Článek
Jen bydlel třetí dům od zastávky a vadilo mu, když pod plexisklem visel papír utržený v polovině nebo když někdo lihovým fixem nakreslil na sobotní spoj knír. Tentokrát byl jízdní řád nový. Antonín si nejprve všiml loga. Pak data platnosti. Nakonec časů. 6:18. 8:04. 16:27. Vrátil se nahoru. 13:12 chybělo.
Zkontroloval úterý. Středu. Čtvrtek. Pátek. Spoj nebyl nikde. Na druhé straně silnice šla sousedka se psem. „Něco novýho?“ zavolala. Antonín se otočil. „Ne.“ Byla to pravda jen do té míry, do jaké zrušená věc nebyla nová věc.
Doma měl na lednici magnetický kalendář. V úterý bylo napsáno KNIH. Zkratku si vytvořil po Milenině smrti, když Jana začala chtít vědět, co celý týden dělal. „Tati, musíš někam chodit.“ „Chodím.“ „Kam?“ „Ven.“ „Ven není kam.“ Antonín tehdy do kalendáře napsal KNIH. Jana si toho při další návštěvě všimla. „Knihovna?“ „Co jinýho?“ „To je dobře.“ Od té doby se neptala. Antonín nikdy nedopsal druhou část úterního programu. Nebyl důvod.
Jana volala v 19.42. Telefonoval s ní skoro denně. Nebyl to jeho nápad. Po Milenině smrti mu první měsíc volala ráno i večer. Antonín jí jednou řekl, že jestli bude pokračovat, pořídí si nové číslo. Začala volat jen večer. „Jak ses měl?“ „Dobře.“ „Cos dělal?“ „To co v pondělí.“ „Já nevím, cos dělal v pondělí.“ „Tak proč se ptáš, jak jsem se měl dneska?“ Jana si povzdechla. V pozadí někdo pustil vodu. Antonín se podíval na hodiny. „Holky se koupou?“ „Jo.“ „Tak běž za nima.“ „Petr je tam.“ „Chudáci.“ Jana se zasmála.
Antonín měl rád, když se mu podařilo rozhovor dostat do okamžiku, kdy už nebylo třeba mluvit o něm. „Zrušili autobus,“ řekl. „Jakej?“ „Ve třináct dvanáct.“ „Ten do Novýho Města?“ „Jo.“ „Úplně?“ „Asi.“ „A jiný jede?“ „Ráno.“ „Tak pojedeš ráno.“ „Jo.“ „A zpátky?“ „V jedenáct.“ „No tak.“ Antonín slyšel úlevu. „Co no tak?“ „Že se tam dostaneš.“ „To jo.“ „Tak dobrý.“ „Jo.“ Jana chvíli mlčela. „Tati?“ „Hm?“ „Vadí ti to?“ Antonín se podíval na kalendář. KNIH. „Ne.“
Kdyby se Jana zeptala, proč potřebuje zrovna autobus ve 13.12, Antonín by jí možná řekl pravdu. Jenže pravda nebyla jedna věta. Ve 13.12 nastupoval u kapličky. Ve 13.24 nastupovala v sousední vsi žena, která každý týden vozila v látkové tašce krabičku s něčím, co vonělo po kopru. Ve 13.31 přistupoval pan Holub, bývalý elektrikář z drůbežárny, který vždycky seděl vepředu a mluvil s řidičem, i když řidič zjevně nechtěl. Ve 13.39 projeli kolem rybníka. Ve 13.47 byl Antonín ve městě. Knihovna byla šest minut pěšky.
V úterý odpoledne tam chodila paní Zelenková. Někdy také Novotný. Nikdo se nedomlouval. Když některý nepřišel, nebylo třeba se omlouvat. To Antonínovi připadalo důležité. Po knihovně chodil na kávu. Někdy do cukrárny, někdy jinam. Nakoupil. V 17.42 se vracel. Doma byl před půl sedmou. Kdyby to celé řekl Janě, znělo by to jako program. Nebyl to program. Program byl, když se člověk s někým domluvil. V úterý se Antonín s nikým domlouvat nemusel.
