byt a vy mi to ani neřeknete.“
Na druhém konci bylo chvíli ticho. „Paní Kratochvílová, většina lidí si stěžuje, když peníze nepřijdou.“
Po hovoru si Jarmila oblékla svetr a šla o dvě patra níž. Výtah se právě opravoval, a tak sestupovala po schodech. Na mezipatře mezi čtvrtým a třetím poschodím bylo otevřené okno a táhl odtud studený vzduch. Někdo nechal na parapetu sklenici s nedopalky, přestože se v domě nesmělo kouřit.
Milan otevřel až po druhém zazvonění. Měl na sobě tmavé tepláky, košili zapnutou jen do poloviny a na nohou kožené pantofle. Za ním byla chodba plná teplého vzduchu. Jarmila ucítila vařené brambory a něco smaženého.
„Co se stalo?“ zeptal se.
„Nic. Zatím.“
Milan ustoupil, ale Jarmila dovnitř nevešla.
„Ty mi platíš zálohy.“
Nedělal, že nerozumí. Podíval se na ni a potom přes její rameno ke schodišti.
„Kdo ti to řekl?“
„Nový systém.“
„Jak daleko dozadu?“
„Dost daleko.“
Milan si sáhl na horní knoflík košile, ale nezapnul ho. „Pojď dál.“
„Nechci.“
„Na chodbě je zima.“
„Mně není.“
„Mně ano.“
Jarmila vstoupila. Milan zavřel dveře a vedl ji do kuchyně. Byla téměř stejná jako její, jen obrácená podle dispozice. U okna stál stůl se dvěma židlemi, na sporáku pánev a vedle ní talíř s nakrájenou cibulí. Radiátor pod oknem hřál naplno. Na spodní části skla se srážela voda.
„Chceš kafe?“
„Ne.“
Sedl si. Jarmila zůstala stát.
„Proč mi platíš teplo?“
„Neplatím ti teplo.“
„Každý měsíc posíláš peníze na moje zálohy.“
„Tak posílám.“
„To je placení.“
Milan si položil ruce na stůl. Prsty měl široké, klouby zduřelé. Na hřbetu pravé ruky se táhla stará jizva od zápěstí k palci.
„Bohuš mi kdysi pomohl,“ řekl.
„Jak?“
„V práci.“
„A proto platíš mně?“
„Jemu už nemůžu.“
Jarmila se opřela o kuchyňskou linku. „Co udělal?“
Milan se podíval k pánvi. „Vzal na sebe jednu věc.“
„Jakou věc?“
„Tu nehodu.“
Když Bohuslava v roce 1998 propustili, řekl Jarmile, že se při opravě válcovací linky porušil bezpečnostní postup a vedení potřebovalo jednoho člověka, kterého označí za viníka. Bohuslav byl mistr směny. Tvrdil, že nic neudělal, jen podepsal převzetí pracoviště, protože někdo podepsat musel. Dostal okamžitou výpověď a později podmíněný trest. Jeden dělník při nehodě přišel o část ruky.
Jarmila tomu nikdy úplně nerozuměla. Bohuslav odmítal mluvit o podrobnostech. Říkal, že by stejně nic nezměnily a že doma nepotřebuje další vyšetřovací komisi. Ona se tehdy starala hlavně o peníze. Pavlovi bylo devatenáct, Tomášovi třináct a Bohuslav po propuštění téměř rok nenašel stálou práci. Bral krátké zakázky, opravoval čerpadla, jezdil do Polska pro náhradní díly a večer pil v kuchyni pivo. To, co se stalo v podniku, postupně přestalo být jednou nehodou a změnilo se v období, které se rozlilo po celém jejich bytě.
