Článek
„To je divný.“ „Co?“ zeptala se Eva. „Že jsme tady samy.“
Začaly jsme se smát. Byla to pravda. Znaly jsme se skoro dvacet let a neuměla jsem si vybavit mnoho situací, kdy bychom byly všechny tři spolu a poblíž nebylo alespoň jedno naše dítě.
Poznaly jsme se na pískovišti mezi paneláky v Brně-Kohoutovicích. Já tam chodila s Terezou, které byly dva roky. Eva měla o několik měsíců starší Kláru a Monika přiváděla Matěje, jediného kluka mezi našimi dětmi.
Nevím, kdo koho oslovil první. Tuhle otázku jsme si později několikrát položily a pokaždé měla některá z nás jinou verzi. Eva tvrdila, že se mě zeptala na dětskou doktorku. Monika si pamatovala, že jsem jí půjčila lopatku. Já jsem byla přesvědčená, že Matěj strčil Terezu do písku a Monika se přišla omluvit.
Možná se stalo všechno.
Na začátku jsme znaly jen křestní jména. Potom telefonní čísla. Později adresy, data narození dětí, alergie, velikosti bot a jména učitelek. Za několik let jsme měly klíče od bytů jedna druhé.
„Takže,“ řekla Monika a otevřela jídelní lístek. „O čem se teď budeme bavit?“ „O dětech,“ řekla Eva. „To nesmíme.“ „Proč?“
„Protože tohle je poprvé, co jdeme ven jako normální ženský.“ „My nejsme normální ženský?“ „Víš, jak to myslím.“
Číšník přinesl vodu. Objednaly jsme si víno. Já bílé, Eva prosecco a Monika červené. „Ty piješ červený?“ zeptala jsem se. Podívala se na mě. „Jo.“
„Od kdy?“ „Asi deset let.“ „Já tě nikdy neviděla.“ „Protože u vás vždycky kupuješ bílý.“ „Protože jsi ho pila.“ „Pila jsem, co bylo.“
Eva se začala smát. „Tak jsme se po dvaceti letech dozvěděly první věc.“ Monika pozvedla sklenici. „Na nové začátky.“
Bylo mi jednapadesát. Evě dvaapadesát a Monice padesát. Kdyby mi někdo v době našeho prvního setkání řekl, že ty dvě ženy budu znát ještě po padesátce, asi bych tomu nevěřila.
Tenkrát jsem si myslela, že mateřská je něco, co musím přežít. Bydleli jsme v malém třípokojovém bytě, Petr pracoval dlouho do večera a já trávila dny s dítětem, které odmítalo spát po obědě a každou druhou noc se budilo. Na pískoviště jsem chodila hlavně proto, abych nebyla doma.
Eva byla opak mě. Měla v tašce vlhčené ubrousky, náhradní kalhoty, pití, svačinu, opalovací krém a malou lékárničku. Klára měla vždycky čisté tričko. Monika občas zapomněla Matějovi čepici a půjčovala si od nás.
Tohle rozdělení nám nějak zůstalo. Když děti začaly chodit do školky, Eva věděla, co je potřeba přinést na výlet. Já psala ostatním rodičům, když se měnil čas besídky. Monika vozila děti autem, protože jako první měla velké kombi.
Postupně jsme se začaly vídat skoro denně. Ne domluveně. Prostě jsme měly stejné životy. Ráno školka, odpoledne hřiště, potom škola, kroužky, narozeniny a víkendy.
Když bylo Tereze sedm, začaly holky chodit na gymnastiku a Matěj na fotbal ve sportovním areálu vedle. Každé úterý jsme seděly devadesát minut v malé kavárně u haly. Možná proto jsme později všem našim setkáním říkaly úterý, i když bylo třeba v sobotu.
„Dáme v úterý úterý?“ Znamenalo to kávu. Nebo víno. Nebo rychlý oběd. Někdy jen deset minut před školou.
V restauraci na Moravském náměstí jsme po prvním přípitku chvíli mluvily o práci. Eva byla učitelka na základní škole. Monika pracovala v pojišťovně. Já vedla menší účetní oddělení.
