Článek
Matěj mě zahlédl mezi rodiči, zamával mi oběma rukama a zakřičel: „Babi, tady!“ Několik lidí se otočilo. Usmála jsem se a zvedla ruku. Teprve potom jsem uviděla Moniku stát u dveří s rozepnutou bundou a telefonem přitisknutým k uchu.
Po vystoupení Matěj přiběhl a objal mě kolem pasu. Byl na deset let vysoký, hubený a vždycky trochu teplý, jako by se právě vrátil z běhání.
„Říkal jsem klukům, že přijdeš.“
„Ale já nejsem tvoje babička.“
Řekla jsem to lehce a potichu, aby pochopil, ale nemusel se stydět.
Matěj se ode mě odtáhl. „Já vím.“
Monika už stála vedle nás. Tvářila se, že něco hledá v kabelce, i když v ní nic nehledala. Měla na sobě modrou uniformu úklidové firmy a vlasy stažené tak pevně, až jí zvedaly obočí.
„On to tak nemyslel,“ řekla.
„Vždyť se nic nestalo.“
„Jen aby si lidi nemysleli.“
Nedokončila, co si lidé nemají myslet. Že je její matka příliš mladá, že já jsem příliš stará, nebo že k sobě nějak patříme.
„Mami, můžeme jít s Věrou na pizzu?“ zeptal se Matěj.
Monika zavřela kabelku. „My jdeme domů.“
„Vždyť jsi říkala, že jdeš do práce.“
„Směnu mi zrušili.“
Matěj se na ni podíval způsobem, který jsem znala. Nevěřil jí, ale ještě nebyl dost starý, aby ji usvědčil.
„Pizzu můžeme dát jindy,“ řekla jsem.
„Tak ahoj, babi,“ odpověděl nahlas.
Monika ho chytila za rameno. Ne prudce, ale dost pevně, aby se přestal usmívat.
Bydleli o patro nade mnou v paneláku na Jižním Městě. Já v sedmém, oni v osmém. Když se nastěhovali, bylo Matějovi sedm a Monice třicet dva. Přivezli si tři krabice oblečení, rozkládací pohovku a televizor, který se nevešel do výtahu. Dva stěhováci ho nesli po schodech a celou cestu nadávali na architekta, komunisty a člověka, který televizi koupil.
Poprvé mi Matěj zazvonil týden po nastěhování. Stál přede dveřmi v pyžamu s dinosaury a řekl, že maminka nemůže odemknout. Vyšla jsem na chodbu. Monika klečela před jejich bytem a zkoušela vytáhnout ulomený klíč ze zámku pinzetou na obočí. Byla bledá vzteky a studem.
„Už jsem volala zámečníka,“ řekla dřív, než jsem se na něco zeptala.
„Můžete počkat u mě.“
„To není potřeba.“
Zámečník slíbil přijet za dvě hodiny. Bylo deset večer, Matěj zíval a na chodbě táhlo od výtahové šachty. Monika odmítla ještě jednou, aby bylo jasné, že se nevnucuje. Potom šli ke mně.
Udělala jsem čaj. Matěj si vzal dva piškoty a zeptal se, jestli mám děti. Řekla jsem, že syna. Chtěl vědět, kde je.
„Bydlí jinde.“
„Jak daleko?“
„Asi čtyřicet minut autem.“
„A chodí sem?“
„Někdy.“
Monika ho okřikla, že se nemá vyptávat. Mně to nevadilo. Děti se ptají přímo na věci, kolem kterých dospělí několik let opatrně chodí.
Můj syn Tomáš mi tehdy nevolal už čtyři měsíce. Pohádali jsme se na jeho narozeninách kvůli jeho ženě, nebo kvůli mně, podle toho, koho by se člověk zeptal. Řekla jsem, že Jana nechává jejich dceru příliš dlouho na telefonu. Jana odpověděla, že na rozdíl ode mě se nesnaží řídit každou minutu jejího života. Tomáš mi řekl, že bych jednou mohla návštěvu přežít bez připomínek.
Odešla jsem dřív, než se podával dort. Od té doby jsme si poslali jen přání k Vánocům a dvě fotografie mé vnučky, na kterých byla pokaždé o něco větší a méně moje.