„Vím, že ho propustili kvůli nehodě,“ řekla. „Co vzal na sebe za tebe?“
Milan si přejel palcem po jizvě na druhé ruce. „Já vyřadil jištění.“
„Jaké jištění?“
„Světelnou závoru u podavače. Stroj se pořád zastavoval. Čidlo bylo staré a bralo i prach. Když zůstalo zapojené, linka stála půl směny.“
„Tak jsi ho vypnul.“
„Přemostil.“
„To je rozdíl?“
„Technicky.“
„Pro člověka bez ruky asi ne.“
Milan se podíval na ni. „Ne.“
Jarmila si sedla na druhou židli. „Bohuš řekl, že to udělal on?“
„Řekl, že mi to nařídil.“
„A nenařídil?“
Milan dlouho neodpovídal. „Ten den ne.“
„Takže jsi u soudu lhal.“
„Ano.“
Jarmila se podívala na pánev. Na tuku se už tvořila bělavá vrstva. „Proč to Bohuš vzal na sebe?“
„Měl jsem dvě malé holky. Dana byla po operaci.“
„My jsme měli taky děti.“
„Vím.“
„Tak proč byly tvoje důležitější?“
„Nebyly.“
„Ale Bohuš se tak rozhodl.“
„Nejen kvůli mně.“
„Tak kvůli čemu?“
Milan si sevřel ruce mezi koleny. „Byl mistr. O těch závorách věděl. Všichni o nich věděli. Kdyby řekl, že jsem to udělal sám, vyhodili by nás oba. On si myslel, že když to vezme na sebe a přizná se, dostane menší trest.“
„A ty zůstaneš.“
„Ano.“
„Požádal tě, abys to vypověděl?“
„Domluvili jsme se.“
„Kdo se domluvil?“
„My dva.“
„A vedení?“
Milan se krátce zasmál. „Vedení o ničem nevědělo. Aspoň podle papírů.“
Jarmila se opřela o židli. „Takže nebyl nevinný.“
„Ne.“
„A nebyl ani jediný viník.“
„Ne.“
„Proč jsi mi začal tím, že něco vzal na sebe za tebe?“
„Protože to udělal.“
„A zároveň za sebe.“
Milan přikývl.
Jarmila vstala. „Takže mi dvacet let platíš devět set korun, protože můj muž přišel o práci místo tebe, ale taky kvůli sobě, a ty sám nevíš, kterou verzi splácíš.“
„Asi.“
„Neříkej asi.“
„Nevím, co jiného říct.“
„Proč teplo? Proč ne peníze na účet?“
Milan se podíval k radiátoru. „Protože bys je vrátila.“
„Vrátím je i tak.“
„To jsem čekal.“
„A proč sis vybral zrovna zálohy?“
„Jednou jsem byl u vás v zimě. Bohuš byl už bez práce. Měli jste všude stažené radiátory a seděli v kuchyni ve svetrech. Ty jsi říkala, že se nebude topit pánubohu do oken.“
Jarmila si vzpomněla. V kuchyni tehdy netopili téměř vůbec, protože přes stará okna táhlo. Bohuslav si stěžoval, že mu mrznou nohy, a ona mu řekla, že si může vzít druhé ponožky. Nevěděla, že u toho byl Milan. Možná přišel opravit ventil nebo si pro něco šel. Ty roky si pamatovala hlavně jako sled drobných omezení, která nikomu nepřiznávala.
„Kdy jsi začal?“
„Po Bohušově smrti.“
„Proč ne dřív?“
„Nenechal by mě.“
„Já jsem tě nechala?“
„Nevěděla jsi o tom.“
„Tak to je podle tebe svolení.“
„Ne.“
„Kolik jsi mi zaplatil?“
„Nevím přesně.“
„Každý měsíc přes dvacet let.“
„Mám trvalý příkaz.“
„To jsem pochopila.“
Milan vstal a vypnul plotýnku, přestože už nehřála. „Nejsou to tvoje peníze.“
„Tak čí?“
„Moje.“
„Jsou na mém účtu u družstva.“
„Jsou to splátky.“
„Dluh se splácí tomu, komu člověk dluží.“
„Proto jsem je posílal vám.“
„Mně jsi nic neudělal.“
Milan se na ni podíval. „To si nemyslím.“
Jarmila odešla bez rozloučení. Na schodišti byla větší zima než předtím a ona si zapnula svetr až ke krku. V bytě otevřela portál a znovu si prohlédla seznam plateb. Milanovo jméno se opakovalo každý měsíc, nenápadně, stejně pravidelně jako její vlastní. Nebyla tam poznámka, omluva ani vysvětlení. Jen částka a datum.