Věděla jsem, kde obě pracují. Nevěděla jsem přesně, co dělají. „Ty už nejsi na pobočce?“ zeptala jsem se Moniky. „Čtyři roky ne.“ „Fakt?“ „Jani.“
„Co?“ „Byla jsi u mě na oslavě, když jsem povýšila.“ „To byla ta oslava?“ Eva se začala smát. „Co sis myslela, že slavíme?“ „Já nevím. Narozky?“
„V listopadu?“ „Ty máš narozeniny v listopadu.“ „V únoru.“ Podívala jsem se na ni. „Ne.“ „Ano.“ „Ty máš narozeniny v únoru?“ „Devatenáctého.“
„Já bych přísahala, že na podzim.“ „To má Matěj.“ „Aha.“ Chvíli jsme se smály. Pak jsme přestaly. „Já vím, kdy má narozeniny Matěj,“ řekla jsem.
„Samozřejmě.“ „A Klára.“ Eva přikývla. „A Terka,“ řekla Monika. Věděly jsme data narození všech tří dětí bez přemýšlení.
Číšník přinesl jídlo. Monika měla steak. „Ty jíš maso?“ „Jani, já nejsem vegetariánka.“ „Já myslela, že jo.“ „To je Eva.“ Eva zvedla vidličku.
„Já už taky ne.“ „Od kdy?“ „Asi osm let.“ Monika se zakuckala vínem. „Tohle bude dlouhej večer.“
První společnou dovolenou jsme absolvovaly, když bylo dětem deset. Jeli jsme do Chorvatska. Tři rodiny, tři auta a dva apartmány vedle sebe. Měla jsem z toho strach, protože Petr neměl rád společné dovolené. Tvrdil, že když chce někoho vidět každý den, může zůstat v práci.
Nakonec to byla jedna z našich nejlepších dovolených. Děti od rána do večera běhaly mezi apartmány, chlapi grilovali a my jsme seděly po nocích na terase s vínem. Další rok jsme jeli znovu, potom do Itálie, Rakouska a jednou na Slovensko.
Když dětem bylo čtrnáct, společné dovolené přestaly fungovat. Klára chtěla být s kamarádkami, Tereza se pohádala s Matějem a Matěj se zavíral v pokoji s telefonem. Další rok jsme jeli každá rodina zvlášť.
Nikdo neřekl, že s tím končíme. Jen se termíny nesešly. U hlavního jídla se mě Eva zeptala: „Co vlastně Petr?“ „Co s ním?“ „Jak se má.“ „Dobře.“
„Pořád běhá?“ „Jo.“ „Vy spolu vůbec něco děláte?“ „Samozřejmě.“ „Co?“ Přemýšlela jsem. „Jezdíme na chatu.“ „To je jeho rodičů.“ „Už naše.“
„Já myslela něco jen vy dva.“ „Co děláte vy s Pavlem?“ Eva se usmála. „Skoro nic.“ Monika položila příbor. „Tak to jsme na tom podobně.“
„Vy s Radkem taky?“ Monika si vzala sklenici. „My už spolu ani nebydlíme.“ Podívala jsem se na ni. Eva taky. „Jak nebydlíte?“
„Radek je od června v bytě.“ „V jakým bytě?“ „Má pronajatej.“ „Proč?“ Monika se napila. „Protože jsme se rozešli.“ Byl listopad.
„Ty ses rozešla s Radkem?“ „Jo.“ „V červnu?“ „Jo.“ Podívala jsem se na Evu. Podle jejího výrazu jsem poznala, že to nevěděla ani ona.
„A proč jsi nám to neřekla?“ Monika pokrčila rameny. „Nevím.“ „Pět měsíců?“ „Co bych říkala?“ „Že ses rozešla s manželem.“ „Nejsme rozvedení.“
„Ale nebydlíte spolu.“ „Jo.“ „A Matěj?“ „Ví to.“ Samozřejmě první otázka byla Matěj. „A jak to bere?“ zeptala se Eva. Monika se usmála. „Přesně.“
„Co?“ „Nic.“ „Jak přesně?“ „Řeknu vám, že s Radkem půl roku nebydlím, a první dvě otázky jsou na Matěje.“ „Tak je to jeho táta.“ „Já vím.“
„Tak jak to bereš ty?“ zeptala jsem se. Monika se chvíli dívala na talíř. „Teď už docela dobře.“ „Co se stalo?“ „Nic.“
„To se lidi po sedmadvaceti letech nerozejdou kvůli ničemu.“ „Asi jo.“ „Někdo někoho měl?“ „Ne.“ „Tak proč?“ Monika se opřela.
