Článek
V evangeliu Ježíš říká svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě.“
Chtěl bych se zamyslet nad křížem, který nese každý z nás a s kterým máme následovat Krista. Nedávno jsem viděl film Monsieur Vincent o Vincencovi de Paul, který žil v 17. století a který byl zakladatelem moderní charity. V jeho době nesla většina lidí mnohem těžší kříž než my dnes, chudoba, mor, třicetiletá válka, vysoká úmrtnost, životní podmínky chudiny a propastné sociální rozdíly stavěly člověka před nejzákladnější otázky lidskosti a soucitu. A v této době žil muž, kterému se zdál jeho vlastní kříž příliš lehký a nicotný v porovnání s kříži lidí, které viděl okolo sebe. Chtěl pomáhat nést na svých zádech kříže celého světa, světa, který znal, a neustále se chápal nových výzev, které mu jeho život předkládal. Když se mu zdál jeho život příliš lehký – tím, jak se dostával na společenském žebříčku své doby výš a výš – neváhal vše odložit, sestoupit nejníže a začít znovu a znovu u těch nejpotřebnějších, nesoucích nejtěžší kříže.
A zde se nám nabízí otázky. Které kříže jsou těžší a které jsou lehčí? Máme Krista s pokorou následovat pouze se svým vlastním křížem, nebo máme zároveň nést i kříže druhých, v konečném důsledku dokonce kříže celého světa? V okamžiku, kdy cítíme, že nám Bůh náš vlastní kříž nadlehčuje, máme se okamžitě chápat křížů všech potřebných kolem nás? Jaká tíha je málo a kolik tíhy je již dost?
Když se jedna dáma ptá Vincenta, s čím by mu mohla ještě pomoci, ten jí odpověděl: „Jste bohatá dáma, co byste mi chtěla dát jiného? Je potřeba nést tíhu vašeho bohatství a jména tak, jako oni nesou tíhu své bídy.“
Není malých křížů, každý nese kříž tak těžký, jaký mu Bůh v řádu světa přidělí. Bůh před nás klade nedostižný ideál nepodmíněné lásky, který nelze v lidském životě naplnit. Vincent, inspirujíc ty nejvyšší vrstvy Francie té doby, je na tíhu kříže, který nese, sám. Když přinese nemluvně, které našel odložené v mrazu u radnice, do společenství bohatých dam, které ho podporovaly, žádná se dítěte neujme, všechny se dítěte štítí a tehdy je vidět Vincentovo, ale vlastně i naše, osamocení s křížem, který nese/neseme. Dámy Vincentovi říkají, že nalezené dítě je plod hříchu a možná, že Bůh chce, aby takové děti zemřely, ale on jim odpovídá: „Chce-li Bůh, aby někdo zemřel a vykoupil tím hřích, pošle svého syna, paní.“ Ani to s jeho okruhem dam – „učednic“ – nic neudělá, Vincentova nekonečná ochota vložit na svá záda všechny kříže světa je i na ně moc.
Když Vincent z Pauly hovoří na konci s královnou Francie, ta mu říká: „Já jsem nic neudělala. Vy, jež jste vždy myslel na dávání, vy, který jste vždy odmítal radost a moc, vy, který jste dobyl jiné věci, než marnivost paláců, pomíjivou slávu… Cítíte také na pokraji smrti tu velkou prázdnotu za vámi?“ A on jí odpovídá: „Ano, madame, protože jsem nic neudělal.“ Královna mu pokládá zásadní otázku: „Co je tedy potřeba v životě dělat, pane, abyste něco dělal?“ a Vincent hovor uzavírá: „Víc! My jsme tak hrozně nedbalí.“
Každý člověk, opravdově se snažíc kráčet ve stopách Krista, je v záři jeho vzoru ve svých očích ten nejmenší a vlastní kříž ani nevnímá, avšak zároveň každý kříž, který máme na svých zádech a s kterým se vydáváme ho následovat, je právě ten, který na nás Bůh vložil a který máme nést.