Zámečník přijel po půlnoci. Monika mi druhý den přinesla čokoládu a stokorunu za čaj, přestože jsem žádné peníze nechtěla. Vrátila jsem jí je do poštovní schránky. Ona mi je zasunula pod dveře. Několik dní jsme si bankovku předávaly, dokud jsem za ni nekoupila Matějovi pastelky.
Tak začala naše péče jedna o druhou.
Monika pracovala jako uklízečka v kancelářských budovách. Nejdřív chodila na ranní směny, potom jí nabídli večery a noci, za které dostávala příplatky. Matěje nechávala u spolužáků, u své sestry v Čelákovicích nebo doma samotného. Neříkala tomu samotného. Říkala, že je samostatný.
Jednoho listopadového večera zazvonila u mě. Měla mokré vlasy, v ruce igelitovou tašku s pracovním oblečením a za ní stál Matěj s batohem.
„Mám na vás hroznou prosbu.“
Tohle lidé říkají, když už se rozhodli, že jim vyhovíte.
Její sestra dostala horečku a kolegyně, která měla směnu převzít, nepřišla. Monika potřebovala být za čtyřicet minut v práci. Matěj měl hotové úkoly, večeři s sebou a ráno ho vyzvedne v sedm.
„Jen dneska,“ dodala.
Podívala jsem se na něj. Z tašky mu vyčníval plyšový pes a rukojeť zubního kartáčku.
„Samozřejmě.“
Monika mě objala. Rychle, jednou rukou, protože ve druhé držela telefon.
„Jste zlatá.“
Té noci spal Matěj v pokoji, který kdysi patřil Tomášovi. Postel tam zůstala od jeho odstěhování, stejně jako police s několika knihami, model letadla a plakát hokejisty, jehož jméno už nikdo neznal. Matěj si prohlížel věci a ptal se, jestli si s nimi Tomáš pořád hraje.
„Je mu čtyřicet.“
„Tak ne?“
„U některých mužů si člověk není jistý.“
Usnul s plyšovým psem pod bradou. Když jsem zhasla, zavolal mě zpátky a požádal, abych nechala otevřené dveře.
Ráno jsem mu udělala kakao a chleba s máslem. Monika přišla v sedm dvacet, unavená a cítící čisticím prostředkem. Omlouvala se, že se zdržela, a Matěj jí začal vyprávět, že jsem našla Tomášovy staré karty s hokejisty.
„Tak se rozluč,“ řekla.
„Můžu přijít zase?“
„Věra má svůj život.“
Podívala se na mě, jako by mi chtěla pomoci odmítnout. Řekla jsem, že samozřejmě někdy může.
Někdy přišlo za tři dny.
Postupně u mě zůstával jednou nebo dvakrát týdně. Monika nejdřív posílala dlouhé zdvořilé zprávy, později jen: Šlo by to dnes? Vyzvednu ráno.
Matěj měl u mě kartáček, pyžamo a náhradní spodní prádlo. V lednici jsem držela mléko, které jsem sama nepila, a kakaový prášek, který podle něj doma chutnal jinak. Naučil mě hrát hru v telefonu, kde se stavěla města, a já ho naučila žolíky. Podváděl špatně. Vždycky se začal usmívat dřív, než kartu schoval.
Ve čtvrté třídě měl potíže s násobilkou. Monika se s ním učila po návratu z práce, ale bývala unavená a rychle ztrácela trpělivost. Jednou jsem přes strop slyšela, jak křičí, že devětkrát sedm nemůže být pokaždé něco jiného. Matěj potom přišel ke mně s učebnicí a červenýma očima.
„Máma říká, že jsem línej.“
„Jsi?“
Přemýšlel. „U něčeho.“
Počítali jsme pomocí knoflíků. Devět hromádek po sedmi. Za dva týdny dostal jedničku a přinesl mi test dřív, než ho ukázal Monice.
„To je pro mámu,“ řekla jsem.
„Ty jsi mě to naučila.“
„Ale ona je tvoje máma.“
Matěj se podíval na papír, jako by tam tato informace mohla být napsaná.