„Jani, já nevím, jestli to chci dneska celé probírat.“
To mě urazilo. Ne že by mi něco dlužila. Ale skoro dvacet let jsme spolu probíraly všechno. Aspoň jsem si to myslela.
Věděla jsem, že Radek chrápe, že se v roce 2013 pohádali kvůli rekonstrukci kuchyně, že jednou zapomněl vyzvednout Matěje z tréninku, že jeho matka měla rakovinu a že nesnáší koprovku.
Nevěděla jsem, že už pět měsíců nebydlí doma. „Dobře,“ řekla jsem. Monika na mě chvíli koukala. „Nezlob se.“ „Nezlobím.“ „Zlobíš.“ „Ne.“
Eva dopila prosecco. „Já bych jí to taky asi neřekla.“ Podívala jsem se na ni. „Proč?“ „Nevím.“ „Tak vy dvě máte nějaký tajný životy?“
Řekla jsem to jako vtip. Nikdo se nezasmál. Po večeři jsme šly pěšky k tramvaji. Monika měla cestu opačným směrem. Objaly jsme se.
„Dáme zase úterý?“ řekla. „Jasně.“ „Ale dřív než za dvacet let.“ „Příští měsíc.“ Monika odjela. Zůstala jsem s Evou na zastávce.
„Tys to fakt nevěděla?“ zeptala jsem se. „Ne.“ „Ani náznak?“ „Ne.“ „Já myslela, že si pořád voláte.“ „Voláme.“ „A nic ti neřekla?“
Eva si zapnula kabát. „Asi nechtěla.“ „To mi přijde divný.“ „Proč?“ „Protože jsme kamarádky.“ Eva se na mě podívala. „Jsme?“
Tramvaj přijela dřív, než jsem odpověděla. Sedly jsme si vedle sebe. „Co tím myslíš?“ Eva sledovala ulice za oknem.
„Já jen někdy přemýšlím, jestli bychom se znaly, kdyby nebyly děti.“ „Samozřejmě.“ „Proč samozřejmě?“ „Protože se známe dvacet let.“
„To není odpověď.“ „Já bych s tebou kamarádila i bez Terky a Kláry.“ Eva se usmála. „Dobře.“ „Ty ne?“ „Nevím.“ To mě zabolelo. „Tak díky.“
„Nemyslím to špatně.“ „Jak to myslíš?“ „Kdybychom se potkaly teď. Dneska. Bez dětí. Nevím, jestli bychom se daly do řeči.“ „Proč ne?“ „Proč jo?“
Vystupovala o dvě zastávky dřív než já. Před dveřmi se otočila. „Ale my jsme se nepotkaly teď.“ Pak vystoupila. Celou cestu domů jsem byla naštvaná.
Petr seděl v obýváku a sledoval fotbal. „Tak co dámská jízda?“ „Dobrá.“ „Drby?“ „Monika se rozešla s Radkem.“ Petr ztlumil televizi. „Fakt?“
„Před půl rokem.“ „Aha.“ „Tebe to nepřekvapuje?“ „Trochu.“ „Mě hodně.“ Svlékla jsem si kabát.
„A Eva mi řekla, že neví, jestli bychom byly kamarádky, kdyby nebyly děti.“ Petr chvíli přemýšlel. „A byly?“ „Co?“ „Kamarádky bez dětí.“
„To je úplně debilní otázka.“ „Tak proč ji řešíš?“ „Protože se známe dvacet let.“ „Já mám v práci lidi, který znám dvacet let.“ „To není stejné.“
„Dobře.“ „Vy jste se dneska všichni domluvili na tomhle slově?“ Petr zase zesílil televizi.
V noci jsem na telefonu projížděla staré fotografie. Měla jsem jich tisíce. Tereza a Klára v bazénku. Matěj s vyraženým předním zubem. První školní den. Gymnastika. Lyžák. Narozeniny. Chorvatsko. Vánoční besídky. Tábory. Maturity.