Milena měla ráda domluvené věci. Večeře v šest. V pátek velký nákup. V neděli po obědě káva. Když někam jeli, večer předem se ptala: „V kolik vyrazíme?“ Antonín odpovídal: „Až budeme připravení.“ „Takže v kolik?“ „Až budeme připravení.“ Bylo to jedno z jejich čtyřicetiletých nedorozumění. Po její smrti mu chybělo překvapivě i to. První rok se přistihl, že v pátek v pět stojí u lednice a přemýšlí, co zapomněl. Velký nákup. Nikdo už ho nechtěl.
První úterý po změně jel v 8:04. Nastoupilo s ním šest středoškoláků. V zadní části autobusu mluvili o maturitě. Antonín si sedl dopředu. V Novém Městě byl před půl devátou. Knihovna otevírala v devět. Koupil chleba. Potom se chvíli díval do výlohy elektroprodejny na rychlovarné konvice. Jednu potřeboval. Ta jeho se nevypínala sama. Milena by ji okamžitě vyhodila. Antonín ji používal třetí rok. Do knihovny vstoupil minutu po deváté. Za pultem seděla mladá knihovnice. „Dobrý den.“ „Dobrý.“ „Vy jste tu dneska brzo.“
Antonín ji znal od vidění. Nevěděl, že ona zná jeho. „Asi.“ „Paní Zelenková chodí až odpoledne.“ Antonín se na ni podíval. „Já se na ni neptám.“ Knihovnice se usmála. „Já nic neříkám.“ Antonín vrátil knihu. Sedl si k novinám. Přečetl první stranu. Pak regionální přílohu. Pak sport. Když skončil, bylo 9:37. Vzal první časopis z police. Byl o zahradách. Na titulní straně byly hortenzie. Milena hortenzie nesnášela. Tvrdila, že vypadají jako umělé květiny.
Antonín nikdy nepochopil, jak může živá květina vypadat příliš jako umělá. V 10.40 odešel. Autobus jel v 11.06. Na nádraží čekal dvanáct minut. Doma byl před polednem. Chleba položil na linku. V chlebníku byla ještě půlka včerejšího. Nakrájel nový. Byl horší.
Ve 14.18 telefon zazvonil. Paní Zelenková. Antonín nechal telefon chvíli vyzvánět. „Ano?“ „Jste nemocný?“ „Ne.“ „Tak kde jste?“ „Doma.“ „Proč?“ „Protože tam bydlím.“ „Novotný tvrdí, že člověk, který čte Viewegha, nemá právo kritizovat Kunderu.“ „To zní správně.“ „Prosím vás.“ Antonín se usmál. „Zrušili autobus.“ „Který?“ „Můj.“ „Autobus není váš.“ „Tak proč mi voláte?“ Paní Zelenková se zasmála. „To je blbý.“ „Co?“ „Ten autobus.“ „Jo.“ „A jiný?“ „Ráno.“ „Tak budete chodit ráno?“ Antonín se podíval na chleba.
„Možná.“ „Ráno nechodím.“ „To vím.“ „Tak to není řešení.“ Antonín neodpověděl. Po chvíli paní Zelenková řekla: „Ale řešení čeho, že jo.“ „Přesně.“
Druhý týden nejel nikam. Třetí týden jel ráno. Čtvrtý ne. KNIH zůstávalo v kalendáři. Antonín ho nemazal. V úterý ve 13:05 se někdy přistihl, že kontroluje hodiny. Jednou se i obul. V předsíni si uvědomil, že není kam jít. Ne že by nebylo kam. Byla zahrada. Hřbitov. Obchod ve vedlejší vsi, pokud šel pěšky dva kilometry. Les. Když lidé říkali starému člověku, že se má zabavit, většinou měli na mysli činnosti, které mohl dělat sám. Antonín samotou netrpěl. Samota byla dobrá věc, pokud měla začátek a konec.
