Článek
S Davidem jsme spolu sedm měsíců. Potkali jsme se znovu ve frontě v pekárně, šest let po jeho maturitě. Poznal mě první a dali jsme se do řeči. Předtím jsem ho znala jako jednoho z Klářiných spolužáků, domů k nám nechodil. Teď spolu trávíme většinu víkendů a poprvé od rozvodu se mi stává, že se z práce opravdu těším domů.
Věkový rozdíl pochopitelně vnímám. Davidovi je čtyřiadvacet, mně třiačtyřicet. Má vlastní byt, pracuje a nepotřebuje, abych mu zařizovala život. Přesto se někdy přistihnu, že před cizími lidmi zbytečně vysvětluju, jak dlouho už je zaměstnaný. Doma podobné věci neřešíme. Klára o nás ví skoro od začátku. Jen jsem si její mlčení vyložila jako větší smíření, než jaké zřejmě opravdu cítí.
Pozvánka platí jen pro mě
Příští sobotu bude Klára slavit pětadvacátiny. Zamluvila salonek v restauraci a pozvala rodinu i několik kamarádů ze školy. Když jsme se bavily o dárku, zeptala jsem se, v kolik máme přijít. Opravila mě, že mám přijít sama. Davida nezve. Prý nechce na vlastních narozeninách vysvětlovat, proč její bývalý spolužák přišel jako partner její mámy. Řekla to klidně, ale mně se sevřel žaludek.
Nežádám, aby se z nich stali kamarádi. Na společné návštěvy ji netahám a fotky ve třech si nevynucuju. Jenže partneři ostatních pozvaní jsou a David by tam několik lidí znal. Kdyby byl cizí, možná by jeho přítomnost snášela lépe. Právě to, že patřil do její třídy, z něj teď podle mě dělá někoho, koho musím nechat doma. Klára mi namítla, že pozvánka na její oslavu přece není hlasování o tom, s kým smím chodit.
Pamatuje si ho jinak
Pak mi připomněla, jak jsem ji a její spolužáky vozila z večerních školních akcí. Čekávala jsem u školy, zatímco oni se loučili a dohadovali, kdo s kým pojede. David se mnou tehdy také párkrát jel. Skoro si to nepamatuju, ale Klára ano. „Pro tebe je teď přítel. Já ho pořád vidím, jak s námi stojí před školou a čeká na odvoz.“
Rozumím, že si na nás nemůže zvyknout jen proto, že jsem spokojená. Bojím se ale, že pro ni David zůstane hlavně klukem ze třídy. A občas mě napadne, jestli i on ve mně ještě vidí její mámu. Kamarádka mi řekla, ať Kláře dopřeju jednu oslavu bez rozpaků. To zní rozumně. Jenže já si při tom vybavím Davida, jak mi minulý týden pomáhal vybírat pro ni dárek. Nevím, jestli ho napadlo, že půjdeme spolu. Já s tím počítala, když jsem se Kláry ptala, v kolik máme přijít.
Sama půjdu, ale lehké to není
Kláře jsem nakonec řekla, že přijdu sama. Nechtěla jsem jí narozeniny podmiňovat pozvánkou pro Davida. Poděkovala mi a začala se ptát, jestli jí půjčím velkou vázu na květiny. Pro ni jsme tím zřejmě vyřešily praktickou věc. Já se od té doby přistihuju, že si představuju příchod do restaurace a už předem se cítím dotčeně.
Davidovi jsem zatím řekla jen datum oslavy. Čekám, že se zeptá, a přitom doufám, že nebude chtít vědět podrobnosti. Vadí mi, že se za náš vztah dcera stydí, ale sama mu neumím otevřeně vysvětlit, proč má zůstat doma. Na oslavu chci jít kvůli Kláře, ne abych jí něco dokazovala. Přesto mě mrzí, že tam ostatní budou mluvit o svých partnerech a já si nejspíš zase rozmyslím, jestli vůbec vyslovím Davidovo jméno.