Na skoro každé fotografii byla některá z nás. Eva v pozadí držela bundu. Monika krájela dort. Já nalévala dětem pití.
Na několika jsme byly všechny tři. Nikdy samy. Vždycky před námi stálo dítě, kočárek nebo dort se svíčkami.
Nakonec jsem našla fotografii z Chorvatska. Seděly jsme večer na terase. Děti už zřejmě spaly. Monika držela skleničku vína, Eva se smála a já měla zavřené oči.
Přiblížila jsem fotografii. Nepamatovala jsem si, o čem jsme ten večer mluvily. Týden poté mi Eva napsala: Úterý v úterý? Odpověděla jsem:
Jasně. Sešly jsme se v malé kavárně poblíž její školy. Monika byla pracovně pryč. „Pořád jsi na mě naštvaná?“ zeptala se Eva. „Ne.“ „Jsi.“
„Spíš mě to překvapilo.“ „Co?“ „Že si myslíš, že nejsme kamarádky.“ „To jsem neřekla.“ „Skoro.“ Eva zavrtěla hlavou.
„Řekla jsem, že nevím, jestli bychom se spřátelily teď.“ „Jaký je v tom rozdíl?“ „Velký.“ „Mně ne.“ Eva si přitáhla šálek.
„Já tě znám strašně dlouho. Ale znám tě hlavně jako Terezinu mámu.“ „To snad ne.“ „Jani.“ „Co?“ „Kolik let jsme se bavily hlavně o dětech?“
„Nebavily.“ „Dobře. O dětech, manželech, škole, kroužcích, prázdninách.“ „To je normální život.“ „Já neříkám, že není.“ „Tak co řešíš?“
Eva chvíli mlčela. „Co třeba víš o tom, co bych chtěla dělat za pět let?“ „Učit.“ „Ne.“ „Ty chceš skončit?“ „Možná.“ „Proč jsi mi to neřekla?“
„Protože jsme se o tom nikdy nebavily.“ „Tak mi to řekni teď.“ Podívala se z okna. „Chtěla bych někde bydlet sama.“ „Jak sama?“ „Prostě sama.“
„A Pavel?“ „Zůstal by v Brně.“ „Vy se rozcházíte?“ Eva se rozesmála. „Vidíš.“ „Co vidím?“ „Nic.“ „Ne, řekni.“
„Řeknu ti, že možná chci někde bydlet sama, a ty se hned ptáš na Pavla.“ „Tak je to tvůj manžel.“ „Já vím.“ „Jak dlouho o tom přemýšlíš?“ „Pár let.“
Seděla jsem a dívala se na ni. „Pár let.“ „Jo.“ „A nikdy jsi nic neřekla.“ „Ty ses nikdy neptala.“
„Na co jsem se měla zeptat? Jestli nechceš odejít z vlastního domu?“ Eva se usmála. „Asi ne.“ Když jsme odcházely, řekla mi:
„Nechtěla jsem tě minule urazit.“ „Já vím.“ „A jsme kamarádky.“ „To ráda slyším.“ „Jen nevím, co to teď znamená.“ To se mi nelíbilo o nic víc.
Tereza se v té době odstěhovala do Olomouce. Volala mi většinou v neděli, někdy během týdne, když něco potřebovala. „Mami, nemáš někde moje očkování?“
„Jaké?“ „Ten papír.“ „To je v deskách.“ „Jakých deskách?“ „Ve tvém pokoji.“
Šla jsem do jejího pokoje. Na poličce stála fotografie Terezy, Kláry a Matěje z první třídy. Tereza měla dva přední zuby obrovské vůči zbytku obličeje.
Vyfotila jsem očkovací průkaz. Potom i fotografii. Poslala jsem ji do naší staré skupiny. Jmenovala se Matky v akci.
Založily jsme ji někdy kolem roku 2012, když děti začaly mít telefony. Dřív jsme tam psaly několikrát denně. Kdo vyzvedne?
Matěj má u nás mikinu. Nezapomeňte zítra 50 Kč. Klára nejde na gymnastiku. Terka spí u vás? Poslední roky byla skupina skoro mrtvá.