„Může to být pro obě.“
Připevnila jsem test na lednici magnetem ve tvaru citronu. Visel tam tři měsíce.
Monika mi za hlídání několikrát nabízela peníze. Odmítala jsem. Tvrdila jsem, že stejně bývám doma a že mi Matěj dělá společnost.
„Právě toho se bojím,“ řekla jednou.
Stály jsme na chodbě. Matěj si u mě čistil zuby a přes dveře bylo slyšet, jak plive vodu příliš hlasitě.
„Čeho?“
„Aby si na vás moc nezvykl.“
„Už si zvykl.“
Monika se opřela o zábradlí. „Já vím.“
Byla to věta, po které měla následovat dohoda. Nenásledovala. Další večer ho přivedla znovu.
Monika nebyla špatná matka. Znala jména všech učitelů, pamatovala si termíny očkování a dokázala z posledních peněz koupit nové tenisky, protože se mu spolužáci smáli za ty staré. O víkendech ho brala do kina, do bazénu a jednou na výlet do Liberce, odkud se oba vrátili s rýmou a fotografií u bílého tygra.
Když byl nemocný, seděla u něj celou noc a potom šla nevyspalá do práce. Nikdy ho neuhodila. Když na něj křičela, někdy se mu druhý den omluvila.
Zároveň nechávala nádobí ve dřezu tak dlouho, až nezůstala čistá lžíce. Zapomínala platit obědy a jednou poslala Matěje na výlet bez svačiny, protože si spletla datum. Některé večery přišla domů o dvě hodiny později, než slíbila.
Byla dobrou matkou unaveným způsobem. Já mohla být dobrá jen několik hodin a potom jsem se vyspala.
Matějův otec se jmenoval Radek. Bydlel v Pardubicích, pracoval jako řidič a syna si bral jednou za měsíc, pokud mu do toho nepřišla směna, nemoc nebo žena, se kterou zrovna žil. Matěj mu říkal táta, ale když o něm mluvil, používal celé jméno.
„Radek slíbil, že mi koupí koloběžku.“
„Táta ti ji koupí?“
„Radek.“
Monika o něm přede mnou skoro nemluvila. Jednou, když u mě po směně pila kávu, řekla, že odešel, protože rodina mu připadala jako práce, za kterou mu nikdo neplatí. Potom se zasmála a dodala, že to byla nejpřesnější věta, jakou za šest let vztahu řekl.
O Vánocích mi Matěj přinesl hrnek s nápisem Nejlepší babička. Monika stála za ním a zrudla.
„To vybral on.“
„Byl ve slevě,“ dodal Matěj.
Vzala jsem si ho. „Děkuju.“
„Ale nebudeš z něj pít, když přijde Tomáš, jo?“ řekl.
„Proč?“
„Aby mu to nebylo líto.“
Nevěděla jsem, zda tak o mém synovi přemýšlel sám, nebo mu něco řekla Monika. Podívala jsem se na ni, ale sklopila oči.
Tomáš mi na Štědrý den poslal fotografii své rodiny u stromku. Vnučka držela panenku a Jana měla ruku položenou na jeho rameni. Napsal: Hezké Vánoce, mami. Ozveme se po svátcích.
Neozvali se.
Hrnek Nejlepší babička jsem schovávala v horní skříňce a používala ho jen tehdy, když byl Matěj u mě. Ne proto, že by ho Tomáš mohl vidět. Nevěděla jsem, co znamená, když stojí na stole bez Matěje.
Když bylo Matějovi devět, začal si u mě nechávat věci, které mu Monika chtěla vyhodit. Rozbitou figurku robota, kámen ze školního výletu, sešit s komiksem a fotografii svého otce s jinou rodinou. Radek ji omylem poslal do skupiny, kde byl i Matěj. Stál na ní u bazénu s ženou a malou holčičkou na ramenou.
„To je moje sestra,“ řekl.
„Znáš ji?“
„Ne.“
„Tak jak víš, že je to sestra?“
„Radek je její táta.“
Fotografii si vytiskl ve škole a uložil ji do zásuvky Tomášova starého stolu.
„Máma ji nechce vidět.“
„To chápu.“
„Ale je moje.“
To jsem chápala také.
