Za kolegyni jsem tři měsíce brala víkendové směny. Pak jsem zjistila, kde skutečně trávila čas

Eva pracuje téměř patnáct let jako kadeřnice v menším salonu na okraji Olomouce. Podnik patří její bývalé spolužačce, která zaměstnává ještě další dvě ženy.

S Martinou se znaly přibližně šest let. Nebyly blízkými kamarádkami, ale v práci spolu vycházely dobře. Střídaly se u zákaznic, pomáhaly si při větších objednávkách a občas spolu po směně zašly na kávu.

Martina byla o osm let mladší a několikrát zmínila, že by si jednou chtěla otevřít vlastní salon. Tvrdila ale, že na podobný krok zatím nemá dost peněz ani odvahy.

Eva na tom neviděla nic špatného.

„V našem oboru je běžné, že člověk časem začne pracovat sám na sebe. Nikdy bych jí nevyčítala, že si chtěla otevřít vlastní podnik. Vadilo mi až to, jakým způsobem si na něj získala čas,“ říká Eva.

Na začátku února přišla Martina do práce rozrušená. Oznámila kolegyním, že její matka prodělala mrtvici a po návratu z nemocnice bude potřebovat pravidelnou pomoc.

Matka žila sama asi třicet kilometrů od Olomouce. Martina tvrdila, že za ní bude muset několikrát týdně jezdit, vařit jí, pomáhat s domácností a doprovázet ji na kontroly.

Majitelka salonu jí nabídla dočasné zkrácení pracovní doby. Bylo ale potřeba rozdělit její objednané zákaznice a některé víkendové směny.

Eva se nabídla jako první.

Před několika lety se sama starala o nemocného otce. Věděla, jak obtížné je spojit zaměstnání s péčí o člověka, který se bez pomoci neobejde.

„Když řekla, že její matka po mrtvici potřebuje každodenní péči, vůbec jsem nepochybovala. Pamatovala jsem si, jak jsem sama běhala mezi prací, nemocnicí a domovem. Chtěla jsem jí alespoň trochu ulehčit,“ vysvětluje.

Původně se domluvily na jednom měsíci. Eva převzala dvě soboty, několik odpoledních směn a část Martiných zákaznic.

Po měsíci ale Martina oznámila, že se stav matky příliš nezlepšil. Požádala proto, zda by upravený režim mohl pokračovat.

Během následujících týdnů pracovala Eva výrazně více než dříve. Několikrát zůstala v salonu od rána do večera a tři soboty po sobě přišla do práce.

Musela zrušit návštěvu sestry, rodinnou oslavu i víkend, který chtěla strávit s manželem na chalupě. Manžel jí začal připomínat, že problémy kolegyně nemůže řešit neomezeně dlouho.

Eva Martinu dál omlouvala.

Kolegyně jí občas napsala, že je unavená, musí matku doprovodit k lékaři nebo řešit další komplikace. Eva proto nechtěla naléhat, kdy se vrátí k původnímu rozvrhu.

Martina do salonu stále docházela, ale na kratší směny. Některé zákaznice proto začaly chodit k Evě.

„Říkala jsem si, že pár měsíců vydržím. Věřila jsem, že až se situace uklidní, Martina zase někdy pomůže mně. Nevedla jsem si žádný seznam, kolik směn jsem za ni vzala,“ říká.

Majitelka salonu Evě přesčasy zaplatila. Nešlo tedy o neplacenou práci. Peníze ale podle ní nebyly hlavním problémem.

Kvůli dlouhým směnám ji začala bolet záda a na rodinu jí zbývalo méně času. Přesto měla pocit, že její námaha dává smysl, protože pomáhá člověku v těžké situaci.

Po téměř třech měsících narazila Eva na sociálních sítích na fotografii, kterou zveřejnila společná známá.

Martina na ní stála v prázdné provozovně s nově položenou podlahou a kadeřnickými křesly zabalenými ve fólii. Pod snímkem bylo napsáno, že se nový salon brzy otevře.

Eva si nejdříve myslela, že Martina pouze někomu pomáhá. Potom ale v komentářích zjistila, že provozovna patří právě jí a že její rekonstrukce probíhá už několik měsíců.

Na jedné fotografii poznala sobotu, kdy měla Martina podle svých slov odvézt matku na kontrolu a zůstat u ní celý den. Eva kvůli tomu tehdy zrušila plánovaný výlet s manželem.

