Článek
Na službu nazvanou Kontrola soukromí domácnosti jsem narazila krátce po nastěhování do nového bytu. Reklama slibovala odhalení skrytých kamer, mikrofonů, sledovacích zařízení a „dalších neautorizovaných technologií“. Znělo to jako něco pro nevěrné politiky, paranoidní milionáře a lidi, kteří třikrát kontrolují, zda je jejich rychlovarná konvice skutečně vypnutá.
Já do poslední skupiny patřila jen občas.
Byt byl malý, moderně zařízený a na svou lokalitu překvapivě levný. Majitel pan Šíma tvrdil, že mu nejde o maximální zisk, ale o slušného člověka, který se bude o zařízení dobře starat. Při podpisu smlouvy mi ukázal drahou televizi, designovou pohovku a chytrý systém ovládání světel.
„Všechno můžete řídit telefonem,“ oznámil pyšně.
To mi mělo připadat jako výhoda. Já byla ráda, když telefonem dokázala řídit vlastní budík.
První týdny se nic zvláštního nedělo. Jen světlo v chodbě se občas rozsvítilo samo a televize jednou během noci začala přehrávat dokument o rozmnožování tučňáků. Majitel mi vysvětlil, že chytrá domácnost někdy reaguje na aktualizace.
„Technika si občas žije vlastním životem,“ napsal mi.
Připadala mi to jako věta, po které ve filmech obvykle někdo zmizí.
Pak jsem si v koupelně všimla drobného červeného záblesku. Objevil se jen na okamžik, když jsem zhasla. Přisuzovala jsem ho nabíječce elektrického kartáčku, odrazu z ulice nebo vlastní fantazii. Přesto jsem při každém sprchování začala podezřívavě zírat na kovový věšák proti sprše.
Kamarádce Lucii jsem o tom řekla u kávy.
„Tak si objednej kontrolu na skryté kamery,“ navrhla.
„To opravdu existuje?“
„Na internetu existuje i člověk, který vám profesionálně očistí dům od špatné energie po rozvodu.“
„A funguje to?“
„Určitě tomu člověku.“
Večer mi poslala odkaz na firmu, která prováděla kontroly hotelových pokojů, pronájmů a kanceláří. Technik měl přijet s detektorem rádiových signálů, optickým vyhledávačem čoček a přístrojem, jehož název jsem nedokázala vyslovit ani po přečtení ceníku.
Objednala jsem se především proto, abych přestala při sprchování sledovat věšák.
Technik se jmenoval Roman. Dorazil s černým kufříkem, který vypadal přesně tak, jak by kufřík člověka hledajícího tajná odposlouchávací zařízení vypadat měl.
„Máte důvod si myslet, že vás někdo sleduje?“ zeptal se.
„Jednou blikl věšák.“
Roman se ani neusmál. Zřejmě už slyšel horší vysvětlení.
„Majitel má přístup k bytu?“
„Má náhradní klíče.“
„A k routeru?“
„Router je jeho.“
Na chvíli se odmlčel.
„Začneme od něj.“
Prvních dvacet minut bylo uklidňujících. Každé pípnutí mělo obyčejné vysvětlení: televize, telefon, chytrá žárovka nebo bezdrátový reproduktor. Roman mi ukazoval, jak se mění síla signálu, a já začínala mít pocit, že jsem právě zaplatila dva a půl tisíce za zjištění, že Wi-Fi skutečně vysílá Wi-Fi.
„Většina kontrol skončí takhle?“ zeptala jsem se.
„Naštěstí ano.“
„Takže lidé zaplatí a vy jim řeknete, že je nikdo nenatáčí?“
„Spokojený zákazník bývá ten, u kterého nic nenajdu.“
„To máte podnikání postavené trochu proti sobě.“
Tentokrát se usmál.
Potom jsme vešli do koupelny.
Detektor reagoval téměř okamžitě. Roman obešel zrcadlo, ventilátor a zásuvku. Signál zesílil u kovového věšáku, na kterém jsem každý den nechávala ručník.
„Máte k němu návod?“ zeptal se.
„K věšáku?“
„Dobře. Tak ne.“
Vytáhl malý šroubovák a odstranil krytku. Pod ní nebyla jen hmoždinka. Vedl odtud tenký kabel do zdi.
Přestala jsem vtipkovat.
Roman věšák opatrně uvolnil. Uvnitř kovového těla byla malá černá čočka, paměťová karta a součástka s blikající diodou.
Červenou.
„Tohle je kamera?“ zeptala jsem se, přestože odpověď byla zřejmá.
„Ano.“
„Funguje?“
Roman přiblížil detektor.
„Je aktivní.“
Několik vteřin jsme oba mlčeli. Stála jsem uprostřed koupelny a snažila se nevzpomínat na všechny situace, kdy jsem před tím věšákem neměla na sobě vůbec nic.
„Kam se posílá obraz?“
„To bez dalšího zkoumání nevím. Ale zařízení komunikuje přes vaši síť.“
Router patřil majiteli.
Roman mi řekl, ať na nic dalšího nesahám. Zavolala jsem policii a potom panu Šímovi. Neřekla jsem mu, co jsme našli, pouze jsem oznámila, že potřebuji, aby okamžitě přijel kvůli technickému problému.