Poslala jsem fotografii. Eva odpověděla: Bože. Monika: Matěj měl hlavu jak meloun. Napsala jsem: Pořád má.
Monika poslala smějící se smajlík. Pak nic.
Na Vánoce jsme se vždycky scházely. Dvacet let. Ne přímo na Štědrý den, ale některou neděli v prosinci. Nejdřív u nás, potom jsme se střídaly. Děti dostávaly malé dárky, my víno nebo kosmetiku a manželé většinou také přišli.
Když bylo dětem šestnáct, začaly se vymlouvat. V osmnácti už některé nepřišlo vůbec. Ten rok jsme měly být u Moniky. Týden předem napsala:
Tak co příští neděle? Eva: Já můžu. Já taky. Potom jsem se zeptala: Děti budou? Monika: Matěj asi ne. Eva: Klára je v Praze.
Tereza měla zkouškové. Několik minut nikdo nic nenapsal. Pak Monika: Tak jen my? Dívala jsem se na telefon. Nakonec jsem napsala: Jasně.
Přišly jsme v pět. Monika bydlela pořád v řadovém domku, kde jsme strávily desítky dětských oslav. Radek už tam nebydlel. V předsíni chyběly jeho boty a na věšáku bunda.
Monika uvařila svařák. „Nepeču letos skoro nic,“ řekla. Na stole měla pět druhů cukroví. „Tohle je skoro nic?“ „Dřív jsem měla dvanáct.“
Seděly jsme v obýváku. Na polici byly fotografie dětí. Matěj s maturitním vysvědčením. Klára při promoci. Tereza s našimi holkami na gymnáziu.
„Tohle je zvláštní,“ řekla Monika. „Co?“ „Že nikdo není nahoře.“
Dřív byly děti vždycky někde v domě. I když s námi neseděly, slyšely jsme dveře, hudbu nebo kroky po schodech. Teď bylo ticho.
„Tak nám řekni o Radkovi,“ řekla Eva. Monika zvedla obočí. „Tak natvrdo?“ „Minule jsi nechtěla.“ „Teď už můžu.“
Vyprávěla nám to asi půl hodiny. Nebyla tam nevěra ani jedna konkrétní událost. Radek začal trávit víc času na kole, Monika jezdit s kolegyní na wellness. Přestali společně chodit spát. Každý měl jiné známé. Jednou zjistili, že spolu strávili celý víkend a skoro nepromluvili.
„A kdo to řekl první?“ zeptala jsem se. „Já.“ „Co přesně?“ „Že asi nechci takhle žít dalších dvacet let.“ „A on?“ „Řekl, že taky ne.“ „Jen tak?“
„Ne. Pak jsme se tři hodiny hádali.“ „Kvůli čemu?“ Monika se zasmála. „Kvůli tomu, kdo může za to, že se nehádáme.“ Eva se usmála. „To znám.“ „A pak?“
„Pak spal týden v pracovně. Potom si našel byt.“ „A chcete se rozvést?“ Monika se podívala na mě. „Nevím.“ Tentokrát jsem se neptala dál.
Po chvíli se otočila ke mně. „A co ty?“ „Co já?“ „Co je novýho u tebe?“ „Nic.“ „To není možný.“ „Je.“ „Tak práce.“ „Stejná.“ „Petr.“ „Stejnej.“
Eva se zasmála. „To je hrozná odpověď.“ „Co mám říct?“ Monika si nalila svařák. „Nevím. Něco, co není o Terce.“ Ta věta mě podráždila.
„Já snad dvacet let nic jiného nebyla?“ Monika se na mě podívala. „My taky ne.“ Nikdo už to dál nerozebíral.
Na jaře mi bylo dvaapadesát. Petr uspořádal malou oslavu doma. Pozval rodiče, sestru a několik našich známých.
Když jsem psala pozvánky, otevřela jsem konverzaci s Evou a Monikou a chvíli se dívala na jejich jména. Potom jsem napsala oběma zvlášť.