Začala jsem být člověkem, u kterého Matěj schovával před matkou nejdřív předměty a potom informace.
Jednou přinesl poznámku za rvačku. Spolužák mu řekl, že nemá skutečnou rodinu, protože jeho táta žije s jinými dětmi a on spí u cizí báby.
„Uhodil jsi ho?“
„Jen jednou.“
„On tebe taky?“
„Ne.“
„To není dobré.“
„Já vím.“
Seděl u stolu a škrábal nehtem lak z hrany. Čekal, jestli ho zradím.
„Musíš to říct mámě.“
„Ona bude řvát.“
„Možná.“
„Tak jí to neříkej.“
Slíbila jsem jen, že jí to neřeknu ten večer. Druhý den jsem Monice zavolala.
Přišla ke mně bez zaklepání. Matěj už byl ve škole.
„Proč vám to říkal?“
„Protože se bál.“
„Mně nic neřekl.“
„Právě.“
Nebylo to poprvé. Jednou se mi svěřil, že se bojí jezdit s Radkem, protože při řízení telefonuje. Jindy mi ukázal modřinu od spolužáka. Vždycky jsem to Monice nakonec řekla, ale až poté, co jsem si vyslechla Matějovu verzi.
„Jste jeho máma,“ řekla jsem. „Musíte to vědět.“
„Ale nejdřív to víte vy.“
„Já se neptala. Přišel sám.“
„Protože ví, že u vás nebude ten špatný.“
„To není pravda.“
„Vy mu nemusíte zakazovat počítač, nutit ho uklízet ani ho ráno tahat z postele. U vás je všechno kakao, karty a povídání.“
„Tak ho sem neposílejte.“
Řekla jsem to tiše. Přesto jsme se obě zarazily.
Monika si založila ruce na hrudi. „To byste chtěla?“
„Ne.“
„Tak proč to říkáte?“
„Protože nemůžete využívat moji pomoc a zároveň mi vyčítat, že mě má rád.“
„Nevyčítám vám, že vás má rád.“
„Tak co?“
„Že se vám líbí být pro něj důležitější než já.“
Ta věta mě urazila tak hluboce, že jsem několik vteřin nedokázala odpovědět. Monika si to vyložila jako přiznání.
„Nemyslím nic špatného,“ dodala. „Jen že nemáte svoje děti kolem sebe a Matěj…“
„Já mám dítě.“
„Víte, jak to myslím.“
Věděla jsem. To bylo horší.
Večer se chovala, jako by se nic nestalo. Přinesla sáček koláčů z pekárny a řekla, že příští týden má jen dvě noční. Já naši hádku nepřipomněla. Tak jsme si začaly odpouštět věci, které jsme nechtěly pojmenovat.
Matěj mi v deseti letech přestal říkat Věro. Neříkal mi ani babi, alespoň ne přede mnou. Když něco potřeboval, oslovování vynechal.
„Můžu si dát džus?“
„Vyzvedneš mě ve čtyři?“
„Podepíšeš mi to?“
Poslední otázku položil nad formulářem na školu v přírodě. Dole bylo místo pro podpis zákonného zástupce.
„To musí máma.“
„Ona spí.“
„Tak počkáš.“
„Zítra se to odevzdává.“
„Vzbudíš ji.“
„Bude naštvaná.“
„To přežiješ.“
Formulář nechal na stole. Když pro něj ráno přišla Monika, ležel stále nepodepsaný. Uviděla ho, přečetla a bez komentáře vytáhla propisku.
„Mohl vám to podepsat někdo cizí,“ řekla.
Podívala se na mě, ne na Matěje.
„Nemohl.“
Podepsala se prudce, až propiska protrhla papír.
Po škole v přírodě přivezl Matěj dřevěnou destičku s vypáleným nápisem Pro babičku. Slovo babičku bylo nakřivo a písmeno b mělo dvě různě velká břicha.
„Tohle jsi dělal ty?“
„Všichni jsme něco dělali pro rodinu.“
„A co pro mámu?“
Vytáhl z batohu druhou destičku. Stálo na ní MÁMA a kolem byla vypálená srdce.
„Má hezčí,“ řekla jsem.