V červenci přišla Jana na návštěvu a vyhodila mu tři jogurty. „Jsou dva dny prošlý.“ „Tak je nejez.“ „Ty je taky nejez.“ „Já je koupil.“ „To není argument.“ „Pro mě jo.“ Stála před otevřenou lednicí. Antonín seděl u stolu. „Ty skoro nic nejíš.“ „Jím.“ „Zhubl jsi.“ „Váha říká stejně.“ „Vypadáš jinak.“ „Ty taky.“ Jana zavřela lednici. „Díky.“ „Není zač.“ Sedla si proti němu. „Jezdíš ještě do města?“ „Někdy.“ „V úterý?“ „Někdy.“ „A paní Zelenková?“ Antonín se na ni podíval. „Jaká paní Zelenková?“ „Ta z knihovny.“
„Ty znáš Zelenkovou?“ „Jednou jsi ji zmínil.“ Antonín si to nepamatoval. „Žije.“ „To je dobrý.“ „Pro ni určitě.“ Jana chvíli mlčela. „Tati, já tě tam můžu vozit.“ „Nemůžeš.“ „Proč?“ „Bydlíš v Brně.“ „Pracuju dva dny týdně z domu.“ „Tak pracuj z domu.“ „Můžu pracovat tady.“ „To už není z domu.“ „Je to úplně jedno.“ Antonín vstal. „Tak proč o tom mluvíme?“
První úterý přijela Jana v 11.40. Měla notebook. „Ty ses zbláznila.“ „Ahoj i tobě.“ Rozložila počítač na kuchyňském stole. „Ve dvě mám call.“ „Tak proč jsi tady?“ „Odvezu tě a udělám ho někde v kavárně.“ „Já nikam nejedu.“ Jana se na něj podívala. „Minule jsi říkal—“ „Minule.“ „Takže jsem jela devadesát kilometrů zbytečně.“ „Já ti neřekl, ať jedeš.“ Byla to pravda. Právě proto byla ta věta tak protivná. Jana zaklapla notebook. „Víš co? Fajn.“ „Co se zlobíš?“ „Já se nezlobím.“ „Zlobíš.“ „Tati, já se snažím.“ „O co?“
Jana otevřela ústa. Pak je zavřela. „Nevím.“ Antonín přikývl. „Tak vidíš.“ Jana odjela ve 12.10. Antonín ve 13.05 stál v předsíni s bundou v ruce.
Příští týden jí sám zavolal. „Přijedeš?“ Jana chvíli nic neříkala. „Kdy?“ „V úterý.“ „Do města?“ „Jo.“ „V kolik?“ Antonín se podíval na starý jízdní řád, který si doma schoval. 13.12. „Kolem jedný.“ „Dobře.“ „Když nemůžeš, tak ne.“ „Můžu.“ „Nemusíš.“ „Tati.“ „Co?“ „Přijedu.“
Jana zaparkovala u supermarketu. „Co potřebuješ koupit?“ „Nic.“ „Tak proč jsme u supermarketu?“ „Tys tu zastavila.“ Jana se zasmála. „Dobře. Kam?“ Antonín otevřel dveře. „Já půjdu.“ „A já?“ „Co ty?“ „Mám čekat?“ „Ne.“ „Tak kdy tě vyzvednout?“ „Nevím.“ Jana se opřela čelem o volant. „Tohle jsme úplně nedomysleli.“ Antonín vystoupil. „Máš práci.“ „Mám.“ „Tak pracuj.“ „A ty mi zavoláš?“ „Možná.“ „Tati.“ „Co?“ „Telefon.“ Ukázal jí kapsu. „Mám.“
V knihovně byla paní Zelenková. Novotný ne. „Kde je?“ zeptal se Antonín. „V nemocnici.“ „Co mu je?“ „Srdce.“ Antonín si sedl. „Vážný?“ „Nevím.“ „Tak proč to říkáte takhle?“ „Jak?“ „Jako byste věděla.“ „Já vždycky mluvím, jako bych věděla.“ To byla pravda. Koupila mu kávu z automatu. „Mimochodem, Kundera pořád není dobrej.“ „Novotný umírá a vy se s ním hádáte.“ „Neumírá.“ „Říkala jste nemocnice.“ „V nemocnici neumírají všichni.“ Antonín usrkl.