V sobotu mám doma malou oslavu. Přijdeš? Monika odpověděla skoro hned: Jasně. Eva až večer: Jestli mě ještě chceš :) Odepsala jsem:
Nechci. Ale přijď. Poslala srdce. Přišly obě. Eva mi přinesla láhev červeného vína. „To je pro Moniku?“ zeptala jsem se. „Ne.“
„Já červený nepiju.“ „Já vím.“ „Tak proč?“ „Petr.“ Podívala jsem se na ni. „Ty víš, co pije Petr?“ „Jo.“ „Jak?“ „Protože s ním mluvím.“
Začala se smát. Objaly jsme se. Monika přišla o chvíli později a přinesla mi knihu. „Já nečtu detektivky.“ „To není detektivka.“
„Má to na obálce mrtvolu.“ „To není mrtvola.“ „Tak co?“ „Přečti si to.“ „Ty víš, co čtu?“ „Ne.“ „Tak proč kniha?“ „Protože jsem nevěděla, co koupit.“
Rozesmály jsme se.
Ten večer nebyl žádný velký rozhovor. Seděly jsme s ostatními, jedly, pily a Petr vyprávěl historku, kterou jsem slyšela nejméně desetkrát. Eva se smála. Monika se bavila s mojí sestrou.
Kolem jedenácté většina lidí odešla. Eva s Monikou zůstaly. Seděly jsme v kuchyni. Petr uklízel sklenice. „Běž spát,“ řekla jsem. „Já tady bydlím.“
„Tak jdi bydlet do ložnice.“ „Dobře.“ Všechny tři jsme se rozesmály. Když odešel, Monika řekla: „Tak úterý?“ „Je sobota.“ „Ty víš.“
Eva si nalila vodu. „Já ten byt asi vezmu.“ Podívala jsem se na ni. „Jaký?“ „U Tišnova.“ Chvíli jsem měla na jazyku několik otázek. „Je hezký?“
Eva se usmála. „Jo.“ „Velký?“ „Maličký. Dvě místnosti a kus zahrady.“ „Tak nám ho pak ukaž.“ „Jo.“ Monika se na mě podívala. „Vidíš.“ „Co?“ „Nic.“
„Nesnáším vás.“ „My tebe taky.“ Pak se Monika zeptala: „A ty, Jani, co bys chtěla dělat, kdyby ses nemusela nikoho ptát?“ „Jak nikoho?“ „Prostě ty.“
„Nevím.“ „Tak přemýšlej.“ „Teď?“ „Je půlnoc.“ „Tak ideální.“ Dívala jsem se do sklenice. „Cestovat,“ řekla jsem. „Kam?“ „Nevím.“
„S Petrem?“ zeptala se Eva. Chtěla jsem odpovědět automaticky. „Možná.“ „A sama?“ Pokrčila jsem rameny. „Možná taky.“ Monika přikývla.
„To bys nevydržela.“ „Jak to víš?“ „Protože tě znám.“ „Ty nevíš ani, kdy mám narozeniny.“ „To je něco jinýho.“
V létě se Eva opravdu přestěhovala do malého domu poblíž Tišnova. Ne úplně. Část týdne trávila tam a část v Brně. Když mi poslala první fotografii zahrady, nebylo na ní nic kromě skládací židle, trávy a jednoho malého stromu.
Poslala ji do Matek v akci. Monika odpověděla: To je celý? Eva: Zatím. Já: Chybí ti tam stůl. Eva: A ty.
Dívala jsem se na poslední zprávu déle, než bylo potřeba.
Monika se s Radkem nerozvedla. Občas spolu jezdili na výlety. Jednou poslala do skupiny fotografii z Vídně. S manželem. Ať Jana nemusí hádat.
Napsala jsem: Já nic neříkám. Eva: To je poprvé. Skupina se pomalu začala používat znovu. Ne jako dřív. Někdy týden nic.
Pak některá poslala fotografii. Monika nové boty. Eva strom ze zahrady. Já jednou koláč, který se mi nepovedl. Monika napsala: To má být co?
Koláč. Aha. Eva: Jani, já tě podporuju. Když Tereza dostala práci v Praze, napsala jsem to tam. Monika odpověděla: Gratulace. Eva:
Řekni jí, ať zavolá Kláře. Pak bylo dva dny ticho. Třetí den jsem napsala: A co vy? Monika poslala fotografii nových bot.
Eva obrázek stromu po dešti. Za hodinu jsem si obě fotografie otevřela znovu.