„Ona je máma.“
Destičku jsem postavila v kuchyni na polici. Když přišla Monika, všimla si jí. Nic neřekla, ale cestou domů zavolala Matěje zpátky a přikázala mu, aby si odnesl obě.
„Tu pro Věru tu nechám.“
„Vezmi ji.“
„Je její.“
„Řekla jsem, vezmi ji.“
Stála jsem ve dveřích. Mohla jsem říct, že mi dárek patří. Místo toho jsem ho vzala z police a podala Matějovi.
Díval se na mě, ne na matku.
„To nevadí,“ řekla jsem.
Vadilo to.
Následující týden u mě nespal ani jednou. Monika si vyměnila směny a dvě noci ho nechala u sestry. Na chodbě jsme se zdravily zdvořile. Matěj se někdy zastavil u mých dveří, ale nezazvonil. Slyšela jsem jeho kroky, krátké zaváhání a potom výtah.
Byt se vrátil do stavu před nimi. Čistý, tichý a bez mléka v lednici. Kakao ztvrdlo v krabici. Tomášův pokoj zůstal ustlaný.
Zjistila jsem, že čekám na zvuky shora. Běh, posunutou židli, Moničin hlas. Když se večer nic neozvalo, zapnula jsem televizi, i když jsem ji neposlouchala.
Po deseti dnech zazvonil Matěj. Měl na sobě bundu přes pyžamo a v ruce dřevěnou destičku.
„Máma je v práci.“
„Kdo je s tebou?“
„Nikdo.“
„Kde jsi měl být?“
„Doma.“
Bylo půl jedenácté večer.
„Ví, že jsi tady?“
Zavrtěl hlavou.
„Musíme jí zavolat.“
„Nevolej.“
Stál na rohožce a svíral destičku tak pevně, až se mu hrana otiskla do dlaně.
„Proč jsi přišel?“
„Praská topení.“
„Topení praská i jindy.“
„Dnes víc.“
Lhal špatně, ale vytrvale.
Pustila jsem ho dovnitř a zavolala Monice. Telefon nezvedla. Napsala jsem jí, že je Matěj u mě. Odpověděla po hodině: Díky. Měla jsem ho na kameře.
V jejich předsíni byla malá bezpečnostní kamera, kterou pořídila po vykradení sklepů. Netušila jsem, že přes ni sleduje i Matěje.
Napsala jsem: Odešel z bytu. To není pod kontrolou.
Neodpověděla.
Ráno přišla krátce po šesté. Matěj spal. Monika stála v kuchyni, držela hrnek s kávou a vypadala starší než já.
„Neměla jsem jinou možnost.“
„Měla jste zavolat.“
„Po té poslední scéně jste dávala najevo, že ho nechcete.“
„To jsem nikdy neřekla.“
„Tak co jste chtěla?“
„Abych nebyla babička, když potřebujete hlídání, a cizí ženská, když vás něco rozčílí.“
Monika odložila hrnek. „Vy nejste jeho babička.“
„Já vím.“
„Tak se tak nechovejte.“
V pokoji zavrzala postel. Obě jsme ztišily hlas.
„Jak se chová babička?“ zeptala jsem se.
„Jako někdo, kdo má právo.“
„Já žádné právo nemám.“
„Ale chcete ho.“
Nevěděla jsem, co odpovědět.
Monika si vzala bundu. „Nechte ho dnes dospat. Mám od dvou další směnu.“
„Takže tu zůstane?“
„Pokud můžete.“
Matěj zůstal do večera. O hádce nevěděl, nebo předstíral, že neví. Destičku Pro babičku položil zpátky na polici.
„Máma říká, že ti tak nemám říkat.“
„Má pravdu.“
„Proč?“
„Protože nejsem tvoje babička.“
„Ale děláš babičkovský věci.“
„Jaké?“
„Čekáš dole před školou. Máš doma léky. Říkáš, že bez čepice nastydnu.“
„To dělají i jiné protivné ženy.“
Matěj se neusmál.
„Kdyby moje babička nebyla mrtvá, tak bych ti tak neříkal.“
Jeho skutečná babička, Moničina matka, zemřela před jeho narozením. Věděla jsem to, ale nikdy jsme o ní nemluvili.