Zavolala Pavlovi. Starší syn pracoval jako technik v Olomouci a domů jezdil méně často než Tomáš. Když mu řekla o platbách, mlčel déle, než očekávala.
„Ty jsi o tom věděl,“ řekla.
„Ne.“
„Trvalý příkaz jsi po tátovi nastavoval ty.“
„Nastavil jsem částku podle toho, co družstvo chtělo doplatit.“
„Nemohl ses zeptat, proč je nižší?“
„Mami, táta právě umřel. Řešil jsem pohřeb, pojistku, auto a všechny ty papíry. Ty jsi tři týdny skoro nemluvila.“
„Mluvila jsem.“
„O jídle a o tom, kdo přijde. Ne o účtech.“
Jarmila se posadila ke stolu. „Milan tvrdí, že táta vzal vinu za něj.“
„A bylo to tak?“
„Částečně.“
„Co znamená částečně?“
„Táta o vypínání bezpečnosti věděl. Milan to udělal. Pak se domluvili.“
Pavel chvíli mlčel. „To zní jako táta.“
„Jak?“
„Že si myslel, že to vyřeší sám.“
„Přišel kvůli tomu o práci.“
„A potom byl roky naštvaný na všechny ostatní.“
„Nemusíš ho hned soudit.“
„Nesoudím ho.“
„Tak proč to říkáš?“
„Protože se to stalo.“
Jarmila se podívala na kuchyňský radiátor. Byl nastavený na trojku. Před lety by ho otočila na dvojku a řekla, že v kuchyni se teplo vytváří vařením.
„Milan mi platí teplo,“ řekla.
„Tak mu řekni, ať přestane.“
„Řekla jsem.“
„A peníze mu vrať, jestli je nechceš.“
„Vrátím.“
„Dobře.“
„To je všechno?“
„Nevím, co jiného chceš slyšet.“
Jarmila také nevěděla. Možná chtěla, aby syn okamžitě pochopil, že peníze nejsou hlavní problém. Možná chtěla, aby Bohuslava pamatoval jako muže, který chránil druhého člověka, a ne jako člověka, který se podílel na nebezpečné práci a potom si vybral, kdo za ni zaplatí.
„Nic,“ řekla. „Jen jsem ti to chtěla říct.“
Výpis z družstva přišel za čtyři dny. Obsahoval dvě stě padesát dvě položky. První platba byla z ledna 2005 ve výši tři sta padesát korun, poslední devět set čtyřicet. Celkem Milan zaplatil sto šedesát osm tisíc sedm set korun.
Jarmila částku opsala na papír a dvakrát ji zkontrolovala. Nešlo o peníze, které by změnily jejich život. Kdyby je měla najednou před dvaceti lety, mohly zaplatit ojeté auto nebo několik let Tomášova studia. Rozdělené do malých měsíčních částek se však rozpustily v teple, vodě a opravách domu. Nikdy je nedržela v ruce.
Zavolala Milanovi a oznámila mu částku.
„Dobře,“ řekl.
„Pošli mi číslo účtu.“
„Máš ho na výpisu.“
„Není celé.“
„Nebudu ti ho posílat.“
„Tak ti přinesu peníze.“
„Nech toho.“
„Vrátím ti je.“
„Já je nechci.“
„To není tvoje rozhodnutí.“
„Byly moje.“
„A poslal jsi je za mě.“
„Tak si je nech.“
„Nechci je.“
Milan chvíli mlčel. „Nemůžeš vrátit teplo, které už se spotřebovalo.“
„Můžu vrátit peníze.“
„To není totéž.“
„Pro tebe celou dobu bylo.“
Položila telefon.
Následující den otevřela skříň v ložnici, kde po Bohuslavově smrti nechala dvě krabice. Jedna obsahovala pracovní smlouvy, zápočtové listy a potvrzení o důchodu. Ve druhé byly rybářské potřeby, staré fotografie a složky z podniku.