Na podzim jsme s Petrem poprvé po letech jeli sami na dovolenou. Čtyři dny do Budapešti. První den jsme se pohádali kvůli tomu, kudy jít z hotelu, druhý kvůli restauraci a třetí jsme dvě hodiny seděli v lázních vedle sebe a skoro nemluvili.
Večer Petr řekl: „Tohle jsme měli dělat dávno.“ „Hádat se v Maďarsku?“ „Jet někam sami.“ „My jsme jezdili.“ „Kdy?“ Začala jsem vyjmenovávat dovolené.
Zastavila jsem se někde kolem roku 2005. Pak už byly skoro vždycky děti nebo další rodiny. Po návratu jsem do skupiny poslala fotografii Dunaje.
Monika odpověděla: Romantika? Napsala jsem: Dvě hádky a guláš. Eva: Takže romantika.
Další úterý jsme se sešly v kavárně, kde jsme před lety čekávaly na děti z gymnastiky a fotbalu. Sportovní hala byla pořád stejná, kavárna měla jiného majitele a nové stoly.
„Tady jsme sedávaly?“ zeptala se Monika. „Támhle,“ řekla Eva. Ukázala na roh. „Ne, tady.“ „Tam byl dětský koutek.“ „Nebyl.“ „Byl.“
Hádaly jsme se několik minut. Ani jedna si nebyla jistá. Objednaly jsme si kávu. „Děti by se nám smály,“ řekla Monika. „Proč?“
„Že si nic nepamatujeme.“ „Já si pamatuju všechno důležitý,“ řekla Eva. „Třeba moje narozeniny?“ Eva se zarazila. Monika se rozesmála.
„Devatenáctýho února,“ řekla jsem. Obě se na mě podívaly. „Vidíš.“ „A Monika?“ zeptala se Eva. „Dvanáctýho listopadu.“ Monika přikývla.
„A ty?“ zeptala se mě. „To snad víte.“ Mlčely. „Děláte si srandu.“ „Duben,“ řekla Eva. „Kolikátýho?“ „Dvacátýho?“ „Sedmnáctýho.“ „Já byla blízko.“
„Před půl rokem jste byly na mojí oslavě.“ Monika se začala smát tak hlasitě, že se otočila žena od vedlejšího stolu. „Jsme hrozný.“ „Jsme.“
Za sklem prošla skupina asi desetiletých holek v teplákách. Nesly sportovní tašky. Chvíli jsme je všechny tři sledovaly.
„Gymnastika?“ zeptala se Monika. „Asi.“ „Klára tam nechtěla chodit,“ řekla Eva. „Chodila šest let.“ „Právě.“ „Terka to milovala.“
„Nemilovala,“ řekla jsem. „Taky ji to přestalo bavit.“ „Tak proč tam chodila?“ Přemýšlela jsem. „Protože tam chodila Klára.“ Eva se usmála.
„A Klára tam chodila, protože tam chodila Terka.“ „Tak kdo to chtěl?“ zeptala se Monika. Podívaly jsme se na sebe. „Možná my,“ řekla Eva.
„To určitě ne.“ „Já jsem ji tam přihlásila,“ řekla jsem. „Já Kláru taky.“ Monika se začala smát. „Matěj hrál fotbal jen proto, že jste byly vedle.“
„Tak vidíš.“ Dopily jsme kávu. Tentokrát jsme nespěchaly nikam vyzvednout děti. Nikdo nám nevolal. Venku se stmívalo. „Tak kdy zase?“ zeptala se Eva.
„Příští úterý?“ řekla Monika. „Já nemůžu.“ „Tak čtvrtek.“ „Můžu.“ Podívaly se na mě. „Já taky.“ Monika vytáhla telefon. „Napíšu to do skupiny.“
„Jsme tady všechny.“ „Stejně.“ Telefon mi zavibroval na stole. Čtvrtek 18:00. Bez dětí. Eva vzala svůj telefon. „Mám.“ „Já taky.“
Monika ho schovala do kabelky. Před kavárnou jsme se rozešly každá jiným směrem. Po několika metrech jsem se otočila. Eva čekala na přechodu.
Monika už byla skoro u auta. Ani jedna se neotočila. Ve čtvrtek v šest jsme tam byly všechny tři.
