Článek
Pod mikroskopem se ale může změnit v malý svět. Mezi vlákny mechu, zrnky prachu a zbytky vody se někdy objeví tvor, který vypadá, jako by do přírody nepatřil. Má zavalité tělo, osm krátkých nohou, drobné drápky a pohybuje se pomalu, trochu neohrabaně, skoro jako průhledný medvídek v mikroskopickém skafandru.
Je to želvuška. Latinsky patří do kmene Tardigrada. Anglicky se jí říká water bear, vodní medvídek. Někdy také moss piglet, mechové prasátko. Obě přezdívky dávají smysl hned ve chvíli, kdy ji člověk uvidí. Není to tečka bez tvaru, není to jen pohybující se čárka. Má tělo, nohy a zvláštní pomalou chůzi, kvůli které působí překvapivě živě a osobně.
Želvušky jsou drobní bezobratlí živočichové. Většina z nich měří méně než jeden milimetr, takže je pouhým okem většinou neuvidíte. Žijí v mechu, lišejnících, půdě, sladké vodě, moři i v místech, která se běžnému člověku zdají pro život dost nepohodlná. Některé druhy se živí rostlinnými buňkami a řasami, jiné loví ještě menší organismy.
Na první pohled by člověk neřekl, že právě takové zvíře patří k nejodolnějším tvorům na Zemi. Želvuška se totiž proslavila tím, že vydrží věci, které zní skoro jako přehnaný internetový mýtus. Extrémní mráz. Velké sucho. Vysoké teploty. Tlak. Radiaci. Vakuum vesmíru. Právě kvůli tomu se z ní stala malá celebrita populární vědy. V článcích a videích se o ní často píše jako o tvorovi, který přežije úplně všechno. Jenže to není přesné.
Želvuška není nesmrtelná. Když ji něco sežere, rozmáčkne nebo zůstane příliš dlouho v podmínkách, které překročí její možnosti, zemře stejně jako jiné zvíře. Její výjimečnost není v tom, že by se jí nedalo ublížit. Je v tom, že dokáže přečkat období, ve kterých se většina živých tvorů vůbec nemá čeho chytit.
Umí se na čas stáhnout ze života
Když začne vysychat prostředí kolem ní, želvuška se nezachrání útěkem na lepší místo. Je příliš malá a žije v tenkém vodním filmu mezi mechem nebo půdními částicemi. Jakmile voda mizí, ztrácí se i svět, ve kterém se normálně pohybuje. V takové chvíli některé druhy zatáhnou nohy, stáhnou tělo a přejdou do zvláštního klidového stavu, kterému se říká tun.
Z aktivního živočicha zůstane drobný, vyschlý soudek. V tomhle stavu nežere, neleze a nerozmnožuje se. Její metabolismus klesne na minimum a tělo čeká. Nečeká den nebo dva jako člověk, který přečká špatné počasí doma. Vhodně vyschlá želvuška může vydržet mnohem déle. Když se později vrátí voda, část jedinců se znovu rozhýbe, vytáhne nohy a pokračuje dál.
Tenhle trik má smysl v úplně obyčejném prostředí. Mech na kameni je po dešti plný vlhkosti, ale o pár dnů později může být suchý a tvrdý. Louže zmizí. Lišejník na střeše střídá déšť, slunce, vítr i mráz. Pro člověka je to jen proměnlivé počasí. Pro mikroskopického živočicha je to rozdíl mezi světem, kde se dá žít, a světem, kde pro něj není místo.
Želvuška na to odpovídá tím, že počká. A právě tahle schopnost vědce zajímá. V jejím těle se při vysychání chrání důležité části buněk, aby se po návratu vody nerozpadly. U některých druhů se mluví o zvláštních bílkovinách, které pomáhají chránit buněčné struktury. Vědci zkoumají také mechanismy, které souvisejí s opravou poškozené DNA a odolností vůči radiaci.
Pro běžného čtenáře není nutné znát všechny názvy molekul. Důležitá je jednoduchá věc: želvuška se umí dostat do stavu, ve kterém je pro ni sucho, chlad nebo vakuum mnohem méně ničivé než pro aktivního živočicha.
Miniaturní kosmonaut
Proto přežije mráz, který by jiným tvorům zničil buňky. Proto vydrží vyschnutí, při kterém by se obyčejný drobný živočich už nevrátil. Proto se o ní mluví i v souvislosti s životem ve vesmíru.
V roce 2007 byly želvušky v rámci mise FOTON-M3 / BIOPAN vystaveny po dobu deseti dnů podmínkám na nízké oběžné dráze. Vyschlé vzorky se dostaly do vakua a některé také k působení slunečního UV záření. Po návratu na Zemi vědci zjišťovali, co se po přidání vody stane.
Výsledek byl mimořádný: část želvušek se znovu probrala. Samotné vakuum zvládaly mnohem lépe než kombinaci vakua a silného ultrafialového záření, které pro ně bylo výrazně náročnější.
To je přesně ten moment, kde se z pravdy snadno stane pohádka. Ano, některé želvušky přežily pobyt ve vesmíru. Ne, neznamená to, že by se vesmírem běžně procházely nebo že by jim sluneční záření nevadilo. Přežily jako vyschlé organismy ve zvláštním klidovém stavu a po návratu musely dostat vodu, aby se vůbec mohly znovu aktivovat.
Podobné je to s tvrzením, že želvuška přežije var. Není to tak, že by si spokojeně plavala v hrnci vroucí vody. Aktivní želvuška je pořád živé zvíře a vysoká teplota ji poškodí. Některé druhy ale v klidovém stavu vydrží krátké vystavení velmi vysokým teplotám, které by jiné organismy nepřežily. U želvušek skoro vždy záleží na tom, v jakém jsou stavu, jak dlouho extrém trvá a o jaký druh jde.
Proto je lepší říkat, že přežijí téměř nemožné podmínky, ne že přežijí všechno. Další slavný moment přišel v roce 2019, kdy izraelská sonda Beresheet havarovala na Měsíci. Na palubě byly mimo jiné i vyschlé želvušky uložené v materiálu takzvané lunární knihovny. Internet okamžitě zaplavily titulky, že na Měsíci jsou možná živé želvušky.
Představa je to lákavá. Malí vodní medvídci, kteří po pádu sondy čekají někde v měsíčním prachu a jednou se probudí. Skutečnost je mnohem střízlivější. I kdyby některé vyschlé exempláře nebo jejich zbytky v materiálu knihovny náraz přečkaly, na Měsíci nemají kapalnou vodu, potravu ani prostředí, ve kterém by mohly začít normálně žít. Vyschlá želvuška může čekat. Nemůže se ale jen tak zvednout a začít lézt po měsíčním povrchu.
Tohle želvuškám z jejich schopností nic neubírá. Spíš naopak. Právě proto se želvušky dostaly i do výzkumu NASA. Slouží jako modelové organismy pro studium toho, jak život zvládá extrémní stres na Zemi i ve vesmíru. Nejde jen o zvědavost.
Když vědci pochopí, jak dokážou chránit buňky před vysycháním, radiací nebo jiným poškozením, může to jednou pomoci třeba při skladování citlivých biologických materiálů, při medicínském výzkumu nebo při delších kosmických misích. Ze zvířete z mechu se tak stává laboratorní pomocník.
Přitom zůstává neuvěřitelně obyčejné. Nemusíte kvůli němu do Antarktidy, na dno oceánu ani do vesmírné laboratoře. Stačí trochu mechu, voda, trpělivost a mikroskop.
Zdroje:
https://www.cell.com/current-biology/references/S0960-9822(08)00805-1