Rozsudek našla ve složce označené „Práce“. Měla jej v ruce už po Bohuslavově smrti, ale tehdy přečetla jen první a poslední stranu. Nyní prošla celý dokument. Bohuslav byl uznán vinným z nedbalostního ublížení na zdraví a porušení povinnosti při správě technického zařízení. Podle rozsudku jako vedoucí směny vědomě umožnil provoz linky s vyřazenou bezpečnostní závorou a dal pokyn k pokračování práce. Soud přihlédl k jeho dosavadní bezúhonnosti a k tomu, že po nehodě poskytl zraněnému první pomoc.
Jméno Milana Horáka se objevovalo mezi svědky. V jeho výpovědi stálo, že bezpečnostní prvek přemostil na Bohuslavův příkaz.
Jarmila četla větu několikrát, přestože Milan jí už řekl, že lhal. Na papíře však lež vypadala jinak. Měla datum, razítko a číslo stránky.
Ve složce byl také dopis od podniku. Bohuslavovi v něm oznamovali okamžité ukončení pracovního poměru a požadovali vrácení průkazu, ochranných pomůcek a klíčů od skříněk. Pod textem si Bohuslav obyčejnou propiskou napsal: Milan zůstává.
Nic dalšího.
Jarmila nevěděla, zda to byla dohoda, výčitka nebo pouhé konstatování. Vzala si dopis do kuchyně a položila ho vedle výpisu z družstva. Dva papíry, mezi nimiž leželo přes dvacet let, používaly Milanovo jméno jinak. V jednom byl svědek. V druhém plátce.
Večer zazvonila u Milanových dveří znovu. Měl na sobě svetr a v kuchyni bylo méně teplo než při její první návštěvě. Radiátor byl nastavený na dvojku.
Položila před něj kopii rozsudku a Bohuslavovu poznámku.
„U soudu jsi řekl, že ti Bohuš nařídil vypnout závoru.“
„Vím.“
„A on si napsal, že zůstáváš.“
Milan se podíval na větu. „To jsem nevěděl.“
„Co tím myslel?“
„Nevím.“
„Ty jsi tam byl.“
„Nebyl jsem u něj doma, když to psal.“
„Myslel tím, že ses zachránil místo něj?“
„Mohl.“
„Anebo že aspoň někdo z vás zůstal v práci.“
Milan přikývl. „Taky.“
„Tobě se hodí obojí.“
„Ano.“
Jarmila si sedla. „Když mu chceš být vděčný, byl nevinný. Když se máš cítit míň provinile, byl odpovědný taky.“
Milan chvíli hleděl na papíry. „To je pravda.“
Jeho souhlas ji rozčílil víc, než kdyby se bránil.
„Proč jsi mi neřekl všechno hned?“
„Řekl jsem, že o tom věděl.“
„Až když jsem se ptala.“
„Nevěděl jsem, co chceš vědět.“
„Pravdu.“
Milan se podíval na ni. „Kterou část?“
Jarmila odsunula papíry stranou. „Tak mi aspoň řekni, proč jsi platil přesně tolik.“
„Na začátku jsem posílal tři sta padesát.“
„Proč?“
„Byla to částka, které by si Dana nevšimla.“
Jarmila mlčela.
„Později jsem to zvyšoval podle vašich záloh,“ pokračoval. „Nechtěl jsem, aby to bylo pořád stejně.“
„Proč?“
„Aby to nebyl jen starý příkaz, na který jsem zapomněl.“
„Ale já jsem na něj zapomněla, protože jsem o něm nevěděla.“
„Neplatil jsem to kvůli tobě.“
Jarmila se na něj podívala. „Tak kvůli komu?“
Milan stáhl ruce ze stolu. „Nevím.“
Tentokrát mu věřila.
Domluvili se, že platbu zastaví. Číslo účtu jí nedal. Jarmila proto zavolala jeho starší dceři Aleně, jejíž telefon našla ve starém adresáři. Neřekla jí důvod, jen tvrdila, že potřebuje otci poslat peníze a že jí odmítá sdělit účet. Alena se nejprve zdráhala, potom číslo nadiktovala. Myslela si, že jde o nějakou domovní opravu.