Káva chutnala jako teplá voda, ve které někdo před hodinou opláchl hrnek od kávy. „Tohle je ještě horší než dřív.“ „Zdrahli.“ „To nedává smysl.“ „Dneska toho moc nedává.“ Seděli chvíli mlčky. Pak paní Zelenková řekla: „Příští měsíc už asi taky chodit nebudu.“ Antonín se na ni podíval. „Proč?“ „Dcera chce, abych šla do Brna.“ „Na návštěvu?“ „Bydlet.“ „Proč?“ „Protože je dcera.“ „To není důvod.“ „Pro ni jo.“ Antonín se díval na papírový kelímek. „A vy chcete?“ „Ne.“ „Tak nejezděte.“ Paní Zelenková se zasmála.
„To říká člověk, kterého vozí dcera.“ Antonín nic neřekl.
Po knihovně šel do cukrárny. Místo servírky, kterou znal, tam byl mladý muž. „Espresso.“ „Malé?“ „Espresso je malé.“ „Máme single nebo double.“ Antonín se podíval na tabuli. „To normální.“ Mladík se usmál. „Single.“ „Když myslíte.“ Sedl si k oknu. Za deset minut prošla Jana. Nesla notebook v tašce a telefonovala. Antonín se otočil, aby ho neviděla. Pak si uvědomil, co dělá. Otočil se zpátky. Jana ho stejně nezahlédla.
V 17.10 jí zavolal. „Můžeš?“ „Jo. Kde jsi?“ „U nádraží.“ „Jsem tam za deset minut.“ Přijela za sedmnáct. Antonín čekal. Když nastoupil, řekla: „Promiň, protáhl se mi call.“ „To je dobrý.“ „Čekal jsi dlouho?“ „Ne.“ „Sedmnáct minut.“ „Tak proč se ptáš?“ Jana nastartovala. Po chvíli řekla: „Byls v knihovně.“ „Jo.“ „Viděla jsem tě.“ „Já tebe taky.“ „Proč jsi nic neřekl?“ „Telefonovalas.“ „A s kým ses tam bavil?“ Antonín se na ni podíval. „Proč?“ „Jen se ptám.“ „Zelenková.“ „Ta paní?“ „Ne, ten vysoký mládenec.“
Jana protočila oči. „Tati.“ „Co?“ „Nic.“
Další dvě návštěvy proběhly podobně. Jana pracovala. Antonín chodil po městě. Večer si zavolali. Někdy musel čekat. Jednou čekala Jana čtyřicet minut na něj. „Říkal jsi v pět.“ „Říkal jsem kolem pěti.“ „Je třičtvrtě na šest.“ „To je kolem.“ „Není.“ „Pro mě jo.“ „Nemůžeš mi prostě zavolat?“ „Mohl.“ „Tak proč nezavoláš?“ Antonín se připoutal. „Zapomněl jsem.“ Lhal. Nezapomněl. Chtěl dopít kávu, aniž by se díval na hodiny.
V srpnu mu Jana přivezla hodinky. Chytré. „Tohle nechci.“ „Nemusíš s tím nic dělat.“ „Tak proč je mám mít?“ „Kdybys někde spadl.“ „Když spadnu, tak vstanu.“ „A když nevstaneš?“ Antonín se podíval na krabičku. „Tak budu ležet.“ Jana přivřela oči. „Víš, jak jsi protivnej?“ „Jo.“ „Proč?“ „Co proč?“ „Proč musí být úplně všechno boj?“ Antonín chtěl říct, že nic není boj. Pak si všiml jejího obličeje. Byla unavená. Ne kvůli němu, možná. Měla práci. Dvě děti.
Petr měl problémy v zaměstnání, o kterých Antonín věděl jen tolik, kolik náhodou zaslechl. Jana každý druhý týden jela sto kilometrů k němu, pracovala v kavárně a večer ho odvezla domů. „Dej je sem,“ řekl. „Co?“ „Ty hodinky.“ „Nemusíš.“ „Tak proč jsi je koupila?“ Jana se rozesmála. Byl to krátký, naštvaný smích. „Ty jsi fakt můj táta.“ Antonín nevěděl, jestli je to pochvala.