Dorazil dřív než policie. Vešel do bytu, uviděl Romana s černým kufříkem a zastavil se.
„Co se stalo?“
Ukázala jsem směrem ke koupelně.
„Našli jsme kameru.“
Pan Šíma nezareagoval překvapeně. Nevykřikl, nezeptal se jakou kameru a nešel se na ni podívat. Jen si sundal brýle a začal je čistit okrajem košile.
„To bude pozůstatek po předchozím nájemníkovi.“
„Předchozí nájemník vrtal kabel do zdi a připojil ho k vašemu routeru?“
„Router používá stejné heslo už několik let.“
Roman se na něj podíval.
„Zařízení se k síti nepřipojuje heslem. Je přidané přímo v administraci routeru.“
Pan Šíma si nasadil brýle.
„Vy jste kdo?“
„Člověk, kterému zaplatila, aby zjistil, zda ji někdo tajně nesleduje.“
„A máte oprávnění rozebírat moje zařízení?“
Moje zařízení.
To byla chvíle, kdy jsem přestala pochybovat, že ví víc, než přiznává.
„Kamera je v koupelně,“ řekla jsem. „Jaké přesně zařízení myslíte? Věšák, nebo kameru uvnitř?“
Začal vysvětlovat, že se do bytu před lety někdo vloupal, a proto instaloval bezpečnostní systém. Kamera měla původně sledovat okno a během rekonstrukce se prý mohla omylem otočit.
„Kamera je zabudovaná ve věšáku proti sprše,“ řekl Roman. „Sama se neotočila.“
Pan Šíma se obrátil ke mně.
„Nedělejme z toho něco, co to není. Zařízení může být dávno nefunkční.“
„Před pěti minutami jste tvrdil, že ho nainstaloval předchozí nájemník.“
„Jen hledám možné vysvětlení.“
„A já už našla možné vysvětlení. Proto jsem zavolala policii.“
V tu chvíli se jeho výraz změnil.
„To nebylo nutné.“
„Mně to připadalo poměrně nutné.“
„Můžeme se domluvit. Vrátím vám kauci, zaplatím stěhování a ukončíme smlouvu bez výpovědní doby.“
„A kameru si necháte?“
„Samozřejmě je odstraníme.“
Použil množné číslo, přestože do té chvíle mluvil jen o jednom zařízení.
Roman zvedl hlavu.
„Kolik jich je?“
Pan Šíma neodpověděl.
Policie dorazila o několik minut později. Byt prohlédli znovu a tentokrát důkladněji. Druhé zařízení našli v ložnici uvnitř digitálního budíku, který byl součástí vybavení. Nebyl namířený na dveře ani na okno.
Byl namířený na postel.
V pracovně našli také bezdrátový mikrofon ukrytý v prodlužovacím kabelu. Ten už nefungoval, ale na paměťové kartě z koupelny byly soubory staré několik měsíců. Policistka mi nedovolila je otevřít a já jí za to byla vděčná.
Pan Šíma dál tvrdil, že o ničem nevěděl. Zařízení prý mohla patřit bývalému nájemníkovi, řemeslníkům nebo člověku, který mu pomáhal nastavovat chytrou domácnost. Pak jeden z policistů našel v administraci routeru uživatelský účet se Šímovou e-mailovou adresou.
„To nic nedokazuje,“ řekl majitel. „Router je můj.“
Ano.
Právě to to dokazovalo.
Byt jsem ještě ten večer opustila. Vzala jsem si několik věcí, psa a kufr. Zbytek jsem vyzvedla později za přítomnosti policie.
Pan Šíma mi během následujících dnů poslal několik zpráv. Nejdřív tvrdil, že šlo o nedorozumění. Potom mě obvinil, že jsem poškodila jeho majetek. Nakonec nabídl, že mi vrátí dvojnásobek kauce, pokud nebudu o případu mluvit veřejně.
Na žádnou zprávu jsem neodpověděla.
Vyšetřování ukázalo, že podobné zařízení bylo dříve připojené také v jiném bytě, který pronajímal. Nevím, kolik lidí natočil ani co se se záznamy dělo. Nikdo mi neřekl víc, než bylo nezbytné.
Dlouho jsem potom kontrolovala každý hotelový pokoj, zrcadlo a kouřový hlásič. Několikrát jsem se přistihla, že podezřívavě sleduji i vlastní lampu.
Lucie mi jednou položila otázku, která mě rozesmála poprvé od celé události.
„Takže ta služba opravdu fungovala?“
„Bohužel ano.“
„Napíšeš jim dobrou recenzi?“
Pět hvězdiček mi připadalo málo. Zároveň jsem nevěděla, zda napsat, že technik splnil všechno, co slíbil, aniž bych ostatní zákazníky vyděsila natolik, že už se nikdy nesvléknou mimo sklep bez elektřiny.
Nakonec jsem napsala jen:
Profesionální přístup. Důkladná kontrola. Nález jsem nečekala.
Byla to nejpravdivější recenze, jakou jsem kdy zveřejnila.
Když jsem si službu objednávala, připadala mi absurdní. Čekala jsem, že Roman projde byt, najde chytrou žárovku a uklidní mě, že červený záblesk byl jen odraz. Místo toho našel důkaz, že technika si skutečně žila vlastním životem.
Jen ne bez majitele.