„Najednou jsem pochopila, že část času, který měla trávit s nemocnou maminkou, věnovala přípravě salonu. Nevadilo mi, že si ho otevírá. Vadilo mi, že jsem se kvůli jejímu příběhu rozhodovala úplně jinak, než bych se rozhodla, kdybych znala pravdu,“ popisuje.

Další den se jí v práci zeptala přímo.

Martina nejdříve tvrdila, že rekonstrukci zajišťoval hlavně její partner a ona tam pouze občas přijela něco vybrat. Později připustila, že přípravám věnovala více času.

Martina odmítala, že by si nemoc matky vymyslela. Její matka skutečně prodělala mrtvici a po propuštění z nemocnice potřebovala pomoc.

Po několika týdnech se ale její stav zlepšil. Začala docházet pečovatelská služba a část povinností převzal Martině bratr.

Kolegyním to Martina neřekla.

Vysvětlovala, že kdyby majitelka zjistila, že si připravuje vlastní provozovnu, mohla by s ní ukončit spolupráci dříve, než bude nový salon připravený. Potřebovala si proto zachovat práci a současně získat čas na rekonstrukci.

Nemoc matky jí k tomu poskytla důvod, který nikdo nezpochybňoval.

„Řekla mi, že vlastně nelhala, protože její matka opravdu byla nemocná. Jen prý neřekla všechno. Právě to mě rozzlobilo, protože dobře věděla, proč jí tak ochotně pomáhám,“ říká Eva.

Martina také připomněla, že Eva dostala všechny přesčasy zaplacené a mohla další směny odmítnout.

Eva souhlasila, že ji nikdo nenutil. Rozhodovala se ale podle informací, které nebyly úplné.

„Myslela jsem si, že pomáhám s nemocnou maminkou, ne s otevřením nového salonu,“ vysvětluje.

Po rozhovoru se o novém salonu dozvěděla také majitelka. Ukázalo se, že o něm vědělo i několik zákaznic, které se Martiny samy ptaly, kam bude odcházet.

Nebylo možné prokázat, že by je aktivně přemlouvala. Majitelce ale vadilo především to, že Martina svůj plán několik měsíců zatajovala a současně žádala kolegyně o zastupování.

Nakonec se dohodly na dřívějším ukončení spolupráce. Martina odešla ještě před otevřením nové provozovny.

Při posledním rozhovoru Evě řekla, že ji nechtěla zneužít. Tvrdila, že se pouze snažila zvládnout nemoc matky, zaměstnání i přípravu podnikání.

Eva dokázala pochopit, proč Martina nechtěla své plány oznámit majitelce příliš brzy. Nedokázala ale přijmout, že se stejnou neupřímností jednala také s kolegyní, která jí dobrovolně pomáhala.

Od celé události uplynulo více než půl roku. Martina nový salon otevřela a část původních zákaznic k ní přešla.

Eva zůstala ve své práci. Majitelka přijala novou kadeřnici a rozvrh se po několika týdnech vrátil do běžného režimu.

S Martinou už Eva téměř nekomunikuje. Když se náhodou potkají ve městě, pozdraví se, ale o celé situaci spolu znovu nemluvily.

Eva připouští, že kolegyně měla právo odejít a začít podnikat. Nevyčítá jí ani to, že chtěla své rozhodnutí před zaměstnavatelkou nějakou dobu tajit.

Nejvíce ji zranilo, že Martina využila její zkušenost s péčí o nemocného otce. Věděla, že právě kvůli ní Eva nebude její žádost podrobně zpochybňovat.

„Kdyby mi řekla, že potřebuje dvě soboty na přípravu salonu, možná bych jí je vzala. Nepracovala bych ale za ni tři měsíce a nerušila kvůli tomu vlastní rodinu. Rozdíl nebyl v práci, ale v důvodu, proč jsem na ni přistoupila,“ říká.

Eva je dál ochotná za kolegyně zaskočit. Dnes se ale vždy předem domluví, kolik směn převezme a jak dlouho má pomoc trvat.

Když ji někdo požádá o dlouhodobé zastupování bez jasného konce, už automaticky neřekne ano. Ne proto, že by přestala lidem věřit. Jednou ale zjistila, že ochota pomoci může být pro druhého nejjednodušším způsobem, jak získat čas na vlastní plány.