Jarmila převedla celou částku. Do zprávy pro příjemce napsala: Vrácení plateb za byt 12.
Peníze se následující den vrátily. Milan do poznámky napsal: Nepřijímám.
Poslala je znovu, tentokrát bez zprávy. Vrátil je ještě téhož odpoledne.
Třetí pokus už neudělala. Peníze převedla na samostatný spořicí účet a nazvala ho teplo. Každý měsíc na něj začala posílat také devět set čtyřicet korun, o které zvýšila svůj trvalý příkaz družstvu. Chtěla mít obě platby oddělené, přestože nedokázala vysvětlit, co má s penězi na účtu jednou udělat.
Když o tom řekla Tomášovi, zeptal se, jestli je chce jednou rozdělit mezi něj a Pavla.
„Nejsou vaše.“
„Tak čí jsou?“
„Nevím.“
„Milanovy?“
„Ty je nechce.“
„Tvoje?“
„Ne.“
Tomáš se podíval na matku a potom na název účtu v počítači. „Tak je tam nech.“
„A jak dlouho?“
„Dokud nebudeš vědět.“
„To může být navždy.“
„Může.“
V lednu Milanova platba skutečně nepřišla. Portál ukázal jediný řádek: pět tisíc osm set čtyřicet korun z účtu Jarmily Kratochvílové. Jarmila na něj chvíli hleděla a potom stránku zavřela.
Několik týdnů se s Milanem nepotkali. Výtah stále opravovali, a tak chodili po schodech v různých časech. Jednou slyšela jeho dveře, když byla o patro výš, ale nezastavila se.
V únoru přišly silné mrazy. Družstvo poslalo upozornění, že lidé nemají úplně zavírat radiátory, protože hrozí promrznutí krajních bytů a zvýšená spotřeba u sousedů. Jarmila si všimla, že podlaha v obýváku je chladnější než obvykle. Milan bydlel pod ní a jeho byt mohl být málo vytápěný.
Řekla si, že to není její věc. Následující den však potkala předsedkyni domu, která si stěžovala, že v šestce jsou radiátory skoro studené a že Milan tvrdí, že mu stačí svetr.
„Celý život topil jak v lázních,“ řekla předsedkyně. „Teď najednou šetří.“
Jarmila neodpověděla.
V sobotu vařila hovězí vývar. Koupila příliš velký kus masa a hrnec byl plný. Část zamrazila, ale stále jí zbyly tři porce. Jednu dala do plastové krabičky, přidala nudle zvlášť a zanesla ji o dvě patra níž.
Milan otevřel v tlustém svetru. Z bytu za ním šel studený vzduch.
„Co chceš?“ zeptal se.
Jarmila mu podala krabičku. „Mám toho moc.“
Milan se podíval přes průhledné víčko. Na povrchu vývaru plavala dvě kolečka mrkve.
„Já nejsem nemocný.“
„To jsem neříkala.“
„Umím si uvařit.“
„To taky.“
Nevzal si ji. Jarmila ji stále držela mezi nimi.
„Kolik to stojí?“ zeptal se.
„Nic.“
„Tak si to nech.“
„Mám toho moc.“
„Dej to dětem.“
„Bydlí jinde.“
Milan se na ni podíval. „Nechci, abys mi něco vracela po porcích.“
„Tohle není splátka.“
„Tak co to je?“
Jarmila mohla říct, že mu nese polévku, protože pod jejím bytem přestal topit. Mohla mu připomenout, že když promrzne jeho strop, bude mít studenou podlahu ona. Mohla říct, že člověk nemá v jeho věku jíst tři dny smažené brambory, jejichž pach cítila ze schodiště.
„Vrať mi krabičku,“ řekla.
Milan ji konečně vzal.
Jarmila se otočila ke schodům. Když byla na prvním mezipatře, slyšela, jak za ní zavřel dveře. V potrubí ve zdi něco krátce cvaklo. Nemohla poznat, zda zapnul radiátor, pustil vodu, nebo se jen kov stáhl zimou.