„Chybí ti?“
„Neznal jsem ji.“
„Tak jak ti může chybět?“
Pokrčil rameny. „Chybí mi, že ji nemám.“
Na jaře se Monika začala vídat s mužem jménem David. Pracoval u bezpečnostní agentury a nosil černé košile i ve volném čase. Nebyl zlý. Alespoň ne způsobem, který by se dal snadno dokázat. Mluvil hlasitě, rád dával rady a Matějovi říkal mladý muži, přestože věděl, že to nesnáší.
Přinesl mu fotbalový míč, který zůstal měsíc nenafouknutý v předsíni. Když Matěj řekl, že fotbal nehraje, David odpověděl, že právě proto by měl začít.
Když David přespával, Matěj chtěl být u mě. Monika to dovolovala ochotněji než předtím. Nejspíš jí vyhovovalo mít byt pro sebe. Já se snažila nepřemýšlet, zda jsem znovu dobrá jen tehdy, když jsem užitečná.
Jednou ráno jsem našla Matěje sedět v kuchyni ještě před budíkem.
„David říká, že jsem rozmazlenej.“
„Jsi?“
„Nevím.“
„Tohle už jsme řešili.“
„Říká, že máma ze mě dělá ženskou.“
„Co to znamená?“
„Že neumím fotbal a chodím k tobě.“
Odložila jsem nůž, kterým jsem krájela chleba.
„A co říká máma?“
„Ať ho neposlouchám.“
„Tak ho neposlouchej.“
„Ale ona se směje.“
Monika se možná smála proto, aby se nehádala. Možná jí ta poznámka připadala pravdivá. Věděla jsem jen to, co mi řekl Matěj.
Večer jsem jí to zopakovala. Reagovala podrážděně.
„David si z něj dělá legraci.“
„Matějovi to vtipné nepřipadá.“
„Matějovi připadá útok všechno, co se mu nelíbí.“
„Je mu deset.“
„Já vím, kolik mu je.“
„A co je špatného na tom, že chodí ke mně?“
„Nic. Dokud sem neutíká pokaždé, když mu doma někdo něco řekne.“
„Posíláte ho sem vy.“
„A vy ho vždycky vezmete.“
„Mám ho nechat na chodbě?“
„Mohla byste mu někdy říct, že má jít domů.“
„Vy byste mohla být doma.“
Monika zbledla.
„Já pracuju.“
„A já vám vychovávám dítě.“
Jakmile jsem to řekla, věděla jsem, že jsem překročila čáru. Ne proto, že by věta byla úplně nepravdivá. Protože jsem čekala na možnost ji vyslovit.
Monika pomalu přikývla.
„Takže takhle to vidíte.“
„Ne.“
„Právě jste to řekla.“
„Byla jsem naštvaná.“
„To neznamená, že jste to nemyslela.“
Vzala Matějovu bundu z věšáku.
„Od zítřka se zařídím jinak.“
Tentokrát se zařídila.
Několik týdnů chodil Matěj po škole do družiny a večer k Moničině sestře. Davida jsem vídala na chodbě. Zdravil mě přehnaně zdvořile, jako by mu Monika vyprávěla všechno a on si užíval, že o tom vím.
Matěj mi jednou zazvonil jen proto, aby vrátil knihu. Monika stála za ním.
„Děkuju za půjčení,“ řekl naučeným hlasem.
„Není zač.“
„Měj se.“
„Ty taky.“
Dveře výtahu se zavřely a já držela knihu, kterou ještě nedočetl.
V létě se všechno změnilo kvůli obyčejnému pádu.
Monika měla noční směnu. David se na poslední chvíli omluvil, že musí jet k nemocnému otci, a její sestra byla s rodinou na dovolené. Monika nechala Matěje doma. Řekla mu, že přijde po půlnoci, i když věděla, že to bude nejdřív ve čtyři. V telefonu měl její číslo, moje číslo a kameru v předsíni.
Kolem jedenácté jsem uslyšela ránu, potom běh po schodech a bouchání na dveře.
Matěj stál na chodbě bosý. Z čela mu tekla krev.
