Článek
S Milanem jsme manželé třiatřicet let a na dovolené vždycky řídil on. Já hledala cestu, rozbalovala svačiny a občas vedle něj i usnula. Sama mám řidičák, ale jezdím jen po městě. Nikdy mi nevyčítal, že dlouhé trasy nechávám na něm, a já jeho řízení nezpochybňovala. Teď vedle Milana nedokážu sedět ani cestou k dceři.
Od té rány hlídám každý pohyb
V červnu jsme se vraceli z výletu. Milan se natáhl pro láhev, kterou jsem mu podávala, a auto sjelo příliš doprava. Ozvalo se skřípění a rána do svodidel. Nikomu se nic nestalo, ale já ještě dlouho na odpočívadle svírala mokrý kapesník. Milan chybu přiznal, zařídil opravu a zaplatil ji. Doma mi uvařil čaj a několikrát se zeptal, jestli mě něco nebolí. Tehdy jsem mu řekla, že hlavně když jsme oba v pořádku. Myslela jsem to vážně.
Jenže při další jízdě jsem se zapřela nohama do podlahy pokaždé, když jsme míjeli nákladní auto. Milan se zpočátku snažil. Zpomalil, nechával větší odstup a před předjížděním mi říkal, co udělá. Já přesto sahala po madle nad dveřmi. Jednou po mém syknutí odbočil na parkoviště. „Tolik let spolu jezdíme a nikdy ses nebála. Jednou udělám chybu a už mi nevěříš.“ Připomínat mu svodidla jsem nechtěla, ale nešlo předstírat, že se nic nezměnilo.
Na víkend jsme nakonec neodjeli
Na září jsme měli objednané dvě noci v penzionu. Těšila jsem se, že si odpočineme, a sama připravila kufry ke dveřím. V autě jsem se snažila povídat o zahradě a nedívat se před sebe. Jenže u nájezdu na dálnici Milan přidal, aby se zařadil, a já sevřela jeho předloktí. Hned jsem ho pustila. Požádala jsem, ať zastaví, jakmile to bude možné. Zajel na nejbližší odpočívadlo a vypnul motor. Nabídla jsem, že dál můžeme po okreskách.
Milan chvíli koukal před sebe. Pak řekl, že se nechce celé dvě hodiny bát, kdy zase vykřiknu nebo po něm sáhnu. V tom měl pravdu, na ruku jsem mu sahat neměla. Čekala jsem ale, že se uklidníme a nějak dojedeme. On nastartoval a na příštím sjezdu zamířil zpátky. Doma odnesl oba kufry do ložnice a začal vybalovat i moje věci. Když položil na postel plavky, rozbrečela jsem se. Ještě před chvílí jsem doufala, že si návrat rozmyslí.
O peníze za pobyt jsme přišli. V sobotu jsme seděli každý v jiném pokoji a večer se pohádali, kdo ten víkend vlastně zrušil. Já přece chtěla jet dál. Milan zase nechtěl dovolenou s vyděšeným člověkem vedle sebe. Řekl mi, že kufry nakládal s představou, že už to konečně zvládnu. Já nastupovala s nadějí, že pochopí, jak moc se snažím. Ani jeden jsme tomu druhému předem neřekli, co čekáme.
U dcery jsme se sešli každý zvlášť
Před dvěma týdny nás dcera pozvala na oběd. Koupila jsem si jízdenku a Milanovi řekla, že pojedu vlakem. Nechtěla jsem znovu riskovat návrat domů ani ho nutit objíždět dálnici. Nabídl mi, že pojedeme brzy ráno, kdy bude menší provoz. Když jsem odmítla, jen se zeptal, v kolik má tedy u dcery být. Ulevilo se mi, že mě nepřemlouvá. Současně mě zamrzelo, jak rychle jsme měli dvě různé cesty domluvené. Ráno mi přesto odnesl tašku na zastávku.
Oběd byl příjemný. Milan pomohl zeťovi s policí, já s dcerou vybrala fotky do alba. Pak se ho zeptala, jestli cestou stihl zavolat tetě. Cestou sestře vyprávěl o našem sousedovi a ona se prý smála, až musel chvíli počkat, než mohl pokračovat. Znám tu historku, sama jsem ji zažila. Přesto mě píchlo, že se cestou bavil s ní, zatímco já ve vlaku několikrát vytáhla telefon a zase ho uklidila. Mohla jsem mu zavolat také. Neudělala jsem to, protože jsem ho nechtěla při řízení rušit.
Domů jsme se zase vraceli každý jinak. Milan mi nabídl odvoz a já znovu ukázala jízdenku. Už se kvůli tomu nehádáme. Jenže mi chybí i zastávky na kávu a jeho otázka, jestli nechci pustit jinou hudbu. Vedle něj se pořád bojím. Když ale slyším, jak si cestou povídá s někým jiným, nejradši bych seděla na svém místě. Příští měsíc máme jet k jeho sestře. Spojení jsem si už našla, jízdenku zatím nekoupila.