Pan Novotný zemřel v září. Antonín se to dozvěděl od Zelenkové. „V nemocnici?“ „Doma.“ „Tak vidíte.“ „Co mám vidět?“ „Že jste neměla pravdu.“ „O čem?“ „Že v nemocnici neumírají všichni.“ Zelenková se na něj podívala. „Tohle je dost špatný vtip.“ „Jo.“ Seděli u okna. Místo třetí židle bylo prázdné. Knihovnice na ni položila hromádku knih k založení. Antonínovi to vadilo. Ne proto, že tam sedával Novotný. Protože teď židle vypadala, jako by nikdy nebyla určena k sezení. „Pohřeb je v pátek,“ řekla Zelenková.
„Přijedete?“ „Nevím.“ „Dcera vás přiveze.“ Antonín se na ni podíval. „Co?“ „Nic.“
Na pohřeb jel s Janou. Cestou se pohádali. „V kolik to skončí?“ zeptala se. „Jak to mám vědět?“ „Jen ať vím kvůli holkám.“ „Tak nejezdi.“ „Už jedu.“ „Můžeš mě vysadit.“ „A domů?“ „Nějak se dostanu.“ „Jak?“ Antonín se podíval z okna. „To je jedno.“ „Není.“ „Proč musíš všechno vědět?“ Jana prudce vydechla. „Protože tě vezu!“ V autě bylo ticho. Antonín po chvíli řekl: „Já jsem tě neprosil.“ Jakmile to řekl, věděl, že neměl. Jana se dívala před sebe. „Ne.“ „Jani—“ „Neprosil.“ Už nic dalšího neřekla.
Po pohřbu jí nezavolal. Šel pěšky do knihovny. Zelenková tam nebyla. Samozřejmě. Byla na pohřbu také. Antonín si sedl. Knihovnice se zeptala: „Kávu?“ „Ne.“ „Byl jste na pohřbu?“ „Jo.“ „Bylo hodně lidí?“ „Dost.“ „Pan Novotný sem chodil snad dvacet let.“ Antonín přikývl. „To vy taky?“ „Ne.“ „Mně připadá, že jo.“ Antonín se podíval na prázdné místo. „Člověku připadá ledacos.“
Jana zavolala ve čtyři. Nevzal to. Ve čtyři deset znovu. Nevzal. Ve čtyři dvacet přišla zpráva. Kde jsi? Antonín telefon strčil do kapsy. Šel do cukrárny. Mladý číšník se zeptal: „Single?“ Antonín řekl ano. Už věděl, co to znamená. Telefon zavibroval. Nechal ho v kapse. V půl páté si uvědomil, že Janě neubližuje tím, že je samostatný. Ubližuje jí tím, že jí nedovolí vědět, zda je v pořádku. Připadalo mu to jako malý rozdíl. Pak jako velký. Zavolal. „Jsem v cukrárně.“ „Proč jsi nevzal telefon?“
„Měl jsem ho ztlumený.“ Byla to druhá lež toho dne. „Přijedu.“ „Nemusíš.“ Jana mlčela. Antonín zavřel oči. „Prosím.“ „Co?“ „Přijeď.“
V říjnu Jana nemohla. „Patricie má teplotu.“ „Tak zůstaň doma.“ „Příští týden.“ „Jo.“ Antonín zavěsil. Ve 12.20 si udělal polévku. Ve 12.55 ji snědl. Ve 13.04 umyl talíř. Pak si obul boty. Vyšel ven. Nešel k zastávce u kapličky. Pokračoval po silnici. Do Křižánek to bylo tři a půl kilometru. Odtamtud jel autobus ve 13.26. Antonín věděl, že cestu nestihne. Vyšel pozdě. Přesto pokračoval. Po kilometru ho začalo bolet koleno. Po dalším zastavil. Kolem projelo nákladní auto. Vítr ho odstrčil ke kraji.
Stál chvíli v trávě. Pak se otočil. Domů došel ve 14.12. Hodinky mu oznámily, že splnil denní cíl kroků. Antonín je sundal. Položil na stůl. Po chvíli si je zase nasadil.
Za dva týdny šel znovu. Tentokrát vyrazil ve 12.25. Do Křižánek došel včas. Na zastávce stála mladá žena s kočárkem. „Dobrý den.“ „Dobrý.“ Antonín si sedl. Koleno ho bolelo. Autobus přijel. Koupil si lístek. Sedl si k oknu. Nikomu neřekl, že jede. Ve městě šel pomalu. Paní Zelenková v knihovně nebyla. „Je v Brně,“ řekla knihovnice. Antonín se zastavil. „Natrvalo?“ „Myslím.“ „Aha.“ „Nevěděl jste?“ „Věděl.“ Jen nevěděl, že už. Sedl si. Na stole před ním byly tři noviny. Nikdo se nehádal o Kunderu.