„Co se stalo?“
„Spadl jsem.“
Přitáhla jsem ho dovnitř a posadila v kuchyni. Rána nebyla hluboká, ale krev mu tekla do obočí a ruce se mu třásly.
„Kde jsi spadl?“
„U stolku.“
„Proč jsi běžel?“
„Neběžel jsem.“
„Tak jak?“
„Chtěl jsem vypnout televizi.“
Odpovídal rychle a pokaždé trochu jinak.
Zavolala jsem Monice. Telefon dlouho zvonil, potom ho zvedla. V pozadí hučel vysavač.
„Matěj je u mě. Má rozbité čelo.“
„Jak?“
„Spadl doma.“
„Dejte mi ho.“
Podala jsem mu telefon. Opakoval, že je v pořádku a že jen zakopl. Poslouchal, přikyvoval a potom řekl: „Ne, nikdo tam nebyl.“
Vzala jsem mu telefon.
„Samozřejmě že tam nikdo nebyl,“ řekla jsem. „Právě to je ten problém.“
Monika přijela za čtyřicet minut. Objala Matěje, prohlédla ránu a rozplakala se. On ji hladil po zádech.
„To nic není, mami.“
Stála jsem vedle nich s krvavým ručníkem v ruce.
„Měl jsi zavolat,“ řekla mu.
„Nechtěl jsem, abys přijela z práce.“
„Měl jsi zavolat.“
„Říkala jsi, že tu směnu nemůžeš ztratit.“
Monika se na něj přestala dívat.
Ránu mu na pohotovosti zalepili. Nebylo potřeba šití. Lékař se zeptal, kdo je jeho zákonný zástupce. Monika zvedla ruku, jako by byla ve škole.
Cestou domů seděl Matěj mezi námi v taxíku. Opíral hlavu o okno a náplast měl příliš bílou proti kůži.
„Už tě samotného nenechám,“ řekla Monika.
Matěj zavřel oči. „To říkáš vždycky.“
O týden později zavolala třídní učitelka. Matěj ve škole řekl, že byl doma sám a zranil se. Učitelka informovala sociální pracovnici.
Monika mi to oznámila večer na chodbě.
„Někdo nás udal.“
„Škola to musí řešit.“
„Byly u vás?“
„Ne.“
„Budou.“
Měla pravdu. Sociální pracovnice jménem Pavla mi následující den zavolala a domluvila si návštěvu.
Přišla s deskami a hlasem, který zněl klidně, i když otázky klidné nebyly. Seděla u mého kuchyňského stolu, pila vodu a zapisovala si. Ptala se, jak často u mě Matěj přespává, kdo ho vyzvedává ze školy, zda má vlastní klíče, kolikrát bývá doma bez dospělého a kdo je uvedený jako náhradní kontakt.
Odpovídala jsem přesně.
Řekla jsem, že u mě bývá jednou nebo dvakrát týdně, někdy přes noc. Že Monika pracuje na směny a hlídání často řeší na poslední chvíli. Že Matěj byl už několikrát doma sám a že v noci, kdy se zranil, neměl přijít nikdo dřív než ráno.
Neřekla jsem, jak často jsem si přála, aby u mě zůstal. Neřekla jsem, že jsem byla zklamaná, když ho Monika odvedla. Neřekla jsem, že u své vnučky neznám správnou velikost oblečení, zatímco u Matěje znám číslo bot, oblíbené cereálie a heslo do školní aplikace.
Pavla se podívala na test z matematiky, který stále visel na lednici.
„To jste se učili spolu?“
„Ano.“
„Pomáháte mu i se školou?“
„Někdy.“
Zapsala si to.
Když Monika zjistila, co jsem řekla, přišla večer ke mně. Matěj byl u její sestry.
„Vy mi ho chcete vzít.“
„To není pravda.“
„Řekla jste jim, že se o něj nestarám.“
„Řekla jsem, kdy je sám.“
„Protože pracuju.“
„Je mu deset.“
„A co mám dělat? Přestat platit nájem?“
„Najít jinou práci.“
„Vy mi ji najdete?“
„Můžu dál pomáhat.“
Monika se rozhlédla po kuchyni. Na hrnek, destičku, test z matematiky a Matějovu fotografii připevněnou magnetem k lednici.
„Vy nechcete pomoct mně. Vy chcete jeho.“
„To je odporné.“
„Je to pravda.“
„Mám ho ráda.“
„Já taky.“
„Já neříkám, že ne.“
„Ale chcete, aby bylo vidět, že vy jste ta bezpečnější.“
Nevěděla jsem, co přesně chci. Věděla jsem jen, že představa, že už ke mně Matěj nikdy nepřijde, mě vyděsila dřív než představa, co bude s Monikou.
Mlčela jsem.
„Tak vidíte,“ řekla.
Sociální pracovnice nerozhodla, že je Matěj v přímém ohrožení. Monika podepsala plán, v němž stálo, kdo ho může hlídat, kdy smí být sám a koho má volat v nouzi. Slovo plán působilo, jako by rodina byla stavba, která se dá dokončit podle výkresu.
Radek slíbil, že si syna bude brát častěji. Vydrželo mu to dva měsíce. David se s Monikou rozešel s vysvětlením, že nechce být zatahován do problémů, které nezpůsobil. Monika změnila směny. Vydělávala méně, ale večer bývala většinou doma.
Matěj ke mně nesměl bez jejího vědomí. Přespával jen výjimečně. Na chodbě jsme se s Monikou zdravily a někdy mi poslala zprávu, zda ho mohu vyzvednout ze školy. Odpovídala jsem ano nebo ne, bez srdíček a vysvětlení.
Jednou se mě Matěj zeptal, jestli jsem řekla sociálce, že je jeho máma špatná.
„Ne.“
„Máma říká, že jo.“
„Řekla jsem, co se stalo.“
„Nemusela jsi říct všechno.“
Seděl u mého stolu a díval se na místo, kde dřív ležely knoflíky na násobilku.
„A co jsem měla vynechat?“
„Že jsem u tebe spal. A tu kameru.“
„Ptali se mě.“
„Mohlas říct nevím.“
„To by nebyla pravda.“
Matěj pokrčil rameny. „Dospělí lžou pořád.“
„Někdy.“
„A tys nelhala proč?“
Na tu otázku jsem neměla krátkou odpověď. Dlouhou by neposlouchal.
„Nevím.“
Přikývl, jako by právě to čekal.
V den jeho jedenáctých narozenin mě Monika pozvala nahoru. Bylo tam šest dětí, její sestra, Radek s novou přítelkyní a malou dcerou z fotografie. Poprvé jsem ji viděla. Jmenovala se Eliška a Matěj jí ukazoval pokoj.
Na stole stál dort ve tvaru fotbalového míče, přestože Matěj fotbal pořád neměl rád.
Přinesla jsem mu knihu a peníze v obálce. Chtěla jsem koupit něco osobnějšího, ale nevěděla jsem, co si ještě smím dovolit.
Když rozbaloval dárky, každému poděkoval. U mé knihy se zastavil.
„Tu jsme četli ve škole.“
„Tak ji můžeš číst znovu.“
„Nebo vyměnit,“ řekla Monika z kuchyně.
Neodpověděla jsem.
Po dortu jsem pomáhala odnášet talíře. Monika stála u dřezu a smývala z nože čokoládový krém.
„Díky, že jste přišla.“
„Díky za pozvání.“
„Matěj chtěl.“
Mohla to být drobná krutost. Nebo jen pravda.
Před odchodem mě Matěj dohonil na chodbě. V ruce držel dřevěnou destičku Pro babičku. Hrany byly odřené a jedno písmeno ztmavlo.
„Máma říkala, že si ji můžeš vzít.“
Podívala jsem se ke dveřím bytu. Monika stála uvnitř, ale nedívala se na nás.
„A ty chceš?“
„Je tvoje.“
Vzala jsem ji.
„Děkuju.“
Matěj mě objal. Už mi nesahal k pasu, ale skoro k ramenům.
„Ahoj, Věro.“
„Ahoj.“
Doma jsem destičku postavila zpátky na polici. Vedle ní stál hrnek Nejlepší babička, který jsem už dlouho nepoužila.
Uvařila jsem si čaj do obyčejného bílého hrnku.
Ten druhý zůstal vedle destičky, nápisem otočený do pokoje.