Káva z automatu zdražila o dvě koruny. Antonín si ji nekoupil.
Večer musel z Křižánek pěšky. Byla tma. Měl reflexní pásku, kterou mu Jana kdysi dala do zásuvky. Poprvé ji použil. Když byl asi kilometr od domu, zastavilo vedle něj auto. Jana. Stáhla okénko. „Nastup.“ Antonín se nehýbal. „Jak jsi mě našla?“ „Hodinky.“ Podíval se na zápěstí. „Ty mě sleduješ?“ „Když mi dvě hodiny nebereš telefon a vidím, že jdeš pěšky po silnici, tak jo.“ „Nemáš právo—“ „Nastup.“ Její hlas ho překvapil. Antonín nastoupil.
Doma stáli v kuchyni. Jana měla kabát stále na sobě. „Tohle už neuděláš.“ Antonín si nalil vodu. „Co?“ „Nepůjdeš v noci pěšky po tý silnici.“ „Šel jsem po kraji.“ „Je tam tma.“ „Měl jsem pásku.“ „Tati!“ Antonín položil sklenici. „Co chceš?“ „Abys nebyl úplnej magor.“ „Tak nejezdi.“ Jana se na něj několik vteřin dívala. „Víš, kolikrát jsem za tebou poslední tři měsíce jela?“ Antonín neodpověděl. „Sedmkrát.“ „Já tě nenutil.“ „Já vím!“ Zakřičela. Poprvé po mnoha letech. Antonín si vzpomněl na Janu v šestnácti.
Tehdy křičela často. „Já vím, že mě nenutíš. To je na tom právě nejhorší.“ Antonín se opřel o linku. „Tak nejezdi.“ Jana se zasmála. Tentokrát v tom nebylo nic veselého. „Ty bys byl nejradši, kdyby tě nikdo nepotřeboval a ty nikoho.“ Antonín chtěl říct ano. Pak si vzpomněl na Zelenkovou. Na Novotného. Na Janu v autě. Na Milenu, která se každý pátek ptala, jestli už můžou jet nakupovat. „Možná.“ Jana si zapnula kabát. „Tak hodně štěstí.“
Odjela. Antonín si udělal čaj. Konvice se sama nevypnula. Stál u ní, dokud voda nezačala vařit, a vytáhl šňůru ze zásuvky. Druhý den koupil novou. Nejel do města. Objednal ji po internetu. Jana mu ukázala, jak se to dělá, už před lety. Byla to jedna z těch věcí, o kterých mu říkala, že díky nim nebude na nikom závislý.
Tři dny si nezavolali. Čtvrtý den Antonín zavolal. „Ahoj.“ „Ahoj.“ „Holky?“ „Dobré.“ „Patricie?“ „Už bez teplot.“ „To je dobře.“ Ticho. „Jani.“ „Hm?“ Antonín se podíval na krabici s novou konvicí. „Ta stará konvice se rozbila.“ „Konečně.“ „Koupil jsem novou.“ „Dobře.“ „Přes internet.“ „Šikovnej.“ „Neser.“ Jana se zasmála. Antonín také. Chvíli nemluvili. „Do města už pěšky nepůjdu,“ řekl. „Dobře.“ „Ale nechci, abys mě vozila každé úterý.“ „Dobře.“ „A nechci ty hodinky.“ „Tak je nenos.“ Antonín se podíval na zápěstí.
Měl je na ruce. „Nechám si je.“ „Dobře.“ „Nemusíš na všechno říkat dobře.“ „Dobře.“ Antonín se usmál.
Do města začal jezdit jednou za měsíc. Jana ho odvezla ráno, když stejně jela pracovně do Jihlavy, nebo přijel Petr. Jednou ho vzal soused. Dvakrát využil seniorskou dopravu, o které mu řekla knihovnice. Nelíbila se mu. Řidič byl příliš ochotný. „Pomůžu vám.“ „S čím?“ „S taškou.“ „Taška nic nepotřebuje.“ Podruhé už řidič nic nenabízel. Antonín ho měl raději.
V lednu přijel do knihovny po téměř měsíci. U okna seděla cizí žena. Četla noviny. Antonín chvíli stál. Potom si sedl k jinému stolu. Mladá knihovnice se zeptala: „Nechcete kafe?“ „Kolik stojí?“ „Pořád stejně.“ „Tak ne.“ Usmála se. Antonín vytáhl knihu. Byla to detektivka. Půjčil si ji minule. Zelenková by se mu smála. Novotný by nejspíš tvrdil, že ji nečetl správně. Oba byli pryč, každý jiným způsobem. Antonín začal číst. Po chvíli se cizí žena od novin zeptala: „Prosím vás, nevíte, kde tady mají záchod?“
Antonín zvedl oči. „Tam vzadu doprava.“ „Děkuju.“ „Není zač.“ Žena odešla. Nic dalšího se nestalo. Antonín četl dál.
Když ho Jana odpoledne vyzvedla, přišla o deset minut později. „Promiň.“ „Dobrý.“ „Čekal jsi?“ „Jo.“ „Dlouho?“ Antonín se podíval na hodinky. „Deset minut.“ Jana se zasmála. „Ty ses podíval.“ „Mám je na ruce od toho.“ „Myslela jsem, že jsou na sledování.“ „To taky.“ Nastoupil. Na zadním sedadle byly dětské brusle, bunda a prázdný obal od sušenek. „Můžeme se stavit ještě v Lidlu?“ zeptala se Jana. „Proč?“ „Potřebuju nakoupit.“ Antonín se opřel. „Tak jo.“ „Nespěcháš?“ „Kam?“ Jana nastartovala.
V supermarketu šel s ní. Koupil jogurty. Kontroloval datum. Jana si toho všimla. Nic neřekla.
Na jaře obec rozeslala dotazník o dopravě. Antonín ho dostal do schránky. Jaké spoje vám v obci chybějí? Vyplnil: Odpolední spoj do Nového Města. Pod tím bylo: Uveďte důvod využití. Antonín držel propisku. Napsal: lékař, nákup, úřady Pak se na slova díval. Všechna byla pravdivá. K lékaři jezdil. Nakupoval. Na úřad občas potřeboval. Přesto políčko ještě nebylo vyplněné správně. Místo pod ním bylo malé. Antonín připsal: a jiné Zaváhal. Pak škrtl slovo jiné. Napsal: bez důvodu Četl to.
Vypadalo to hloupě. Papír zmačkal. Vytisknout nový neuměl. Druhý den šel na obecní úřad. „Potřeboval bych ještě jeden dotazník.“ Starostka se zeptala: „Zkazil jste ho?“ „Jo.“ „Co jste tam napsal?“ „Blbost.“ Dala mu nový. Antonín ho doma vyplnil znovu. Do důvodu napsal: lékař, nákup, úřady Nic dalšího.
V květnu mu Jana zavolala v úterý v 13.14. „Kde jsi?“ Antonín seděl na lavičce před domem. „Doma.“ „Jen tak?“ „Jo.“ „Co děláš?“ Podíval se na silnici. „Nic.“ „To zní dobře.“ „Je.“ Po silnici projel autobus. Školní spoj. Antonín ho sledoval, dokud nezmizel za zatáčkou. „Tati?“ „Hm?“ „Jsi tam?“ „Jo.“ „Tak já večer zavolám.“ „Nemusíš.“ Chvíli bylo ticho. Antonín se usmál. „Ale můžeš.“ „Dobře.“ Zavěsili. Antonín zůstal sedět. Po několika minutách šla kolem sousedka se psem. „Dobrý den.“ „Dobrý.“ „Čekáte na autobus?“
Antonín se podíval na prázdnou zastávku. „Ne.“ „Tak na co?“ „Na nic.“ Sousedka přikývla, jako by to byla normální odpověď. Možná byla. Pes očichal sloup jízdního řádu. Pak oba pokračovali dál. Antonín zůstal na lavičce ještě chvíli. Ve 13.27 vstal a šel domů.
